OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cesta do světa Fantazie - 1. kapitola

18.12.2013 (18:00) • Eolis • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 760×

1

Olinka a Převaděč Tallin

„Oli! Musíš jít dnes do školky!“ neslo se časným ránem od domu Hokinových. To paní Hokinová vypravuje svoji malou Olinku do školky, ale té se tam, jako vždy, vůbec nechce.

„No tak, Oli. Přece nechceš, aby přišla maminka pozdě do práce,“ řekla paní Hokinová už klidněji.

„Nechci, ale taky nechci do školky! Všechny děti jsou tam zlé!“ zahuhlala odněkud Olinka. A měla pravdu. Všechny děti se jí ve školce posmívaly, že je jiná. Že kreslí věci, které neexistují, a pořád je mimo realitu. A také na ni pokřikují 'Olino, holino, tváříš se jak mimino!'. Holino jí říkají jenom proto, že se to rýmuje k jejímu jménu, které pro tohle Olinka nenávidí. A pokřik, že se tváří jako mimino, je kvůli jejím prázdným pohledům, při kterých se občas i usměje. Ale maminka jí to nechce věřit. Pořád jí říká, že jen chtějí, aby si jich všímala, aby ji vrátily do reality.

„Ale Oli, musíš chodit do školky. Já si přece nemůžu dovolit s tebou zůstat doma. Vždyť to přece víš,“ domlouvala maminka Olince, když ji našla pod postelí.

„Tak mi pořiď nějakou paní na hlídaní, jako to udělala Sofiina maminka,“ stála si Olinka na svém.

„Vždyť přece nemůžeš chtít být izolovaná od ostatních dětí. Stačí, že už tak s nimi nemluvíš a létáš myšlenkami bůhví kde. Nedovolím ti, abys byla zavřená pořád v tomhle malém bytě,“ snažila se maminka marně vysvětlit té malé vzdorovitě zachmuřené tvářičce pod sebou. Vypadalo to, že se jí konečně podařilo Olinku přesvědčit, což se jí nestávalo každé ráno.

„Tak jo. Oblékneme se a vyrazíme,“ povzdechla si maminka a šla za Olinkou. Během oblékání se mamince opět ztratila ve světě, který může vidět jenom ona. Maminka si s tím dělala starosti. Snažila se s ní chodit i k doktorovi, který by jí mohl pomoci, ale bez úspěchu. Olinka vždy nasadila ten svůj prázdný výraz a za celou návštěvu nepromluvila ani slovo. Tak se s ní maminka snažila mluvit aspoň sama u snídaně, ale také bez úspěchu. Dnes ale neměly čas na ranní ztrácení časem a dokonce to vypadalo, jako by to Olinka načasovala. Jen tak tak dorazily do školky, tam jí dala maminka letmou pusu na tvář a utíkala do práce. Stihla to. Olinka se mezitím svlékla a šla se posadit do herny na koberec, obrněná proti posměškům ostatních dětí. Ale asi po chvíli si uvědomila, že je okolo ní nezvyklé prázdno. Většinou se děti vždy seběhnou a začnou na ni pokřikovat, ale dneska ne. Dneska tu bylo podivuhodné ticho. Tedy až na pár dětí, které si hrály v rohu s panenkami. Se stálým podezřením, že na ni někde vybafnou, šla do kuchyně, jestli není někdo tam. A našla je. Všechny děti i s paní učitelkou seděly na židlích a povídaly si s klukem, co stál vedle druhé paní učitelky. Ten najednou zvedl pohled, podíval se na Olinku a malinko se pousmál. A za to by ho Olinka nejradši praštila, protože tím na ni přitáhl pozornost. Hned se všechny děti otočily a pohrdavě se zasmály.

„Á, Olina Holina přišla,“ posmívali se.

„Ale děti, copak se takhle chováte ke svojí kamarádce?“ napomenuly je paní učitelky.

„Ona ale není naše kamarádka,“ řekl za všechny ten protivný pihovatý Kuba, kterého Olinka tak neměla ráda. Olinka je všechny přelétla nic neříkajícím pohledem, až skončila na tom novém klukovi, na kterého se zaškaredila a odběhla si hrát. Za chvíli už se všechno vrátilo do normálu. Skupinka v jídelně se rozpustila a všichni se zase začali věnovat svým rozehraným hrám. Jen Olinka se k nim nepřipojila. Ta seděla na židličce u okna a pozorovala ptáčky, kteří se venku honili na větvích. Zase se ztratila. Najednou byla venku a létala spolu s ostatními ptáčky z větve na větev a prozpěvovala si veselé písničky. Pak ji ale vrátil zpátky pocit, že se na ni někdo dívá. Pohledem zkoumala, kdo by to zase mohl být, až se pohledem zastavila opět na tom klukovi. Měla pravdu. Opravdu ji sledoval. Znovu se na ni mírně usmál, zvedl se z koberce a šel k ní. Olinka už se ze zvyku obrnila a otočila se zpět k ptáčkům venku.

„Ahoj,“ řekl, když k ní přišel. Bez odpovědi. „Já jsem Tallin,“ zkusil to znovu. Opět bez odpovědi. „Proč si s nikým nehraješ?“ zeptal se. Když Olinka viděla, že neodejde, dokud mu neodpoví, tak se otočila a upřela na něj svůj pohled. Konečně si ho mohla prohlédnout. Zkoumala ho pohledem od hlavy k patě. Měl světle hnědé vlasy ostříhané na krátko, ale co ji zajímalo nejvíc, byly oči. Měl je sytě modré oči s hnědými flíčky okolo panenek. Koukala z nich jenom čistá zvědavost, bez postranních úmyslů, takže se Olinka trochu uvolnila a nechala zmizet obrnění proti posměškům.

„Ahoj,“ řekla ještě trochu opatrně. On se usmál a dál se na ni koukal tázavým pohledem. „Jsem... Olinka,“ řekla a trochu nejistě se pousmála.

„Máš hezké jméno,“ řekl a také se zadíval ven. Pozoroval ty samé ptáčky, co před chvílí ona, a vypadal, jako by tu vlastně nebyl.

„Také si představuješ, jak s nimi létáš tam venku po těch větvičkách?“ zeptala se se zájmem Olinka, která ho se zájmem pozorovala.

„Jo, je to pěkné si to představovat,“ řekl trochu zasněně a zkoumavě se na Olinku zadíval. „Vypadáš chytřejší než ostatní děti tady. Dospělejší,“ poznamenal.

„Nejsem jako dospělí. Oni někam pořád pospíchají a mají moc slibů, které nesplní,“ řekla Olinka trochu pohněvaně.

„Tak jsem to nemyslel... Ale... Mohl bych ti s tím pomoct,“ řekl a znovu zkoumal její výraz.

„S čím?“ zeptala se Olinka podezřívavě.

„S tvým druhým světem,“ řekl Tallin, jako by to byla běžná věta v rozhovoru.

„Jakým druhým světem?“ zasmála se. Tallin si povzdechl.

„Viděl jsem tě koukat ven tím tvým pohledem, který nikam nekouká,“ řekl.

„Jo. Ty mám pořád. Maminka se mnou chodí k nějakému doktorovi, který pořád chce, abych mluvila,“ usmála se Olinka, jako by tím chtěla říct, jak je ten doktor hloupý.

„A ty já mám taky. Akorát jsem se je naučit využívat jinde. A ty máš také ten talent. Kdybys chtěla, tak bych ti s tím mohl pomoci,“ řekl a usmál se na ni.

„Teď mluvíš jako ten doktor,“ poznamenala Olinka. „Ale ráda bych se je naučila využít,“ usmála se na oplátku ona na něj. Když se domluvili, tak se ještě chvíli koukali z okna a pak si šli spolu hrát, dokud si pro ně nepřišly maminky.

Vím, že je to krátké, ale měly by to být krátké příběhy do dětské knížky. :) Snad se vám to líbilo a hlavně..... Nezapomeňte tu zanechat svůj názor! ;)

Autor: Eolis, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta do světa Fantazie - 1. kapitola: