OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 2. kapitola

30.07.2015 (10:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 792×

Je to přesně šest dní od nového roku. Bromley je čerstvě zapadaná sněhem. A já se, ačkoliv nechci, hrabu z postele. Dokonce jsem si musela nařídit i budík, abych vůbec vylezla z vyhřátého pelíšku.

Nechápu, co je tak hrozně úžasného na rodinných snídaních v devět hodin ráno, alespoň že nemusíme vstávat v sedm, to bych asi ani nevstala.

Sednu si mezi Jaspera a Annie. Oba vypadají strašně, divím se, že můj bratr si neválí obličej v ovesné kaši, a Annie má položenou ruku na stole, o kterou si opírá hlavu. Já jim nemám co říkat, sama vypadám strašně. Ten drdol, co jsem si vytvořila ve spěchu na hlavě, nemůže být nijak zvlášť úchvatný!

Přímo zírám na naše spolubydlící. Jak můžou být tak čilí a upravení? Určitě už vstávali tak před hodinou, jediný, kdo se zdržel našeho stylu, je Benjamin, který, tak jako my, vypadá naprosto rozespale.

„Trochu života do toho rána!" povzbudí nás táta, který, jako každé ráno, oplývá dobrou náladou (zatím!).

Nejsem jediná, kdo po něm střelí naštvaný pohled, který očividně znamená: kdybyste nás nechali spát, tak se takhle netváříme.

Vezmu si topinku, kterou namažu máslem a jahodovým džemem. Kouknu na Annie, která si očividně dokáže pomoct i beze mě, ale stejnak mám potřebu ji kontrolovat každou desátou sekundu. Po minutě to začíná být okaté a ani se nedivím, když po mně hodí vražedný pohled. Nepatrně mě pod stolem kopne do nohy. „Mohla bys s tím, laskavě, přestat?" zasyčí a dál se věnuje blbnutí s vajíčky natvrdo.

Zakousnu se do snídaně a na přání malého andílka se snažím ignorovat neandrtálské stolování mých sourozenců. U Annie bych tohle chování ještě pochopila, ale u Jaspera? Jak si v osmnácti letech může osolit šálek čaje, to nikdy předtím neviděl cukr?

Snažím se nevybuchnout a neseřvat ho hned u snídaně před všemi přítomnými, ale jestli se za chvíli neprobere, tak ho asi trefím. Tak jo, přestává mi docházet trpělivost, jak se někdo může pětkrát po sobě napít toho samého čaje a udělat u toho ten samý obličej a poprskat půlku lidí u stolu!

Zničehonic se zvednu, vezmu mu hrnek a vyleju ho do dřezu, přičemž po něm hodím naštvaný výraz. „Už toho mám po krk, proč se nemůžeš chovat aspoň trochu dospěle?" štěkám na něj, za což si vysloužím nechápavé pohledy.

Podívám se na Carlu a tátu. Cože, i vy, vždyť byste měli být na mé straně, to on je ten, kdo se tady chová jako úplný hlupák! křičí na ně mé podrážděné podvědomí.

Jasper na chvíli ztratí řeč. „Od toho máme tebe, slečnu dokonalou, která všechno ví, všechno zná, všechno zařídí! A abys věděla, taky už tě mám plný zuby!" zvedne se a zamíří pryč z kuchyně.

Nesnáším, když začne se slečnou dokonalou, sám dobře ví, že to není pravda. „Ty blbečku!" zakřičím za ním. „Nechápu, co na tobě holky vidí! Kdybych mohla, hned bych tě vyměnila za někoho jinýho!" vrčím skrz zaťatý zuby.

Nejsem jediná, kdo má špatnou náladu. „Nápodobně! Víš, co nechápu, proč jsi nezůstala v Paříži, o tebe by máma určitě stála!"

Vrazím mu facku. „Seš ten největší idiot na celém světě!"

Zašklebí se. „Já se aspoň nechovám jako slečna dokonalá a hysterka zároveň," řekne s klidem a odejde.

Zůstanu stát na schodech, za pár sekund se ozve prásknutí dveří od Jasprova pokoje a já se rozhodnu vrátit do kuchyně, abych si vzala čaj a zmizela taky nahoru.

Ani se nedivím, když se všichni přítomní podívají mým směrem. „Promiňte," hlesnu chabě a natáhnu se pro hrneček.

Carla se na mě usměje. „Nic si z toho nedělej," povzbudí mě, ale já jí věnuji jen směšný pokus o úsměvu. „Mám nápad! Vyrazíme si spolu na nákupy!" řekne radostně a já se musím vážně usmát nad tátovým výrazem ve tváři.

To asi jeho kreditní karta dostane zabrat! ušklíbnu se nad poznámkou toho škodolibého hlásku v mé hlavě.

XXXXXXXXX

Když se řeknou nákupy, každý má na mysli tak dvě hodinky chození po obchodech, zkoušení věcí v kabinkách, a pár oblečení, které se vám vážně líbí, si zkrátka koupíte. Ale jak jsem se mohla přesvědčit na vlastní kůži, Carla bere nakupování velmi vážně, klidně bych to nazvala závislostí. 

Jestli jsem si vyzkoušela nejméně desatery boty na podpatku, třicet triček s dlouhým či krátkým rukávem, dvacet džínsů, patnáct sukní, šest tílek (přiznávám, že nevím, k čemu by mi v téhle zimně byly), osm kabátů a dvě zimní bundy, musela bych lhát, protože bych byla určitě méně ověnčená než třiceti taškami!

Zmoženě se podívám na Carlu, která s úsměvem míří do dalšího obchoďáku. Ani za nic, už si nic zkoušet nebudu, pokavaď za tohle mučení nenabídne nějaké jídlo, neudělám už ani jeden jediný krok.

Zastavím se před vstupem. „Řekni, že je to poslední krám, který navštívíme," zažadoním.

„Tak dobře, pak můžeme zajít na oběd, jestli budeš chtít." Konečně řekla ´oběd´, to slovo zní jako balzám na duši, teda spíš pro můj žaludek.

Rychlostí blesku se vydám za ní. Podá mi patery šaty, několik blůz a sáček. Trochu mě začíná to formální oblečení děsit. Vše si vyzkouším a musím se zachichotat, když v zrcadle uvidím odraz mě v šatech. Většinou nosím džíny a trička, ale šaty? Ty jsem měla naposled v sedmi letech!

Vyjdu z kabinky, abych se mohla předvést Carle, která podupává před ní. „Tak co?" otáži se a radši zavřu rychle oči, abych neviděla její reakci, většinou vyvalila oči a přikryla si rukou puse.

Ale teď se ozvalo: „Ó-můj-bože!" Přižene se ke mně a pevně mě obejme tak, že asi za chvíli přestanu dýchat.

Soudím dle téhle reakce, že se jí ty šaty hodně líbí, ale musím přiznat, že mně též. Jsou světle modré a docela krátké na můj vkus, ale vše zachraňuje střih a zdobený výstřih do U. 

„Jsou nádherné a dokonce v nich máš i nějaká prsa," zašeptá mi dojatě. Nevím, jak mám reagovat. Asi bych jí měla poděkovat za to, že řekla, že mi ty šaty sluší, a pak jí vynadat za narážku na mou plochou hruť.

Ušklíbnu se. „Myslím, že ty podprsenky, cos mi koupila, to určitě vylepší." 

Poslední dvě tašky obsahují dvě bílé blůzy s dlouhým rukávem a modré šaty, na kterých jsme se obě shodly.

S nákupy zamíříme do fronty, abychom si koupily nějaké rychlé jídlo do ruky. Takže se ani nedivím, když naším cílem se stane KFC.

Obsluhuje nás mladá blondýnka s písklavým hlasem. „Dáte si ještě něco jiného?"

„Ne, to bude vše," řekne Carla mile a dál se na holčinu usmívá. Nechápu, jak to dělá, ke všem je neustále tak přátelská!

Podá nám naší objednávku a s úsměvem se s námi rozloučí.

XXXXXXXXX

Jestli jsem si myslela, že po běhání mezi regály všechno skončí, tak jsem se šeredně spletla! Nejenom že musím strávit zbytek dne s mými sourozenci, ale rovnou u babičky na čajovém dýchánku pro celou Bromley!

Jako spořádaná rodinka vylezeme z auta a poslušně se po menší strkanici uspořádáme do správné formace, kterou samozřejmě vymyslela Carla. Všichni nasadíme široký úsměv a čekáme, až nám babička nebo někdo otevře.

Když si tak mezitím zkouším vzpomenout, jak tátova matka vypadá, jsem s pamětí v koncích, jestli jsem tu ženskou viděla jednou v životě, tak jsme museli být s bráchou ještě hodně malí.

Dveře se prudce otevřou a já konečně mohu spatřit tvář mé babi. Neujde mi její přísný pohled, kterým si měří mě, Annie a Jaspera. Dokonce bych to nazvala nelibostí. Jinak se hodně podobá hodně našemu tátovi, dokonce má stejně tvrdé rysy jako on, možná i tvrdší.

„Máte opět zpoždění, jako vždy!" prohlásí s nelibostí v hlase. „A tihle tři musí být má vnoučata," kývné k nám hlavou.

Vyměníme si s Jasperem pohledy, i když jsme na sebe naštvaní, pro teď je naše hádka zapomenutá. Jestli se mi mamky mamka zdála divná, tak tahle babička nebude zřejmě nic lepšího, ba možná ještě něco horšího. Divím se, že náš táta oplývá dobrou náladou a smyslem pro humor, protože po ní ho jistě nezdědil.

„Ano, to jsou tvá vnoučata," odsouhlasí to táta. „Tenhle urostlý chlapák je Jasper," ukáže na bráchu, který jako na povel protočí oči. „A tohle jsou mé dcery, Noemi a Annie."

Sborově ji pozdravíme. „Jsou podobní té francouzské špindíře," zabrblá si spíše pro sebe, ale tak, abychom to slyšeli i my.

Chytnu Jaspera za ruku, hned jak si všimnu, že zvedá ukazováček, aby jí uštědřil pár nepěkných lichotek. Nechápavě se na mě podívá, ale já jen nepatrně zakroutím hlavou.

„Mami, pozveš nás už konečně dovnitř?" otáže se jí táta, čímž protrhne nepříjemnou atmosféru, která panuje mezi mnou, Jasperem a tou ježibabou. Jen jí přidat pár bradavic, rozcuchat vlasy, vyměnit černé sametové šaty za nějaký kus hadru, strčit jí do ruky koště a může letět, pomyslím si.

Jen co vejdeme dovnitř, čapnu Jaspera za rukáv od košile a odtáhnu ho stranou do nejbližšího kouta, kde je málo lidí. „Co chceš?" sykne po mně nepřátelským tónem, čímž se mi snaží dát jasně najevo, že je ještě stále naštvaný.

Povzdechnu si. „Hele, omlouvám se, ale ty ses ráno taky nechoval zrovna nejlíp."

Teď se naše role vymění a je to právě on, kdo si povzdychne. „Taky promiň…" odmlčí se. „Všimla sis toho povrchního chování ze strany naší milované babičky," při vyslovení ´milované´ se zašklebí, „vůči naší matce? Chápeš to? Já teda ne a nevím, proč se k nám chová taky tak… nadřazeně!" vrčí Jasper.

Vítej na stejný lodi, brácha! zahučí hlásek. Nemám ponětí, co ji vede k tomu, aby se k nám tak chovala. A taky se divím, že s ní táta tak dlouho vydržel žít pod jednou střechou, a co potom chudák děda, jak ten vlastně vůbec vypadá po tak dlouhém soužití s touhle ženskou?

S Jasperem zamíříme k občerstvení, když narazíme na Benjamina a jeho známé. „Chtěl bych vám představit mé nové sourozence Jaspera a Noemi," představí nás svým kamarádům a kamarádkám.

„Neříkal jsi, že tvůj brácha je až tak sexy," ozve se jedna ze tří holek. Výškou působí jako modelka, a i štíhlá postava tomu napomáhá, kdybych byla aspoň o deset centimetrů vyšší, působila bych asi úplně stejným dojmem.

Podívám se na Jaspera, ale ten už svou pozornost věnuje ostatním členům party. Musím přiznat, že mě překvapilo, když krásné vysoké dívce věnoval jen poplašený úsměv.

Prohlédnu si i ostatní členy. Všichni jsou světlovlasí, mají božské postavy a celkově působí až moc dokonale, což je děsivé vzhledem k tomu, že jich je osm i s Benjaminem.

„Tohle je Chris, Grace, Victoria, Rob, Sean, Spencer a Tobby," představí nám své kamarády, kteří nám věnují široké úsměvy.

Rychle uhnu pohledem, když se setkám s ocelově šedýma očima. Ten jediný působí napohled chladně, jako ostatní má vysokou svalnatou postavu, ale jeho rysy jsou o dost tvrdší, stejně jako jeho odtažité chování vůči okolí. Svou krásou musí být nazývaný jako ´lamač dívčích srdcí´, ale svým vystupováním je chladný jako kámen. Odvážím se znovu na něj podívat, neuhnu pohledem, znovu ne!

Nepatrně nadzvedne jeden koutek a věnuje mi malý úsměv, který rychle zmizí. Odtrhne ode mne své šedé oči, čímž mě donutí si prohlédnout i ostatní pohledy kluků. Tobby má jasně modré oči plné radosti, Sean má hořce hnědé s jakousi jiskrou divokosti, Rob má okrově žluté (což působí děsivě), ale jinak jsou spíše klidné, jenom Chris působí tak nějak nevyrovnaně.

„Noemi? Haló?" mává mi před očima rukou Spencer.

Několikrát po sobě rychle zamrkám. „Ano?" zaskřehotám.

Chytne mě za ruku a odtáhne k občerstvení. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli je tvůj brácha vůči holkám pořád tak zaleklej," přizná na rovinu a trochu zrudne.

Mám chuť se zasmát, ale neudělám to. „Jasper?" odmlčím se. „Vlastně jsi první holka, na kterou takhle reagoval. Spíš jsem si myslela, že to na tebe hned zkusí, ale nic takového neudělal…"

Se šibalským úsměvem se otočí na Jaspera a laškovně na něj mrkne, když zjistí, že na nás kouká, teda spíš na Spencer.

„Spencere!" ozve se hlubší hlas.

Omluvně se na mě usměje a zamíří k zrzavému klukovi s brejličkami a obrovskými předními zuby. Chudák Spencer! pomyslím si.

Otočím se na podpatku a vrazím do staršího muže.

S úsměvem si mě měří od hlavy až k patě. Aniž by se představil, pevně mě obejme, takže asi za chvíli přestanu dýchat.

V okamžiku mám Jaspera za zády. „Mohl byste laskavě sundat ty prac... ruce z mé sestry!" zavrčí na staříka.

Pustí mě a obejme také Jaspera, který asi právě zkameněl. „Rád vás poznávám, Annie říkala, že vás mám obejmout, trvalo jí to dlouho, než mě přemluvila, ale nakonec jsem s tím souhlasil."

Oba na něj zíráme jako na blázna, který právě utekl z blázince. První se probere Jasper. „Promiňte, ale já ani má sestra nemáme tušení, kdo jste."

Přižene se k nám i ježibaba. „Georgi, tohle jsou naše zbylá vnoučata, tu malou už prý znáš," ohrnuje nad námi zas ten svůj vybíravý nos.

„Ta malá se jmenuje Annie, pokavaď bys to znovu zapomněla, rád ti to připomenu," řekne s klidem.

Emily nasadí svůj nadřazený výraz a odkráčí.

Tak tohle musí být náš děda. No, musím uznat, že k němu začínám chovat určité sympatie ohledně škádlení „babičky".

„Ráda vás poznávám, Noemi." Potřeseme si rukama a vzápětí udělá to samé i Jasper.

XXXXXXXXX

Doma zamířím rovnou do pokoje, abych si sundala modré šaty a vlezla si do horké sprchy. Potřebuji si pročistit hlavu. S dědou bylo odpoledne mnohem příjemnější, ale když si vzpomenu, jak se na mě koukal Chris a Sean…

„Ahoj, já jsem Jessie, pro přátele Jess!" představila se mi má budoucí spolužačka a průvodkyně.

Jak jsem brzy pochopila, ráda mluví právě o těch dvou, takže pomalu dvě hodiny jsem strávila nad poslouchání jejího kvákání a rozplývání se nad Seanem a Chrisem.

Takže když si všimla, že na nás ti dva koukají, málem omdlela, ale předtím mě chytla za ruce a začala poskakovat na místě, přičemž pokřikovala: „Oni se na nás dívají! Pane bože! Chris Isler a Sean Anderson se na nás dívají!" Rozdýchávala to asi deset minut, a aby toho nebylo málo, zamávala jim, přičemž se S. s kudrnatými vlasy začal tlumeně smát, zatímco hezounek odvrátil pohled a zakroutil hlavou.

Jasně, tohle nebylo tak hrozné, ale co se stalo potom…

Povzdychnu si ve sprše a stejně jako Chris nad sebou musím zakroutit hlavou. Měla jsem Jess rovnou odpálkovat, ale když ona je tak… prostě to nešlo!

Nebyla to vina Jess, ale kdyby nevyjekla, tak by se nic takového nestalo! Nalila jsem si ovocný mošt a chtěla ho podat i Annie, a právě když jsem se otáčela, Jess vyjekla. Odskočila jsem od stolu tak, že jsem vrazila do Seana a polila ho. Ten to vzal s úsměvem a řekl: „Z toho si nic nedělej," když jsem se mu asi po sté omlouvala.

Tohle všechno nebylo nic v porovnání s tím, že jsem osvěžila i Chrise, který to zrovna třikrát dobře nevzal. „Ty to snad děláš naschvál!" obvinil mě, a jako by to nestačilo, ještě jsem mu roztrhla košili, ani sama nevím jak.

Vlezu si do postele a snažím se vyhnat z hlavy naštvaný pohled pronikavých šedých očí, které mě po zbytek dýchánku probodávaly na každém kroku.

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 2. kapitola: