OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Christmas Time - 10.kapitola

19.02.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 538×

Zpátky do starých kolejí

„Mami? Tati? Jste doma?“ zvolala jsem do zvláštně ztichlého domu, což během vánočních svátků nebylo úplně běžné. Brácha i s rodinkou nejspíš vyrazili někam ven, protože přítomnost jeho ratolestí se málokdy dala přeslechnout. A ba, babičku jsem kupodivu taky nikde nenarazila. Naši si sice náramně užívali, že nás tu měli všechny pohromadě, ale přesto potřebovali nějaké klidné a tiché chvilky sami pro sebe. Přece jenom byli zvyklí, že většinu času tráví spolu, anebo po tolika letech manželství hlavně i zvlášť. Ne, nejsem cynická, nýbrž pragmatická... 

Již při odchodu od Meg, která mě dostatečně namotivovala, jsem se odhodlala to s našima urovnat, jelikož jsem neměla dobrý pocit z toho, jak jsme se nepohodli. Nešlo sice o nic dramatického, ale v téhle jedinečné, kouzelné části roku jsem z toho byla značně nesvá a pociťovala jsem nutkání s tím co nejdřív něco udělat a nějak to napravit. Nemluvě o té další nesmyslné roztržce s Danielem, kterou jsem opět zbytečně vyvolala já, jsem neodkladně potřebovala alespoň něco úspěšně vyřešit.

„Je tady někdo?!“ přidala jsem ještě na hlasitosti a odebrala jsem se z chodby do obýváku, kde bylo pusto a prádzno. 

„Co tady tak hulákáš? To snad hoří?“ křičela na mě mamina nazpátek, zatímco si to mířila po schodech dolů. Když mi stanula před očima, mrzutě se mračila a celkově se nezdála být dvakrát dobře naladěná. Na rozdíl ode mě stále zůstávala v tom viditelně načupřeném módu, v němž jsem ji tady také opouštěla. No co, alespoň bude má omluva o to efektivnější.

„Prakticky ne, ale teoreticky rozhodně ano,“ objasnila jsem jí svoje naléhavé volání a shánění se po nich.

„Stalo se něco?“ vyhrkla zaskočeně, což byl již zjevně takový rodičovský instinkt, který jsem sice chápala, ale úplně jsem se do něj nedovedla vcítit. Tohle automatické očekávání něčeho hrozného mi přišlo dost nešťastné.

„Jo, ale i ne,“ odvětila jsem podobně jako v předchozí odpovědi, ale vzápětí jsem pokračovala, abych mamku víc nestresovala. „Mami, já se už dál nechci dohadovat. Omlouvám se, že jsem na tebe byla předtím tak nepříjemná. To jsem neměla, ale… prostě mi nemůžeš říkat, co mám nebo nemám dělat, a očekávat, že se tím budu řídit. Já tvoje rady vždycky uvítám, doopravdy jo, ale nebudu se jimi slepě řídit, to po mně nechtěj. Já si musím dělat věci po svém, potřebuju vlastní zkušenosti a prožitky,“ spustila jsem na ni překotně přímo na chodbě, když mi takhle postupně přicházela na jazyk slova téměř sama a já některé po velmi krátké, důkladné myšlenkové cenzuře nechala vyplout ven. Ona na mě překvapeně mrkala, ale to určité napětí v její tváři se pomalu, ale jistě vytrácelo.

„Taky se nechci hádat, Jess. Jenom…“ začala s nádechem, ale poté akorát vydechla s výmluvným pohledem, který jsem snadno pochopila.

„Já vím, mami, a rozumím ti. Vlastně jsem šťastná za to, že o mě máš takovou starost a chceš mi pomoct, ale… ty zkus zase pochopit mě. Tohle je můj život a musím dělat svoje rozhodnutí, za který taky musím nést důsledky. Jestli si mám nabít hubu, tak ať je to moje volba, protože pak alespoň nebudu mít tu možnost to hodit na někoho jiného, když se to nepovede. Což bych jinak určitě udělala, lidi jsou už prostě takoví… Když to bude moje rozhodnutí, jenom tak se z toho poučím a stejnou chybu už snad víckrát neudělám,“ rozpovídala jsem se sáhodlouze, abych ji dostatečně přiblížila svoje myšlenkové pochody a ona mě tak lépe pochopila. Soustředěně mi přitom naslouchala a s blížícím se koncem mého monologu se tvářila čím dál dojatěji. Oči se jí leskly a koutky úst jí zvláštně cukaly, ale nakonec je nechala vyhoupnout do širokého úsměvu.

„Promiň, holčičko, vždyť já to vím. Akorát občas úplně zapomínám, že už jsi tak velká, rozumná a sebevědomá žena.“ Dojímala se nad mou zdánlivou moudrostí, k níž mi dnes celkem nevybíravým způsobem dopomohla moje nejlepší kamarádka. Jelikož věděla, že přesně tohle jsem potřebovala slyšet...

„Nic se neděje,“ prohlásila jsem smířlivě a vzápětí jsme si útěšně padly do náručí, což jsme obě považovaly za finální akt vzájemného odpuštění. Jakmile jsem se ocitla v jejím objetí, nesmírně se mi ulevilo. Bylo pořád stejně vroucí, laskavé a konejšivé, jak jsem si ho pamatovala z dětství. „Mám tě ráda, mami.“

„Já tebe taky, zlatíčko.“ Než jsme se od sebe oddělily, tak mě políbila na tvář, na kterou mě ještě hned nato pohladila a já se jí v rychlosti vděčně opřela do dlaně.

„Dáme si spolu vaječňák?“ navrhla jsem jí jako stvrzení našeho usmíření, což mi po krátkém zaváhání odkývala, takže jsme se odebraly do kuchyně. Tam jsme se v klidu usadily ke stolu, na jehož desku mamka položila zpola plnou láhev domácího vaječňáku od taťky, který se kupodivu dosud neobjevil. S ním jsem toho sice tolik napravovat nemusela, on pro mě našel pochopení ihned, ale stejně jsem si to s ním chtěla jasně vyříkat. A pravděpodobně k tomu porozumění zásadně dopomohl i mamce.

„Mluvila jsem s taťkou a něco mi naznačoval,“ nakousla, načež jsem bezmyšlenkovitě protočila panenky. „Ne, neboj, nebudu z tebe nic za každou cenu páčit. Jestli o tom se mnou nechceš mluvit, tak to budu plně respektovat. Já ti hlavně chtěla říct, že mě to mrzí… Že to nevyšlo a že tě to tolik zklamalo,“ vyjádřila mi svou lítost nad tím, jak to mezi mnou a Danem dopadlo a soucitně na mě hleděla. Tenhle její zdvořilý odstup jsem vnímala jako obrovský posun, takže jsem to ocenila vlídným úsměvem. Zmínku o tom nešťastném incidentu v obchodě jsem si mínila nechat raději pro sebe, už takhle toho věděla až příliš. Všechny ostatní romantické karamboly, a že jich bylo, jsem od Daniela také zvládla sama. Víceméně.

„Díky ti, vážně… Pak když jsem se uklidnila, tak jsem… Prostě jsem to celý asi vzala trochu přehnaně, víš. Ještě bych si chtěla s Danem promluvit, vyjasnit si to… Jako teď my dvě, protože se mi fakt strašně ulevilo. Nerada bych odletěla pryč, dokud nebudu přesně vědět, na čem jsem,“ svěřila jsem se jí otevřeně, poněvadž jsem intuitivně cítila, že momentálně můžu. Bez nějakých zábran či rozpaků.

„Hm, hm… To bys asi raději měla, aby sis pak nic nevyčítala,“ podotkla uvážlivě, čímž se v podstatě přesně trefila do Megiiných rad, tudíž jsem to považovala za nepochybné potvrzení, kterého bych se měla držet. Jen kdybych si to tolik nezkomplikovala tou žárlivou, trucovitou konverzací v obchodě.

„Ty s tím nesouhlasíš, že,“ odhadovala jsem naprosto užasle podle jejího zvláštně strnulého výrazu v obličeji, který zdobily drobné ustarané vrásky. Mamka vypadla na svůj věk fantasticky, díky čemuž jsem se nechávala unášet nadějnými vyhlídkami, že bych na tom mohla být podobně. Decentně se líčila, ale přesto dokázala podtrhnout svoje půvaby, o kterých žádný chlap široko daleko nemohl pochybovat. Taťka byl bezesporu šťastný chlap.

„Podle mě si tě nezaslouží, když od tebe už jednou utekl, ale… Jak že to říkal Troy? Jsou Vánoce, čas zázraků a druhých šancí?“ poukázala na bratrova slova, která v sobě skrývala obrovský význam a nad kterými jsem se již nejednou zamyslela.

„No… když to zvládnu já, mohla bys i ty,“ přitakala jsem jí v lehce popichující poznámce, které jsme se obě dvě srdečně zasmály.

„Pořád ho miluješ, že ano? Proto si to v sobě nemohla ani po těch letech uzavřít,“ pronesla důvtipně jako samotný Sherlock Holmes, když vydedukovala přímou spojitost mezi mými činy a výroky. Pouze jsem jí to lehce zahanbeně odkývala a stiskla rty k sobě, jak jsem čekala, že na mě opět spustí vodopád svých varování, nesouhlasů a námitek, které jsem od ní poslouchala doteď. Jenže ona si pouze slabě rezignovaně vzdychla. „V tom případě za ním jít musíš, ale už to nech na zítra. Ráno moudřejší večera,“ doporučila mi naprosto věcně a stejně tak i smířlivě, abych pochopila, že to myslí jedině v dobrém, přičemž mě láskyplně poplácala po hřbetě ruky. Proto jsem na to reagovala vděčným úsměvem a souhlasně jsem odkývala, že těchto jejích dobromyslných rad velmi ráda uposlechnu.

„Tak tady jste, holky moje! Nad čím tady rokujete?“ Zjevil se ve dveřích taťka, v závěsu hned s babi a rozjařeně na nás dvě zíral, jak nejspíš nemohl uvěřit vlastním očím. Navíc si to perfektně načasoval, jelikož jsme s mamkou právě dokončily současné téma. Babi se na nás vědoucně, rozpustile culila a uličnicky na mě mrkla. Ta v tom totiž byla namočená stoprocentně taky.

„Nad tvým vaječňákem,“ podotkla jsem pohotově, když jsme se na něj obě dvě s rozpustilým úsměvem zadívaly. Evidentně byl rád, že nás tu takhle pospolu našel, že si tu v klidu a míru popíjíme, smějeme se a debatujeme. „A je vážně výborný. Jako vždycky, tati.“

„Můžeme se k vám přidat? Já bych si totiž slzu dala taky,“ vložila se do toho nadšeně babi.

„Jasně, přisedněte si k nám,“ odsouhlasila jsem ihned, načež jsem vyskočila na nohy, abych jim přinesla dvě drobné skleničky určené na různé likéry. Mezitím si taťka sedl vedle svojí ženy, která se jenom usmívala a byla zřejmě nanejvýš spokojená s tím, jak se to mezi námi nakonec vyvinulo. Babička se usadila naproti ní. Zakrátko jsem před ně postavila dvě sklenky, za což jsem si vysloužila dva děkovné úsměvy.

„Takže už jste se usmířily?“ ubezpečoval se taťka, jestli třeba náhodou nepochopil něco špatně.

„Vyjasnily jsme si pár důležitých věcí,“ rozvedla to mamka o něco konkrétněji a spiklenecky na mě mrkla.

„Tobě se chci taky omluvit, tati. Nechovala jsem se úplně...“

„V pořádku, zlatíčko. Já se na tebe nezlobím, ani jsem se nezlobil…“ ujasnil mi taťka, když jsem se nakrátko odmlčela a vzal mě mezitím za ruku, aby si mou dlaň schoval do té své a příjemně ji na pár okamžiků zahřál. „Jen bych si přál, abys byla šťastná, holčičko,“ podělil se se mnou o svoje úpěnlivé přání, po kterém jsem dočista zjihla. Oči se mi na pár sekund zalily dojatými slzami, než jsem je s horlivým zamrkáním zahnala pryč.

„Zapracuju na tom, slibuju,“ zapřisáhla jsem se slavnostně před všemi třemi a malým panáčkem jsem si ťukla o ten jeho, přesně jako potom o ten mamky a babičky. Slíbila jsem to také sama sobě a hodlala jsem se o to pokusit co nejdřív, jen co si to všechno srovnám v té své pomatené hlavě a stejně zmateném srdci.

„Jess chce jít zítra za Danem,“ přidala k tomu mamka pro ty dva jasnou vysvětlivku, co jsem tím slibem myslela. Velkoryse jsem to přešla jen s úsměškem, ale předem jsem věděla, že se v tom ani taťka, ani babička nebudou nijak dvakrát pitvat. Spíš si počkají na to, jak to dopadne.

„To bys určitě měla,“ odkvitovala mi to babička, přičemž taťka souhlasně přikyvoval, čímž se mi nesmírně ulevilo, že jsem získala také jejich výslovný souhlas. Ne že bych ho k jakýmkoliv svým krokům potřebovala, ale takhle posvěcené to pro mě bylo daleko legitimnější. „Zítra je v tělocvičně akce místního pletacího komanda a náhodou jsem se doslechla, že tam Dan bude," prohodila babička ve vší nenápadnosti a současně své mazanosti, kterou by mohla rozdávat. A vida, příležitost by byla.

„Tam mám rozhodně v plánu se podívat," potvrdila jsem jí s pokoutným mrknutím, avšak jsem tam chtěla jít tak jako tak. Podpořit tohle městečko a jeho lidi, tak jako každý rok. 

„No ještě aby ne," odvětila babička lišácky a spokojeně se usmívala. 

„Jsem vážně moc ráda, že s vámi se mi povedlo všechno urovnat,“ řekla jsem úlevně a především na rodiče jsem se dlouze, rozněžněle podívala. „Mám vás ráda,“ pípla jsem dojatě a nejdřív jsem se vrhla pro další objetí k mamce, následně i k taťkovi, kterému jsem vlepila pusu na tvář a naposledy k mojí praštěné babi.

„My tebe taky, zlatíčko,“ zahuhlal taťka nazpět, zjevně podobně obměkčený touhle rodinnou chvilkou.

„Ať se děje, co se děje,“ dodala k tomu mamka, čímž tenhle jímavý moment absolutně dovršila, až se mi do očí znovu vloudily blažené slzy. Snad to takhle hladce půjde i s Danem a nezvrtne se to tak jako posledně. I když... co mu chci vlastně říct?

* * *

Nazítří se u nás ve městě konala další z tradičních akcí, které doprovázely celé vánoční svátky. Tentokrát to byla přehlídka ručně pletených věcí, od čepic, ponožek až po svetry, šaty či tašky. K mému překvapení se každý rok účastnilo snad víc a víc lidí, a to nikoliv v publiku, ale přímo těch, kteří přidali svou zručnou ruku k dílu. Pletly nejrůznější ženy od těch nejstarších generací až po jejich vnučky či pravnučky. Málokdo si tuhle událost nechal ujít a ani já jsem nebyla výjimkou. Samozřejmě včetně našich a babičky, která se zapojila v samotném tvoření.

Místní menší tělocvična se vyjímala neobyčejně krásnou výzdobou, která na každého při prvním pohledu dýchla tím svým jedinečným vánočním kouzlem. Visely tu překrásné girlandy, velké i malé věnce z jehličí, tújí nebo cesmíny, několik nazdobených stromků od smrků, douglasek nebo jedlí. To vše v typických vánočních barvách, rudě červené, zářivě zlaté, smaragdově zelené a sněhově bílé. Nechybělo tu ani drobné občerstvení a pití rozličných druhů, kam zase taťka přidal svou troškou díky svému výtečnému vaječnému koňaku. Mamka naopak napekla svoje exkluzivní muffiny, jenž šly jako každý rok bleskově na odbyt, stejně jako taťky vaječňák. Tohle pro mě znamenalo poslední společnou akci, která mě čekala před odletem na Kauai a pak domů, což jsem si mínila vskutku náležitě užít. A využít.. No a když to vyjde, tak... to se teprve uvidí. 

Již nebylo tajemstvím, že jednou z pletacích účastnic bude také Danielova mamka, stejně jako i přímá účast Daniela. Skoro jsem si mohla vykroutit krk, jak jsem ho všude možně vyhlížela a nemohla se dočkat, až si s ním promluvím. Skoro jsem se tou netrpělivostí a dětinskou radostí mohla pominout. Přirozeně jsem byla nesmírně nervózní, v žaludku mi ležel obrovský balvan, ruce se mi potily a občas jsem se zcela nečekaně otřásla, ale z celého svého srdce jsem toužila to mít již za s sebou. 

S čím jsem zcela jistě nepočítala bylo to, že se Daniel neobjeví jen jako nezainteresovaný divák, nýbrž rovnou jako jeden z modelů. Takže když se ukázal pod zářícími reflektory před přeplněným sálem občanů, solidně jsem nad tím kuriózním výjevem užasla. Především proto, že ho kdosi navlíkl do bláznivého zeleného svetru s vyšitou sobí hlavou a do vlasů mu zapíchl čelenku se sobími parohy. Na očích si přitom ponechal ty své brýle, které mu za normálních okolností dodávaly takový sexy punc, který ovšem v tomhle případě absolutně nefungoval. K tomu mu hlavní DJ do pozadí pustil do reproduktorů Běž, Rudolfe, běž od Chucka Berryho, čímž tomu nasadil královskou korunu a když se do toho začal Dan všelijak potrhle hýbat, rádoby tancovat, všichni se mohli málem potrhat smíchy. Opravdu bizarní podívaná, která pobavila veškeré zdejší osazenstvo, včetně mě, ale rozhodně se mu přitom nedala upřít nevídaná dávka odvahy.

Postávala jsem zrovna u stánku s máslovým ležákem, který s maximálním nasazením vyráběli Meg s Jimmem. Ti dva by se dali prohlásit za ty největší fanoušky Harryho Pottera, díky němuž se vlastně dali dohromady. Stáli jsme a povídali jsme si, nejen o tom, co nám předvedl Dan. Zničehonic se vedle nás vynořil právě on, nejzářivější hvězda dnešního večera a hlavní aktér, největší showman Daniel. Pořád byl navlečený v tom praštěném svetru, ale alespoň ty plyšové parohy si sundal dolů. Kupodivu se na všechny strany mile usmíval, včetně mě i navzdory naší poslední rozmluvě, a celkově působil nesmírně uvolněně a povzneseně.

„Zdravím vespolek. Mohl bych dostat taky jeden ležák?“ požádal zdvořile poté, co nás zvesela pozdravil. „Nebo dva?“ otázal se, když rychlým pohledem zjistil, že mi sotva před malým momentem došel a držela jsem v ruce již prázdnou sklenici. Po krátké úvaze jsem mu to odkývala, poněkud strnule, jelikož mě ta jeho nesmírná žoviálnost, obzvlášť v mé přítomnosti jaksi znejišťovala. Vypadalo to, jako by se mezi námi fakticky vůbec nic nestalo…

„Dva ležáky, hned to bude,“ zopakoval Jimmy a okamžitě se jal vyplňování dvou sklenic legendárním nápojem z pohádkových Prasinek. Od Jimmyho a Meg jsem ho ochutnala několikrát a rok od roku mi připadal čim dál lepší „Ty si dáš na šlehačku zas ten karamelový toping?“ přeptal se Jimmy kontrolně.

„Jasně, to už se v tom všem vánočním obžerství ztratí,“ odsouhlasila jsem mu, čemuž se Jimmy zasmál a Daniel se nad tím pobaveně ušklíbl.

„A já myslel, že jedeš na Havaj lovit nějaký namakaný opálený chlapy,“ utahoval si ze mě Jim, což měla být zaručeně také nějaká provokace před Danem. Vskutku jsem nebyla natolik bláhová, abych si nalhávala, že o ničem z toho, co jsem navykládala jeho ženě, neví. Proto jsem se na něj nejprve zabodla přísným pohledem, kterému se záměrně obratně vyhnul a já cítila, jak se mi do obličeje hrne řádná horkost.

„Maximálně tam pojedu lovit inspiraci pro svou novou knížku,“ uvedla jsem na pravou míru, což bych udělala tak jako tak, i kdyby vedle mě nestál Dan a zrovna podivně netěkal očima sem a tam.

„O namakaných opálených chlapech,“ zvrhnul to Jimmy opět v žert, kterému jsem se tentokrát zasmála. Přesto tu stejně o něco víc zhoustla atmosféra. 

„Tady to je, prosím pěkně. Ať vám chutná,“ podal nám oběma vysoké skleničky s uchy, když si se servírováním oněch nápojů pěkně vyhrál, načež na mě rošťácky mrknul. Meg se vedle něj potutelně culila a neustále nás ve vší nenápadnosti, ale s hladovou zvědavostí, pozorovala. S poděkováním jsem ležák přijala, stejně jako Dan, načež jsem se k němu natočila přímo čelem a kurážně k němu od nápoje vzhlédla, abych mu také řečí svého těla dala najevo, že se mu hodlám plnohodnotně věnovat. Tuhle senzační příležitost by bylo hloupé nepopadnout za pačesy…

Gestem jsem mu naznačila, abychom si ťukli a připili, což duchapřítomně vypochopil a záhy se k mému nápadu připojil. Pokradmu mě přitom sledoval a tiše vyčkával, jelikož nejspíš dovedl vycítit, že bych chtěla iniciativu převzít já a že bych především měla, jelikož jsem minule tu naši interakci utnula poměrně bezohledně výhradně já. Nadvakrát. Sice mi k tomu poskytl pádný důvod, ale Meg mi pomohla najít ten ještě o dost pádnější, který jsem si od včerejšího dne neustále opakovala.

„To má být nějaká recese nebo se ti někdo snažil pomstít?“ Rozvázala jsem s ním řeč, nejprve něčím rádoby vtipným, na odlehčení, když jsem poukázala na jeho svrchní vrstvu, nad kterou se nedalo jinak než hloupě usmívat.

„A já myslel, že to je tvoje práce! Jinak bych to na sebe nenavlíkl. Víš, jako… takovou olivovou ratolest. Gesto smíření. Prostředek k vykoupení nebo způsob kompenzace,“ pronesl s teatrálním údivem, když mě zahrnul tím proudem slov, čímž se mě taktéž pokoušel prvoplánově pobavit. To mu snadno vyšlo, protože všem těm bohatým příměrům a nápaditým objasněním se nezasmát vskutku nedalo. Hlavou mi současně projelo, že nad tou naší situací bezesporu taktéž uvažoval. To mě poněkud uklidnilo a současně potěšilo.

„Z toho bys vyšel moc lacino,“ reagovala jsem promptně nazpět, možná celkem drze, ale pokračovala jsem v tom žertovném duchu, načež jsem se na něj kysele ušklíbla.

„Ten ležák je samozřejmě na mě,“ sdělil mi v jakémsi štědrém rozmaru a lišácky se usmál.

„Ten ležák je samozřejmě zadarmo,“ upravila jsem jeho výrok, aby se tu nedušoval falešným gentlemanstvím.

„Za ten ležák samozřejmě vděčně bereme každý drobný příspěvek,“ vložil se do toho Jimmy, který vždycky uměl dokonale uhodit hřebíček na hlavičku, kterým nás všechny do jednoho rozesmál. Nato Dan s přikývnutím vytasil z kapsy nějakou zelenou bankovku a vhodil ji do plastové krabičky určené pro tyto účely. Potom nás od stánku vytlačili další zájemci, a tak jsme společně s Danem zamířili k východu, abychom se dostali dál od toho všudypřítomného hluku. A taky nevítaných svědků. 

„Mrzí mě, jak to všechno dopadlo, Jessie,“ ujal se slova jako první po té kratičké pauze on a ta jeho oslnivá jiskra v oku přitom mírně pohasla.

„To mě taky, a hodně...“ přitakala jsem vzápětí, ale nepřiměla jsem se už k tomu, abych to rozvedla dál. Skoupě jsem po něm pokukovala a on mezitím nevzrušeně popíjel ten chutný nápoj. Sám nejspíš dumal nad tím, jak pokračovat v našem pojednou těžkopádném rozhovoru, ačkoliv jsme poměrně snadno překonali vzájemné zpytování svědomí. „Trochu jsem to celý přehnala. Asi nejen trochu, ale dost. Nemyslela jsem to tak, jak jsem říkala. Ne úplně a určitě ne všechno. A měl jsi naprostou pravdu… Mám z toho všeho prostě strach a když jsem se mu v tu chvíli poddala, tak… bylo to daleko jednodušší to nějak pokazit, než tomu dát šanci… Chápeš snad, co se ti tím snažím říct?“ převzala jsem otěže komunikace opět já, aby mezi námi zbytečně nevzniklo trapné ticho a pouze se tím neoddalovalo nevyhnutelné.

„Ale jo, já to chápu, protože jsem to vnímal v podstatě stejně… Proto jsem se choval jako úplný idiot, už zase. Za to se ti omlouvám, Jessie. “ Dal mi za pravdu, když svoje chování připodobnil k tomu mému. Oba dva jsme se zmýlili ve svém úsudku, ale naštěstí jsme si to dovedli přiznat a kát se za to. Především jsme byli ochotní s tím něco udělat, a to mi připadalo velmi důležité. 

„Tak to jsme si asi kvit, ne?“ navrhla jsem mu s nepatrným úsměvem, což přijal se zvláštním zajiskřením v očích.

„To nejspíš jo…“ hlesl ironicky, ale nebylo to nic, co by se mě jakkoliv dotklo. „Já ti věřím, Jess. Jenomže…“ odmlčel se, zatímco se pokoušel adekvátně vyjádřit svoje vnitřní rozpoložení, které bylo nejspíš podobně rozjitřené, jako to moje. Vlídně jsem se na něj pousmála a chápavě jsem přikývla, protože jsem si díky Meg uvědomila, jaké důvody ho k té naší kolizi mohly asi tak vést. „Já si uvědomil, o co ve skutečnosti jde, ale záleží na tom, aby sis to uvědomila i ty,“ dodal k tomu svému vysvětlení, nad čímž jsem se opět akorát zastyděla.

„Když já doopravdy nepřemýšlela nad tím, co… ty jsi měl zřejmě už dávno jasně daný a vyřešený. Původně jsem s tebou už nikdy nechtěla mít nic společného, protože mi hodně ublížilo, jak jsi odešel, ale… Pak jsem tě tu potkala, promluvila si s tebou, šla s tebou na to kafe, potom najednou na rande a... Teď jsme tady. Ale tohle je přece jenom o něco víc... Seběhlo se to všechno tak rychle, že jsem se s tím prostě nějak nestačila srovnat. Byla jsem pořád o krok pozadu. Než jsem si vůbec přiznala, že... Nebyla jsem si jistá tím, co chci, ale už vím, že bych to ráda znovu zkusila,“ rozpovídala jsem se horlivě, když mi k tomu ohleduplně poskytl potřebný prostor. Přitom na mě soustředěně, téměř hypnoticky zíral a doslova hltal každé mé slovo. Viděla jsem, že je napnutý až k prasknutí a že snad ani nedýchá. Jakmile jsem svůj monolog dokončila, prudce vydechl a konsternovaně na mě zamrkal.

„Vážně?“ vypadlo z něj šokovaně.

„To jako vážně. My dva si další šanci zasloužíme, Dane. Kdybych to nezkusila, tak bych si to do konce života vyčítala a asi bych si to neodpustila. Nechci před tím utíkat, ale naopak tomu dát maximum,“ soukala jsem ze sebe značně rozpačitě, jelikož mě celkem znervózňoval ten jeho rentgenový pohled, který občas sklouznul k mým rtům, jenž se rozrušením sotva viditelně chvěly, stejně jako celé moje tělo.

„Moment, počkej. Jen se chci ujistit, že jsem to pochopil dobře, aby nedošlo k nějakému dalšímu nechtěnému nedorozumění. Znamená na to, že… že stojíš o…?“

„O tebe a vztah s tebou. Ano, přesně o to stojím. Taky tě miluju, Danny, nikdy jsem nepřestala. Chvíli mi trvalo si to uvědomit, i když jsem to podvědomě věděla, ale stejně jsem se toho lekla a zpanikařila jsem,“ uvažovala jsem nahlas, přičemž on se na mě naprosto fascinovaně díval a když jsem se mu taktéž já vyznala, i když s několikadenním opožděním, bylo poznat, jak ho to dočista odzbrojilo. Párkrát naprázdno pootevřel svá ústa, protože tím zaskočením ze sebe nebyl schopný vydat ani hlásku.

„Proč?“ pátral po odpovědích, na které jsem byla připravená bez prodlení odpovědět.

„Nebylo to pro mě úplně snadný si vybudovat tenhle život, bez tebe. Postavit se na vlastní nohy a začít se spoléhat jenom na sebe. A najednou ses zase zničehonic objevil a přitom jsi mi ten můj dosavadní těžce vydřený svět otočil vzhůru nohama. Potřebovala jsem zase najít pevnou půdu pod nohama a zjistit, co doopravdy chci,“ odpovídala jsem mu se vší zodpovědností, abych mu nedávala žádné další podněty k tomu, aby mi nevěřil.

„A seš si tím fakticky jistá?“ přeptal se váhavě a zlehka přezíravě přimhouřil víčka.

„Ano, teď už si tím jsem jistá. Miluju tě a chci být s tebou, Danieli,“ řekla jsem rezolutně, s maximální jistotou a přesvědčením. Sice mě k tomu Meg musela dokopat, ale povedlo se…

„Tohle jsem teda… heh, no… asi úplně nečekal,“ zakoktal se, když pro změnu zase na něj byl tenhle nevídaný sled událostí příliš kvapný a evidentně s touhle alternativou vůbec nepočítal. Nebo alespoň ne tak brzy. Prosím, jen ať to zvládne všechno zpracovat.  

„Ten svetr má fakt podivuhodný efekt,“ pravila jsem škádlivě, úplně mimo téma, ryze pro nadhled nad stávajícím hovorem, což ho přimělo k úsměvu. A to zas mělo za účinek to, že se uvolnil a asi naplno pochopil, že to myslím skutečně naprosto upřímně a otevřeně. 

„Ještě, že jsem si ho vzal,“ navázal na to v žertu, protože takovou hrůzu by si kdokoliv příčetný na sebe asi sotva dobrovolně vzal. Musela jsem se tomu zasmát, což byl takový ten moment prozření, který mě opět ujistil v tom, že přesně takhle to má být. Že jsem se rozhodla správně. Nehledě na moje obavy, strachy či potřeby udržet si vlastní identitu. Být po jeho boku, kam patřím. 

„Bez něj bych tě tu s největší pravděpodobností přehlídla,“ dobírala jsem si ho, nad čímž si pouze pohrdlivě odfrkl.

„Tak to si nemyslím,“ ohradil se téměř okamžitě a chystal se zrovna napít svého ležáku.

„Pravda. Hledala jsem tě,“ uvedla jsem na rovinu, když jsem znovu zvážněla a na přímo mu pohlédla do těch jeho překrásných očí. Jeho ruka se zasekla v pohybu a narovnal se, když mu neušla ta zásadní změna nálady mezi námi.

„A našla jsi mě,“ pravil veskrze uznale a se slyšitelným vděkem. Nato mu několikrát zacukaly koutky, kterým se zachtělo se znovu vyhoupnout do roztomilého úsměvu, jenž jsem musela bez otálení opětovat. Najednou jsem skoro zoufale zatoužila po těsnějším kontaktu. Po jeho přesladkých rtech, které mě dokázaly vynést až do nebeských výšin a po jeho něžném doteku, který mi dodával dojmu, jako bych byla snad nějaká křehká víla.

„Naštěstí ano…“ hlesla jsem vřele a zadívala jsem se na něj s pohledem bezodkladně přikovaným na jeho rty a napětí ve mně stále vzrůstalo až tak, že se muselo přenést zaručeně také na něj. „Tak kdy už mě konečně políbíš?!“ vyzvala jsem ho dychtivě a netrpělivě, jelikož se pořád k ničemu neměl a moje nejisté já nutně požadovalo konkrétní a nevyvratitelné potvrzení toho, co mezi námi právě proběhlo.

„Taky to musím trochu zpracovat, víš,“ opáčil v záludném úhybném manévru, kdy mě chtěl bezesporu ještě trochu popíchnout. Možná taky trošku vycukat za to všechno, co jsem tak hloupě pokazila.

„Tak to si nemyslím,“ odvětila jsem důvtipně, když jsem použila jeho vlastní výrok a přistoupila tím na jeho hru.

„Pravda. Počítal jsem s tím,“ zmínil o něco odvážněji, jak si nepochybně připadal oproti mně na koni.

„Nepřeháněj tak,“ napomenula jsem ho s drobnou výtkou, aby si zase tolik nefandil, protože to celé vyznělo přinejmenším nabubřele, ale stejně jsem se nad tím nevědomky pousmála.

„No dobře, doufal jsem v to,“ připustil a pozměnil svoje tvrzení tak, aby odpovídalo realitě. To jsem se musela usmát ještě víc, což ho odkázalo zase do patřičných, pokorných mezí.

„A stalo se… Vždyť jsou přece Vánoce, čas zázraků a období splněných přání,“ prohlásila jsem poeticky, jako nějaký zběhlý řečník a nedalo mi to se rozhlédnout kolem sebe, abych se pokochala tím pohádkovým výjevem. Jedno jestli v noci nebo ve dne, protože nás všudypřítomně obklopovala taková dojemná nádhera a připomněla jsem si, jak je tato výjimečná roční doba absolutně magická. Speciálně letos...

„Ty jsi moje splněný přání, Jessie… A tohle mezi náma dvěma? Tak to je rozhodně zázrak,“ navázal na moji poznámku a dodal jí mnohem větší, poetičtější hloubky. S dojetím jsem se na něj znovu podívala, přičemž jsem doslova a do písmene cítila, jak mi láska k němu hojně proudí žílami. Než pár kroky zrušil poslední zbytky vzdálenosti mezi námi, oči mu oslnivě zazářily štěstím a zcela odevzdaně se ke mně sklonil, aby konečně vyslyšel moji, již vyřčenou, prosbu.

Políbil mě s nevídanou dávkou láskyplnosti, že se mi z toho málem podlomila kolena, aby mi názorně ukázal, že také on je do mě až po uši zamilovaný. Jednou rukou mě objal kolem pasu, zatímco svými rty ochutnával ty mé takovým způsobem, jako by mě jimi něžně hladil. Jemně se o ně otíral, ale současně si nenasytně vychutnával ten opojný dotek. V druhé ruce držel skleničku s ležákem, stejně jako já, tudíž jsem alespoň jednu volnou dlaň zlehka položila na jeho nedbale rostlými vousy pokrytou tvář a pak s ní zajela přes ucho až na týl. Jako bychom vypadli z nějaké vánoční reklamy na kafe Starbucks. Ten vřelý, bezbřehý cit, který mne celou najednou prostupoval a zaplavoval mě jako vody čistého, teplého moře, mě tak nádherně zahříval, že jsem ani náznakem nezaregistrovala ten ledový chlad, jenž venku panoval s teplotami daleko pod bodem mrazu. Mně bylo ale z jeho blízkosti a polibků tak horko, že bych ze sebe nejraději nějakou vrstvu shodila dolů. No, a koneckonců i z něj…

 Nemyslel si snad nikdo, že by to nedopadlo happy endem, že ne? K tomuhle specifickému tématu se prostě ani nic jiného nehodí, takže ať žijou klišé! No a příště už poslední kapitole s krátkým náhledem na to jejich vytoužené happily ever after. 

Mockrát Vám všem srdečně děkuji za to, že jste tak skvělí čtenáři! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas Time - 10.kapitola: