OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 19. kapitola

01.11.2015 (12:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 861×

Chci Vám moc poděkovat za hlasy o nej povídku října, tak ještě jednou moc díky!

Jedna z posledních kapitol, tak snad se Vám bude líbit :), děkuji za komentíky a přeji příjemný zbytek prázdnin těm, co stále ještě chodí do školy ;)!

S pozdravem Andre2

Rozhodla jsem se, že pojedu s Chrisem, který jel jako jediný sám, teda měl jet, než jsem se k němu připrděla. 

Rozsvítil světla a pomalu vyjel ze zasněžené ulice, do které se už asi nikdy nevrátíme. Hlavu jsem si opřela o studené sklo a sledovala, jak mi známá místa mizí před očima.

Po tváři mi steče osamělá slza, která mi sjede po celé tváři a vpije se až do mé šály, kterou jsem dostala minulý rok od mamky k narozeninám, tenkrát jsem ji za ten dárek nenáviděla, protože, kdo v šestnácti ocení šálu se sněhuláky!

Chris sleduje pozorně provoz a mlčí, docela by mě zajímalo, co se mu honí hlavou.

Pousměji se nad tou ironií. „Nechtěl jsi někdy od tohohle všeho utéct?" zeptám se ho a po tváři mi sjede další slaná kapička.

Zamračí se. „Noemi, od tohohle se nedá utéct," zabručí a dál sleduje míhající se auta po dálnici.

„A zkusil jsi to?" štěknu na něj.

Zakroutí hlavou. „Ne, vštěpovali mi to do hlavy od pěti let a je těžké měnit názor po tolika letech, a ke všemu, já na rozdíl od všech dostal tetování už v patnácti,“ prohlásí a krátce mě provrtá šedým pohledem.

„Proč?" vyhrknu zvědavě.

Ošije se pod mým pohledem. „Můžeme se bavit o něčem jiném?" zavrčí.

Přikývnu, nechci ho naštvat, je to jediný člověk, který mi zbyl.

Ano, realita je krutá! Z mého bratra se stal němý, hluchý a slepý, přesně poskok pro Bena, jako všichni ostatní. Sean se změnil ze dne na den a stal se z něj největší blbeček celého vesmíru. A s těmi ostatními jsem ještě nestihla navázat bližší vztah.

Zapnu rádio a autem se rozezní Hozier - It Will Come Back. Opřu se do sedačky a poslouchám písničku, myslela jsem si, že Chris poslouchá jen vážnou hudbu. Ale o to víc mě překvapí, když začne zpívat s ním.

„I know who I am when I'm alone

Something else when I see you

You don't understand, you should never know

How easy you are to need…"

Zpívá a klepe do rytmu do volantu. Žasnu nad jeho talentem. Zpívá vážně nádherně!

„Noemi, zpívej!" prohlašuje mezi slovy.

Zakroutím nad tím hlavou. „Akorát bych vám to kazila," řeknu a ušklíbnu se.

„Nemůžeš být horší než Sea…" nedořekne jeho jméno, nejen já o Seana přišla. Chris a Sean byli předtím nejlepší kamarádi, než se kolem mě začal Sean motat a žárlit na Chrise.

Usměju se na něj a začnu zpívat, abych zas zavedla tu příjemnou atmosféru. 

„Don't let me in with, with no intention to keep me

Jesus Christ, don't be kind to me.

Honey, don't feed me I will come back…"

Usmíváme se a zpíváme s Hozierem, když písnička skončí, ozve se z rádia známý hlas reportéra Toma Nickelsona.

Zpíváme společně všechny songy, co hrajou, teda Chris zpívá, já jen bručím, poněvadž některý písničky mi přijdou, jako bych je slyšela poprvé v životě. A nehodlám děla Chrisovi radost pokaždé, když tam dám jiné slovíčko, které se tam hodí, ale není tam.

Vydržela jsem být dvě hodiny vzhůru, ale když mi Chris řekl, že cesta potrvá nejmíň ještě dobré čtyři hodiny, tak jsem si položila sedačku a otočila se k němu zády, přičemž jsem se rozhodla trochu prospat.

„Dobrou," řeknu a zavřu oči.

XXXXXX

Probudila jsem se v autě, seděla jsem a sledovala, jak ostatní nosí tašky do dřevěné obrovské chaty. Kolem byla tma a telefon mi hlásil, že je něco kolem půl jedné ráno.

Otevřu zprávu, která mi přišla asi před třemi hodinami. Je od mamky.

Koukám se na přání k narozeninám a poprvé za tu dobu si přiznám, že mi opravdu chybí. Tak strašně ráda bych byla ve Francii a dívala se na mou maminku s krátkými blond vlasy a pihou u pravého koutku rtů. Usmívala by se na mě a v tmavě modrých očích by jí hrály jiskřičky. Sledovala bych její elegantní pohyby, když bychom kráčely po zasněžených ulicích, a ona by vždy vykouzlila ten nádherný úsměv, kterým dokázala svést i mého tátu. 

Tak jsem oficiálně sedmnáctka! pomyslím si ironicky a vezmu za kliku a pomalu otevřu dveře.

Všude kolem je tma, ale z dřevěného srubu se line světlo. Rozejdu se k chatě, když na mě hejkne Tobby: „Klidně už zůstaň v autě, máme to už hotové!"

Obrátím se na podpatku a už se otáčím, abych se vrátila zpět do auta, když se ozve zašeptání. Otočím se tím směrem. Zadívám se do tmavého lesa, který osvětluje dorůstající měsíc, stejně jako Will mám dostat tetování za úplňku.

Po chvilce zírání do prázdna nad tím zakroutím hlavou a rozejdu se k černému Mercedesu. Sahám po klice, když vtom se to znovu ozve.

Šílím? zeptám se sama sebe, ale přesto se otočím k tmavému lesu a znovu ho skenuji pohledem.

Nic! Nic tam není! vrčí na mě racionálně uvažující podvědomí.

„Vade mecum…" ozve se a já konečně rozumím, latinsky to znamená Pojď se mnou.

Nechápavě se otáčím kolem dokola a nevím, kam se mám vydat. Rychle se obrátím na druhou stranu a pak to spatřím!

Malé blikající světélko!

Rozhlédnu se, jestli mě nikdo nevidí, a vyrazím za svítící kuličkou. Prodírám se skrz větve a zapadám do sněhu až po kolena.

Měla by ses vrátit! syčí hlásek, ale něco mě nutí jít dál, tam, kam mě vede to světélko.

Zavadím o poslední větev a zastavím se na mýtině. Světélko se zastaví uprostřed, opatrně dojdu až k němu, ale jakmile po něm natáhnu ruku, zmizí.

Nevidím nic, jen měsíc a děsivé stíny stromů. Chvíli jen tak stojím, neschopná pohybu. Za mnou se ozve zapraskání a já zkoprním a krev mi ztuhne v žilách.

Ohlédnu se, ale široko daleko nikdo není.

Asi se ti něco zdálo! uklidňuji se.

Obrátím se a srdce mi vynechá několik úderů!

Přede mnou stojí postava v černém plášti s kápí na hlavě, nejsem si jistá, ale dle výšky soudím, že se jedná o muže.

Necítím z něj žádnou špatnou energii, ani podobající se lovcům. Vyzařuje z něj jakási všeho směs, připadá mi, jako by měl od každého něco. 

„Kdo jsi?" vykoktám ze sebe po hodné chvíli.

Zvedne hlavu a určitě se mi dívá do očí, ale já z jeho obličeje nevidím nic, což mě docela rozčiluje. „Až přijde čas, dozvíš se to," řekne hlubším hlasem.

Ošiji se. „Proč tady jsi?"

Sáhne si pod plášť a vytáhne cosi do tvaru kvádru, dost se to podle vzhledu podobá…

Deník!

Nechala jsem ho doma, abych se nezabývala už ničím, co se týkalo Mosse, abych na tom nebyla ještě hůř, než jsem, i Nicholas to uznal za vhodné.

Přejede po ploché desce a pak mi ho podá. Zakroutím hlavou a ani se nepokouším té věci dotknout. „Ne, ne, ne…" kroutím hlavou.

„Čti a nebudeš litovat," prohlásí, vrazí mi deník do rukou a je pryč.

Zničehonic se mi zatmí před očima… najednou sedím v autě. V hlavě mám takový zmatek, že by se v tom i ten nejchytřejší člověk zamotal.

Promnu si čelo.

To se ti jen zdálo! ozve se mi v hlavě už po několikáté, ale na to, že to byl jen sen, mi to přišlo až moc skutečné!

Leknutím odskočím o kousek dále, když na okno zaklepe Chris. Mám chuť ho zasypat hordou nadávek, ale podle toho úšklebku na tváři ví už vše, co bych mu chtěla říct.

„Vylez, auta tu zůstávají," prohlašuje, když otevírá dveře spolujezdce.

Zamračím se. „To jako jdeme pěšky?"

Se zadržovaným smíchem pokroutí hlavou. „Ne, Rob nás přemístí," objasní mi a mně to hned v hlavě docvakne.

Přenašeči, lovci se schopností přemístit skupinu lovců z místa A do místa B. V každé skupině je vždy alespoň jeden lovec, který touto schopností oplývá.

Všichni stojí před domem, který už zevnitř hoří, a čekají, až k nim dojdeme. Jakmile jsme u nich, Sean má místo rukou dvě hořící koule. „Můžu?" zeptá se.

Všichni až na mě přikývnou a Ben autoritativně prohlásí: „Můžeš!" V tu samou chvíli vyletí dva plameny a zapálí zbytek srubu, který okamžitě chytne.

Koukám se do ohně, který se mazlí s chatou, kterou oblizují oranžové plameny. Ozývá se hlasité praskání, a když vzhlédnu, vidím stoupající hustý kouř.

„Chytněte se!" zavelí W a my uděláme přesně, co po nás chce.

Ucítím škubnutí v žaludku a jakýsi tlak, který mi drtí snad všechny kosti v těle, mám pocit, že se musím každou chvilku rozpadnout. V hlavě mi nepříjemně tepe a mám tmu před očima. Trvá to snad věčn

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 19. kapitola: