Cesta... - Prolog+1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže, moje první povídka tady vůbec... Původně jsem ji chtěla poslat do spisovatelské soutěže, ale jelikož jsem byla líná a nestihla jsem ji dopsat tak vám ji sem přidávám... Doufám že se alespoň někomu bude líbit... Takže je o mladé dívce Roxi, která nenávidí svůj život, ale ještě víc nenávidí to co ji čeká... Tak děkuju všem kdo si to přečte a pošle mi komentář papa

02.11.2009 (19:00) • Janulik • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1022×

Prolog

Stará opuštěná továrna zela prázdnotou. Nikde ani živé duše. Všechno bylo tiché a mrtvé. Jenom v jednom temném rohu velké místnosti v kaluži krve seděl anděl. Dívka. Seděla a dívala se před sebe. Její temné oči překryté několika prameny vlasů barvy santalového dřeva, se ani nepohnuly. Zírala jen tupě před sebe a v hlavě si přehrávala celý svůj příběh.

„ Co jsem udělala špatně?“ Ptala se sama sebe pořád dokola v duchu. Nemohla si pomoct. Nic z toho co se stalo, jí nedávalo smysl. Nikdy ani v tom nejbouřlivějším snu ji nenapadlo něco tak bláznivého. Něco tak krásného a zároveň bolestného…

1. Kapitola

„Roxi! Okamžitě vypadni z koupelny! Jsi tam už nejmíň hodinu!“ křičela na mě Mel. Moje mladší sestra. Zuřivě bušila na dveře koupelny a řvala na mě ne moc vybraná slova. Já nijak nereagovala. Dál jsem si nezaujatě pročesávala vlasy a poté nanášela ještě černé oční linky. A na líce jsem si nanesla trochu zdravíčka. Naposled jsem ještě použila kolagenovou řasenku a zakončila jsem tak svůj každodenní rituál. Zkontrolovala jsem se naposled v zrcadle. I přes všechnu mou snahu jsem vypadala fádně. Nebyla jsem ošklivá. Spíš jsem si na kráse svým make-upem ubírala. Potencionální ženich by pak mohl utéct oknem. Při té představě jsem se uchechtla a rychle otevřela dveře zuřící Melánií.

Jakoby nic jsem ji obešla a vyrazila do jídelny na snídani. Když jsem procházela kolem velkého zrcadla v hale, neubránila jsem se, ještě jednou jsem překontrolovala svůj nuceně dokonalý vzhled, abych tak uspokojila generála alias “dokonalou“ mamku. Černé punčocháče zakrývaly každý kousek kůže na mých nohou a na hoře je nahrazovala zase šedá skládaná sukně jen kousek nad kolena. Vršek mého těla zase zakrýval fialový rolák s tříčtvrtečním rukávem. Do vlasů jsem si podle instrukcí vzala stříbrnou čelenku, která ladila se stříbrným řetízkem na mém krku. Vypadala jsem jako stará panna.

Povzdechla jsem si a odvrátila jsem se od zrcadla a zamířila jsem rovnou do jídelny. Tady, za oválným stolem, už seděla drobná postarší žena, které jsem musela říkat mami. Ona byla má matka, ale já pro ni byla jenom kus nábytku, který prodá za nejvyšší nabídnutou cenu. Já byla nejstarší dcera Elisabeth a Marcuse Jefersnových. Nejbohatších lidí v celém New Yorku. Žili jsme v přepychovém domě na hlavní třídě Menhattonu. Moji rodiče pořádali nejlepší večírky plné jen těch nejlepších lidí a mě tam nikdy nebrala.

Přišla jsem až ke stolu a nechala jsem si od sluhy odsunout židli. Posadila jsem se a jen mírně kývla hlavou na znamení díku. Sluha došel až k servírovacímu stolku a přivezl ho zase od matky, ke mně. Postupně mi nabízel různé pochoutky, při jejichž názvech, se mi už zbíhaly sliny. Musela jsem je však odmítnout. Vzala jsem si jenom suchý toast a džus. Byla jsem na dietě. Zase. Tento víkend se měl totiž konat debutantský ples, na který jsem měla koupené šaty. Matka je koupila o dvě čísla menší, takže do nich musím zhubnout. Už jenom centimetr a budou dokonalé. Už teď je sice obleču, ale pořád mě táhnou.

„ Tak jak se těšíš na ples?“ zeptala se mě matka znenadání. Vytřeštěně jsem vystřelila hlavu vzhůru. Ona se mnou mluví? Tak to je novinky a k tomu ještě po ránu.

„Hmm… jo těším se, už mi jsou i ty šaty takže je všechno v nejlepším pořádku.“ Řekla jsem a usmála jsem se na ni falešným úsměvem. Ona mi to oplatila jen mírným zacukáním rtů. Ani jsem nedojedla snídani a zvedla jsem se ze židle. Z té vší přetvářky tam jsem nemohla už ani nic sníst. Zamířila jsem si to do haly k hlavním dveřím a u paty schodiště jsem ještě zastihla Mel, jak utíká do jídelny a češe si jednou ruku své hnědé vlasy. Asi jí tady nechám limuzínu, řekla jsem si a zamířila jsem ke vchodovým dveřím.

Vyšla jsem před dům a zamířila si to k patníku. Tam jsem si stoupla a zamávala na první taxík, který jel kolem. Za volantem seděl postarší, mírně šedivý pán. Nadiktovala jsem, mu adresu školy Manhattan High School For Girl a mohly jsme vyrazit. Po pár minutách jsme dojeli ke zdobené budově školy.

Vystoupila jsem a řidiči podala padesát dolarů. Chtěl mi vrátit drobné, ale já ho razantně odmítla. Chtěl se mnou i hádat, ale já už odcházela po schodech se zábradlím k hlavnímu vchodu. U vchodu čekala menší skupinka dívek. Všechny byli kamarádky Melánie. Všechny byli nechutně bohaté a tím pádem nejoblíbenější na škole. Já byla bohatší než všechny do hromady, ale nebyla jsem ani trochu oblíbená. Byla jsem ošklivé káčátko mezi labutěmi. Povzdechla jsem si a obloukem obešla tu kupu.

Zamířila jsem do přednáškového sálu, kde se měla odehrávat moje první hodina. Dějiny umění. Po ní jsem musela rychle utíkat na matematiku, ve které jsme psaly test. Mezi druhou a třetí hodinou byla delší přestávka, tak jsem bez problémů stihla hodinu anglické literatury. Po literatuře jsem mela ještě jednu a to poslední hodinu biologie. V tomto týdnu to byla poslední hodina. Byl pátek a měla jsem zkrácené vyučování. Takže po lehkém obědě po konci čtvrté hodiny jsem mohla jít domů.

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování