OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistá láska - 3. kapitola

11.06.2011 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1605×

Celých několik dní se u mě Julie, David a Libor mění jako osobní stráž. Jak komické a neskutečné. Neudělám bez nich ani krok! Dokonce to Libor domluvil u Burnieho, aby mě nehledal. Oficiálně teď ležím s chřipkou. Vtipné! Ale... V mém případě je vlastně láska nemoc, proto asi tak příšerně bolí. Týrá mě každá vteřina bez Něj. Stačí pomyslet na jeho tvář a oči se mi automaticky začnou lesknout v uspokojení. Oklepu se.

Neformálně jsem vězeň v bezpráví a především v bezpečí. Julie se ke mně chová přívětivě, i když trochu křečovitě. Stále se bojí, že mě nedokáže uhlídat a já jí v nestřeženém okamžiku uteču přímo do náruče nemrtvých. David je nervózní, jak pes a kdyby ho Libor násilně nedonutil, tak by se mého držení nikdy sám od sebe nezúčastnil. Rozhoduji se mezi tím, jestli mu to přijde jako zmařený čas nebo jestli se se mnou cítí ohroženě. Když na mě dozírá, tak kriticky těká svýma modrýma nevěřícnýma očima ke dveřím. Jako by snad čekal, že přiběhnou! Celý rozjaření a mocní a nacpou se nám do ukoptěného tourbusu. Idiot!

Nevěřím, že ohledně nepořádku by byli až natolik otrlí. Určitě by s nimi zdejší skládka zamávala. David je nejspíš vážně tak naivní, že si myslí, že jsem je vyzvala. Oficiálně a pitomě! Hlupák! Začíná mi ta jeho stupidita lézt na nervy. Nikdy bych nečekala, že zrovna on bude mít tak marnivé důvody a dutou hlavu. Když mě hlídá Libor, tak je to pro mě dost depresivní a bolestné. Našel si způsob, jak si v nestřeženou chvíli promluvit se Suzie. Nikdy bych nečekala, že zrovna on se utrhne a půjde mezi nadržené upíry, aby si natvrdo promluvil s jednou z vyvolených. Nikdy nebyl ten typ. Vždycky ho jejich blízkost strašila a snažil se jí vyhnout všemožnými způsoby. Zřejmě jsem ho neúmyslně změnila a to se mi nelíbí.

Jakmile se zmínil o Suzie, nemohla jsem se ubránit myšlenkám na svého upíra. Na jeho fascinující tělo a tvář, kterou mám vyrytou hluboko v sobě. Tyhle mučící záchvěvy touhy se snažím pohřbít ve svém nitru, protože to tak Libor chce. Protože to tak má být. Světe div se, já se snažím dělat správnou a zodpovědnou věc.

Suzie mu pověděla, že upíři mají největší obavu z toho, že se jejich oběť zamiluje do někoho jiného z jejich krvelačného nebo lidského klanu. Ztratili by tak svého otroka. A především snadno dostupnou a chutnou krev. Z toho vyplývá jediné. Že záchrana je možná! Díky bohu. Nebo spíš. Proboha! Teď se jen musím bezpáteřně zamilovat do Libor

a či jiného lidského tvora. Nutí mě k tomu všemi dostupnými prostředky! Je to až k zbláznění. Od romantických večeří po něžné a choulostivé doteky a slůvka. Musí z toho být celý nesvůj, ale zřejmě ne tolik jako já. Ve mně to vyvolává protichůdné pocity. Na jednu stranu se mi jeho konání neskutečně líbí a na druhou mi láme srdce jakási zrada a nepodložená méněcennost. Jak mi tohle může dělat? Bolí to. Až neskutečně. Moc při tom jeho počínání trpím, ale získávám si tím zpátky kus zdravého rozumu. Ničemně potlačuji hlas svého srdce, které nutkavě a nerozumně touží po upírovi.

*

„Už se mi zdá v pořádku,“ odfrkne David, když na něj znovu přijde řada. Se zvednutým obočím se na něj zadívám a otočím na další stránku bezejmenné knihy poezie, kterou mi věnoval Libor.

„Není v pořádku.“ Zatíná pěst pravé dlaně, zatímco prsty levé ruky mě jemně šimrá na koleni. Mám na sobě prošoupané šedé džíny, které plně obepínají mou štíhlou postavu. Za těch pár dní strohého vězení jsem shodila další pár přebytečných kilo v mučivých depresích, proto tyhle své oblíbené kalhoty obléknu. Chápu to jako plus, slučitelné s tím, že se mi vrací má sebejistota a nezávislost.

„David má pravdu. Už se cítím líp.“ Usměju se na Libora a posadím se mu do klína, potlačujíc při tom bodavé zoufání mého nitra. Zúží své pronikavé oči a protíná mě zkoumavým pohledem.

„Copak mi nevěříš?“ Usměju se na něj zpytavě. Marnivým gestem mě k sobě tvrdě přivine. Způsobí mi to srdeční kolaps. Z hrudi se mi ozve zachrčení, jak jsem chtěla hurónsky zařvat Chesterovo jméno.

„Davide, co máš v plánu?“ Jmenovaný jen znechuceně odfrkne.

„Fajn! Vezmu ji sebou.“ Šklebí se. V roztomilé tváři to vytváří obvyklé vzteklé jiskření.

„Libore.“ Soucitně se na něj zadívám. Je evidentní, že mě má můj anděl strážný plné zuby!

„Už jsem řekl.“ Tvrdá vojenská zarputilost. Sakra, je tak paličatý!

Držím se Davida za ruku, kterou mě nepatřičně hřejivě svírá. Je to jakási zbytečná křeč. Násilná a nevlídná. Raději bych místo něj držela za ruku svého Chestera. Prožívala bych ten ledový dotek jako zřetelné uspokojení. Jsem praštěná, když si ho stále přeju jako vánoční dárek, ale už to dokážu lépe potlačit, i když se intenzita toho stavu spíš stupňuje a moje láska bojuje o přežití za každou cenu. Týrá mě a mučí, když se vědomě snažím lásku, která patří Chesterovi potlačit. Je to hřích!

„Kam jdeme?“ S ušklíbnutím se na mě zadívá. „Komu bych to asi řekla?!“ prsknu nasupeně. On je tak tajemný a podezíravý! Nechápu ty jeho útočné reakce. Vždyť já bych ho nedovedla podrazit a hodit mezi vlky. Zavede mě do prázdné místnosti.

„Není to VIP, že ne?“ Zahledím se na něj zkoumavě. Zdi jsou urousaně zašedlé, potřísněné kapkami krve. V rozích se krčí několik beden z tmavého dřeva. Tři mahagonové lavice, velmi bytelné a přesto v jejich blízkosti tak křehké.

„Tady se posaď,“ ukáže na jednu z nich. Hned dosednu na tvrdé dřevo a opřu si hlavu o studenou drolivou omítku. Naproti mně se vyjímá velká bělostná lednice. Tohle nevypadá na lidskou místnost! Ta rozložitá chladnička bude zřejmě plná vakuované krve.

„Vážně to není upíří cimra?“ Rozklepu se v nepříjemné obavě. Pobaveně se na mě zadívá.

„Nedůvěřuješ mi?“ Na to není odpověď. Vůbec nevím, co si mám o Davidovi myslet. Je tak trochu naivní a to mi čaruje před očima zběsilou mlhu skepse. Možná by prodal svou babičku, aby si zachránil vlastní život. Proč by tedy neobětovat zamilovanou kamarádku, která je mu na obtíž?

„Libor mi věří.“ Ušklíbne se a povytáhne se na špičkách, aby tomu dodal důrazu. Jistě, on je svobodný a důvěryhodný. To já jsem ta, která si sama nemůže dojít ani na toaletu. „Ty bys mi měla věřit taky.“ Posadí se vedle mě. „Musím něco zařídit.“ Pohlédne ke kovovým dveřím, které vedou zpátky do světa, ze kterého mě tak necitelně odvedli. „Zůstaneš tady. Slib mi to!“ Tvrdě mě stiskne za zápěstí. Nejspíš by mě tu nejraději k něčemu přivázal, aby měl jistotu.

„Slibuju.“

„Faith, to není žádná legrace,“ zasyčí přezíravě. „Snažím se ti zachránit krk.“

„A já si toho vážím.“ Dlouze se mu zadívám do očí. „Věř mi,“ zašeptám konejšivě. „Nehnu se odsud ani na krok.“ Rychle mě obejme a odtáhne se ode mě.

„Vydrž,“ sykne skrze zuby a zmizí tak tiše, jako by se mnou nikdy nebyl.

*

Sakra. Musela jsem usnout! Zamračeně si začnu roztřesenými pěstmi roztírat rozespalé oči a zívat. Co je to za hluk? Když zamžourám do šera místnosti, krve by se ve mně nedořezal. Otevřenými dveřmi sem jako chladný vzduch proudí nemrtvá těla upírů. Zalapám po dechu a snažím se skrčit do toho rohu a být neviditelná. Je to zcela zbytečné. Jakmile je vůně mé zamilované kůže přímo bací do nosu, otočí se mým směrem s chechotem. A mě to hloupě těší!

„Někdo se nám přišel vyznat.“ Očekávají, že poslušně padnu na kolena do prachu podlahy a začnu jednomu z nich pět lásku. Na oko lhostejně se zachumlám do své teplé černé mikiny s kapucí a skloním hlavu. Oči tvrdě přimknuté k sobě, aby mi do nich žádný z nich nenahlédl. Především ne On! Rozklepu se při náhlé vtíravé zimě. Celá místnost znatelně ochladla. Lednička je zde zbytečná! Oni tu zabijí veškeré teplo. Ruce zatnu v pěsti a obejmu svá kolena, aby se náhodou mé nohy nerozhodly rozeběhnout se mezi ty chladné a děsuplné potvory, hledat mého vyvoleného.

Trpělivě čekají několik minut, ale pak je jejich chtíč dožene k tomu, aby se kolem mě začali seskupovat. Ti, kteří tu nutkavou touhu po mé krvi pociťují nejvíce, jsou v popředí. Buďto jsou nějak podobní mému vyvolenému, že je to ke mně tak táhne nebo prostě mají největší hlad. Chester bude samozřejmě mezi nimi. Mé nitro roztouženě plesá. Musí to tušit! Musí slyšet, jak mi srdce buší v dunivých úderech. Jen prozatím neví, že tluče jen pro Něj.

„Tak posloucháme.“ Netrpělivé vrčení se ozve přímo u mého levého ucha. Jen sebou trhnu.

„No tak.“ Někdo mi hrubě zvedne hlavu, aby se na mě zadíval.

„To je přece Faith.“ Hlučné vydechnutí. Kolem nás se ozve náruživý šepot a nedočkavost. Jsem dlouho očekávaná kořist.

Cítím, jak se všichni radostně rozechvějí.

„Víš, že jsi podle zákona měla přijít a odevzdat se svému majiteli?“

„Nemám majitele!“ štěknu důrazně a kousnu se do rtu, abych nezasténala Chesterovo jméno.

„Ne?“ soustrastný šklebivý tón. Nejspíš se jim líbí má neomalenost. „Copak ty nejsi zamilovaná?“ ptá se jízlivým hlasem. Zabrečím. Nedokážu to prokletí jen tak popřít! Moje srdce mi to nedovoluje. „Myslel jsem si to,“ uhádne lehce a pohladí mě ledovými prsty po tváři. Vyjeknu. Je to tak agresivní chlad, že se mi to zarývá až do morku kostí. Ten dotek tupě bolí! Nikdy se mě žádný z nich nedotknul přímo. Vyděšeně se rozeštkám.

„Tak ty hodláš porušovat zákony...“ mručí pobaveně. Za ním to jen zmateně a zle syčí. Další upíři, kteří by mi dokázali přijít na chuť! Násilím ze mne serve mikinu. Hned na mě zaútočí zima a rozklepu se. Oči mám stále zavřené. Nedonutí mě je otevřít!

Jakmile se mě dotkne chlad z jeho těla, rozklepu se ještě víc a zalapám po dechu. Je mi taková zima!

„Podívej se na mě.“ Přitáhne si mě k sobě a zavrčí mi medovým hlasem do ucha.

„Ne,“ vydechnu malátně. Chestere! Chestere! Chestere! Volám ho v duchu a odolávám nutkání rozhlédnout se kolem sebe.

„Ne?“ Prudce mne od sebe odstrčí, až se praštím o zeď.  Au! „Víš, že svou lásku musíš hlásit! Máme na tebe nárok!“ zakřičí a znovu mi věnuje jeden ze série hrubých a mučivých doteků, až vyjeknu. Je to ještě horší!

Slyšela jsem, že upíři dokážou týrat svým chladem, ale nikdy jsem si to neuměla představit. Jako by ve mně všechno teplo zamrzlo a v žilách se mi proháněla naprostá sibérie. Bolestí mi zatrne v nervech a zakloním hlavu, když se mi zimomřivost dostane až do páteře. Útrpně zasténám.

„Nesmíte ji týrat!“ Ten zuřivý hlas poznávám.

„Libore!“ vyjeknu a znovu se skrčím při přívalu chladu. Jako by se mi žiletkami hněvivě zařezával do kůže.

„A ona nesmí zatajovat, že jednomu z nás patří,“ zlověstně zasyčí a znovu mě začne častovat doteky. Tupá a palčivá bolest se mi vkrade až do útrob. Cítím, jak mi po tváři stékají mé vlastní žalostné slzy.

„Už dost!“ zakřičím zoufale. Tohle opravdu bolí. Je to proti zákonu takhle mě týrat, jenže.. Já jsem mimo zákon.

„Ona ty oči neotevře!“ zavrčí vedle mě tak blízko, až sebou trhnu.

„Tak to budeme muset zjistit podle krve.“ Tuším, že se nadšeně šklebí. Mohou se do mě po jednom zakusovat a sát mou krev, než přijdou na toho pravého! Chester se taky může ocitnout na samém konci a já si mezi tím užiju tolik utrpení. A přitom mu stejně neuniknu.

„Ne!“ zasténám, když se na mě nalepí. „Prosím.“ Otevřu oči v bezútěšné prohře a zadívám se do světa bez svobodné vůle. Ten, který je mi nejblíže, zhnuseně odfrkne a odtáhne se. Děsivé špičáky mu čouhají z úst, zatímco v zorničkách se mu míhají plameny. V otrhaných kožených kalhotách s řetězem u pasu vypadá tak nebezpečně, jak jen to je u upíra možné. Krk mu zdobí ohrožující obojek s bodci.

„Další,“ zahučí a zmizí z mého dosahu tak rychle, že to ani nestačím zaregistrovat. Zděšeným pohledem se zahledím na Libora, který stojí za nimi a tváří se tak nedostupně a cize, až mi to rve srdce. Vím, že je to jen zástěrka a uvnitř celý kriticky hoří.

„Od tebe asi nemůžeme čekat, že bys vyznávala lásku,“ ušklíbne se upír v rudém počmáraném tričku. „Tak se začni rozhlížet, miláčku, nebo...“ Vycení na mě své zbraně. Se zrychleným dechem se začnu otáčet kolem sebe. Že bych měla štěstí a On v místnosti nebyl? To zavrhnu hned, když narazím na jeho pohled a polije mě horko. Chce se mi bohabojně a fanaticky usmát, ale udržím to.

Chesterovi to na tváři namaluje nadšený, vzletný úsměv, který vymaže zármutek z jeho tváře. Září štěstím a mně to v srdci maluje tu nejsladší mlhu. Jsem tu pro Něj. Udělám pro Něj cokoliv. Protáhne se mezi nemrtvými a přitáhne si mě majetnicky k sobě, až zalapám po dechu a touha v mém těle se zvýší na neúnosnou. Zas ten ledový dotek, ale tenhle naštěstí nebolí. Příjemně se mi rozlévá do útrob. Panicky a přívětivě zároveň. Levou rukou mě houževnatě chytí za bradu a znovu se mi zadívá do vyděšených očí, jako by se chtěl ujistit.

„Čekal jsem na tebe.“ Má sladký mužný hlas, který se mi dostane až do hlavy. Bez dalších zdlouhavostí mě nadřazeně políbí na rty. Ten dotek mnou projede do celého těla jako nemilosrdná radost. Je to, jako bych uvnitř sebe měla svíravý oheň a on ho tišil. Polije mne lehká úleva. Zamilovaně přivřu oči a políbení mu oplatím. Než stačím nějak zareagovat, sjede dlouhými chladnými polibky na můj krk, až mě zamrazí.

„Ne!“ heknu a ve stejné vteřině mě namáčkne na zeď a nelítostně se mi zakousne do hrdla. Místností se rozezní můj zděšený výkřik.

*

Proberu se na bělostném lůžku v takticky sterilním pokoji s vydýchaným vzduchem, nasáklým desinfekcí. Kdosi mě chladným dotekem hladí po čele a pomáhá mi tak vstát z polomrtvých. Chester. Zářivě se usmívá. Je to drastický úsměv zabijáka, který na mě působí jako sedmé nebe.

„Musel jsem se z tebe napít mnohem víc, aby si tvé tělo zvyklo na můj jed. Příště už z tebe tolik pít nebudu.“ Po očku sleduje koncertního lékaře právě pro tyhle absurdní případy. Zúžím oči.

„Nechci, abys ze mě pil.“ Zadívá se na mě pohledem: Jsi drzá a nepodstatná. A já zmlknu. Dělá, jako bych tu větu vůbec nepronesla.

„Už jsem nechal tvé věci přenést do tourbusu mojí kapely. Budeš teď pořád se mnou. K mé dispozici.“ Protne mě nadřazeným hlasem, abych se náhodou zas nevzmohla na odpor.

„Dnes byste z ní pít už neměl,“ ozve se marně lékař. Truchlivě se rozesměju. Tohle doporučení vezme za své, jakmile se mu bude chtít zabořit se mi špičáky do krku. Nečeká mě s ním nic pěkného a přesto je mi po dlouhé době krásně. Jen samé krušné chvíle, při kterých se budu modlit, abych byla raději mrtvá. A přitom ho stejně budu milovat. Jak ubohé! Je mi špatně ze mě samotné a přitom se potácím mezi neutuchající radostí, vzkvétající z jeho přítomnosti.

Stále mátožně se zvednu z postele a seskočím na nohy. Jako bych je měla z gumy. Ihned se mi podlomí kolena a kdyby mě bleskově nezachytil za loket, vyválela bych se na zemi.

„Měl byste jí dát čas na odpočinek.“ Lékař se zoufale a hlavně zbytečně snaží upírovi do tupé hlavy vmést lidskou křehkost. Chester je vůči němu zcela netečný. Jeho názory ho nezajímají. Jeho přítomnost ho obtěžuje. V mžiku se mu podaří narvat mě do mé vlastní hebké mikiny a táhne mě ze dveří. Je téměř soucitný. Venku je vážně příšerná zima a jeho blízkost tomu nijak neubírá. Drží mě za ruku, kterou mám po chvíli celou necitlivou a poddajnou, ale já se mu díky svému rozpoložení nedokážu vyškubnout. Ani v hloubi srdce nechci. Tuším, že bezútěšně kráčíme k mému novému působišti. Stále mě svírá srdce a hruď, ale už to není až tak panické. Až ze mě vymlátí vyznání lásky, udělá se mi podstatně lépe. Ale já jsem trochu mučedník. Nechci dát najevo tuhle zranitelnost a nechutnost. A jemu to nejspíš bude jedno. Své už dostal. Nepotřebuje procítěná slova zamilovanosti, touží jen po mé krvi. Nebude mě nutit, abych mu řekla své pocity. Nechá mě tiše trpět a možná se v tom bude i vyžívat.

Tourbus jeho skupiny dobrácky trčí na nejvzdálenějším parkovišti. Bolestně se loučím s pobytem v prasečím chlívku a především s hřejivou náturou Liborova hnízda. Před černý autobus opředený majestátností dojdu zcela vyčerpaná a bez dechu. Chester zúží oči, když trpělivě čeká, až se zmoženě vyšplhám na těch pár schůdků, které tourbus má. Uvnitř je k mému překvapení příjemné domácké teplo. Vyjeveně otevřu pusu a utrmáceně se dívám na spousty barevných věcí. Je to podobné Liborovu stylu, jen je to líp barevně sladěné. Neuvěřitelné překvapení. Nečekala jsem u upírů takovýhle styl.

„Ahoj, jsem Anna.“ Usměje se na mě žena. Rozkošný majetek Mikea Shinody. Tím se zřejmě vysvětluje tahle familiární atmosféra. Tohle prostředí je nenucené a srdečné. Prosté strohých upířích zatrpklostí. Divím se, že tu nelíčenou lidskost upíři trpí! Že jí dovolí hovořit jen tak, bez vyzvání! Za tohle by měl podle všeho následovat trest, ale ona se jen přirozeně přitulí ke svému upírovi a sleduje mě přívětivým pohledem, zatímco on ji laská na krku. Při tom pohledu se oklepu. Stačí si jen představit Chesterovy rty na mém krku a zajíkám se panických strachem a touhou.

Po obou stranách tourbusu jsou přívětivé pohovky, které přímo vybízejí k posazení. Plné barevných a vlídných polštářků. Většina rockerské bandy je v nich tak nepatřičně rozvalena, že to beru jako zásah do přírodních zákonitostí. Je to tak neuvěřitelně nemožné, až to na mě působí komickým dojmem. Když mě Chester táhne za ruku dál, stačím postřehnout ještě bílý stůl a maličkou kuchyňku, ve které se zřejmě vaří obyčejně báječná lidská jídla! Takový paradox, když je vedle zeleniny naservírovaná vakuovaná krev. Celý tourbus působí tak nadějně a útulně, až to na chvíli zmate můj nepřátelský postoj.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistá láska - 3. kapitola: