Chvíle štěstí - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jennifer Williamsová, jejíž jméno napovídá o tom, že je obyčejnou dívkou, žije poklidným životem, dokud její oči neuvidí to, co dříve neviděli. Strach, bolest, lásku, nemoc, odpuštění, odloučení. Dokáže se Jenny vyrovnat s tím, že její blízka kamarádka trpí anorexií a bulimií, nejlepší kamarádka se na ni vykašlala a doma si připadá jako na Marsu? Dokáže přeskočit veškerou bolest, která na ni útočí? Zažije někdy štěstí?

30.06.2011 (17:00) • WeruSHka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1037×

Pár slov úvodem: Tuto povídku jsem psala na základě dvou věcí. Zavprvé - můj vlastní život. Zadruhé - citátem, který patří Jean Marie Guyau a zní asi takto: "Nešťastný člověk se může osvobodit jenom zapomenutím nebo sněním.".

Pro představu hlavních hrdinů: Jenny, Vivi, Sally, Kelly, Miley, Kristian, Katie

Milý deníčku.

Nevadí ti, že ti tak budu říkat? Nenapadá mě pro tebe žádné vhodnější jméno. Jsi prostě můj deníček. Od teď. Já vím, že jsem si nikdy žádný deníček nepsala, tudíž se nemůžeš jít zeptat jiného deníčku na to, kdo vlastně jsem. A já chci, abys to věděl. Lidé zapomínají. I já zapomínám. Ale já nechci zapomenout svůj život a zároveň nechci, aby někdo zapomněl na mě. I když to není pravděpodobné. Každý si mě pamatuje, ovšem ne tak, jak by se mi líbilo. Můj život je totiž jedna velká disaster, víš? To znamená pohroma, katastrofa.

Jmenuji se Jennifer Williamsová. Já vím, že to jméno je samo o sobě hrozné, ale věř mi, že jméno na mně není to nejhorší. Narodila jsem se poněkud komickému páru, který se skládá z mé matky a z mého otce. Na tom ovšem není nic komického. Komická je jejich výška. Zajímalo by mě, jak táta žádal mámu o ruku. Podle mě si totiž musel lehnout, aby máma nemusela zvedat hlavu nahoru. Moje máma měří totiž necelý metr šedesát, kdežto můj otec má něco málo přes dva metry. Nechápu, jak spolu dokázali komunikovat. Možná přes mikrofon.

Každopádně si myslím, že tohle není deník o tom, jak jsou moji rodiče komičtí, tohle je deník o mně. Jenže kdo by ho chtěl číst? Kdo by chtěl číst o mně? Můj život je docela nuda. Katastrofální nuda.

Ovšem i v té katastrofální nudě se najdou nějaké světlé stránky. Například kamarádi. Nebudu ti lhát, není jich nějak mnoho, ale jsou to opravdoví kamarádi. A jejich životy jsou mnohem zajímavější než ty moje.

Vezmi si kupříkladu mou opravdu dobrou kamarádku Vivien Kareyovou. Ta má úžasný život. Je sebevědomá, chytrá, odvážná, správně praštěná a na první pohled vás zaujme. Jediná její vada je taková, že se neumí pořádně zamilovat. Když nad tím tak uvažuji, pořádně nebude ten správný výraz. Vhodnější by bylo reálně. Vždy se zamiluje tak špatně, že je téměř nemožné, aby s tím klukem mohla být. O tom tu ale teď psát nebudu. Ona se přes to stejně dostane. Protože pro mě je něco jako ocelová žena. Dostane se přes všechno a stejně neztratí tu svou přirozenou tvář.

Další kamarádka, která stojí za zmínku v tomhle deníčku, je Sally Vendeová. Pokud jsem se ještě nezmínila, tak ji obdivuji snad ze všech mých kamarádů nejvíce. Sally je něco jako černobílý papír, žena dvou tváří nebo něco v tomhle stylu. Je stále jako děcko, hravá, usměvavá, lehce se urazí. Ale její dětská tvář nezakrývá tu dospělou. Sally se nezdá, nevypadá na to, že by mohla být z nás ta nejdospělejší, ale řekla bych, že z ní bychom si všichni měli vzít příklad, protože ona je prostě ona. Pomůže vám vyřešit problémy, je trpělivá, ale když jste smutní, udělá to, co každé dítě. Nakreslí vám obrázek. A to je na ní to úžasné.

Sally Vendeová ale není v tomhle svém dvojím světě úplně sama. Jestli nevěříte ve spřízněné duše, tak v ně věřte. Ne, nejde o lásku. Jde o přátelství. Kelly Namibeová, Sallyna nejlepší přítelkyně a zároveň moje kamarádka. Jsou jako dvojčata, nerozlučné kamarádky, sestry na život a na smrt. Rozumějí si tak dokonale, že jsem již nesčetněkrát uvažovala nad tím, jestli opravdu nejsou příbuzné. Každopádně by bylo zbytečné popisovat Kelly, když je tu Sally popsaná za ně obě. I když nepatrný rozdíl tam přeci jen je. Kelly je o něco vyspělejší, co se týče kluků, což se o Sally říct nedá.

A tím se dostáváme k dalšímu článku naší malé party. Kristian Lowie, jediný mužský článek naší skupinky. Kristian se nedá vystihnout jedním slovem. Myslím, že ani miliarda slov by nestačila na to, abys, deníčku, pochopil, jaký on ve skutečnosti je. On je prostě originál. Má takové dětské uvažování, vlastně je to největší děcko, jaké jsem kdy potkala. Nedá se ale říct, že by byl nevinný, jako každé dítě, které je na jeho mentální úrovni. Na to, jak se někdy chová je až moc perverzní a nechutný. Jinak se to snad ani napsat nedá. Kristian má také problémy s láskou, stejně jako Vivien. Zamilovalo se nám totiž do Kelly, která ho odmítá. Ne, že by ho odmítala schválně, ale ona taková prostě je. Nemiluje ho, tak nač si s ním zahrávat? Nejhorší na tom je, že ho sice nemiluje, ale nejspíše k němu něco cítí. Když si Kristian našel dívku, Katherine, se kterou by konečně mohl být šťastný, začala Kelly nestydatě žárlit. Samozřejmě to popírá, ale i přes mou krátkozrakost – nejsem slepá. I když, co si budeme povídat. Kristian s Katherine začal chodit jen proto, aby na Kelly zapomněl.

Schválně jsem si nechala na konec ten nejlepší článek naší party. Nebo bych měla říct nejhorší? Jaké slovo vystihuje vaši nejlepší kamarádku, která je na vás naštvaná čistě z rozmaru a dělá si, co se jí zachcete? Smím jí vůbec něco vyčítat? Nikdo to nikdy nedělá. Ona je dokonalá, ta, co je chytrá, hezká, prsatá a co vám dá opsat úkol, protože ho jako jediná vždycky má. Jo. To je celá ona. Miley Dream.

Jennifer

Zaklapla jsem svůj deníček a schovala ho pod matraci, aby ho nikdo nenašel. Pak jsem si sedla k počítači a zapnula ho. Jako obvykle jsem najela na facebook, přihlásila se (no, moje heslo – tajnypomerancnarozni – jsem musela napsat dvakrát, než jsem ho napsala správně) a zkontrolovala události. Nic moc, zase nikdo nekomentoval. Jaké překvapení.

Najela jsem na hlavní stránku a začala si prohlížet poslední statusy, které kdo napsal. Samozřejmě jsem se dostala k jednomu depresivnímu, který napsala Miley. Už jsem se ani neobtěžovala s tím, abych ho okomentovala. Bylo to k ničemu. Stejně jsem si myslela, že si na to, že je neustále v depresích jen a pouze hraje. Vždyť ji pořád něco bolí, pořád jí někdo ubližuje a pořád ji nikdo nemá rád, až se z toho pořeže. To je ta nevýhoda na tom, když je vaše kamarádka emo. Krev, řezání, brečení, smutek. A stále to stejné dokola.

„Jenny! Pojď sem!“ zařvala na mě matka.

„Co je?“ zařvala jsem zpátky. Samozřejmě se mi nedostalo odpovědi, takže jsem byla nucena zvednout se, obout si pantofle, kterým máma s tátou říkali bačkory, a jít do kuchyně/obýváku, kde byla máma.

„Co je?“ zeptala jsem se otráveně a zakroutila očima. Naštěstí si toho máma nevšimla.

„Slož to prádlo a pak se jdi učit. Celý den jen sedíš u počítače. Zkazíš si oči ještě víc! A nezapomeň si pak připravit do aktovky. A už sis vyprala tu košili? A byla jsi za tou učitelkou na matiku?“

„Jo, byla jsem za ní. Napíšu si ten test ve čtvrtek. A tu košili jsem ještě nevyprala,“ řekla jsem a začala skládat prádlo. Ach jo.

„Jak to, že ne? Nemůžeš pořád všechno odkládat! Běž to udělat,“ poručila mi.

„Až složím to prádlo, ne? Nemůžu dělat sto padesát věcí najednou!“

„Hm,“ řekla máma. Takhle to chodilo vždycky.

„All I want to do is find way back into love,“ začala jsem si zpívat. Když si mě máma přestala všímat, vyplázla sem na ni jazyk.

„Ach jo. Nenávidím svůj život,“ povzdychla jsem si. Díky bohu, že mě máma neslyšela. Pak budu muset napsat Katie, což je jedna z mých dost dobrých kámošek, mimo naši partu. S ní se dá chodit nakupovat, protože je zazobaná. Ale štve mě, jak na ni všichni koukají. Jak to, že se za ní všichni otáčejí? I když je pravda, že poslední dobou zhubla, udělala si lepší vlasy a s líčením nemá problémy. Chtěla bych být ona.

Autor: WeruSHka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování