OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Charlieho andílci - 7

31.07.2010 (16:00) • adio • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1039×

Lilli byla ještě pořád zabalená v peřině a vypadala unaveně, zároveň se ale usmívala a pošťuchovala se s Dominikem, který byl šťastný za trochu její pozornosti.
,,Jedli jste něco?"
,,Objednali jsme si pizzu. Kousek jsme ti nechali na stole."
,,Nemám hlad."
,,Charlie, není ti něco?" vyběhla Lilli z postele a přiběhla k němu, když se Charlie zamotal a chytil se za hlavu. Sednul si na postel a zakroutil hlavou.
,,Jenom jsem dlouho spal. To je dobrý."
,,Určitě?"
,,Jo." Podíval se na ní. Do tý chvíle si nevšiml, co má na sobě. Měla takovou babičkovskou zástěrku. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že šlo z části o vtip a z části o pokus udělat jim to snažší. Rozesmál se. Ta košile jí byla tak volná, že jasně viděl křivky jejího těla, protože otvory na rukách byly vyrobeny pro silnější dámy. Takže ať se snažila sebevíc najít vhodné oblečení, stejně to v něm vzbuzovalo horkost a on se musel podívat jinam. Začal se smát, ale sám pořádně nevěděl proč. Oba se na něj dívali se zdviženým obočím, když se skácel na podlahu smíchy.

,,Určitě už je ti natolik dobře, abys mohla jít do školy?" zeptal se Dominik a Lilli váhavě kývla hlavou.
,,Nemůžu zůstat dlouho doma. Rychle by se to rozneslo a lidem by to mohlo přijít divný a za chvilku by tu byli novináři a to by nebylo moc dobrý. Takže prostě půjdu a nějak to tam překousnu."
,,To se mi nelíbí, Lin."
Lilli jenom zamručela a naskočila do metra. Bylo trošku obtížné se tam udržet i normálně, kor teď, když se jí udělalo černo před očima a zavrávorala. Dominik ji zachytil a rentegenoval jí očima. Čekal, kdy konečně řekne, ať jí odvede domů, ale neudělala to. Byla tak tvrdohlavá. Když si umínila, že půjde do školy, tak prostě půjde, i kdyby tam měla umřít. Do třídy už jí Dominik musel skoro odnést, protože se sama na nohou neudržela. Unaveně se skácela na židli. Hned se kolem ní utvořila skupinka jejích obdivovatelů, kamarádek a pak taky Jack. Když k ní přišel, promluvil na ni a zatahal ji za ruku, trhla sebou. Určitě si všimla podoby mezi ním a Patrikem. Bylo to zvláštní. Dva lidi, kteří si byli navzájem tak podobní, bydleli od sebe tak daleko. Člověk by řekl, že jsou příbuzní...
Zazvonilo. Lilli při tom zvuku jen zasténala a zakryla si uši. ,,Zavolám Charliemu, aby tě odvezl domů." prohlásil a jeho hlas nepřipouštěl námitky. Lilli se po něm jenom naslepo ohnala rukou. Uhnul. Do konce hodiny Lilli ležela na lavici a snažila se poslouchat výklad učitele. Začalo se jí dělat špatně. Zvedal se jí žaludek a měla příšerný hlad. Ucítila vůni oběda ze školní jídelny. ,,Dneska budou hranolky!" řekla. Pak se nadechla a pořádně nasála vzduch. ,,S ketchupem." dodala.
,,Ty něco cítíš?"
,,A ty snad ne?"
Podivně si jí měřil. ,,Ne," zakroutil hlavou. Lilli vydržela celý den ve škole bez kňourání a dělala, že je jí fajn. Teprve když přiběhla do jídelny, obrátil se jí žaludek. Pach přepáleného oleje, mastnota... Vyběhla z jídelny a strávila půl hodiny na záchodech. Když zvonilo na poslední hodinu, odvážil se tam vecpat Dominik.
,,Lilli, jsi tu?"
,,Jo," zaskuhrala Lilli. ,,Jdi pryč! Tady nemáš co dělat!"
,,Vezmu tě domů. Charlie jel pryč. Otevři ty dveře!"
,,Ne! Tu hodinu to tu ještě přežiju. Pak půjdu domů, odpočinu si a zítra to bude zase fajn, uvidíš!"
,,Do školy nepůjdeš! Ani náhodou!"
,,Ale půjdu," zamumlala si pro sebe tak, aby to neslyšel. Když přišla domů, sesunula se po dveřích na zem a lapala po dechu.
,,Zavolám doktora a je mi jedno, že je nesnášíš! Prostě přijede doktor a podívá se na tebe a tečka!"
,,Ne, je mi dobře!"
,,Sakra tak snad vidim, že s tebou něco je, ne?"
Lilli se rychle rozmýšlela, jestli má říct narovinu, proč si myslí, že je ji tak zle, nebo jestli si to má nejdřív pořádně ověřit a až potom něco říct. Nevěděla, jak se z toho vyvlíknout, ale nechtěla aby měl Charlie problémy. Už viděla ty titulky v novinách: ,,Charlie O´Conall se vyspal s nezletilou dívkou," nebo: ,,Lilli Austenová je těhotná, kdo je otcem?" Menstruace se jí nedostavila ani další dny. Nakonec to už nevydržela. Když Charlie s Dominikem spali, vytratila se do města a v supermarketu si koupila těhotenský test. Po zbytek noci seděla na posteli, před sebou měla test a dívala se na něj, jako by to byl nějaký odpad. Pořád nemohla nabrat dostatek odvahy. Nakonec se rozhodla udělat to, co jí pomáhalo nejvíce. Prostě zavřela oči, přestala myslet a rozlepila krabičku.
Po pěti minutách se s ní zatočila místnost. Test byl pozitivní! Sesunula se po dveřích na podlahu a chytla se vany. Věděla, kdo je otec a to ji na tom děsilo nejvíc. Byl to její bývalý soused, znásilnil ji přímo u nich doma. Potom ji pokaždé zmlátil. Nebála se ho, ale nenáviděla. Nenáviděla ho z celého srdce. Zbytek noci a kus rána proseděla v koupelně, v hlavě jí znělo jenom: ,,Proč?" a ,,Nemůžu". Vždycky toužila po tom mít miminko, ale ne ve čtrnácti a ještě ke všemu se slizkým sousedem, který jí znásilnil! V půl deváté ráno někdo zabušil na dveře jejího pokoje. Nevnímala. Ten někdo přišel ke dveřím koupelny. ,,Lilli, jsi tady? Je ti dobře?"
Neodpověděla. ,,Můžu dovnitř?" dotíral zase ten hlas. Vůbec nevnímala. Jenom seděla, třásla se, dívala se na jedno místo a lehce se pohupovala.
Dřív, než stačila schovat krabičku, se vetřel Charlie dovnitř a sednul si k ní na podlahu. Krabičky si vůbec nevšiml. Lilli jí rychle zasunula pod poličku vedle sebe.
,,Je ti něco? Lilli, už to trvá týden, musíš do nemocnice!"
V hlavě křičela, že nikam nemůže, ale nemohla to říct nahlas. Jenom otevírala pusu naprázdno. Charlie ji jenom sledoval, pak se zvednul a vzal ji do náruče. Tak, jak byla, jí odnesl do auta. Teprve až tam se Lilli vzpamatovala natolik, aby mohla něco říct, ale stále mluvila spíš jako robot než jako člověk.
,,Nejedu do nemocnice. Odvez mě do lékárny, já už vím, co mi je!" Chtěla si koupit ještě jeden test, aby si ověřila, že je opravdu těhotná. Někde četla, že jeden test nikdy není žádná jistota. Chtěla vědět na sto procent, co s ní je.
,,Tak co je ti? Na co chceš do lékárny?"
Lilli nevěděla, co říct. Pravdu nechtěla. Hlavou se jí mihla myšlenka, co bude dělat dál. Zůstat tu nemohla, to bylo jisté - ale kam měla jít? Domů? K němu, k tomu, co jí to způsobil? Porodit dítě a nesmět si ho nechat, protože on je šéf? Co by jí udělal, kdyby mu řekla, že si ho nechá? A měla by vůbec sílu vychovávat dítě, jehož otec jí něco tak odporného udělal? Co by řekla mámě? Ta stěží uvěří tomu, co jí Lilli řekne. Jen proto, že nevěří v to samé, co ona, ji odsoudí. Kam má jít? Utéct do Japonska, jako to udělala tenkrát? Ale neumí jejich řeč. Přežívala jenom díky primitivní znakové řeči, jako že jim ukazovala, že má hlad nebo žízeň. Zpátky do Japonska nepojede! Možná do Španělska... Vlastně proč ne? Jazyk umí perfektně, probudí se někde u silnice a bude tvrdit, že si nic nepamatuje... To je dobrý plán, ne?
,,Lilli, vnímáš?" zatřásl jí Charlie ramenem. Vůbec si nevšimla, že už nesedí v autě, ale je v posteli a nepřítomě zírala na Charlieho. Ten by jí možná taky nevěřil. Myslel by si, že dítě má s Dominikem a Dominik... Sandra... Viditělně ožila. Jediní lidé, kteří ji uvěří a dokážou jí nějak pomoct, jsou Dominik a její nejlepší kamarádka Sandra! A taky Markéta! S úlevou si uvědomila, že opravdu má kam jít, že na všechno nezůstane sama. Markéta ji pochopí, měla podobný problém. Ví, jaký to je.
,,Lilli! No tak, řekni mi, co se děje?"
,,Mám kam jít," zamumlala tiše.
,,Co?"
,,Já mám kam jít!"
,,Kam bys šla?"
,,Musim si sbalit věci," řekla a začala vstávat z postele. Charlie ji nechápavě pozoroval. Lilli se opět zamotala a spadla do peřin. V hlavě měla prázdno a viděla podivně rozjasněně. Pak její vidění dostávalo zelený, červený nádech a nakonec zase normální barvu. Ucítila šílený tlak a spadla by z postele, kdyby ji Charlie nechytil. Ze skříně vytáhla kufr a začala si do něj skládat věci. ,,Lilli, co to děláš?"
,,Jedu... k Markétě."
,,Kam?"
,,K mojí ségře!"
,,Ale... proč?" nechápal Charlie.
,,Protože Markéta mi může jako jediná pomoct z obou stran."
,,Co? Jak pomoct? Jsi nemocná nebo co je ti?"
Lilli se zastavila a začala se kousat do rtu. Mnula si prsty a zvažovala, jestli to má říct nebo ne. Charlie by si pravdu zasloužil - ale chtěl ji vědět?
Rozhodla se pro to lehčí řešení. Šla do koupelny a vytáhla tu krabičku. Hodila ji Charliemu.
,,Je pozitivní," řekla tak, jako by se nic nedělo. Charlie vzhlédnul.
,,Tak proto je ti špatně?"
,,Nezlobíš se na mě?"
,,Ne, ale myslel jsem, že jsi říkala, že s Dominikem nic nemáš..."
,,Taky že ne!"
,,A můžu vědět s kým?" Teď přišel čas na pravdu. Lilli došla k oknu a otevřela ho, aby se mohla nadýchat čerstvého vzduchu. Strašně se jí točila hlava.
,,Nemůžu tu zůstat, Charlie. Lidi by si začali myslet, že mám to dítě třeba s tebou a ty bys měl malér. A já nechci, aby ses dostal do průseru kvůli mě. Říkala jsem ti, že jsem smolařka a průšvihářka. Tady to máš!"
,,A já jsem ti řekl, že tě tu chci mít a to se vším všudy, ať už se ti smůla lepí na paty nebo ne! A pár průšvihů... co jako? Stane se, no!"
,,Ale tohle už není jenom obyčejnej průšvih! Tohle... to je něco, co mi změní život!"
Charlie byl chvilku ticho. Smutně jí sledoval, jak si hází do kufru svoje nejoblíbenější oblečení.
,,Lilli, s kým máš to dítě?"
Zastavila se. Zaryla nehty do oblíbených šatů a málem tam udělala díru. Kousala se do jazyka vší silou, aby se nerozbrečela. ,,S mým sousedem, z bytovky."
Charlie ji vykuleně sledoval. ,,Udělal ti to soused?"
,,Jo," přikývla Lilli.
,,Kolik mu je?"
Lilli si sedla na zem a přitiskla si kolena k bradě. ,,Je to starej, slizkej dědek. Úchylák. Nechutnej hajzl!"
Lilli si vyhrnula tričko a ukázala mu jizvu. ,,Zmlátil mě potom tak surově, že mi zlomil žebro. Měla jsem vnitřní krvácení a musela na operaci. Nikdo se nezajímal, co se mi vlastně stalo. Máma řekla, že jsem upadla a to všem jako vysvětlení stačilo. Nejvíc mě štve, že se o to pokoušel několikrát, ale pokaždý jsem mu dokázala utéct. A pak, když jsem nemohla ještě pořádně chodit, mě dostihnul. Bydlela jsem ve třetím patře, on o patro pode mnou. Zrovna jsem chtěla jít ven s kamarádkou. Když jsem procházela kolem jeho bytu, otevřely se dveře a on mě vtáhnul dovnitř. Nemohla jsem se bránit, protože jsem měla zlomenou ruku. Byl tak hrozně surovej, Charlie. Nenávidím ho za to, co mi udělal!"
Charlie ji objal kolem ramen. ,,Mrzí mě to, Lilli."
Svou odpovědí ho ale překvapila. ,,Dá se s tím žít, Charlie. Tohle bylo to nejmenší zlo, který mě v životě potkalo!"
,,Nejmenší?" zeptal se udiveně. Nechápal, co by pro holku mohlo být horšího než to, že ji znásilnil starý soused, se kterým musela bydlet a každý den se s ním potkávat, dívat se mu do očí. Charlie si ji prohlížel a Lilli začala vyprávět všechno od začátku.
,,Bydlívali jsme u babičky, ale ona nám řekla, že nikdy nebude moct v klidu umřít, dokud tam budeme bydlet. A tak se naši rozhodli, že se přestěhují, protože tohle nebylo poprvé. Přestěhovali jsme se do bytovky. Neměla jsem to tam ráda už od samýho začátku a dávala jsem to patřičně najevo. Ale když jsem viděla, že se tím nic nezmění, nechala jsem toho. Bylo mi tenkrát osm let. Rodiče chodili často do práce brzy ráno a vraceli se až pozdě večer. Do vedlejší bytovky se tak nějak přistěhoval jeden kluk. Hodně jsme si rozuměli a blbli jsme spolu. Pak se ale jednoho dne zase odstěhoval. Prostě nasednul do auta a odjel, ani se nerozloučil. A najednou to bylo doma peklo. Byla jsem tam sama a bála se každýho zvuku. Bylo to na místě, kde se docela často kradlo, ale ani toho jsem se tolik nebála, jako třeba duchů nebo tak. Pamatuju se, že jsem pokaždý utekla do sestřinýho pokoje, kde jsem si pustila pořádně nahlas televizi a nedívala se jinam než na obrazovku. Děli se občas divný věci, jako třeba že někdo přímo předemnou zadupal, ale nikdo doma nebyl. Občas jsem ucítila závan větru, ale okna byly zavřený. Když jsem to povídala našim, nikdy mi nevěřili. A když mi bylo třináct - takže před rokem, byla jsem jenom člověk naplněný nenávistí, strachem a zlobou, nechovala jsem se doma moc hezky, ale s jedním člověkem jsem si rozuměla. S tátou. Jednou ráno mě probudil mámin výkřik. Byla jsem dost ospalá, protože jsem šla spát až ve tři, ale stejně jsem vylezla a šla se podívat, co se děje. Táta se nehýbal. Nedýchal, nehýbal se a prostě..." odmlčela se, aby nabrala dech. Setřela si slzy. Tahle část pro ni byla ze všech nejhorší. ,,Zemřel před našima očima. Viděli jsme to. Zemřel u nás doma. Pamatju se, jak mu mámá dávala umělý dýchání a já pak venku, v zimě a ve sněhu stepovala jenom v tričku a pantoflích. Šlápla jsem snad do každý louže a voda řezala jako žiletky. Nevnímala jsem to, jenom jsem se modlila, aby přijela ta zatracená sanitka a pomohla mu! A přijela až za 45 minut! Táta ještě žil, když oni řekli, že dělali všechno, co mohli. A já u něj jen seděla, brečela a pořád tiše opakovala, že žije, že mu ještě můžou pomoct, ale oni si mě nevšímali. Jenom jednou to zkusilli, ale bylo to jen tak, aby se neřeklo. Tátovi bilo srdce - sice jenom slaboučce, ale přece! Měla jsem křičet, měla jsem udělat něco, aby to ještě zkusili - on by to taky udělal - ale já tam seděla a brečela. Máma to nesla dost špatně. A já... já si rozuměla jenom s ním! Nevěděla jse, co mám dělat. Trvalo to strašně dlouho, doma byl slyšet jenom pláč a naříkání. Já byla taková veselá osůbka, smála jsem se všemu a všem, i přes mojí nenávist k domovu," pronesla to slovo s odporem." ,,Dělalo mi strašně špatně, když já se snažila být v pohodě a už na to moc nemyslet, ale máma mi to stěžovala. Pořád jenom brečela. Strašně dlouho. A pak se to stalo. Přišel k nám nějakej divnej chlap v obleku a usmíval se. Vymyl mámě mozek a dala se k Jehovistům. Já ne a za to mě nenáviděla. Vyhodili jsme počítač, televizi, rádio... léky. Všechno jsme vyhodili. Bylo to jako ve vězení. Nikam jsem nesměla a dokonce mě chtěla strčit i do takový tý zvláštní klášterní školy nebo co... Já chápu, že se jí líbila představa, že tátu znovu... vzkříšej, že bude zase žít... ale tohle se stát nemělo. Když jsem měla narozeniny, nesměla jsem je oslavit. A tak jsem řekla, že půjdu k jedné mojí kamarádce domů a popovídáme si. U ní ve městě byla diskotéka. Byla tam celá naše třída... skoro. No, a tam jsem potkala Patrika." Chvilku mlčela a přemýšlela, ajk vysvětlit další průběh událostí. ,,Asi mi musel dát něco do pití, protože jsem pak vůbec nic neviděla a necítila, jenom vím, že mě naložil do auta a odvážel mě strašně dlouho pryč. Musela jsem tam usnout, protože když jsem se probudila, byla jsem... asi ve sklepě, nevím... Nikdy jsem to tam za světla neviděla. Každý den za mnou přišel, nacpal do mě nějaký prášky a pak mě mlátil a křičel. A potom se mi vždycky omlouval a říkal, že mě miluje. A já mu to pokaždý uvěřila, když říkal, že to udělal naposled. Ale ne. Dělal to každý den, několikrát. Nedával mi moc jídla ani pití, bylo mi zle. Jednou, když přišel zase ke mě, jsem ho kopla do rozkroku takovou silou, že se svalil na zem a zůstal ležet. Svíjel se v bolestných křečích a já věděla, že je teď šance utéct. Vyběhla jsem ven. Všude kolem mě byl les. Uvědomila jsem se, že jsem bez bot, bez oblečení... no, vlastně jsem na sobě měla tričko, ale to bylo všechno. Venku byla hrozná zima a tma a já tam bloudila lesem a hledala silnici. Když jsem si už myslela, že jsem prohrála a že na místě umřu... jsem ji najednou uviděla. Silnice byla tam. Bylo ráno a zrovna vycházelo sluníčko. Měla jsem rozedřený nohy tolik, že jsem nemohla skoro už chodit, ale posledních pár keoků k silnici jsem udělala... Jen co jsem tam ale došlápla, zatroubilo auto. Měla jsem otpený smysly, snad dva dny jsem bloudila... to auto mě srazilo. Ani jsem necítila bolest, jenom... záblesk světel a pak tma... Probudila jsem se v nemocnici. Byla tam Markéta, Máma... A pak přišel i Dominik. Markéta mi řekla, že jsem byla dva měsíce v kómatu. Prý jsem měla silný otřes mozku, zlomenou ruku... ale co bylo nejhorší... já... já jsem nemohla chodit! Prý při tom otřesu se mi něco přehodilo v hlavě nebo co. Doktoři říkali, že už nikdy nebudu chodit, že část mozku, která ovládá spodní končetiny mého těla, je silně porušená. Taky jsem nemohla mluvit. Každý den za mnou chodili policajti a ptali se, jestli je něco novýho, ale já nikdy neodpověděla. Začala jsem strašně rychle hubnout, protože můj žaludek, zničenej všema těma drogama, který do mě cpal, nepříjímal vůbec žádnou potravu. Pak přišeldoktor a řekl mi, že už se mnou nemůžou nic dělat, že prostě... umřu." poslední slovo zamumlala spíše pro sebe než pro Charlieho. Chvěla se - ne zimou, sebelítostí, ale vzteky, když si uvědomila, co by to pro ni znamenalo. ,,Řekl to s takovým klidem. Dominik u toho byl. Vzpomínám si, jak mu z očí tekly slzy. Řekl mi, že mě nenechá umřít. Slíbil mi, že budu chodit, mluvit se a jíst. Že zase budu šťastná. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Při svých 168 centimetrech jsem vážila jenom třicet kilo. Ale pak, když si Dominik myslel, že jsem usnula, mi řekl, že mě miluje. Že se postará o to, abych byla šťastná. Do tý doby jsem chtěla umřít, ale pak už ne. Hned další den mi přinesl něco k jídlu. Snědla jsem toho opravdu jenom trošičku, ale stejně... Byla jsem šťastná. I on se usmíval. Chodil za mnou každý den. Trénoval se mnou chůzi. Nevykašlal se na mě, jak by to každý jiný kluk v jeho věku nejspíš udělal. I když jsem vypadala příšerně, jako hnusná anorektička, říkal mi každý den, jak jsem krásná. Nechápala jsem to." Vstala a zašmátrala za skříní, až ji našla. Podala Charliemu fotku. Fotku, kterou si prohlížela každý večer, den co den. Byla na ní ona - vypadala jako kostra. A byl na ní i on, Dominik. Na fotce jí dával pusu na tvář. Charlie si tu fotku prohlížel. Neobjevilo se mu v očích znechucení, jak se Lilli nejdřív obávala. Jen smutek. ,,Víš, nechtěla jsem žít, ale když on ve mě tak věřil, nechtěla jsem ho zklamat. Doktoři se nám smáli! Prý že je to ztráta času. Pche! Už víš, proč nesnáším doktory?" Charlie beze slovo kývnul. Lilli pokračovala. ,,Šlo to hodně ztuha. Zpočátku jsem se na nohách vůbec neudržela, ale čase se to lepšilo. Musela jsem hodně trénovat, protože když jsem třeva jeden den vynechala a trénovala jeno mluvení, bylo to, jako bych se vracela na začátek. Silou vůle jde všechno, Charlie. Silou vůle jsem se naučila chodit i mluvit. Jen díky Dominikovi. Kdyby nebylo jeho, nikdy bych tu teď neseděla a nevyprávěla ti to. No a když jsem se jakž takž naučila zase chodit, přišlo na řadu jídlo. Mohla jsem do sebe nacpat jenom kousíček, jinak to šlo ven. Měla jsem strašný křeče, hrozně mě bolelo břicho. Bylo to, jako by mi tam někdo strčil nůž a dloubal mi tam. Ale povedlo se. Nejsem taková dlouho Charlie, ještě před měsícem bys mě určitě nepoznal! Proto jsem chodila na tance a na zpívání, abych se udržela v tom, co jsem tak těžko získávala zpátky. A Dominik mě v tom podporoval. Nebylo nejjednodužší chodit do školy, na terapie, na tance a zpívání a všechno to stíhat. A pak... no... pak zase přišli policajti a řekli, že ho našli, díky Sandře, protože ona jim podala popis, jak vypadal. A zavřeli ho. No, a pak se stalo to s tím sousedem. Chodila jsem ještě tak nějak nejistě a ruku jsem měla zlomenou, takže jsem pro něj rázem byla snadná kořist. Když se to stalo, propašovala jsem se do letadla a odletěla do Japonska. Och, do Japonska, vážně, nikdy bych nevěřila, že se mi povede utéct. Ale nevšimla jsem si Dominika, že tam byl taky. Celou dobu mě sledoval, jak předvádím v jedný městský rodince, že mám hlad a žízeň. A pak mě odvedl zpátky domů. No a týden na to jsem si od Petra vynutila, přímo vydupala, aby mi tu někde zajistil pobyt, alespoň na ten jeden pitomej rok!  A povedlo se. Jsem tady. A jsem těhotná, takže se musím vrátit zpátky k nám. Nebudu žít u mámy, ale poprosím Markétu, aby mě vzala k sobě. Ta mě pochopí. Ona ví, jak se cítím, víš. Taky zažila něco podobnýho, myslím s tím dítětem. Víš, já vždycky chtěla miminko a velkou rodinu, ale ne ve čtrnáci. A navíc s takovým hajzlem!" zanaříkala. Charlie vypadal, jako by nevnímal. ,,Lilli," řekl asi po pěti minutách ticha. ,,Hodim tě do lékárny a ty si koupíš znovu ten test. Kup si jich víc, ať máš jistotu. Jestki všechny budou pozitivní, tak pak uvidíme, co budeme dělat. Ale rozhodně tě nepošlu zpátky domů, to tedy rozhodně ne!" Lilli začaly téct slzy. ,,Nechci, abys měl kvůli mě problémy, Charlie!"
,,Stejně si tě tu nechám! Obleč se, jedeme! Teď hned!"
,,V lékárně mají zavřeno, je pozdě!"
,,Tak tě hodim do supermarketu, tam ho snad budou mít taky, ne?"
,,Jo, tam jsem si ho vlastně koupila." řekla. Pak se na něj zadívala pozorněji. ,,Charlie? Ty se nezlobíš, že jsem ti to neřekla dřív? Nemrzí tě to?"
,,Ne, nezlobím se. Mrzí mě jenom to, co sis musela prožít, navíc v tomhle věku. Ale o tom až jindy, obleč se, honem!"
Natáhla na sebe šaty a vzala si peníze. Venku byla tma. Dominik akorát přicházel domů, když Lilli šla k autu. ,,Kam jedete?" zeptal se udiveně. Lilli nic neřekla a dala mu pusu na tvář. Dominik šel zamyšleně k sobě do pokoje a přemýšlel, co se tady stalo. U Lilli v pokoji bylo rozsvíceno, tak šel zhasnout a zarazil se, když na posteli uviděl tu fotku. Vzal si ji do ruky a prohlížel si jí. Pak si to uvědomil. Lilli už musela kápnout božskou. Pohled mu zalítl ke krabičce, která se válela na posteli. Odvrátil od ní pohled a zase se koukal na fotku. Nakonec si přece jenom vzal krabičku do ruky. Ztuhl, když zjistil, co se asi děje.

Autor: adio (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Charlieho andílci - 7: