OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Christmas Time - 7. kapitola

23.01.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 602×

Rande jako z pohádky

Seděli jsme celá rodina v obýváku a trávili všichni společně opět nějaký ten čas. Proudila mezi námi uvolněná komunikace, střídavě také ale tichá a láskyplná atmosféra, která mě nabíjela ryzí energií a naplňující sounáležitostí. Někdy není potřeba vyloženě hovořit, stačí vedle svých milovaných pouze mlčky být. V pozadí nám zpíval mamky oblíbený Bublé, protože ten tak nějak k Vánocům prostě patřil. Kluci si i s Troyem hráli s novými hračkami, které dostali pod stromeček, a Hailey si četla novou, vysněnou knihu. Taťka luštil křížovky, mamka se dala do pletení svetrů pro svoje vnoučata a babička podřimovala ve svém houpacím křesle, zatímco já jsem si krátila volnou chvíli tím, že jsem hrála na telefonu Angry Birds. Čekala jsem totiž na Daniela, než mě vyzvedne a nedovedla jsem se ničím lepším zabavit, než touhle hloupou hrou, do níž jsem se kupodivu ponořila, takže mi ten čas ubíhal podstatně rychleji. 

Najednou se domem kromě Bublého rozezněl také domovní zvonek, načež jsem zpozorněla a obrazovku smartphonu ihned ztmavila. Mamka ke mně bleskově vrhla rentgenový pohled, jak se mi snažila z obličeje cokoliv vyčíst, ale já jsem jí k tomu nenechala příliš prostoru. Hbitě jsem samou nedočkavostí ihned vyskočila na nohy a mínila jsem si to neprodleně namířit do chodby pro kabát.

„Takže… zatím ahoj. Mějte se tu hezky,“ řekla jsem na rozloučenou, abych mamině nedávala ani jakkoliv příležitost pro nějaké námitky a protesty, ke kterým se již nadechovala.

„Dávej na sebe pozor, Jessie,“ nakázala mi důležitě, jako by pouštěla mé šestnáctileté já na rande s někým úplně novým, neznámým a ne s člověkem, se kterým jsem chodila skoro pět let a který se až na jeden jediný moment nikdy nezachoval špatně. Asi proto to pak byla taková obrovská rána…

„Jasně, mami. Vrátím se zase v pořádku domů. Místní šerif mě nebude muset hledat nikde v lese zakopanou šest stop pod zemí,“ ubezpečila jsem ji s opravdu notnou dávkou ironie, která tou narážkou hraničila s černým humorem, ale mamku jsem tím vyloženě pobouřila.

„Vůbec si z toho nedělej srandu, Jessico!“ kárala mě přísně a silně se na mě zamračila.

„Jde o Daniela, mami! Známe ho tady úplně všichni,“ osvěžila jsem jí paměť, když to takhle příšerně hrotila. Taťka se do toho raději vůbec nezapojoval a předstíral, že tam v místnosti snad raději není, aby s mamkou neměl zase zbytečně zle.

„Odvážné tvrzení od někoho...“

„Bavte se tu, ano?“ skočila jsem jí bezohledně do řeči, ale já prostě nestála o to si to vyslechnout až do konce.

„No ty taky, ségra,“ popřál mi brácha dobrosrdečně a než jsem na ně na rozloučenou zamávala, tak na mě lišácky zamrkal, zatímco Hailey se na mě spiklenecky zašklebila. A babičku z dřímot nic z toho neprobudilo.

„Ahoj, holčičko,“ loučil se se mnou také taťka, kterého jsem už slyšela za rohem, kde jsem se soukala do extra zateplených kozaček, které jsem si oblékala pouze tady. V New Yorku taková proklatá zima nebyla. Natáhla jsem na sebe ještě péřový kabát určený pro o něco přívětivější podmínky za polárním kruhem, jelikož já jsem odjakživa trpěla zimomřivostí, na kterou jsem nereagovala nijak dvakrát dobře. To jsem pravděpodobně podědila po babi. Ta by se mohla letět na Havaj ohřát se mnou. 

Jakmile jsem otevřela dveře ven a vyšla jsem před dům, s milým překvapením jsem zjistila, že docela hustě sněží, což vytvářelo takovou jedinečnou, romantickou atmosféru. Sice bylo oslnivě bílo všude, kam člověk až dohlédl, z čehož velmi brzy slzely oči, obzvlášť s ostře svítícím sluncem, ale já jednoduše milovala tuhle sněhem zasypanou krajinu. Zvedla jsem tvář vstříc ocelově šedé obloze, která na nás hojně sypala obrovské sněhové vločky, které se k zemi snášely v kolíbavém tempu, jen tu a tam je popohnal vítr, když foukl a trochu s nimi zatočil. Tu krátkou chvíli jsem si naplno vychutnávala, když jsem vnímala, jak mi dopadaly na kůži a vždy mě krátce mrazivě zastudily, než se nadobro rozplynuly.

Pak jsem si ale všimla jeho. 

Daniel stál pod schody, doteď otočený zády ke mně, protože mi trvalo trochu déle se vypravit, ale jakmile mě zaregistroval, okamžitě se natočil mým směrem. Naprosto spontánně, zeširoka a zářivě se na mě usmál a já z toho tála přesně jako ta vločka, když narazí na teplou kůži. Nijak nezastíral, že má ryzí radost z toho, že se znovu vidíme, čímž mě okamžitě nakazil. 

„Koukám, že jsi dala na mou radu,“ pochválil mi bez okolků můj outfit a taktéž v hlase mu zazníval nefalšovaný úsměv.

„V tomhle ohledu raději jo,“ konstatovala jsem věcně, ale horko těžko jsem se bránila mu ten úsměv nevrátit, načež jsem dobrovolně podlehla. Pár kroky jsem zmenšila tu vzdálenost mezi námi a srdce mi přitom několikrát rozverně poskočilo. 

„Ahoj, Jess,“ pozdravil mě pološeptem, když jsem došla až k němu, a tak sladce se na mě usmál, že mě i v tom mrazu okolo -7°C polilo téměř spalující horko. Kdesi vzadu v hlavě mi ovšem moje podvědomí podsouvalo, že bych se k němu měla chovat poněkud rezervovaněji a držet se spíš zpátky, abych nepůsobila příliš horlivě, když jsem si ještě před pár dny zatvrzele hrála na ledovou královnu. Jenže včera při tom hokeji jsem to stejně solidně přehnala, když jsem se nechala unést tím drsným faulem. Ale to mu šlo o zdraví, tudíž je snad pochopitelný, že se člověk vyděsí a podle toho pak reaguje o něco unáhleně. 

„Ahoj, Dane. Tak… co nás dneska čeká?“ zajímala jsem se silně potlačovanou zvědavostí a nadšením, abych dodržela svůj záměr najít určitou neutralitu ve vztahu k němu.

„Menší výlet… Do lesů,“ řekl tajemně a oči mu nadšeným jenom jiskřily.

„Do lesů? Tak to nejspíš bude chtít sněžnice, ne?“ podivila jsem se nad jeho netradičním nápadem. Nejprve jsem si ale pomyslela, že je každopádně moc dobře, že to neslyšela mamina, jelikož by po té mé předešlé temné poznámce, která momentálně s jeho oznámením nabyla zase o něco detailnějších obrysů, teď asi pořádně vyšilovala. Nemluvě o tom, že jsem tou ideou se někde v lesích brodit čerstvým prašanem nebyla úplně unešená. 

„Vůbec ne. Bude to jízda,“ vyvedl mě z omylu, čímž mě trochu zmátl, jelikož do lesů se momentálně dostala snad jenom technika tomu přizpůsobená. Nato mně Dan nabídl své rámě, aby mě vyvedl z naší předzahrádky a abych vzápětí za velkou tújí, která mi dosud bránila ve výhledu, spatřila stát překrásné vánočně zdobené saně včetně koňské hnací síly.

„Páni, Dane, to je…“ Doslova jsem užasla nad tím pohádkovým výjevem a nechala jsem bradu klesnout níž, když se mi prozatím nedostávalo potřebných slov, než jsem si otevřená ústa raději překryla dlaněmi. Sáně byly sice menší, ale čtyři lidi se do nich snadno vešli, i vepředu s kočím. Do saní byl zapřažený nádherný bělouš s nezvykle tmavou hřívou i ohonem, téměř až do černa, a byl nepochybně těžkého tažného typu. Ten kůň vypadal skutečně majestátně, důstojně, ale stejně tak přátelsky a mírně. „Vážně nádhera,“ shrnula jsem stručně, ale výstižně, čímž jsem snad dostatečně docenila jeho snahu, jelikož se na mě zase culil tím svým neodolatelným úsměvem, který mě krásně hřál u srdce.

„Jsem rád, že se ti to líbí,“ radoval se z mé pozitivní reakce, která v tomhle případě ani nemohla být jiná.

„Že se mi to líbí, to je ještě slabé slovo! Jsem přímo nadšená!… Můžu si pak zkusit řídit?“ nadchla jsem se záhy, když jsem se dovtípila k té ojedinělé šanci, která se mi tu okatě předestírala. „A můžeš ty vůbec po včerejšku řídit? Slyšela jsem, že ta oslava vítězství byla docela bujará,“ vybafla jsem na něj nejistě, když jsem se s ním podělila o další své postřehy, kdy si on zřejmě vychutnával ten můj nepřehlédnutelný entuziasmus, přičemž se mi povedlo ho také rozesmát.

„Já toho zrovna moc nevypiju, ale určitě si můžeš zkusit kočírovat,“ vyhověl mému přání beze všeho, jen mě obezřetně upozornil na správnou terminologii, a tak jsem se na něj vděčně pousmála.

„No a tak... na co čekáme? Jedem,“ pobídla jsem ho netrpělivě, přičemž jsem sama vyrazila vstříc saním a tomu čtyřnohému krasavci, jak jsem se už nemohla dočkat. Daniel mě pohotově následoval, sám oblečený do teplého kabátu, čepice, rukavic a docela bytelných sněhulí. Tady u hranic Kanady se nikdy nehrálo na módu, ale na pohodlí, které člověka skutečně zahřeje. „Je to holka nebo kluk?“ ptala jsem se na to překrásné zvíře a zastavila jsem se vedle něj, aby na mě dobře vidělo. Sundala jsem si pravou rukavici, abych mohla naplno pocítit tu plyšově hebkou, nadýchanou srst pod svými prsty, což byl tak úžasný pocit, že se mi chtělo jen dlouze, spokojeně vzdychnout. 

„Klisna, Sněhurka se jmenuje. Táta si ji asi před dvěma lety pořídil do lesů, aby pomáhala tahat dřevo ze špatně přístupných míst,“ zmínil ve zkratce a sám ji sledoval s viditelným steskem, který se ovšem mísil obdivem, jak v něm vyvolávala díky jeho otci vícero rozličných emocí. „Plánoval jsem ji prodat, protože ostatní chlapi si s ní netroufnou pracovat, takže nemá žádné další využití a jen stojí, ale mamka to jednoznačně zamítla. Chce si ji nechat, hlavně jako památku na otce, tak jsem ji zapřáhl aspoň za sáně, aby si taky trochu protáhla nohy,“ rozpovídal se o něco obšírněji a já ho s maximálním soustředěním poslouchala. 

„Zvířata mají skvělý terapeutický účinek na lidi,“ podotkla jsem, abych v podstatě podpořila rozhodnutí jeho matky, což byla všeobecně známá a vědecky potvrzená teorie, že péče o zvířata lidem pomáhá k větší psychické pohodě. Ačkoliv zrovna starat se o koně bude celkem finančně i fyzicky náročné.

„O tom už jsem něco slyšel… No, tak vyrazíme, ne?“ usoudil záhy, abychom tu nestáli, neplkali a nemrzli, když můžeme alespoň sednout do saní a mrznout a plkat během báječné, vyhlídkové jízdy. Horečně jsem mu to odkývala, načež jako první vylezl nahoru on, aby mě pak gentlemansky vytáhl nahoru vedle sebe, přičemž jsem si všimla, že má vzadu v saních menší svázaný balík sena pro koně. To znamená, že se asi někde na nějakou chvíli zastavíme, že? 

Pohodlně jsem se usadila do červeným sametem polstrované, měkké lavice a Daniel mi vložil do rukou otěže. Poté odkudsi vytáhl širokou deku se zimními motivy, která skvěle ladila s barvou sedačky a všimla jsem si dvou středně velkých luceren po všech čtyřech stranách saní. Kobylka měla kolem krku na chomoutu rolničky, a taktéž na zbytku postroje, takže ji již z dálky muselo být slyšet, jak zvonivě cinká, a neomylně s sebou tak přináší dobrou náladu.

„Takže… jak se to řídí?“ požádala jsem ho o krátkou instruktáž ohledně vedení zapřaženého koně, jelikož já nikdy na koni ani neseděla, natož že bych řídila kočár nebo snad sáně. Můj opětovně špatně zvolený výraz ho rozesmál, což nám akorát pomohlo mezi námi zase o něco uvolnit atmosféru. 

„Nic na tom není, to zvládneš s přehledem intuitivně. Když chceš doleva, zatáhneš doleva a když doprava, tak zatáhneš doprava. Aby se kobyla rozešla, pohoď lehce zápěstím nahoru a dolů. Jen měj citlivý ruce, protože ta kobyla v hubě všechno dost zřetelně cítí,“ doporučil mi přívětivě a díval se na mě tak, aby tím tu svou radu nenásilně podpořil.

„Dobře, dobře… Citlivý ruce,“ zopakovala jsem po něm rozvážně, abych si to ve spojení s kobylou zapamatovala a pak jsem zahýbala zápěstím, načež se rozvlnily také otěže, které daly kobyle pokyn k jízdě vpřed. Daniel k tomu ještě zvolal asertivně zřetelně HÝ a kobylka se záhy rozpochodovala kupředu, přičemž to s námi i s celými sáněmi slušně trhlo. Sněhurka měla poměrně svižný a rázný krok, takže jakmile se sáně rozjely, krásně po tom nevyhrnutém sněhu klouzaly a uháněly s námi až k cíli. 

„Tohle je naprosto skvělý,“ zhodnotila jsem plná veselí tenhle jedinečný pocit, který mnou s každým dalším ujetým metrem čím dál mocněji prostupoval a nesmírně jsem si ho užívala. Připadala jsem si jako to malé dítě u prvního rozbaleného dárku. Mrazivý, svěží vzduch byl prosycen tou zvláštní, jedinečnou vůní, která náležela pouze sněhové pokrývce, lehce zafukoval severní vítr a stále hustě sněžilo, zatímco jsme s Danem, který vedle mě uvolněně a se spokojeným úsměvem seděl, projížděli napříč tou kouzelnou krajinou zasypanou jiskřivou bělostnou nadílkou. Něco takhle krásného jsem velmi dlouho nezažila, proklatě dlouho ne.

* * *

Zanedlouho mi došlo, kam to míříme, jelikož jsem tu cestu velmi dobře poznávala. Daniel mě jistojistě mínil vzít na jejich starou chatu v kopcích, kde jsme spolu kdysi strávili spoustu nádherných chvil. A chtěl se tam nepochybně nějakou dobu pozdržet, proto vzal Sněhurce to seno, aby při stání dostala něco dobrého k snědku. Jakmile jsme dorazili na místo, nejprve se postaral o kobylku, kterou vyprostil z postroje a uvázal ji na středně dlouhém provaze ke stromu, kam ji zavěsil seno, aby se při tom čekání zabavila.

Poté jsme vešli dovnitř menší dřevěné chaty s pevnými zděnými základy. Uvnitř byla zima, ale ne taková, jakou bych čekala. Taky nás pohltilo zvláštní šero, protože chata měla poměrně malá okýnka a zahalilo nás uklidňující ticho, které člověk našel jedině uprostřed ničeho. Na první pohled se dalo snadno rozeznat, že se o chatu někdo pravidelně stará, protože tu bylo uklizeno a svým způsobem nesmírně útulno.

„Vypadá to tu pořád stejně,“ podotkla jsem nostalgicky a rozhlížela jsem se kolem sebe. Tohle byl od něj hodně dobrý tah. 

„Některý věci jsou báječný prostě tak, jak jsou… Hned rozdělám oheň, ať se zahřeješ,“ slíbil mi, zatímco ze sebe sundával svou bundu, aby se snadněji pohyboval, ale bylo patrné, že mu od úst stoupal obláček páry, takže jsem se usnesla, že si sama bundu ještě nějakou dobu ponechám. Chata se odjakživa nechala dobře a celkem rychle vytopit, ale přesto to nebude hned, než se prohřeje. 

„To by chtělo, jestli tu máme chvíli zůstat,“ odsouhlasila jsem a přešla jsem k jedné stěně, kde visely rodinné fotografie a kde jich nemálo přibylo za ty roky. A nejen výhradně rodinné, jelikož jsem se na pár z nich našla taky, což mě upřímně udivilo. Ještě tolik let po našem rozchodu, ale pořád jsem si zasloužila místo v rodině Gleesonových. Nechali si tam fotku z jedné společné oslavy našich rodin na Silvestra, který jsme tady trávili asi úplně každý rok, co jsme byli s Danem spolu. Vyvolalo to ve mně spoustu dalších vzpomínek, které jsem tady za ty roky nasbírala a některé z nich mě absolutně zahltily. Tady jsme se s Danem poprvé milovali, a potom ještě nespočetněkrát, snad úplně všude. Tahle chata byla naše útočiště, náš bezpečný přístav. 

Dohromady s tím předešlým neobvyklým zážitkem s kočírováním saní jsem zničehonic tak nějak vyměkla. Danovi se povedlo zahrát na správnou strunu. Naprosto mě dostal…

„Než se začne stmívat, tak bych odsud vyrazil zpátky. Koně tmu moc nemusí,“ informoval mě, čímž nepřímo určil délku zdejšího pobytu, což podle mně úplně stačilo. Jestli tu spolu takovou dobu vůbec vydržíme, že…

„Ty lucerny na saních nejdou zapnout?“ zeptala jsem se kontrolně. 

„To sice jdou, ale ve tmě koně nevidí zrovna dvakrát dobře a pak je vyděsí každý sebemenší zašustění někde v křoví. A určitě nechceme, aby se nám Sněhurka splašila,“ poučil mě o tom oprávněném nebezpečí, které by nám hrozilo, kdybychom se vydali na cestu domů pozdě.

„Kdybych to věděla, tak s sebou vezmu něco k jídlu,“ zahlásila jsem nepatrně trpce a otočila jsem se zády k oné zdi poseté snímky, abych zkontrolovala, jak se Danielovi daří s rozděláváním ohně. Už ho stačil úhledně naskládat do tvaru týpí, vnitřek vycpat papírem a podlít prepem, aby to okamžitě chytlo a také lépe hořelo. V následujícím okamžiku jenom škrtl několika zápalkami a oheň oslnivě, s drobným výbuchem, vzplál a velice pronikavě zavoněl. Místnost se rozzářila měkkým, naoranžovělým světlem a dřevo začalo ihned příjemně praskat. Páni, to bude romantika…

„I na tohle jsem myslel. Něco nám uvařím,“ ubezpečil mě, abych se nestrachovala o svůj prázdný žaludek, což ještě sice nějakou chvíli nehrozí, ale do setmění to rozhodně nevydržím. Fascinovaně jsem na něj pohlédla, jak mě Dan skutečně překvapil svým propracovaným plánem, kterým mě nemálo ohromil.

„Tak to je neodolatelná nabídka,“ uznala jsem obdivně, jelikož se zdálo, že Daniel myslel úplně na vše, čímž na mě vskutku zapůsobil. Zdánlivé maličkosti dělají mnohem víc než velkolepá gesta… Alespoň pro mě ano.

„A to ještě není všechno! Mám s sebou náš domácí svařák!“ sdělil mi opravdu lákavě, přičemž to pronesl jako velké odhalení a já se na něj nadšeně usmála, protože téhle nabídce se nedalo odolat. 

„Ten si dám moc ráda. Vždycky chutnal výborně,“ vychválila jsem svařák jeho mamky, který dokázala vymazlit do té nejlahodnější podoby. Daniel na nic nečekal a odchvátal pro svařák, aby ho dal přihrát na plotnu plynového sporáku. Tohle jeho pozorné chovaní mi skutečně imponovalo a já si v něm až nezdravě libovala. Neustále jsem si ponechávala na paměti, že je dobře, když se kvůli mně takhle smeká, jelikož po tom svém odchodu mi rozhodně měl co vynahrazovat. Já jsem mezitím zůstávala u ohně a nechávala jsem se jím zahřívat zvenku, načež se za pár minut vrátil i se dvěma hrníčky rubínově červené tekutiny, ze které se viditelně kouřilo a co mě dokážou zahřát také zevnitř. S poděkováním jsem přijala hrnek a společně jsme se usadili na pohodlný gauč, který stál přímo naproti krbu, k němuž již dosahovalo to úžasné teplo.

„Doufám, že se mě nesnažíš opít, Danieli,“ ucedila jsem mezi zuby, s varovně přimhouřenými víčky a velice bedlivě jsem ho přitom pozorovala. Samozřejmě vše s teatrálním nádechem, aby pochopil, že si z něj jen střílím. Tomu se uvolněně, bezelstně zasmál a velmi rychle přistoupil na mou lehkovážnou konverzaci. Asi tolik k tomu, abych se chovala víc odměřeně. Marná snaha.

„Možná jen maličko… Abys se mnou mluvila,“ přiznal barvu bez mučení a vykouzlil co možná nejnezištnější pohled, jaký dovedl, jak se spontánně přidal k té mé lehce škádlivé hře. Vypadal u toho naprosto k zulíbání a když se k tomu nevinně pousmál, málem jsem zapomněla, čí jsem. Nebo jsem spíš měla dojem, že jsem v ten moment zcela jeho.

„Což právě teď nedělám,“ upozornila jsem na oko s přehnaným zaskočením, přestože jsem opravdu nechápala, jak to vlastně myslí. 

„No tak… Hm, víš, abys se mnou mluvila otevřeně,“ soukal ze sebe o něco rozvážněji a jaksi skoupě po mně loupal očima. Občas se jimi zaměřil na tekutinu v hrnku, když ten můj velmi intenzivní udivený pohled nějak přestával zvládat vstřebat. Povytáhla jsem obočí na náznak toho, že bych uvítala, kdyby to víc rozvedl.

„Jako co třeba?“ vybídla jsem ho vzápětí slovně, když pouhé naznačovaní nestačilo.

„Třeba… heh, jaký je tvůj život v New Yorku?“ vyrukoval na mě, ačkoliv opět zrakem uhýbal někam stranou, díky čemuž jsem vypochopila, že tím míří někam jinam, na něco vyloženě osobního.

„No, tak ten je velice… newyorský. Chvíli mi trvalo si zvyknout, ale takové velkoměsto má úplně jinou energii,“ vyjádřila jsem prostě, abych zdlouhavě nepopisovala něco, co člověk musí beztak zažít jedině na vlastní kůži. „A ty jsi… skončil vlastně kde?“ zajímala jsem se o jeho bydliště, protože to jsem dosud neznala. Taky mi to připadalo jako lepší možnost, že budu zpovídat já jeho nežli on mě. Nabyla jsem uvědomění, že jsem mu toho o sobě řekla již příliš, především ohledně toho jeho odchodu, který jsem vzala hodně zle, zatímco o něm jsem se toho zase tolik doposud nedozvěděla.

„Zase zpátky tady doma,“ řekl s výmluvným pokrčením ramen, ačkoliv něco v jeho tváři se podivně napjalo.

„To je na tom Carolyn tak špatně?“ vylekala jsem se.

„No, to spíš já… Měl jsem v Minneapolis dobře rozjetý podnik, ale… ten bohužel nevyšel, takže jsem se vrátil sem,“ rozšířil svoje předešlé přiznání, čímž se mu povedlo mě překvapit dokonce nadvakrát, jelikož mě vskutku zaskočil tím, že se pustil do podnikání. Nikdy mi nepřišel jako ten typ, který by se k tomu hodil. Možná proto neuspěl…

„Aha, tak to je... škoda… A v čem jsi vůbec podnikal?“ vyptávala jsem se, abych získala lepší, ucelenější obraz o jeho životě poté, co odešel, abych tím mohla lépe poznat jeho.

„Zkusil jsem si otevřít restauraci. Už začínala být ve městě celkem vyhlášená a vlastně pořád je, akorát změnila majitele… Neměl jsem štěstí na lidi, kteří ten byznys dělali se mnou,“ svěřil se mi otevřeně a bylo na něm ohromně znát, že ho to pořád hluboce mrzí.

„To je mi líto… Ale přišlo to asi víceméně vhod, když se ve vaší rodině stalo to, co se stalo,“ podotkla jsem, jak jsem se celkem nešťastně pokoušela na to nahlédnout taky trochu pozitivně.

„Alespoň, že tak, protože jinak bych na to nejspíš nemohl přestat myslet. Můj nejlepší kamarád mě doslova okradl o můj podnik, který jsem vybudoval od základů sám, a protože jsem mu věřil, tak jsem si ani nevšiml, že se to děje… Musel jsem zaplatit daně, který on neodváděl, jak měl a přišel jsem tak o svůj byt… Neměl jsem jinou možnost, než se sem vrátit, ale jsem za to vlastně rád… Kdybych se nevrátil, tak bych tu nepotkal tebe, takže… jsem nakonec prostě rád,“ rozpovídal se o své další osudové ráně, která ho nedávno zastihla. Musela jsem uznat, že toho na jednoho člověka už bylo trochu moc a že to nesl opravdu statečně, protože nevypadal na to, že by schytal takové dva těžké údery.

„Asi to tak mělo být…“ usoudila jsem zadumaně a zkoumavě jsem si ho prohlížela, zatímco nepřítomně zíral do ohně, který se mu zrcadlil v černých zorničkách. „A… co tvůj osobní život?“ zabrouzdala jsem k tématu, které zaručeně chtěl nakousnout také on naopak v mém případě. To ho vytrhlo z jeho zamyšlení a jen se nad tím ironicky ušklíbl.

„Zdá se, že se můj vlastní záměr proti mně otočil,“ nahlásil pobaveně svou trefnou glosu a slabě se tomu zasmál.

„Určitě jsi věděl, že na to přijde řeč,“ pravila jsem s neochvějným přesvědčením a sotva postřehnutelně jsem se nad tím ušklíbla. On to pokorně odsouhlasil pokýváním hlavy a na pár vteřin k sobě semknul pevně rty do rovné linky, než se opětovně ujal slova, aby mi k tomu prozradil o něco víc.

„Na co konkrétně?“ popíchl mě, když mě schválně vyzval, ať tu otázku položím jednoznačně.

„Milostný život?“ zkusila jsem znovu, aniž bych o něj aspoň okem zavadila, jelikož by mi jinak zaručeně zrudly tváře víc, než už byly od toho žáru z krbu. Dan se nad tím nejprve uchechtl, ale poté si nešťastně, rezignovaně povzdechl.

„V tomhle ohledu jsem se nechoval nijak dobře a… popravdě asi nechci, abys přesně věděla jak,“ pravil mírně ztlumeným hlasem, který zvolil proto, aby nebylo znát, jak je mu tohle krajně proti srsti. Zřejmě nějaké jeho citlivé místečko.

„Chceš, abych k tobě byla otevřená a upřímná, takže… ty bys měl být na oplátku taky.“ Bleskově jsem s tím byla vyřízená a nehodlala jsem z toho jakkoliv slevit. To znovu poslušně odkýval, ale s jistým sebezapřením.

„Heh, to je fakt… Řekněme, že jsem se k ženám nechoval… Hmm, třeba tak jako k tobě, když jsme spolu chodili, protože… prostě žádná z nich nebyla jako ty,“ lezlo to z něj skutečně zdlouhavě, ale přesto to se mnou solidně zacloumalo. On na mě mezitím jaksi provinile koukal a každý záhyb jeho výrazně rýsovaného obličeje prozrazoval, že se za to doopravdy stydí. Také o něco posmutněl a z jeho modrých očí se mu ztratil takový ten živý lesk, kterým jinak doslova oplývaly. Mně ale nejvíc v paměti uvízlo to, co jsem z jeho monologu vyčetla mezi řádky, a to ten šokující fakt, že v ostatních ženách evidentně hledal mě. To mě nemálo vyvedlo z míry, takže jsem na něj akorát tupě zírala, na několik sekund neschopna ničeho…

„No… to určitě ne… Každý je… totiž originál,“ vyblekotala jsem první hloupost, která mi proběhla myslí a alespoň vzdáleně mi dávala smysl.

„Nakonec jsem to vzdal, abych zbytečně nikomu neubližoval, protože si to ode mě žádná z nich nezasloužila…“

„Vypadá to, že jak jednou člověk začne, tak si nemůže pomoct a pokračuje v tom dál, že,“ uhodila jsem hřebíček na hlavičku, kdy jsem ze sebe poněkud neomaleně vypálila tuhle nemilosrdnou pravdu, kterou jsem se zjevně trefila přímo do černého. Bylo poznat, že se ho to dotklo, ale přitom skálopevně věděl, že se nemýlím…

„Nikdy jsem to nedělal záměrně, ale… jo, asi jsem si nemohl pomoct,“ odkvitoval mi sklesle a sám nad sebou zavrtěl hlavou.

„Já… ale vlastně celkem chápu, o čem mluvíš,“ zmínila jsem, jelikož jsem pocítila neodkladnou potřebu nechovat se naprosto pokrytecky, jelikož mi tohle jeho jednání bylo poměrně blízké. Dan se na mě nejistě zadíval s nepřehlédnutelným otazníkem v nepatrně svěžejším pohledu, jak jsem ho tím probrala z té žalostné letargie.

„Ani mně žádný další vztah potom nevyšel. Nejdřív jsem se až přehnaně bála, aby mě Sam neopustil, a jak jsem na něj zbytečně moc tlačila, tak se přesně stalo to, čeho jsem se nejvíc obávala. Podruhé jsem si řekla, že bych měla o něco ubrat, ale i to jsem přehnala, jelikož Greg ode mě odešel s tím, že nevěří tomu, že mi na něm skutečně záleží, když mu nechávám tolik volného prostoru a v podstatě se o něj nezajímala. No a Christian se mnou podváděl svou ženu, o které jsem se dozvěděla omylem, když mi poslal zprávu určenou jí, takže… jedno příšerné fiasko za druhým,“ odvyprávěla jsem mu všechna svá následující milostná zklamání, která přímo i nepřímo souvisela právě s ním a kupodivu se mi tím nesmírně ulevilo. Daniel mi pozorně naslouchal a ze všech sil se snažil předstírat, že mu nečiní nejmenší radost to zjištění, že jsem stále svobodná, bez jakýchkoliv závazků a v jiných vztazích, než v tom s ním, tragicky nemožná.

„Tak to je celkem… síla,“ reagoval po pár vteřinách jaksi rozpačitě, když se po tom zamyšlení dovtípil, že by na ten můj předlouhý proslov měl něco adekvátního říct.

„Jo, to jsme to teda dopracovali,“ poukázala jsem na nepopiratelně nepříznivý stav romantických aférek v našich životech, který se vlastně rovnal dokonale frustrující nule. Oba dva jsme totiž nebyli schopní si udržet partnera, jelikož jsme v sobě ještě evidentně nevyřešili věci z naší minulosti, a to nám bránilo se posunout dál. Oba dva jsme byli zaseknutí v dávných časech a nedařilo se nám z nich vymanit, ať jsme se snažili jakkoliv. Na tom zjištění bylo nicméně něco nevídaně úlevného a také osvobozujícího v tom smyslu, že to tak pravděpodobně nebylo pro nic za nic. Možná nás to mělo zase spojit dohromady.

„Jenže co s tím?“ vyslovil tu zásadní otázku, kterou jsem si já sama již přestala dávno klást. Po poslední zkušenosti jsem to ohledně vztahů v podstatě vzdala.

„Na to jsem doteď nepřišla,“ zabručela jsem otráveně, když se mi vybavila ta veškerá porozchodová období, která se mnou pokaždé slušně zacvičila, ale popravdě to bylo taktéž rozchod od rozchodu o něco snazší. Nejhorší byl ten s Danem, který se v tom pravém slova smyslu ani rozchodem nazvat nedá… „Dám si ještě hrníček, chceš taky?" navrhla jsem mu ochotně, když jsem se zvedla z gauče, což byl svým způsobem také zbabělý útěk před tím čím dál tíživějším rozhovorem. 

„Já tam dojdu," převzal pohotově iniciativu, načež se postavil taky a hrníček mi automaticky vzal z ruky. Poté se na mě ale tak pronikavě, naléhavě zadíval, že se mi v krku zadrhl pořádný knedlík. 

„Víš, Jess, já… když jsem s tebou, tak mám takový zvláštní pocit… Někde hodně hluboko uvnitř, ale jsem díky němu klidný a spokojený, protože… prostě vím, že takhle to má být,“ vyjádřil se sice se značnými obtížemi, ale za to s bezelstnou nelíčeností, která mě naprosto odzbrojila. Jemu to zřejmě neušlo, a tak toho odhodlal bezprostředně využít, když se ke mně naklonil, aby mě políbil. A já v ten moment absolutně zpanikařila. Bylo toho na mě v ten jeden zlomový okamžik prostě moc. Mísila se ve mně frustrace ze svého dosavadního počínání, stále ještě nevstřebaná zloba ze starých křivd, učarování z nejčerstvějších událostí a hlavně taky ta znovu vzkříšená náklonnost a především nikdy dostatečně neuhašená láska k němu…

 Konec v té nejlepší části, že? A tak políbí se podle vás, nebo ne? Dovolí to Jessie, která zjevně pořád neví co se sebou nebo se svými pocity, natož potom co se samotným Danielem? Příště zbytek tohohle snového rande, které se snad nezvrtne v noční můru. 

Mockrát všem stávajícím čtenářům děkuji za neutuchající přízeň! Moc mě to těší! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas Time - 7. kapitola: