Charlieho andílci - 3 • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak po delší době je tu další kapitolka. Zase něco málo z minulosti Lilli a další novinka. To si ale musítě přečíst. Prosím o komentář :-) Páčko

07.04.2010 (18:00) • adio • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1300×

Lilli

Byl mu tak podobný!
Dívala jsem se za ním a nemohla tomu uvěřit. Jako by Patrikovi z oka vypadl! Ale nemohl to být on. Zatímco Patrik měl obyčejné, smolně černé oči, tenhle je měl zelené. A ještě jedna změna tu byla - tenhle se dokázal smát! Nechápu, jak jsem kdysi mohla milovat někoho, kdo se na mě nikdy v životě neusmál, jen jednou jedinkrát, ale... To nebylo za moc příjemných okolností. A navíc... Patrik si odpykává trest, pokud já vím.
Takže to prostě nemohl být on.

Ať jsem se snažila jak chtěla, nemohla jsem Jacka dostat z hlavy. Vypadal úplně stejně jako Patrik, na chlup stejně. Ale měl v sobě něco, co Patrik neměl. Nějaké vnitřní kouzlo, které jsem doposud nepoznala. Kdykoliv jsem si na Jacka vzpoměla, rozechvěla jsem se a zčervenala. Nemohla jsem ani dýchat, natožpak mluvit. Stále častěji jsem se toulala krajinou svojí fantazie, nevnímala jsem Charlieho, ani to, jak říkal, že jede pro překvápko, páč nastala drobná změna díky bouřce, která se sem žene. A... počkat... bouřka? Kam že to jel? Snad ne na letiště?

Asi za hodinu přijel Charlie. Našel mě v mém pokoji, totálně zažranou do jedný knížky, louskající jí ze španělštiny, abych jí rozuměla. Nějak podivně se klepal.
,,Lilli, mohla bys na chvilku?" zeptal se nejistě. Kývla jsem hlavou a vylezla z postele.
Jasně že mě čekal šok. Na prahu domu postával Dominik!

,,Tak tě zdravím, Lud... Lilli, " usmál se na mě.
Ani jsem si to neuvědomila, začala jsem pištět a zalezla zpátky do pokoje. Zamkla jsem dveře, do uší narvala sluchátka a pustila si nahlas písničky. Vylezla jsem balkonem ven na ulici a šla stejně jako včera, si zaběhat do lesa.

Vrátila jsem se uřícená, unavená a žížnivá. Nechtělo se mi, ale musela jsem si jít do kuchyně pro pití, protože voda z koupelny a vůbec voda celkově mi v Americe vůbec nechutnala. Nechala jsem sluchátka v uších a pomalu vylezla z pokoje. Nikde nikdo. Jako střela jsem utíkala do kuchyně, bleskově si udělala čaj a vzala si jablko. A zase jsem rychlostí světla zalezla k sobě do pokoje a zamkla si. Když jsem se otočila, zrudla jsem vztekem.
Nejen že přišel do mého pokoje bez zaklepání, on si ještě sednul na moji postel, dokonce na polštář a aby toho nebylo málo, četl si mojí knížku. Nechápavě koukal na písmenka a snažil se je přelouskat.
Uklidnila jsem se. Španělštinu neumí. Bez mého vědomí jsem se začala ďábesky pochechtávat. Došla jsem k posteli, položila hrnek na stůl a zakousla se do jablka. ,,Co tu děláš?" zeptala jsem se.
,,Coby? Nepamatuješ, to ty jsi mi řekla, že jestli nebudu umět slovo anglicky, nic ze mě nebude!"
,,Já myslela co děláš tady v pokoji?! A vůbec, jak to, že jsi zrovna u Charlieho? Tady už jsem já!"
,,Lilli notak! Beztak ses dostala pryč z domu, to ti tolik vadím?"
,,Nevadíš. Jen mi slib, že všechno, co je spojený s mojí minulostí zůstane jenom mezi námi. Stačí, že všichni v Čechách vědí to, co se mi stalo! Dominiku, slib mi, že to nikomu neřekneš! Já chci začít od začátku, jasný! Nenechal jsi mě utéct předtím, tak mě nech utéct alespoň teď."
,,Už jsi utekla, jsi tady!"
,,Myslím utéct před minulostí. To mi musíš dovolit, Dome!"
,,Před minulostí se neschováš, Lilli!"
,,Ne, to máš pravdu. Před minulostí se nedá utéct, ale odložit jí, alespoň na chvíli ji odsunout do nejtemější části mysli. To se dá, Dome. Prosím, nekaž mi to. Doma se to nedalo vydržet, proto jsem pláchla!"
,,Nepláchla jsi, dostal tě sem Petr."
,,Ty víš jak to myslím!"
,,Jasně, jasně. Ale... Lilli, slib mi prosím jednu věc, ano? Slib mi, že neuděláš stejnou chybu dvakrát, slib mi to!"
,,Proč ti na tom tak záleží?"
,,Záleží mi na tobě, Lilli. A ty to víš."
,,A proč ti na mě tak záleží? Vždyť mě vůbec neznáš! Nevíš o mě dočista nic!"
,,Zeptej se."
,,Na co? Jako třeba oblíbený autor?"
,, Shakespear. Oblíbená kytka - kopretina. Barva - červená a hnědá. Mám pokračovat? Vím toho víc!"
,,Kde jsi to všechno kurva zjistil? Tohle všechno neví ani Sára! Jak jsi to sakra zjistil?"
,,Přestaň ječet. Tohle ti nepomůže. Nepomůže ti ani změna jména, promiň, že ti to říkám, ale jsi ubohá! Myslel jsem si, že ty se nevzdáváš. Myslel jsem, že ty všechno dotáhneš do konce, ale ty pořád jenom utíkáš! Ze všeho máš strach! Jsi srab!"

Mýlil se. Už rok necítím nic jiného než bolest a nenávist. Teprve až teď, když jsem přijela do Ameriky, jsem zase zjistila, jak chutná radost a láska. Jaké to je usínat bez uplakaných očí a pořezaných rukou. Nic o mě neví.

,,Dominiku, prosím. Nechci po tobě nic jiného, než aby sis mě nevšímal."
,,O to jsi mě prosila i doma a jak ti pak přišlo vhod, když jsem ti přišel na pomoc!"
,,Na pomoc? Jak jsi mi přišel na pomoc?"
Neodpověděl, jen uhnul pohledem. Začínala jsem mít silné podezření, že mi něco velmi důležitého uniká.
,,A vůbec. Já už nemám domov, Dome. O domov jsem přišla před sedmi lety, když jsme se odstěhovali. A tam pak všechno dostalo nový směr. Nepotkalo mě nic dobrého. Nic. Byla jsem sama, případně obklopená těma úchylama a..." zmlkla jsem. Uvědomila jsem si, co jsem teď vypustila z pusy. Tohle taky nevěděl nikdo, kromě Sáry. Jinak jsem to dusila v sobě. Ukápla mi jedna slza. A hned za ní druhá a třetí. Hbitě jsem je setřela hřbetem ruky. Dominik vyvalil oči.
,,Cože jsi to řekla?" vydechl a přitiskl mě k sobě. Objímal mě tak dlouho, dokud jsem se neuklidnila. Nemám ráda, když někdo vidí, že brečím, ale náhle jsem pocítila potřebu mít u sebe někoho, komu můžu věřit. Věděla jsem, že mě sem přišel kontrolovat, ale v tuhle chvíli mi to bylo dočista jedno.

Nebrečela jsem dlouho; vlastně jsem vůbec nebrečela, jen mi hluše stékaly slzy po tvářích. Jako bych ztratila sílu brečet. Už ani to nedokážu, jsem už moc slabá a unavená ze všech nástrah života, které mi osud přichystal. Jemně jsem Dominika odstrčila a usmála se na něj. Setřela jsem poslední slzy a zadívala se mu do očí. Jestli jsem něco doopravdy uměla, bylo to ovládání lidí. Nikdo ještě neodolal. ,,Prosím. Jen mi řekni, že to teď necháš být. Že se o tom nebudeš zmiňovat před Charliem. Nechci, aby to věděl, alespoň ne teď. Teď na to ještě není vhodná doba. Nikomu to neříkej. Prosím!" Slovíčko prosím, jsem mu omamně vydechla do obličeje. Přesvědčená, že to zabralo, jsem ho pustila. Dominik se zasmál: ,,Lilli, co to zase vyvádíš? Na jiný kluky to možná platí, ale na mě ne. Ale můžu ti slíbit, že to zůstane jen mezi námi. Prozatím."

Dominik odešel z pokoje a tiše přivřel dveře. Zahodila jsem jablko do koše.Tak tohle bychom měli.