OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Christmas Time - 1. kapitola

03.12.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1027×

Je to tady zase! A co? No přece Vánoce. Ten rok uběhl jako voda v řece a znovu nám neodbytně na dveře klepou svátky vánoční. Opět nás čeká ten bláznivý spěch, stres a chaos, který vyústí v pár dní relativního klidu, aby ten šílený kolotoč začal záhy nanovo. Jediné plus jsem já osobně na Vánocích vnímala v tom, že jsem zase po nějakém čase navštívila svoji rodinu v jedné minnesotské, trochu větší, vesničce Goodville, kousek od Hořejšího jezera, a odpočala si od svého hektického života spisovatelky v New Yorku. Jestli se domníváte, že přes zimní měsíce bývá v NY zima jako blázen, tak to jste nezažili tu v Minnesotě. Nicméně Goodville mělo svoje nezaměnitelné kouzlo a trávit Vánoce někde jinde jsem si nedovedla představit. Každopádně hned po svátcích jsem se letěla ohřát na Kauai, aby té zimy na mě nebylo příliš, a taktéž proto, že ty Vánoce u našich se vždy po pár dnech stávaly svým způsobem dost psychicky náročné.

Dovedete si představit asi proč a jak, když já sama sebe ráda definovala jako dvaatřicetiletou svobodnou, bezdětnou, ale za to kariérně úspěšnou a finančně nezávislou ženu, ale s čímž moje starostlivá, milující matka rozhodně nesouhlasila. Každý prosinec ode mě očekávala, že jí přivezu a představím svého nového, snového přítele, budoucího otce svých tří úžasných dětí, Mayi, Madison a Michaela, a nejlépe jí rovnou jako největší vánoční dáreček oznámím, že jsem konečně v onom požehnaném stavu. Bohužel jsem ji již dlouhá léta po sobě stále dokola zklamávala, ale to jí bohužel nebralo energii k tomu mě tím stále dokola neúnavně bombardovat. No a ani letos její očekávání k jejímu rozčarování nesplním. Otec byl naštěstí především rád za to, že k nim pravidelně ve zdraví dorazím a můj mladší bratr, i s celou svou rodinou, která kupodivu nekompenzovala mamce fakt, že z mojí strany zatím její babičkovské pudy naplněny nebyly, bohatě využíval neomezených služeb časově nevytížené tetičky.

Přesto jsem se nemohla dočkat, až se zase ukážu doma, kde jsem vyrostla a kde jsem všechno a všechny důvěrně znala. Jednoduše jsem milovala to naše pohádkové městečko a jeho srdečné a laskavé obyvatele. V prosinci vždy ožívalo nezaměnitelnou vánoční náladou, která mě oslňovala daleko víc než ta typická newyorská velkolepost a kýčovitost. Jako malá jsem se vždy nesmírně těšila na máminu štědrovečerní večeři, na taťkův pravý domácí vaječňák a na bratrovu výzdobu domu, se kterou se teď v dospělosti dělal hlavně pro svoje dva kluky, raubíře Maxe a Jaxe. Nejvíc jsem se ale pochopitelně těšila na svoji rodinu, kterou jsem naposledy viděla asi před půl rokem v létě, kdy jsme dohromady slavili narozeniny mých synovců a taťky.

A teď mě konečně čekalo pár báječných dní na zasněženém, čarokrásně okouzlujícím místě, které na mě všude dýchalo přátelskou a uvolněnou atmosférou, která naplňovala moje srdce mírem a pokorou. V tomhle jedinečném prostředí jsem se cítila opravdu nesmírně spokojená, dost možná i tou sladkobolnou nostalgií, která mě tu stíhala snad na každém mém kroku, což jsem si přesto o Vánocích užívala plnými doušky.

Ovšem do té doby, dokud se dávná minulost nestala děsivě živou realitou…

Srážka po letech

Procházela jsem malým obchůdkem směrem k pokladně a broukala jsem si melodii vánoční koledy, která se právě linula celým prostorem. Před sebou jsem tlačila neskromně velký košík, narvaný téměř až po okraj jídlem, jehož nákupem mě pověřila mamka, aby mohla připravit tu nejlepší sváteční hostinu. Spěšně jsem vykládala zboží na pás a za pokladnou se na mě vesele usmívala přívětivá, stará tvář majitele obchodu, který jeho rodina vedla snad odnepaměti.

„Tak zase zpátky ve městě, Jessie?“ rozvázal se mnou řeč, evidentně radostí, že mě tady zase vidí.

„No jo, Vánoce už jsou zase tady, Carle,“ zvolala jsem nazpět, zatímco mi ruce jenom kmitaly, abych tu nálož věcí stačila co nejrychleji vyskládat a nehromadila se mi naopak na druhé straně pásu.

„Že to ale letí, co?“ povzdechl si bezděčně a nijak nespěchal, když ohleduplně přikládal jednotlivé produkty kódem na čtečku, jak viděl, že ještě zdaleka nejsem na dně košíku. V obchodě topení jelo nejspíš na maximum a já byla samozřejmě nabalená v silném zimním kabátě, takže jsem se začínala už poněkud rosit, nemluvě o tom horlivém pohybu, který jsem již pár minut soustavně vykonávala.

„To teda, je to jak mrknutí oka,“ přitakala jsem mu a ještě jsem přidala na tempu.

„Klasicky vánoční nákup pro Jenny?“ zahrnoval mě dál otázkami, které by kdekdo mohl považovat za všetečné, ale po té době jsem s Carlem opravdu ráda prohodila nějaké to slovo, i když celkem o ničem. To na tom ale bylo právě skvělé, že člověk nemusel vůbec nic důležitého řešit.

„Přesně tak. Když už pro ty všechny naše hladové krky vaří,“ potvrdila jsem mu a přidala jsem ještě žertovnou průpovídku na naši adresu, které se Carl upřímně zasmál.

„Jste hodný děcka s Troyem, dobře vychovaný,“ řekl prostě a potvrdil to kývnutím hlavy.

„Díky, Carle. To mamce moc ráda vyřídím, udělá jí to radost,“ ocenila jsem jeho chválu, která pochopitelně nevycházela pouze z dnešního setkání, ale z těch všech předlouhých let, co jsme se navzájem znali. On mě znal vlastně už od kolíbky a viděl mě vyrůstat, dokud jsem se odtud neodstěhovala, což bylo překvapení nejen pro moje rodiče. Ale já tu v určité části svého života zůstat nemohla, potřebovala jsem se posunout dál.

„Vítej ve městě, chyběla jsi nám tu,“ přivítal mě zvesela a pořád se na mě tak mile usmíval. Já už mezitím doskládala zboží a i s košíkem jsem se přesunula k namarkovanému zboží, abych ho opětovně skládala zpět dovnitř.

„Však vy mně taky. Uvidíme se při zpívání u stromečku?“ ptala jsem se, jestli nebude chybět na další z mnoha tradičních vánočních událostí, které tohle městečko o svátcích zcela pohltilo. Měli jsme tu ještě divadýlko, ochutnávku cukroví, soutěž o nejlepší punč, o největšího sněhuláka, hromadné zdobení stromečku a spoustu dalších společných aktivit, které místní drželo blíž při sobě.

„To se ví! Tak se zatím opatruj, Jess,“ odsouhlasil bez zaváhání, jelikož se těchto vánočních akcí zúčastnili opravdu všichni, kdo mohli. Ze svých domů vylezli i tací, které jinak nikdo po celý zbylý rok venku téměř neviděl.

„I ty, Carle. Moc to tady nepřeháněj, ať si tě Molly doma taky trochu užije přes Vánoce,“ doporučila jsem mu dobromyslně, protože o tomhle byly Vánoce především – abychom je strávili se svými nejbližšími. Občas se to muselo někomu připomenout, jelikož na to pro všechnu práci před s sebou jednoduše zapomněl.

„Co tě nemá, holčičko. Ta je ráda, když zmizím z baráku,“ vyvedl mě z omylu takovým rozverným hlasem, kterým mě regulérně rozesmál. Carl byl tak trochu veselá kopa.

„Ale kde že, Carle. No a co vnoučata? Ta si určitě chtějí užít svého dědečka,“ udala jsem mu další příklad, který by ho mohl udržet o něco víc doma. Chápala jsem, že po nějakých padesáti letech manželství člověk rád tráví nějaký ten čas bez svého protějšku, ale o Vánocích by to mělo být spíš naopak.

„No to jsem rád já, když zmizím z baráku,“ namítl na to bezmyšlenkovitě, čímž tomu nasadil korunu.

„Jen kdyby tě slyšely, Carle.“ Smála jsem se a vrtěla nad jeho hláškami hlavou.

„Ty to na mě nepovíš, viď, že ne,“ ujišťoval se a sám se nad tím takovým nakřáplým hlasem uchechtával, jelikož jednou z jeho celoživotních vášní bylo kouření cigaret, což se mu také podepsalo na zevnějšku. Zažloutlé zuby i nehty a vlastně celkově kůže, ale holt každý máme nějakou svou neřest. Já jsem třeba bláznivá shopaholička, a těch hadrů mám ve skříní tolik, že ho ani nestíhám všechno unosit. Vzdát se ho ale nikdy nepřicházelo v úvahu.

„Když si aspoň o něco zkrátíš provozní dobu, platí?“ vyrukovala jsem na něj tónem, který rozhodně nepřipouštěl žádné diskutování, nýbrž finální dohodu.

„No platí, když jinak nedáš,“ připustil docela neochotně, ale oběma nám bylo jasné, že spolu jenom žertujeme. Poté mu pod rukama prošla poslední položka, takže jsem zaplatila a pak co nejrychleji dopřeskládala zbytek zboží, abych příliš nezdržovala zákazníky za sebou. Rozloučila jsem se s Carlem a bokem jsem se pustila do dalšího přesouvání věcí, tentokrát do papírových tašek, jelikož se mi je nechtělo pak zase vyskládávat z auta.

Nebe se stále schovávalo pod ocelově šedými mraky, ze kterých již několik hodin slabě sněžilo. Díky bělostné pokrývce bylo ale světla dost, přestože se den neúprosně krátil a do západu slunce zbývala necelá hodina. 

Pospíchala jsem k vypůjčenému autu, taťky starému Fordu, ověšená taškami přesně jako Kevin ze Sám doma, když vtom se mi rozezvonil telefon. Sklonila jsem automaticky hlavu dolů ke své kabelce, takže jsem na moment přestala sledovat cestu a vtom jsem do někoho prudce vrazila. Nebo možná někdo prudce vrazil do mě. Bohužel jsem to střetnutí neustála, jak jsem měla pod nohama ušlapaný, zmrzlý sníh, i když zodpovědně posypaný pískem a štěrkem, a vzápětí jsem si kecla s pořádným žuchnutím na zem a celý nákup se samozřejmě rozkutálel kolem mě.

„No do háje! To nemůžete dávat trochu pozor?!“ Vztekle jsem se osočila na tu bezohlednou osobu a konečně jsem vzhlédla vzhůru, načež jsem dočista oněměla. Cože? Daniel?!

„Jessico? Seš to ty?“ oslovil mě nejistě, v obličeji nefalšovanou konsternaci, ale já bych ty šedozelené oči poznala naprosto kdykoliv. Zůstala jsem na něj dál nezdvořile zírat, pořád neschopna ze sebe cokoliv dostat nebo se alespoň pohnout. Akorát jsem začínala cítit na zadnici ledový chlad, jak se ke mně postupně dostával přes látku kabátu. „Seš v pořádku? Promiň mi to, nechtěl jsem do tebe vrazit. Pojď, pomůžu ti na nohy, než na tý zemi nastydneš.“ Nabídl mi pomocnou ruku, kterou ke mně současně natáhl a já ji bez nějakých protestů přijala. Přišlo mi to důstojnější, než se před ním škrábat nahoru.

„D-děkuju,“ vypadlo ze mě stále značně zaraženě, protože tohle setkání jsem vskutku ani v nejmenším nečekala. On se na mě slabě pousmál a sám zřejmě nemohl uvěřit svým očím, že jsme zrovna my dva na sebe narazili. Ne že by to byl v tomhle městečku problém, akorát on se tu již spoustu let neukázal.

„Pomůžu ti ještě s tím nákupem, když už jsem ti ho rozsypal, hm?“ navrhl mi další výpomoc, jelikož mně se stále nějak nedařilo se vzpamatovat. Totálně mě totiž převálcovaly staré vzpomínky, které jsme měli společné a které mě natolik zahltily, přímo ochromily, že jsem se navenek nedokázala chovat normálně a musela jsem tak působit přinejmenším jako mentálně zaostalá. Za to on vypadal absolutně vyrovnaně, až suverénně, jako by se mezi námi nikdy nic špatného nestalo. Kéž by.

„Tak jo, dobře,“ přijala jsem jeho pomoc, přičemž jsem ho nechala sbírat věci ze země a sama jsem si pucovala sníh z oblečení, aby mě přestal studit tam, kde to vůbec nebylo příjemné.

„Fakt se ti nic nestalo? Tváříš se, jako bys viděla ducha,“ porovnal důvtipně, nad čímž jsem se musela mírně kysele pousmát, jelikož to dokonale vystihnul. Naštěstí, anebo spíš naneštěstí, to nemohl vidět, protože byl ohnutý dolů a kvapně sbíral nákup do tašek, které se naštěstí tím pádem neroztrhly. Jak se tak ohýbal, já naopak měla skvělý výhled na to, co bych asi taky úplně nemusela vidět, ale odtrhnout se od jeho perfektně tvarovaného pozadí se mi nějak nedařilo. Nakonec jsem se veškerou silou vůle odvrátila zrakem jinam a snažila jsem se zbavit pocitu, jako by mě někdo přistihl u něčeho krajně nevhodného. Jako dítě potajmu ujídající sladkosti.

„Heh, no… Mám přesně takový pocit,“ podotkla jsem jaksi ironicky, čímž jsem odvedla jeho pozornost od pečlivého sbírání. Završil první tašku a narovnal se, aby mi ji mohl podat. Přitom docela šikovně předstíral, že nic neslyšel, ale to mi ani v nejmenším nevadilo, ba mě to ještě popíchlo, abych přidala. „Párkrát se mi už stalo, že jsem pochybovala nad tím, jestli jsme my dva spolu vůbec někdy chodili,“ zabručela jsem zadumaně, když jsem si přebírala tašku a on se na mě tak zvláštně podíval.

„Páni, ty teda… neztrácíš čas,“ okomentoval tu mou narážku, u které se nejspíš dovtípil, že je jenom špička ledovce. „Některé věci se moc nezměnily, že?“ nadhodil pobaveně a chvíli na mě, dlouze a zpříma hleděl, až mě tím jaksi znepokojil.

„Jo, a některé naopak dost zásadně,“ dodala jsem mírně nabroušeně a sklonila jsem se k druhé várce rozsypaného nákupu, abych si ho sama sebrala, což mi přišlo jako daleko lepší možnost, než se s ním dál vybavovat.

„Počkej, já to udělám,“ zastavil mě pohotově, když mě chytil automaticky za ruku, aby mě zastavil v mé snaze konečně zkompletovat všechny položky do původního stavu. Zaskočeně jsem k němu střelila pohledem a pak jsem se ses stejným výrazem zadívala na ty naše spojené ruce, načež jsem se s dotčeným cuknutím vyvlékla. On na mě nejprve rozpačitě zamrkal svými hustými řasami a pro jistotu ustoupil stranou, přičemž se záhy sehnul, aby opět pokračoval ve sbírání. Já mu tentokrát asistovala, aby to bylo co nejdříve hotové a já si mohla jít po svých, protože tohle mi začínalo být čím dál nesnesitelnější. Jestli nás někdo zpovzdálí sledoval, tak se nad naším úplně směšným počínáním asi musel královsky bavit.

„Rád jsem tě viděl, Jess, už je to… dávno,“ přiznal mi trochu váhavě, když mi podával balíček pistácií.

„Chtěla bych říct to samé, ale… lhala bych,“ prohlásila jsem bez okolků, čímž se mi ho podařilo vyvést z rovnováhy. Mírně se podmračil, ale pak se mu na obličeji objevil lítostivý výraz, který mi naznačoval, že ho tahle má poznámka nejspíš ranila, ačkoliv velmi dobře věděl, za co byla a že si ji nesporně zasloužil.

„To chápu, fakt, že jo…. Co kdybychom se sešli u kafe a o všem si trochu promluvili?“ podělil se se mnou o svůj kurážný nápad, vzhledem k tomu, že jsem jeho přítomností evidentně nebyla nijak nadšená.

„Nemyslím si, že by bylo o čem mluvit,“ vyjádřila jsem se poněkud nekompromisně.

„Já bych právě řekl, že je,“ ohradil se opatrně a především smířlivě, aby se ode mě nedočkal další podrážděné reakce. Věděla jsem, že jsem to přehnala a že v tomhle magickém, velkorysém období, kdy jsou k sobě všichni přehnaně hodní a milí, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Kdysi mi zatraceně hodně ublížil…

„Nechci se vrtat v minulosti, jasné? Je to… no, už hodně dávno,“ zopakovala jsem po něm a přidala k tomu do podtónu o něco peprnější výtku.

„Tak si můžeme popovídat o tom, co je teď,“ nevzdával se svého plánu, kterého jsem fakt neměla zájem se osobně zúčastnit. To se raději navrátím k tomu pochybování o tom, jestli to mezi námi bylo opravdové, oboustranně, anebo jsem si to jenom namlouvala, když jsem do něj byla kdysi až po uši zamilovaná.

„Já o to ale nestojím, Danieli. Ty ses kdysi nějak rozhodl a takovýhle jsou důsledky. Nech to tak, jak to je,“ vyjela jsem po něm docela ostře, jelikož mě to jeho naléhání nefalšovaně popudilo. Danovi obočí rázem povyskočilo podstatně výš, ale nato jenom rezignovaně svěsil ramena a smutně si nad tím povzdechl, jak pochopil, že se u mě se žádným úspěchem nesetká. To, co se mezi námi odehrálo, se stalo sice už před dlouhými roky, ale nedokázala jsem předstírat, že se to nestalo vůbec. Očividně jsem nezvládla dělat jako by nic, ačkoliv jsem si mnohokrát důrazně opakovala, že přesně tak se budu chovat. Jako by nic! Ale když dojde na lámání chleba, tak člověk teprve zjistí, jak umí být kůrka příšerně tvrdá.

„Věřila bys mi, kdybych ti řekl, že mě to doopravdy mrzí?“ obrátil se na mě úzkostně a sledoval mě s podivně zastřenýma očima, které zrcadlily jeho vnitřní rozpoložení.

„To je úplně jedno, protože mě už ne… Kdybys tenkrát neodešel, tak já teď nejsem tam, kde jsem, takže za to bych ti měla vlastně spíš poděkovat. Za to, kdo teď jsem, vděčím tak trochu i tobě.“ Zatočila jsem s tou jeho omluvou velmi svérázně a on se tomu nestačil divit.

„Tak to rád slyším, Jess. Doufám, že jsi šťastná,“ zmínil s nadějeplným tónem hlasu a nechal koutek svých tenkých rtů vyhoupnout lehce vzhůru, přestože jeho bezelstné oči mluvily samy za sebe.

„Jo, to jsem,“ odsekla jsem mrzutě a nabyla jsem dojmu, že jsem ho dostatečně zahnala do úzkých, abych si mohla říct, že jsem tuhle debatu vyhrála na plné čáře. Kdybych ovšem nezalhala o tom, že jsem šťastná, protože do tohohle vytouženého stavu bytí jsem měla proklatě daleko. „Musím jít, Dane, takže… se měj. Pěkné Vánoce,“ popřála jsem na závěr a aniž bych počkala na jeho reakci, vítězoslavně jsem odkráčela s plnými taškami jídla k autu. Daniel tam zůstal stát ještě pár sekund jako kůl v plotě, protože jsem vysloveně cítila jeho pohled ve svých zádech, načež se odebral do obchodu ke Carlovi, kam měl taktéž původně namířeno.

No, tak to ta moje vánoční odpočinková dovolená začíná fakticky skvěle! Právě mě navštívil Dickensův vánoční duch minulosti a dost mě tím zaskočil. A hádám, že mě ještě pořádně potrápí...

 Všechny, kteří jste se prokousali až na konec, vřele zdravím a díky moc!

Tímto Vás nadšeně vítám u své nejnovější povídky, další prvoplánové romanťárny, ale k tomuhle specifickému období se, myslím, docela hodí. Další věc čistě na oddych a na načerpání trochy vánoční atmosféry, snad se mi to podaří - budu ráda, když mi o tom třeba dáte vědět. Ostatně, za jakékoliv postřehy, ale i námitky, budu opravdu velmi vděčná, ta zpětná vazba je nesmírně podnětná. :)

Ještě jednou Vám děkuji! <3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas Time - 1. kapitola: