OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 22. kapitola

01.12.2015 (09:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 928×

Utíkám černou tmou za vzdalujícím se světlem. Pomalu ho dobíhám, a když už se ho konečně dotýkám, zmizí stejně jako blikající světélko v lese. Stojím na jednom místě, neschopná pohybu, a pak se začnu tou temnotou propadat dolů, tentokrát mě ale nezachycuje žádná síť.

Vytřeštím oči, zrychleně oddechuji a čelo mám orosené potem.

Byl to jen sen! hučím.

Rychle vzhlédnu, když uslyším blížící se kroky. Konečně se dočkám, před mou celou stojí menší osoba v černé kápi.

Myslela jsem, že tetování vyčarovává Nicholas!

Tisknu se blíže ke zdi, když si dotyčná osoba sundá kapuci. Zalapám po dechu. Dlouhé černé vlasy, bledá pleť, černé oči bez sebemenší špetky jakéhokoliv soucitu a úsměv zdobící její tvář.

Dveře se otevřou a Smrt ke mně dojde, nesnaží se mi nic udělat, jen se ke mně sehne a dělí nás od sebe jen několik centimetrů.

Zadržuji dech, když mě provrtává pohledem, nakonec se odtáhne a zamíří pryč. Ve dveřích se ještě otočí, poklepe na skleněné přesýpací hodiny a s hlasitým ledovým smíchem odchází.

Škubnu sebou a probudím se.

Poklepu se po těle.

Stále žiju! uklidňuji se a z čela si otřu krůpěje potu.

Střelím pohledem ke dveřím od cely, málem mě trefí, když mezi mřížky uvidím černé oči.

Vicky se na mě škodolibě usměje. „Přišla tvoje chvíle, krásko!" řekne vesele.

Pane Bože! Udělej něco, Noemi! syčí na mě podvědomí, které si hrůzou okusuje nehty.

Otevře dveře, zvednu se a jako omráčená kolem ní projdu, ale ještě před tím zavadím pohledem o její křížek na krku, něco mi na něm nesedí, ale momentálně nemám moc času se zaobírat jejím přívěškem.

Musím něco vymyslet, a to rychle, jinak skončím jako Will!

Ještě než vyjdeme po schodech do haly, něco se mi rýsuje v hlavě, ale budu potřebovat pomoct.

Budeš to muset risknout! křičí na mě zoufalé podvědomí, které si už okousalo nehty na rukou.

Procházíme temnými chodbami a dokonce i Posvátnou síní, což je místnost, kde jsou portréty všech lovců, kteří kdy dostali tetování.

Pozastavuji se nad tou nádherou a zároveň hrůzou, je vidět, že si s nimi někdo dal opravdu záležet. Můžu si prohlédnout každičký detail jednotlivých tváří, je to dechberoucí, ale zároveň děsivé. Přijde mi, jako by se na mě všichni koukali, ale ten pocit po chvilce zmizí.

Vyjdeme ze síně a zamíříme po úzkém schodišti k zadnímu vchodu kostela, který se používá jen málokdy.

Kráčíme po upravené cestičce, která je posypaná rudým kvítím. Dojdeme ke kamennému kruhu, kde stojí ostatní, dokonce i Sean s Chrisem, myslela jsem, že jim Ben zakáže sem jít, ale očividně jsem se spletla.

Uprostřed obrovského kruhu vyrůstá monumentální kamenný „trůn" se dvěma sochami lvů, do trůnu samotného jsou vyryta všechny jména a schopnosti lovců. Okolo jsou hořící pochodně.

Nicholas stojí uprostřed kruhu a něco si připravuje, takže nevnímá můj příchod.

Podívám se na Chrise, který stojí jako sloup, div, že vůbec dýchá.

Chrisi? zavolám na šedookého lovce.

Noemi, co se děje? ozve se mi jeho hlas v hlavě a já po něm málem střelím pohledem, ale to je to, na co Benjamin čeká.

„Už ses umoudřila?" zeptá se mě W, jen přikývnu a snažím se s ním udržet oční kontakt. Chvilku zápasíme, kdo vydrží déle, vyhrávám.

Chrisi, musíš mi pomoct! posílám mu zprávu naší osobní poštou.

„Noemi, připrav se, za chvíli to všechno začne," oznámí mi Ben a měří si mě pohledem.

Přikývnu. „Dobře." A dělám, jako že se nic neděje, ale uvnitř mě se všechno klepe. Mám chuť vzít nohy na ramena a utéct co nejdál odtud.

Hlavně zachovej klid a nejanči! promlouvá ke mně a já jen malinko kývnu hlavou, aby si toho mohl všimnout jen on. Dobře, a o co jde? optá se mě na to hlavní.

Už mu to chci říct, když se ozve šťastný hlas Spencer. „Za chvilku už jako velká rodina!"

Všichni se na ni podívají a nelžu, když řeknu, že to asi všichni cítí stejně jako ona, až na Chrise, který svou celou pozornost věnuje mně.

V jednom se Marcus velice zmýlil, a to právě v jejich citech, oni jich jsou totiž schopni. Sice odchází od svých rodičů a běžného života, ale hledají rodinu v loveckém kruhu, jsou pro sebe oporou a vším tím, co rodina je pro ostatní.

Rodina se ale nevraždí! rýpne si hlásek, nemůžu jim to dávat za vinu, oni o ničem nevědí, a teď to musím napravit, i když vím, že už je pozdě, musí se to dozvědět alespoň jeden z nich.

„Přistup, Noemi Chloe Ritterová," vyzve mě neznámý hlas.

Otočím se k ostatním zády a rozejdu se k trojici nejstarších.

Všichni na sobě mají dlouhé černé kabáty a tváře jim zdobí kamenné výrazy. Děda stojí mezi ženou, kterou neznám, a Skotem Northem neboli Tobbyho dědou.

Jakmile jsem u nich, všichni tři se říznou do dlaně a odkapou trochu krve do kamenné nádoby. Podají mi dýku se stříbrnou rukojetí, stejně jako oni se říznu do ruky.

Syknu trochu a pak se zadívám na ránu, která se zbarvuje do ruda, ještě chvíli se kochám řeznou ránou a nakonec daruji pár kapek krve do misky.

„Ať tvůj duch je stále s tebou," řekne North a podá mi směs krví.

Děda se na mě pyšně podívá a já nechápu, co mám dělat.

Pak ale ke mně promluví Nicholas: „Noemi, pojď."

Dojdu ke kamennému trůnu, přejedu po písmenech, která jej zdobí.

„Ničeho se neboj," řekne mág s úsměvem a mně sjede osamělá slza po tváři.

Roztřeseně se usadím, přičemž pomalu uvolním všechny své myšlenky, vypustím je z bezpečného místečka v mé hlavě. Chris už mi nedávno řekl, že si své myšlenky dost hlídám a je skoro nemožné, aby mi je četl.

Vydechnu a posadím se do křesla. Věnuji každému krátký a poslední pohled. Zastavím se u Chrise, který se na mě zmateně dívá a vstřebává všechny informace.

Má opravdu nádherné oči, usoudím, a je to poslední, na co se soustředím, než od nich odtrhnu pohled.

„Tak můžeme začít," řekne Nicholas, řízne se do ruky a přidá i svou jaksi černočervenou krev, a během vteřiny okolo kruhu šlehají vysoké modré plameny a v tu samou chvíli se ke mně rozběhne Chris spolu se Seanem.

„Jednou se zase sejdeme," zašeptám.

Něco křičí, ale já už je nevnímám, zavřu oči, protože cítím energii, kterou vysílá Nicholas, aby dokončil, co začal, ještě ucítím, jak mi něco šeptne do ucha.

Nejdříve necítím nic, moc dlouho to však nevydrží, ale na to jsem přece byla „připravená“. Projede mnou první slabá bolest, v porovnání s Vicky je to, jako by mě někdo přátelsky šťouchl do ramene.

Přijde mi to jako nekonečný příběh, snažím se tomu vzepřít. Cítím, jak mi tuhne krev v žilách, jak se zeslabuje bušení mého srdce, ale stále jsem při vědomí.

Neměla bych už být v říši snů?

Jen co na tohle pomyslím, přijde další a tentokrát mnohem pronikavější bolest. Neslyším nic, ale zaručeně musím křičet. Cítím, jak se mi lámou kosti v celém těle najednou, před očima se mi zatmí, ale stále ještě vnímám okolní svět.

Ovane mě jakýsi ledový vánek a já před sebou vidím vysokou postavu v šatech minimálně z minulého století. Koukám se mu do očí, jsou nádherně hnědozelené. Usměje se na mě a řekne: „Vše bude dobré!"

Vím, kdo to je, a chci mu odpovědět, ale…

Hlavou mi projede ukrutná bolest, nemůžu popadnout dech, trvá to několik minut, než se znovu propadnu někam jinam.

Stojím u řeky Seiny a koukám se, jak okolo mě procházejí lidé. Zahlédnu tvář své maminky, zadívá se na mě tím svým okouzlujícím úsměvem, vedle ní stojí Jasper, Annie a dokonce i táta.

„Noemi!" zavolá, snažím se k nim dostat, ale znovu se na scénu přižene šílená bolest.

Dýchám, ale celé tělo jako bych měla v jednom ohni, pálí mě každičký milimetr, je to nesnesitelné! Jako bych se škvařila zaživa!

Zrychleně oddechuji, ležím v posteli a hledím do těch bouřlivých očí, které mě pozorně sledují. Cítím se v bezpečí. Zvedne ruku, aby mi zastrčil pramen vlasů za ucho, který mi spadl do obličeje. Pohladí mě po tváři, po které mi sjede slaná voda.

Ještě něco říká, ale já už ho neslyším, cítím, jak se mé srdce pomalu zastavuje. Dech slábne a já…

Umírám?

Nakláním se nad svým tělem, oči mám otevřené do kořán se šťastným výrazem. Koukám do prázdna, přiložím ucho k hrudníku a poslouchám tep, ozve se poslední slabý úder.

Přiložím si ruku k ústům, sesunu se vedle těla, z kterého vyprchává veškerý život, a koukám, jak naposledy vydechuji.

Necítím už žádnou bolest, jen prázdnotu, která mě naplňuje. Zmocňuje se mě a já nevím, jak s ní mám bojovat!

Jde to ještě vůbec!? ptám se sama sebe.

Podívám se na ležící postavu představující mě, otřu jí osamělou slzu z tváře.

Svíčka se pomalu zhasíná a já se začnu propadat do černé temnoty.

Ztrácím se… 

PS: Tímhle to ještě nekončí... 

Andre2

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 22. kapitola: