OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Charlieho andílci - 11

06.09.2010 (16:00) • adio • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1234×

Lilli :
Teď jsem byla už rozhodnutá, že to udělám. Neuteču jako obvykle. Vstala jsem z postele, dlaně zaťaté v pěstích a kráčela jsem malými, opatrnými krůčky k Dominikovu pokoji. Už jsem držela kliku. Otevřela jsem - a pokoj byl prázdný. Z koupelny jsem uslyšela proudy vody. Takže Dominik se sprchuje. Zavrtěla jsem hlavou. Odvaha byla pryč. Sedla jsem si k němu na postel a po chvíli si lehla. Ani nevím, kdy přišel, protože jsem usnula.

Dominik:
Nechal jsem po svém těle stékat proudy horké vody. Odplavovaly se tím všechny moje starosti. Jo, pořád jsem měl strach. Bál jsem se, že přijde Patrik a něco Lin udělá. Nebo toho, že zase upadne do deprese a uteče. Nikdy nedokážu pouhými slovy popsat ten strach a bolest, když mi Lindina nejlepší kamarádka zavolala a řekla, že se s ní Lin loučila a brečela u toho. Bylo mi jasný, že chce někam odletět. Jasně že načerno. Takže jsem neměl starosti jenom o to, co se stane, jestli opravdu odletí, ale taky o to, co by se stalo, kdyby ji našli.

Tenkrát, když mi Sandra volala, jsem se zrovna chystal jít za Lindou. Měl jsem pro ní kytku a bonboniéru, protože zrovna slavila narozeniny. Slavila neslavila. Nesměla slavit. Podle její mámy to nebylo správné. Litoval jsem jí. Odhodil jsem kytku na stůl, obul si boty a tak, jak jsem byl, jsem běžel na letiště. Bylo to celkem 30 kilometrů. Nastoupil jsem na vlak a doufal, že tam Lin ještě bude.

Když jsem byl na letišti, viděl jsem záplavu černých vlasů, jak nastupuje do letadla. Nechápal jsem, proč mířila zrovna do Japonska, ale v tu chvíli jsem neměl čas nad tím přemýšlet. Zkrátka a dobře, než se letadlo odlepilo ze země, strávil jsem půl hodiny zavřený na záchodě, aby mě nenašli. V tu chvíli jsem nevěděl, že nás s Lin odděluje jen jedna stěna. Když letadlo přistálo, vydal jsem se ji hledat.

Nikde nebyla. Strávil jsem půl dne hledáním, bloumal jsem po tom obrovském městě. Pak jsem ji uviděl. Seděla u řeky a měla zavřené oči. Tvář zmáčenou slzami. Pažemi si objímala nohy a otevřela oči. Nehybně zírala dopředu na řeku, odrážející zapadající slunce. Nikam jinam se nedívala. Jen na řeku. Vzpomněl jsem si, když jsem jednou seděl u její postele v nemocnici, že říkala, jak moc by si přála být jako řeka. Nikde se nezastavit, prostě pořád plout dál... Jen jsem doufal, že s tou řekou nechce splynout.

,,Pojď domů, Lin," řekl jsem jí tenkrát. Vzal jsem ji jemně za ruku a podíval se jí do očí. Byla úplně mimo. Nevnímala. Dívala se na mě, ale jako by mě vůbec neviděla. Skoro nedýchala. Jen občas se nadechla, krátce a hluboce. Ústa jemně pootevřená, chtěla něco říct. Několikrát za sebou otevírala pusu, ale mluvila naprázdno, Z její hrudi se vydral vzlyk. Přitiskl jsem si ji k sobě a čekal celou noc, až se sebere. Potom jsme odletěli zpátky do Čech. A chvíli na to přiběhla Lin s nadšením ke mě domů, že poletí sem.

Dost mě to vzalo, protože jsem neměl peníze na to, abych jel s ní. Pohádali jsme se. Lilli utekla s brekem a já se cítil, jako bych právě nakopl kotě. Uškemral jsem tátu a ten mi koupil letenku sem. Sandra byla trochu naštvaná, protože to celé byl její nápad a ona nakonec byla ta, která zůstala doma, ale přála nám to. Vůbec jsem se Lindě nedivil, že na mě pak byla naštvaná, když jsem přijel.

S povzdechem jsem vypnul sprchu a vylezl z koupelny tak, jak jsem byl. Neobtěžoval jsem se s oblíkáním.

Když jsem přišel k sobě do pokoje a viděl ji, jak leží na mojí posteli, zatajil jsem dech. Už jsem úplně čekal, kdy vstane z postele a s chechotem uteče. Naštěstí spala. Opatrně jsem zpod její hlavy vytáhl kalhoty na spaní a oblíkl si je.

Zatřepal jsem hlavou. Tak tohle bylo o fous. Musím se naučit, že už to není jenom můj pokoj. Chtěl jsem Lin jemně odstrčit, abych si mohl lehnout vedle ní, ale když jsem jí pohlédl do tváře a po sté mě napadlo, že vypadá jako anděl, usoudil jsem, že by byl hřích něco takového probudit a tak jsem si lehnul vedle postele na zem. Taky to nebylo špatný, zem byla měkká díky oblečení poházenému na podlaze všude možně. Přesto se Lin probudila, jen co jsem si lehnul. Měla velmi citlivý sluch. Vsadil bych se, že slyší, co si sousedi povídají před spaním.

Usmála se na mě. ,,Promiň, že jsem ti sem vlezla."

,,Miluju tě," vyhrkl jsem a ona mě políbila.

Viděl jsem, jak sevřela okraj postele a zachvěla se. Věděl jsem, že chce víc, ale že má strach. Bojí se, protože jí ten idiot ublížil. Jinak by se určitě nebála. A já se s ní nehodlal milovat do té doby, než si půjde napsat nějaký prášky a taky až po tom, co jí bude alespoň patnáct. Dřív ne.
Uvolnila mi místo v posteli, abych se tam vešel a já si vlezl pod peřinu. Pevně jsem si ji k sobě přitiskl. Dívala se mi do očí, měla v nich vepsaný strach. Zamračil jsem se - copak se mě bojí?

Položila si hlavu na moje rameno a během pěti minut zase spala. Přemýšlel jsem, co měl znamenat ten výraz v jejích očích, když s sebou cukla a zpod víček jí ukápla slza. Jen jedna jediná. Přemýšlel jsem, co to znamená. Za chvilku znovu ucukla, jako by dostala pěstí do obličeje a schovala se mi pod ruku. Zamumlala něco jako „Ne“ a pak už byl klid. Spala klidně, ale byla celá taková... posmutnělá. Od té doby, co jsme tady, se při spánku většinou usmívala. A teď vypadala, jako by jí někdo umřel. Vypadala tak vážně a bezbranně, že se mě samotnému chtělo brečet.

A pak mě napadlo, že se jí třeba stýská. I když jí máma jenom ubližovala, pořád jí měla Lin ráda. A co její sestry? Co Markéta, kterou vždycky milovala, i když ji kolikrát málem přizabila? Nikdy mi sice neřekla proč, prý to ani ona vědět neměla, co se jí stalo, ale měla ji ráda. A nebo Hanka, ztřeštěná, dospělá puberťačka? Takže jestli se jí stýská po nich, určitě se jí stýská i po zvířatech... Doma měli vždycky zvěřinec: Psa, kočku, chameleona, morče... Takže...
Potěšeně jsem se svému nápadu zasmál.

Lilli:
Ráno jsem se probrala s velice divným pocitem. Věděla jsem, že se mi něco zdálo, ale za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout co. Dominik už v posteli nebyl, což bylo divný, protože jsem vždycky vstávala dřív, než on.

,,Kde je Dom?" zeptala jsem se Charlie v kuchyni.

,,Nevim."
,,Neviděl jsi ho?" Pokrčil rameny. ,,Viděl."

Vážně, s chlapama je někdy příšerná domluva! ,,A co říkal?"

,,Nic moc."

Už jsem toho měla fakt dost. Tyhle krátký odpovědi mě štvaly! ,,Takže?"

,,Takže co?"

,,No jak co říkal?"

,,No moc toho nebylo. Přiběhnul dolů kolem půl sedmý, oči úplně červený a prej že se vrátí pozdě večer."

,,Neřekl ti, kam šel?"

,,Prý dneska nejde do školy. Víc mi neřekl."

Zamračila jsem se. ,,Co měl na sobě?"

,,Nic," odpověděl Charlie a já vyvalila oči. Zakuckal se. ,,Chtěl jsem říct, nic jinýho než rifle a triko s černou mikinou od Iron Maiden, jako vždycky..."

,,Uhh..." vyjelo ze mě. Tohle se mu nepodobá. Něco mi tají. I když jsem Dominikovi hodně věřila, začal ve mě hlodat červíček pochybností. Oblíkla jsem si po dvou měsících zase normální oblečení a nalíčila jsem se. Výstřih u trička byl fakt odvážnej - až jsem se málem sama před sebou začala stydět. Ale to se časem poddá. Usmála jsem se na sebe do zrcadla a šla do školy.

Když jsem otevřela skříňku, málem jsem se z toho smradu pozvracela. Někdo mi tam hodil... ehm, co to bylo? Neidentifikovatelný shnilý kus ovoce. A byl tam papírek se smajlíkem a nápisem: Hezký den.  Poznala jsem Sharpyno písmo. Jediná psala G se smyčkou dovnitř jako srdíčko. Nejde to pořádně popsat.

Popadnul mě vztek. Položila jsem všechny věci ze skříňky na zem a vystříkala to mojí oblíbenou voňavkou, včetně skříňky. Pak jsem šla na záchod, utrhla tam dva igeliťáky na vložky jako rukavice a pak jsem jí rozmazala to hnusný ovoce po celý skříňce. Usmála jsem se. Jak ty na mě, tak já na tebe, pomyslela jsem si. Zazvonilo na hodinu. Popadla jsem věci a utíkala do třídy.

Přišla jsem kolem sedmý. Ujel mi autobus, takže jsem zase šlapala pěšky. Odhodila jsem kabelku za postel a rozvalila se tam. Pak ve mě hrklo: tohle já přece nedělám! Za ten rok se ze mě stala taková snobka, že bych do postele v životě nemohla skočit oblečená, pouze v noční košili a kabelku bych jindy normálně vyprázdnila a uklidila na místo! Páni, ta Californie se mnou fakt dělá divy...

Šla jsem se podívat k Dominikovi, ale nebyl tam. Pořád ještě měl zapnutej počítač. To mě překvapil: on nikdy na internet moc nebyl. Měl tam načtenej seznam, naši českou stránku. A byl přihlášenej! V rámečku, kde jsou emaily, mu od jistý Juliet001 přišel email, který mi rozehnal husí kůži po zádech. V překladu to znamenalo něco jako: Přijď dneska kolem osmý. Dám ti to.

Zamračila jsem se. Co mu dá? Kdo to je? A jak to, že mu píše na ten českej mail? Malý hlásek vzadu v hlavě mi řekl: Protože jinej email nemá, drahoušku, proto!

Ale zatlačila jsem ho. Nechtěla jsem dělat z komára velblouda, ale jestli takhle ráno zmizel, nic neřekl a vrátí se někdy pozdě, pak ten mail...

Myslím, že jsem měla právo být uražená. Takže jsem dramaticky odkráčela z pokoje. Pak jsem naštvaně vrazila do svých dveří, ale zapomněla jsem, že jsem si tam nechala dát silnější panty, aby se to zavíralo samo a dostala jsem jednu do nosu. A že to byla pořádná šlupka!

Úplně se mi zatmělo před očima a já spadla na zem. Ale bylo to v poho - otřepala jsem se, vstala a pořádně ty dveře držela.

Dopřála jsem si pořádně dlouhou koupel s vůní levandule a relaxovala jsem. Zhasla jsem světla a kolem vany si rozestavěla svíčky, pustila si pomalou muziku a dokonce jsem si po čase dopřála skleničku vína. Na etiketě byl nakreslenej velikej vykřičník a u toho text a další vykřičníky, ale neměla jsem chuť to číst.

Kdyby to bylo nějak nebezpečný, Charlie by to tu neměl. Jed na krysy to snad nebude... Nalila jsem si to do pěkně velký skleničky až po okraj a užívala si. Na Dominika jsem radši vůbec nemyslela. Když už začala být voda studená, vypustila jsem ji a napustila tam další. Takže ve finále jsem se tam máčela tři hodiny, popíjela vínko a byla taková... veselá. Někdo zaklepal na dveře koupelny.

,,Lin, to jsem já, Dominik."

,,Checheche!" rozesmála jsem se.

,,Můžu dovnitř?"

Přikryla jsem se pěnou, aby nebylo nic vidět, protože - ruku na srdce - i když jsem ho často provokovala, pořád jsem se před ním styděla.

,,Jasně," zavolala jsem směrem ke dveřím. Otevřel je a zůstal stát. ,,Co si chtěl, pane Bumbáci?" vylítlo ze mě a já údivem vyvalila oči. Co že to ze mě vylezlo?

,,Ehm... jsi v pohodě? Jak že jsi mi to řekla?"

,,Echm, promiň, to nic. Co jsi chtěl?"

,,Emno... já... musím ti něco říct. Mám dítě."

Nikdy bych nedokázala popsat, jak jsem se v tu chvíli cítila, když to řekl. Část mého mozku si odmítala připustit to, co právě řekl. Ta druhá si to plně uvědomovala a mnou procházel strach, bolest, nechuť, nenávist... To všechno v jednom okamžiku. Pak mnou zacloumal vztek, když se začal smát jak šílenec. Zdá se mi to?

,,Klid, nemysli si nic špatnýho. Všechno nej k narozkám, Lin!" řekl odešel z koupelny. Za chvilku se vrátil s... kočkou? Nechápavě jsem čuměla na tu velikou, chlupatou, roztomilou kouli, která mu drásala ruce. ,,Skotská divoká kočka křížená s australským tygříkem nebo co ta holka říkala, víš že jim moc nerozumim, musel jsem hrabat ve slovníku, abych se s ní vůbec domluvil," zasmál se. „Vážně moc nevím, co ta holka povídala, ale to je fuk. Vypadá zdravě. Je krásná, nemyslíš?"

,,Je nádherná..." zachraptěla jsem a až teď jsem si uvědomila, jak strašně mě bolí v krku. To je kvůli tý hudebce. Museli jsme tak řvát, že to bylo... no děsný! Asi mi praskly bubínky. „Nějak chraptíš, Liný."

,,Jo, to by chtělo ten gel, co zvýrazňuje obličej," plácla jsem a zase čuměla, co jsem to řekla. Přece jsem měla na mysli něco jinýho! „Chtěla jsem říct, že by to chtělo Visine nebo co to pomáhá na bolesti krku... Bože, co to se mnou je?"

,,Lin, co to máš na krku?"

,,Co tám mám?"

,,Lin, proč sis tam malovala rtěnkou srdíčko?"

,,Nemalovala..." řekla jsem a koukala, jak zpod skleničky vytáhnul úplně rudou rtěnku, která snad ani nemohla být moje. Pak jsem se šíleně rozesmála. Nevěděla jsem proč, ale prostě tak... „Pojď už z tý vaný, vždyť je ta voda ledová. Jdeme slavit, makej!"

,,Jdeme do baru?"

,,Jasně, jasně."

,,Cheche, to tam rozjedem, na plný kecky. Zpívat a tancovat..."

,,Ty už máš dost. Co si pila, prosím tě?" uculil se, ale sklapnul, když mu zrak padnul na obří půllitr, na jehož dně se ještě povalovala červená tekutina.

,,Co to..." zamumlal a napil se. Pak se začal dusit.

,,Vole, dyť je to silný jak prase! Cos to tu chlastala, ty trdlo?"

,,Veselé Vánoce! Hohoho!"

,,Pojď a ukaž mi, co sis to nalila!"

,,Bylo to dobrý."

,,Jojo, bylo to dobrý. Tak pojď," řekl a vytáhnul mě z vany. Asi mu nedošlo, že se nekoupu oblečená, protože když mě vytáhnul, zrudnul. No a já taky. Honem mě zabalil do ručníku a vytáhnul z vany. ,,O kočce Charliemu ani muk!"

,,Ne-e, fujky. Chlupatý chlapi jsou e-e."

,,Bože, za co?"

,,Co jí je?" zeptal se Charlie, když jsme s Domem dokulhali dolů. Proč si všichni myslí, že mi něco je? Tak jsem trošku veselejší, no...

,,Lin, ukaž mi hned teď, co sis to nalila!" promluvil na mě Dominik a tvářil se u toho, jako bych byla pětiletý dítě.

Stejně jsem se ale usmála, otevřela skříňku a ukázala mu obří flašku s vykřičníkovou etiketou. Charlie zrudnul. ,,Tohle je dost silný, Lin."

,,Jo, to je. Podívej, co to s ní udělalo! Měla to v půllitru!"

Zrovna když jsem chtěla začít protestovat, otevřela jsem pusu a nadechla se, ozvalo se silný mňouknutí. S Dominkem jsme se na sebe podívali. Zkusila jsem improvizovat a začala mňoukat stejně jako to tygří skotský něco křížený s bůhví čím ještě. Charlie zvednul obočí.

„Kolik jsi toho vypila?" A podíval se na mě se zvednutým obočím i Dominik. To snad neslyšel to mňoukání? Pak mi došlo, že se snaží, aby Charlie na nic nepřišel a že hraje se mnou. Pokrčila jsem rameny. Dneska ze mně nic nedostane. Chtělo se mi strašně smát a pak jsem zase byla ospalá a byla jsem s to jít a zachumlat se do peřin. Ta představa se mi tak líbila, že jsem se jim omluvila a popřála dobrou noc. ,,Lin, to ne. Pojď do baru, oslavíme to!"

Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem Charliemu kývla. Šla jsem se oblíknout. Vyhrabala jsem z té záplavy šatů ty nejlepší - lesklé, červené a hlavně - kraťoučké a provokativní.

Dneska si teda nebudu kvůli panu Bumbácovi oblíkat hiphoperský tepláky a mikinu, i kdyby mi měla slušet sebevíc. Nasedli jsme do auta a odjeli někam do středu města. Vystoupili jsme v jednom hezkém, upraveném baru, kterému se vůbec nedalo říkat bar. I když vypadal trochu jako snobskej hotel, uvnitř to žilo. Každej tancoval a nikdo neseděl.

Nečekala jsem už ani chviličku a popadla Dominika za ruku a hned do středu parketu. Tenkrát, když jsem se zase musela naučit chodit a doktor mi doporučil tancování, tam se mnou chodil i Dominik. Tancovali jsme spolu a zrovna teď se nám to hodilo. Nebyl to žádný určitý tanec, prostě jsem míchali všechno se vším. Newyork - line, otočky, kroky... Nakonec to bylo hodně podobný Hříšnýmu tanci. Byli jsme ve středu parketu a všichni tleskali. Charlie jenom čuměl, co dovedem. Oči mu úplně lezly z důlků! Když jsme skončili, všichni tleskali.

Usmála jsem se na miláčka, políbila ho, přímo ve středu dění, přede všemi. „Miluju tě," zahulákal mi do ucha, ve snaze překřičet bubny. „Taky tě miluju!"

Skočila jsem mu na záda a on mě odnesl k baru. Tam jsem si objednala na rozjezd jedno mojito. Pak panáka, Becherovku, pak asi tři pivka... a měla jsem dost.

Nic si z toho večera nepamatuju, jen to, jak mi pak páčili kluci prsty, aby mě dostali domů a já se držela dveří. Pak jsem asi usnula. Byla tma a ticho.

Když jsem se ráno probudila, bylo to strašně, strašně divný. Myslela jsem, že mi praskne hlava. Cítila jsem zvláštní, mrazivé nože, jak si tancují v mojí hlavě a každý zvuk, i snesení smítka prachu na zem, jsem slyšela, jako by tu přímo u mě hrály bubny.

Autor: adio (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Charlieho andílci - 11: