Co tu ta holka dělá? - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tohle je všechno, co zatím mám. Tahle povídka sloužila jako moje ročníkovka. Chcete, abych pokračovala, nebo se mám radši věnovat něčemu jinýmu? :) Já si taky myslím, že už ke konci je to uspěchaný, ale už jsem chtěla, aby to bylo co nejdřív hotový. :D

20.05.2011 (13:00) • Claire93 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1189×

4. Den předposlední

Třetí den nás vzbudili hned v sedm bez ohledu na noční poplach. Všichni se mechanicky oblékali, jen já se rozhodla strávit ještě chvíli v posteli. Sladká odměna, pomyslela jsem si. V tu chvíli jsem usnula. Spala bych asi až do oběda, kdyby mě Claire a Selena nevzbudily. Rychle jsem se oblékla a vykonala ranní hygienu. Po snídani šli kluci střílet z nějaké zbraně. Mně osobně nic název té zbraně neříkal a ani jméno jsem si nezapamatovala. Nám děvčatům vymysleli náhradní program. Naučit se bránit silnějšímu protivníkovi. Tím protivníkem nebyl nikdo jiný než James. Pomáhal mu profesor Clark. Nejdřív nám ukazovali, jak se bránit, když nás někdo napadne zezadu, a později, co máme dělat v případě, že nás někdo začne škrtit. Potom si nás volali, abychom si to také vyzkoušely. První šla na řadu Ellen, potom Jessica, Selena, Claire a nakonec já. Nejlepší nakonec, ušklíbla jsem se. Můj soupeř byl James. Mě by si přece nenechal ujít. Chytl mě zezadu. Spíš to vypadalo, jako že mě objímá. Vykroutila jsem se mu přesně, jak nám to ukazoval s panem Clarkem. Pak mě „napadl‘‘. Bylo to něco, co nám neukazoval. Musela jsem improvizovat. Vzpomínala jsem na akční filmy. Pokusila jsem se o nějaké kopy. Shodou okolností jsem ho místo do břicha kopla do slabin, což James nečekal. Vyjekl bolestí a sesunul se k zemi.

„Promiň,‘‘ omluvila jsem se. Gestem naznačil, že je vše v pořádku, a protože kluci už končili, profesor Clark nás už radši pustil do pokoje. Tam se na mě všechny holky sesypaly jako puberťáci na pivo, jak rád říkává můj táta.

„Tys mu teda dala,‘‘ vyčítala mi Ellen.

„To nebylo úmyslně,‘‘ bránila jsem se.

„Za co to bylo?‘‘ ptala se ještě teď vysmátá Claire. Naštěstí je to přešlo a každá si hleděla svého.

Odpoledne pro nás měli profesoři překvapení. Jelikož zítra odjíždíme domů, pojedeme na paintball. Je to zábavná hra, kdy se hráči oblečou do maskáčového oblečení, dostanou speciální zbraně, které obsahují barevné kuličky. Kuličky slouží vlastně jako náboje.

Na místě nás páni profesoři rozdělili na dvě družstva. Aby se družstva od sebe lišila, rozdali nám šátky. Červený a modrý. Byla jsem v modrém družstvu. Rozdali nám zbraně. „Válka začíná,‘‘ prohlásila Claire, která se dostala také do modrého družstva. Opět nám dali čas na zamaskování. „Ticho před bouří‘‘ protrhl zvuk klaksonu. Oznamoval začátek. Potichu jsem se dostala na místo, kde jsem viděla člověka s červeným šátkem. Byl to pan Clark. Takže profesoři také hrají? Namířila jsem na pana profesora Clarka a stiskla kohoutek. Strefila jsem se! Barva se roztekla panu Clarkovi na zádech. Ten se jen otočil na toho, kdo byl tak opovážlivý a „zastřelil‘‘ ho. Zakřenila jsem se na něj a šla dál. Stále jsem se kolem sebe rozhlížela, jestli mě nesleduje někdo z červeného týmu. Ne, vzduch je čistý. Vydala jsem se tedy dál. „Zabila‘‘ jsem ještě asi další dva lidi z červeného týmu. Pak jsem uslyšela něco za sebou. Nemyslela jsem a střílela. A musela jsem se strefit. Byl to Seth z našeho týmu.

„Tak ti teda pěkně děkuju,‘‘ řekl, když odcházel z bojiště. „Ale nandej jim to i za mě,‘‘ pověřil mě úkolem. Hodlala jsem ho splnit. Na „bojišti‘‘ už nebylo moc lidí. Snažila jsem se sejmout, co nejvíce lidí, ale můj plán mi překazil Nick. Zastřelil mě! No počkej. Tohle ti spočítám v další hře, pomyslela jsem si. Šla jsem si tedy sednout na lavičku „hanby‘‘, jak jsme ji všichni přezdívali. Počkala jsem do konce. Musím uznat, že brácha je vážně dobrej. Takže se ani nedivím, že červení vyhráli. Páni profesoři však navrhli odvetu. Všichni byli samozřejmě pro.

Týmy zůstaly stejné. Dala jsem si takový slib. Sejmu bráchu, i kdyby mě za to měli zastřelit. Hra tedy opět začala. Snažila jsem se nějak probojovat k bratrovi, jenže jsem ho nemohla nikde najít. Cestou jsem zabila pár spolužáků. Pak jsem se ocitla tváří v tvář Nickovi.

„Hasta la Vista, ségra,‘‘ řekl. Zmáčkla jsem však kohoutek jako první a zabila ho. Já to vážně dokázala!

„Tak mazej na lavičku hanby, lůzre.‘‘ Byl to takový krásný pocit. Něco na té otřepané frázi, že pomsta je vždycky sladká, bude. Hra však pokračovala dál. Potkala jsem i Setha. Musím uznat, že s paintballovou zbraní mu to šlo opravdu dobře. Po pár minutách se ozval klakson. Konec. Takže jsme to vyhráli. Jupí!

Později jsem se dozvěděla, že Seth občas jezdí s kamarády na paintball. A já ho předtím zastřelila! No nejsem já nemehlo? Mohli jsme vyhrát i první hru! Teď už s tím nic neudělám.

„Nechceš jet někdy s náma? Myslím, že bys byla dobrá hráčka,‘‘ nabídl mi Seth.

„Někdy určitě jo. Začalo mě to bavit,‘‘ usmála jsem se.

„O.K., jsme domluveni. A vem s sebou bráchu.‘‘

„Jo jasně. Se někdy domluvíme.‘‘

Vrátili jsme se do kasáren. Tam nám dali po náročném odpoledni konečně volno.

****

Ráno se samozřejmě neobešlo bez rozcvičky. Pak nám dali povel, abychom si sbalili. To mi nedělalo problém, protože já si ani nevybalila. Potom pro nás přijel autobus. Naložili jsme si do něj všechny své věci a nasedli do něj. Uznávám, že se adaptační kurz vyvedl. To, že jsem se přihlásila na vojenskou školu, nebyl omyl. Vím to. Patřím sem. Ať si myslí každý, co chce.

Potom se autobus rozjel k našim domovům.

Na žádost sem dávám fotky postav. :)

Alice