OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 20. kapitola

07.11.2015 (13:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 979×

Tak už se pomalu blížíme ke konci...

Chci Vám poděkovat za komentáře a doufám, že se Vám tenhle díl bude líbit. :)

Andre2

Koukám se na ostatní a poslouchám jasné instrukce, které mi dávají. „Takže až najdu démona, měly by se probudit mé schopnosti?" zeptám se.

Všichni sborově přikývnou. „Hlavně, kdybys cítila nějaký živel, řekni nám to dřív, než začneš něco provádět," upozorní mě Spencer a vyčítavě se podívá na Jaspera.

„Dobře, a co když žádné schopnosti nemám?" otáži se a snažím se jim vnuknout myšlenku na něco jiného, než jsou lovci.

Odfrknou si. „Musíš mít nějakou schopnost, každý má schopnost," recitují svou verzi jako básničku.

Blbci! pomyslím si.

Mám chuť protočit oči, ale jen souhlasně přikývnu. „Tak jdeme," zavelím.

Rozejdeme se k přeplněnému baru. Povzdechnu si a vejdu hned za Seanem a Tobbym, vedle mě jde Vicky spolu se Spencer a ostatní jdou za námi.

Jen co mě ovane „čerstvý" vzdoušek, dělá se mi mdlo. Kolem je spousta lidí, kteří se plouží po parketu jako blbí potáciví paviáni a jediný zdroj světla jsou lasery a bar.

Stačí mi jediný pohled a vidím ho. Sedí na barové židli a promlouvá do duše nějakému opilému chudákovi.

Padlý anděl! ozve se mi v hlavě.

Kouknu se dál a hned na schodech uvidím dalšího démona. Přesněji řečeno upíra, který si vyrazil na lov pro svou oblíbenou nulku negativní.

Když najdu noční můru, co si hledá svou oběť, která by jí mohla poskytnout energii, aby přežila další den, mám pocit, že mi přeskočilo.

Střídám mezi nimi pohled, vnímám jejich špatnou energii, kterou jsou obklopeni. Děsí mě jejich tváře, které jsou lidem skryty. Prohlížím si tu černou linii, co je obklopuje a jen chvilkami se protne s nějakou stejně temnou barvou.

„Je jich tu dost," zahalekám přes hlasitou hudbu a všichni se na mě zmateně podívají.

Ani jsem nepostřehla, jak rychle jsme se přenesli. Opět se choulím v nepříjemných křečích, které bičují mé tělo. „Nemohli jste mě na to upozornit!“ vyjeknu naštvaně.

Někdo mě posadí do něčeho měkkého, ale stále nevím, kde jsem. Nemůžu otevřít oči, jinak bych se určitě pozvracela.

Cítím na sobě jejich pohledy. „Noemi, jak hodně?" zeptá se mě něčí zvídavý hlas.

„Nemáte někdo ibalgin a vodu!" štěkám naštvaně, neschopná se soustředit.

Někdo mi podá zázračný růžový prášek a sklenku vychlazené vody.

Tak tomu říkám fofr! ozve se mi v hlavě a hned do sebe kopnu zázračnou pilulku, kterou zapiji.

Asi po deseti minutách choulení se jsem schopná se posadit a zamžikat očima. Prsty si protřu spánky.

Rozhlédnu se kolem, sedím v jedné z těch pohodlných lenošek v knihovně, ostatní stojí přede mnou a koukají se na mě jako na znovuzrození.

Zamračím se. „Co je?"

„Noemi, co znamená pro tebe hodně?" zeptá se mě Chris, který mě bedlivě pozoruje.

Vráska na čele se mi ještě více prohloubí. „Kam tím míříš?"

„V tom klubu, říkalas, že je jich tam dost," připomene mi Grace.

Nadzvednu jedno obočí. „Vždyť jo! Viděla jsem nejmíň tři démony, dokonce i noční můru," prohlásím úctyhodně.

Všichni se na sebe podívají. „Co teda má za schopnost?" ozve se Jasper.

Chris s Benem si mě ještě jednou pořádně prohlédnou.

„Noemi a cítila si nějaký nový záchvěv?" optají se mě zmateně.

Zakroutím hlavou. „Ne…" zalžu, ale ani jednomu z nich nehodlám vyprávět, že jsem kolem těch démonů viděla jakési aury.

Zadívají se navzájem jeden druhému do očí a pak jemně přikývnou. „Noemi, podle toho, cos nám řekla, soudíme, že jsi odhalovač," řekne Ben a mně se zastaví srdce.

„To není možně…" dostanu ze sebe přidušeně.

Všichni se usmějí. „Noemi, je to výjimečná schopnost," povzbuzují mě.

To určitě! ozve se mi v hlavě podvědomí, které bych teď nejraději nakopla do zadní části těla.

Rychle se vyšvihnu na nohy. „Potřebuji se trochu prospat," oznámím jim a mizím z knihovny co nejrychleji, jak jen to jde.

Prudce otevřu dveře od pokoje a jen co se zaklapnou, sjedu po nich na zem a dám se do pláče.

Tak už je to definitivní! Dopadnu jako William! usuzuje mé podvědomí a já si ani nestíhám stírat slzy z tváří.

Tohle je můj konec!

Když mi dojdou slzy, šáhnu si do kapsy, abych vytáhla papírové kapesníčky, ale místo toho nacházím pevné desky.

Hned mi v hlavě svitne naděje. Ten muž tedy byl skutečný!

Otevřu deník a koukám se na prázdné stránky, soustředím se na černý inkoust, ruku, která vezme brk a smočí ho v černé tekutině. Trochu otře a s rozmyšlením napíše první slova.

Přímo přede mnou se začnou na stránce objevovat písmena a nakonec celé věty. Přejedu rukou po textu, a aniž bych zaváhala, pustím se do čtení.

Středa 14. února 1759

Nikomu není souzeno žít po boku lovců, kromě lovců samotných.

Nezáleží na tom, jak moc se jim podobáme, ale jak moc jsme od nich rozdílní.

Nezasluhujeme si nosit jen jedno signum, které nás spoutá.

Jako média jsme byli stvořeni a jako média i máme zemřít.

Marcus Atreus

Nadšeně povyskočím.

Pane bože já ho našla! raduji se.

Spíš on si našel tebe! ozve se rýpavě hlásek, ale momentálně mi je to úplně jedno, poněvadž jsem štěstím bez sebe.

Otočím na další stránku, abych se dozvěděla více, nechápu věc se signem¹, co to vlastně znamená, jak si to mám vyložit? A jak myslí lovec s lovcem?

Úterý 17. května 1763

Jak nádherné je sledovat lidi, kteří se prochází, nepozoruji jejich vzhled ani škaredost. Nesoudím je dle bohatství či majetku. Soudím je dle energie, kterou tolik vyzařují, aniž by o tom měli sebemenší tušení.

Koukám se na jejich barevné linie, kterými rozeznávám jejich náladu a dobročinnost.

Bolí mě to, co bolí je, lovci tohle necítí, ačkoliv se považují za pomocníky proti zlu.

Neví, co je to lidské trápení. Nikdy nepoznají pravou lásku k živému tvorovi, proto tak snadno opustí své rodiny a zmizí. Jejich potřeba zabíjet démony je s jejich narůstajícím věkem čím dál silnější.

Marcus Atreus

Koukám se na ty listy a nemohu tomu uvěřit. Přeci něco musí cítit, není možné, aby je alespoň trochu neničila skutečnost, že přišli o své blízké.

Pátek 20. prosince 1776

Hnusí se mi!

Nezajímá je nic jiného. Nemají zájem se čemukoliv jinému učit.

Jsou sobečtí a neumí se ubránit vlastním touhám, jen díky signům nejsou sváděni na rozcestí.

Nedokážou si poradit a někteří své schopnosti zneužívají ve svůj prospěch.

Jako médium nechápu jejich nenávist ke všemu jinému, neumím se vžít do jejich role, a možná proto je i tolik odsuzuji.

Marcus Atreus

Pročítám se žlutými stránkami a hlava mi jde ze všeho kolem. Dle něj jsou lovci bezcitní a honí se za úspěchem, ale zároveň vůči nim cítí i jisté sympatie, kterých není zrovna moc. On sám vyléčil spoustu lidí a přicházel na různá řešení, jak jim pomoct od démonů. Zachraňoval a sepisoval různé spisy na lidskou obranu, naučil se různým dovednostem a nakonec je používal i v praxi. Nebyla to samozřejmě nic v porovnání s kouzly od mágů, ale stačila na zmatení nepřítele. Jednou bych si jeho knihy chtěla přečíst.

Koukám se na poslední dvoustránku a modlím se, aby tam byla nějaká věc, která mi nějak pomůže.

Středa 13. října 1824

Stál jsem opodál ve stínu a sledoval, jak sedí na židli a křičí bolestí.

Říkal jsem mu, že se má signu vyhnout, ale on mě neposlechl, protože byl zaslepen láskou. Láskou k lovkyni.

Stál jsem a nicnedělaje pozoroval, jak z něho vyprchává všechna síla.

Věděl jsem přesně, co bude pak následovat. Řekl jsem to i jí, ale neposlouchala, sice se ho pak snažila zachránit, ale už bylo pozdě.

Její oddanost k loveckým povinnostem byla silnější než láska k němu. Věděl jsem to, ale ani jeden mou radu neposlechl.

S tím signem, co se mu nezbarvilo do černa a namísto toho se na jeho předloktí utvořila spálenina, z něj odešel jeho duch. Zůstala jen schránka, která se začne rozpadat a lámat na malé kousky.

Nevím sám, jestli to bude trvat roky, měsíce nebo týdny, ale takový osud jsem mu nepřál.

Nepřál bych ho nikomu…

Marcus Atreus

Po tváři mi sjede osamělá slza. Za Williamův osud mohla láska, která nebyla dostatečně silná, a kdyby lovci nepožadovali signum neboli tetování, mohl se dožít i vysokého věku.

William Moss nezemřel roku 1825, ale už v ten den, kdy dostal tetování lebky a kříže, přišel o rozum a zbláznil se.

Smutně otočím na další stranu.

Neděle 5. července 1929

Dnes můj nejbližší přítel zemřel.

Čtyři roky jsem se o něj staral a pomáhal mu, snažil jsem se ho léčit, ale ani má magie na tento slib nestačila.

Ta žena si ho konečně našla a odvedla si ho do svého království.

Pozdravil se s ní v říši snů a v poklidu s rukou v ruce spolu odešli.

Zbyly mi po něm jen vzpomínky, vzpomínky, na které nikdy nezapomenu, a ačkoliv jsem se s ním nestačil ani rozloučit, jsem si jist, že se brzy znovu setkáme, neboť má cesta už se pomalu také blíží ke konci.

Marcus Atreus

Rozbrečím se, ale jsem šťastná, jsem ráda za všechno, co pro Williama udělal. Cením si ho a obdivuji ho za jeho činy, celý život se staral o ostatní a ke všem se choval mile. Mrzí mě, že jen nedokázal Williama úplně zachránit, chápu, proč tenkrát nezasáhl. Byla by to sebevražda, neboť by dostal také tetování. Jediná osoba, která mě nejvíce zklamala, je Erin, nechápu, proč neudělala víc, přece za ní Marcus šel, aby jí řekl, co Williama čeká, a ona se k němu obrátila zády.

Do ruky mi spadne jakýsi papír, kterému mu nerozumím, ale dle všeho soudím, že to bude nějaké kouzlo.

Vykouknu z okna, kde se slunce krade na samý vrchol oblohy, může být kolem půl jedenácté odpoledne, což znamená, že nemám už moc času. Celou noc jsem strávila čtením deníku a ani jsem nezaregistrovala, že už dávno vyšlo slunce.

Nemusím se rozmýšlet ani vteřinu, abych věděla, co musím udělat.

Musím se dostat za Nicholasem!

signum => latinsky znamení 

PS: Jestli je to latinsky špatně vyskloňované, tak se omlouvám, ale mám ji první rokem... 

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 20. kapitola: