OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cesta... - 8. kapitola

05.07.2010 (15:00) • Janulik • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1393×

8. Kapitola

Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a neochotně jsme se podívala na Gabriela. Nic neříkal. Jenom se na mě díval a vyčkával, co udělám. Já neměla v plánu mu to nijak usnadňovat. Otočila jsem se čelem vzad a sama jsem vyšla velké schodiště a zašla jsme do pokoje, kde jsem byla před několika hodinami s Xavierem. Zabouchla jsem za sebou dveře a zamkla jsem zámek. Dnes jsem neměla v plánu něco s tím podvraťákem ještě mít… jenom jsem na to pomyslela a naskočila mi husí kůže. Jenom jsem nevěděla, jestli odporem nebo líbivou představou. Raději jsem zatřepala hlavou a začala jsem si svlékat šaty.

Během těch několika minut, kdy jsem se svlékala, chtěl někdo otevřít dveře, ale jakmile zjistil, že je zamčeno, ani se neozval a odešel. Věděl, že bych se nenechala obměkčit. Jenom v lehké košilce, která byla zakoupena na svatební noc, jsem sebou praštila mezi nadýchané přikrývky a upadla jsem do hlubokého bezesného spánku.

Ráno mě probudil otravný zvuk vycházející z mého mobilu. Někdo mi volal a ještě k tomu se dobýval na zamčené dveře. Zhluboka jsem si povzdechla a shodila jsem ze sebe peřinu. Přešla jsem ke dveřím a odmlčela se. Ihned od nich vběhla rozzuřená matka. To bude zábava, napadlo mě.

„Co to má být, Roxet?“ zaječela na celý pokoj jako siréna.

„Co má být?“ zeptala jsme se rozespale jako největší idiot.

„Proč jsi nespala ve stejné ložnici jako tvůj manžel?!“ To slovo manžel ještě vyzdvihla nad všechny ostatní. Mě při tom zamrazilo a naskočila mi husí kůže na krku.

„On tam byl sám? Nepovídej! Já myslela, že bude s tou blondýnou co minule!“ zaječela jsem nazpátek.

„O čem to blábolíš?“ zeptala se mě vyvedená z míry.

„Mami, on má milenku! Měl ji ještě před tím, než jsme se vzali!“ zašeptala jsem zlomeně a posadila jsme se před toaletní stolek a pomalu jsme si začala rozčesávat vlasy.

„A?“ zeptala se mě nepochopeně.

„To myslíš vážně? On mě podvádí a ty se chováš jakoby nic?“ zeptala jsem se hlasem, který jakoby mi ani nepatřil. Byl ženy, která měla zlomené srdce.

„V našem světě je to naprosto normální. Tvůj otec takový byl také, než zestárl a uvědomil si, že se mnou je mu nejlépe.“ Pronesla naprosto klidně.

„Bože! Kam jsem se to dostala?“ zvolala jsem a praštila jsme pěstí do desky stolku.

„Nevím! Do normálního světa? A už toho fňukání nech! Sbal se! Auto na letiště odjíždí za hodinu! Pošlu sem služebnou, aby odnesla tvá zavazadla a ty se okamžitě vykoupej a uprav!“ rozkázala jako pravá dáma a odešla se zdviženou hlavou.

Já ji jenom vykolejeně pozorovala, jak odchází ve svém bílém županu z toho nejdražšího saténu, jaký mohla sehnat. Ona je ďábel, napadlo mě. Dál jsme nad mou ďábelskou matinkou neuvažovala. Měla jsme dost práce naházet všechno mé oblečení do kufrů. Nakonec jsem to zvládla za patnáct minut. Všechno co jsem potřebovala, samozřejmě jsem měla připravený pečlivý seznam od mé milé matinky, jsem nacpala do pěti mega velkých kufru a hodila jsem je před dveře, aby je sloužící odnesli do auta.

Sebe samotnou jsem nalíčila a učesala. Oblékla jsem se jenom do lehkých letních šatů. Ten člověk co je navrhl, tomu říkal šaty. Já tomu říkám košile. Delší košile pod zadek. Zapnula jsem všechny knoflíčky až dolů. Zato výstřih jsme si nechala pořádný. Na nohy jsme nazula obyčejné hnědé gladiátorky a jako příruční zavazadlo jsem zvolila hnědou koženou kabelku. Ještě jsem si nasadila sluneční brýle a už jsem šla dolů. V hale jsem si sedla na pohodlnou sedačku a čekala jsem na mého manžela, až se laskavě uráčí.

Během dalších pěti minut se přiřítil. Ale nespěchal. Pomalu scházel ze schodů v roztrhaných džínách a bílé košili. V ruce držel koženou bundu a brýle. Všechno si oblékal při cestě ke vchodovým dveřím. Ani si mě nevšiml a vyšel ven. To měl být zřejmě signál k tomu, abych šla za ním. Taky jsme si nasadila brýle a vyšla jsme do slunného rána. Gabriel už nasedal do limuzíny a řidič mu držel dveře. Já pomalu kráčela za ním, tak abych co nejvíc zdržovala. Řidič stále držel dveře. Ale nebyl to můj řidič. Nýbrž Gabrielův.

Byl mladý, štíhlý a opálený. Pod bílou košilí se mu rýsovaly svaly. Sjížděl mě pohledem, jaký mi u Gabriela chyběl. Pohledem plným touhy a odhodlání. Tenhle kluk by se se mnou vyspal na zadním sedadle limuzíny a ani bych ho nemusela svádět. Já mu to usnadňovala. Šla jsem pomalou kolébavou chůzí, vlnila jsem se v bocích a dívala jsem se jenom na něj.

Pak jsme jednoduše zvedla bradu a nasedla jsme tak, aby můj zadek šel napřed a dlouhé odhalené nohy zůstaly čouhat. Potom jsem je schovala a pohodlně jsem se usadila do kožené sedačky.

„Až mi budeš příště svádět řidiče, tak si přeji být nepřítomen," řekl Garbiel a vraždil mě pohledem. Já si pomalu sundala sluneční brýle a podívala jsem na něj svýma skelnýma očima.

„Až ty budeš příště kázat o morálce, zameť si před vlastním prahem!“ řekla jsem klidně a opřela jsem se do sedačky a zavřela jsme oči.

„Nenávidím tě!“ řekl. Já jenom otevřela oči a podívala jsme na něj očima plným lásky, která patřila jen jemu.

„Toužím cítit to, co ty.“ Řekla jsem naprosto vyrovnaným hlasem. Kdybych měla snad jen jednu další slzu nazmar, patřila by jemu, ale už jsem jich promrhala tolik, že to nestálo za to.

Další cesta proběhla už v naprosté tichosti. Na letiště jsme dorazili za tři čtvrtě hodiny. Gabe si celou cestu povídal s řidičem a mě si nevšímal. Pak, když jsme zastavili, řidič vyskočil a otevřel mi dveře. Jako pravý gentleman mi nastavil ruku a já ji přijala. S jeho pomocí jsem vystoupila a nasadila jsem si sluneční brýle. Sama jsme přešla k soukromému letadlu a nasedla jsem. Usadila jsme se na větší koženou pohovku a připoutala jsme se. Vedle sebe jsem posadila mou kabelku a čekala, až odstartujeme.

Gabriel nasedl hned po mně a usadil se na opačnou stranu letadla i se svým notebookem. Taky se připoutal a čekali jsme společně. Letadlo vzlétlo načas přesně v deset hodin ráno. Já jsem si ihned po tom, co nám pilot dovolil se odpoutat, lehla a poprosila mladou letušku o deku a polštář. Ustala jsem se na sedačce a během minuty jsem usnula.

Ležela jsem v posteli, která voněla po jasmínu a fialkách. Vůně, kterou jsem milovala. Na sobě jsem měla tu kostkovou košili, ve které jsem letěla. Do očí mi svítilo jasné odpolední slunce a skrz otevřené okno bylo slyšet ševelení moře. Protáhla jsem si ruce, až mi křuplo v rameni. Vlasy jsem si projela prsty a přehodila jsme nohy přes okraj postele a postavila jsem se na bosá chodidla.

„Halo!“ zavolala jsme do tichého domu. „Gabrieli!“ zakřičela jsem. Nikdo se neozval. Vyšla jsme na balkón, který patřil k obrovské ložnici. Sedla jsem si na bílou sedačku s polštáři. Až pak jsem ho uviděla. Utíkal po pláži. Svaly na hrudi se mu pohybovaly. Napínaly a smršťovaly, jak kopírovaly pohyb šlach a kostí. Kdybych neseděla, podlomila by se mi kolena. Bože… teď mi to došlo. Tenhle dokonalý tvor je můj manžel. A já ho chci. Chci ho jako nic jiného na světě. A taky ho dostanu…

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta... - 8. kapitola: