OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 7. kapitola

17.08.2015 (12:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 684×

Carla mě vzbudila už v sedm hodin ráno. Asi po půl hodině jsem s klidem mohla říct, že všechny poličky (a že jich máme dost) jsou opravdu bez jediného zrnka prachu.

S pocitem vítězství jsem se odebrala k vysávání. „To takhle uklízíš každou neděli?" hejknu na Carlu, která připravuje snídani, dle vůně soudím, že budou lívance.

„Ano, ale ještě jednou v týdnu," řekne s úsměvem. Takže Carla je závislá na nakupování a uklízení, ale zato výborně vaří!

Bez dalších rozmluv se přesunu s vysavačem do jídelny.

Vzpomenu si na včerejší večer a hned je mi jasné, že mě čeká ještě pár věcí. Třeba vyzpovídat Jaspera s Benjaminem, pak je sprdnout, což se týká i Seana.

Nezapomeň, že tě čeká ještě návštěva Nicholase! sykne škodolibě hlásek. Právě mi připomněl jednu z věcí, na kterou jsem zapomněla. Docela si začínám lámat hlavu nad tím, jak dotyčná osoba vypadá!

„Noemi?" poklepe mi Carla na rameno, čímž mě vytrhne z mých představ.

Nechápavě se na ni podívám. „Ano?"

„Už asi minutu vysáváš pořád to samý místo," řekne mile.

Přikývnu a pustím se na jinou část místnosti. Kdo by řekl, že máme tak ohromný barák! Když dovysaji vstupní halu, otřu si pot z čela.

Mohla by ses jít vykoupat! prohlásí podvědomí, které se unaveně svalilo na pohovku.

Jeho radu okamžitě uposlechnu.

Benjamin i Jasper už jsou oblečení a házejí do sebe lívance jeden za druhým. Snad poprvé v životě sedíme celá rodina normálně oblečená a upravená u snídaně.

Atmosféra mezi mnou a kluky by se klidně dala krájet. Každou chvilku po sobě hodíme očima. 

Sleduji, jak si ti dva naposled vymění pohledy a Ben na Jaspera pomalu kývne, tak aby si toho táta nevšiml. „Tati?" začne brácha opatrně.

Dotyčný vzhlédne od novin. „Hmm," zabručí a dál se věnuje nějakému velmi nudnému článku.

„Víš, děda chtěl, abychom dnes přišli."

Tázavě se podívám na Bena, ale ten mi nevěnuje sebemenší pozornost, takže si budu muset počkat, co z Jaspera vyleze. „A?" zeptá se táta.

Jasper se napije šálku čaje. „A chtěl, abychom přivedli i Noemi."

Aha! Tak tohle je ten skvělý plán, kterým mě chtějí dostat ven! 

Nasadím psí pohled a zamávám řasami. „Prosím!" žadoním, abych jim alespoň trochu pomohla.

Zakroutí hlavou. „Co si o tom myslíš ty, miláčku?" zeptá se Carly, ale už všichni tři víme, že ho máme v kapse.

Začínám pochybovat o jeho kariéře právníka, jestli takhle vystupuje i u soudu, tak nechápu, jak může mít devadesátipětiprocentní úspěšnost!

Carla se na nás tři zkoumavě podívá, ale my se tváříme jak míliové. „Já bych ještě pro jistotu zavolala Georgovi," usoudí táta a vytáhne telefon.

Zděšeně na něj koukám, ale uklidní mě kluků vyrovnané vystupování. Automaticky nasadím neutrální výraz, abych na sobě nedala nic znát.

Táta zapne reproduktor, tak abychom všichni slyšeli jejich rozhovor. Párkrát se ozve vyzvánění, ale nakonec děda hovor příjme. „Dobré ráno! Potřebuješ něco?“

„Ahoj, tati! Chtěl jsem se zeptat. Ty jsi chtěl, aby k vám přišli kluci a Noemi?" otáže se táta a střídavě se kouká na mě, Bena a Jaspera.

Ozve se zafunění. „Ano, ale jestli Noemi nemůže…" nechá to vyznít zklamaně.

Očividně děda na tátu funguje, stejně jako psí oči. „Dobře, dorazí k vám tak za půl hodiny."

„Už se na ně těším!" řekne Georg starší radostně.

Táta mu hovor položí a zas se věnuje nám starším. „Takže, až přijedete k dědovi, okamžitě mi ho dáte k telefonu a tebe, Noemi, chci taky slyšet," namíří na mě ukazováčkem.

XXXXXX

Docela jsem se divila, že nás k dědovi táta neodvezl osobně, ale zato trval na telefonátu. Takže než jsme mohli zajet k Nicholasovi, čeká nás návštěva u čarodějnice a dědy.

Rozhodně se nám ulevilo, že ta baba je v kostele. Georg prý musel nasadit útrpný výraz, aby ho nechala doma. Telefonát jsme sfoukli rychle, táta nám na všechno skočil a byl spokojený, když slyšel Georgův i můj hlas.

„Už byste měli jít," prohlásí děda a vede nás do haly.

Kluci se s ním rozloučí a mizí do bílé audiny. Nervózně se na něj podívám. „Mám mít strach?"

Zakroutí hlavou. „Ne, Nicholase znám už dobrých sto let.“

Vykulím na něj oči. „Cože?" vypísknu překvapeně, protože dědovi nemůže být víc jak sedmdesát.

„Neboj, Ben nebo Jasper ti to vysvětlí," zkonstatuje a vystrčí mě před dveře, které hned zabouchne.

To víš, nemá na tebe celý den! pošklebuje se mi protiva.

Zalezu do auta a sednu si na prostřední sedadlo. Ben se na mě otočí. „Můžeme?" optá se, ale nestačím ani přikývnout a už vyrážíme za tím starým, velmi starým chlápkem.

Jak brzy zjistím, míříme do Londýna, takže mám tak hodinu na to, abych je vyzpovídala. Zhluboka se nadechnu. „Co je Nicholas zač?"

Ben se na mě krátce koukne zpětným zrcátkem. „To zjistíš, až tam dorazíme." A oba se začnou smát.

„Dávej pozor na cestu!" syknu na něj podrážděně.

Blbci! zanadávám v duchu.

Založím si ruce na prsou a snažím se působit vyrovnaně, a zároveň že mě vůbec nic o lovcích nezajímá. Sleduji okolí a projíždějící auta.

Zabloudím pohledem k jejich rukám, ale po tetování ani památky. Přepadne mě zvědavost. „A vy máte tetování kde?" otáži se.

Jasper se na mě zašklebí. „To nechceš vědět."

Bože! Kam si ho dal? zhrozí se podvědomí i já.

„Jaspere," zabručí náš šofér.

Zamračí se na něj, ale pak se otočí na mě. „Tady," vytáhne si triko a já konečně vidím jeho obrázek na pravém prsu.

Zkoumavě si prohlédnu černé čínské písmo. „To je značka pro blesk?"

Jasper nadzvedne jedno obočí. „Jak to víš?" odpoví mi otázku.

Už zase?!

„Copak já vím?" zavrčím na něj.

Významně si vymění pohled s Benjaminem. „To je prostě divný, nikdo tohle z nás neumí," řekne blonďák s karamelovýma očima.

Zamračím se. „Co přesně tím ´tohle´ myslíš?"

„Že ti stačí jediný pohled a víš, o co jde," pokrčí rameny a dál se věnuje svému.

„A jak dlouho o tom víte?" zeptám se.

Brácha se na mě nechápavě podívá. „O čem?" otáže se zmateně.

Musíš být konkrétnější! zavrčí podvědomí, které se usadilo do velkého křesla a zapálilo si doutník jako nějaký mafián.

„O lovcích."

Přikývne. „Já už o tom vím pomalu od začátku, jen co jsme přijeli," řekne Jasper.

Otočím se na Benjamina. „A ty?"

Ben po mně střelí rychlý pohled a oči mu trochu vzplanou. „Ty to víš taky, jen tě nechali zapomenout, protože ve Francii by tě asi dali do blázince." Odmlčí se a trochu se usměje. „Už asi od puberty vídáš divná stvoření, která ti nepřijdou přirozená. Ale já a ostatní, kromě vás dvou, jsme už měli tvrdou výchovu od pěti let. Váš děda a ostatní členové nás pomalu každý den mučili v lavicích a připravovali nás na tenhle život. Vy to budete muset dohnat, ale podle mě to zvládnete," ukončí svůj proslov a já si začnu srovnávat všechny ty informace.

XXXXXX

„Kde to jsme?" vypísknu, protože jsme dávno Londýn přejeli.

Už zdálky je vidět ohromná vila obehnaná vysokým kamenným plotem. Brána se otevře a my vjedeme na příjezdovou cestu.

Jasper se na mě trochu nejistě podívá. „V Coventry, u Nicholase…" nechá vyznít jeho jméno.

Zaryji nehty do kůže. „Já… mám takový špatný pocit."

Benjamin zastaví, ale ještě než vystoupíme, věnuje mi povzbudivý úsměv. „Nic se nestane, jasný?"

To si můžeš strčit do zadku, Bene! zavrčí na něj hlásek naštvaně.

Aniž bych odpověděla, už lezu z auta. Nevidím na vchodové dveře, protože přede mnou jde Jasper a Benjamin, vlastně si přijdu s nimi v bezpečí.

Vyjdeme po pískovcových schodech, ale ani se nedostaneme k mohutným dveřím, když nás zastaví dva muži v oblecích. Před očima se mi mihne jejich pravá tvář, zalapám po dechu, když se na mě zadívají jejich černé oči. Normálně by to byly jen černé stíny s kostnatýma rukama a pronikavým pohledem, ale někdo přes ně přečaroval jakýsi ochranný štít. No, nevypadají moc přátelsky!

„Ne, vy ne, jen ona!" řekne jeden přízrak ledovým hlasem, z kterého mi naskáče husí kůže po těle.

Přízrak dvě se zamračí na Jaspera, který mu během vteřiny dá dýku k hrdlu. „Ona nikam nepůjde!" zavrčí na něj brácha.

Za další vteřinu už nás obkličuje dalších pět stínů. „Buď jde jen ona, nebo…"

Benjamin prošpikuje obludu pohledem. „Řekli jsme, že nikam nepůjde!" hádá se s ním.

„Nicholas řekl, že půjde jen ona, nikdo jiný. Rozuměls?!" zavrčí.

Zahlédnu, jak Ben vytahuje lesklou kovovou věcičku, ale nejsem jediná. Během pár sekund jsou kluci v šachu. Každý má svou osobní stráž, která mu drží u krku zvláštní ohnivou dýku. „Ani se nehněte, nebo jste mrtví!" ozve se chladný hlas.

Dva stojí přímo přede mnou. „Nikam s nimi nechoď!" křikne na mě Jasper, kterému už se dýka otírá o tepnu, stačilo by jen zatlačit.

„Nechte je!" zavrčím.

Jeden stín se ke mně nahne. „Dobře," a ostatní odloží dýky, za což jsem ráda.

Tohle si od nich jednou vyberu! zavrčím si pro sebe a snažím se sebrat všechnu odvahu, co mám v sobě.

Zhluboka se nadechnu. „Půjdu s vámi," vydechnu, přičemž mě Jasper a Ben probodnou pohledem.

„Hodná holka!" řekne vysoký černovlasý chlap v obleku, který si stoupne přede mě, abych věděla, kam jít, a další dva za mě, abych jim nezdrhla.

Dýchej a neztrácej hlavu! povzbuzuje mě podvědomí, které si křupne prsty a nasadí si černé brýle. To by mě docela zajímalo, kde se to v něm bere?!

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 7. kapitola: