Crystal tears • OurStories.cz ~ naše povídky

Toto je prolog a první kapitola mojí zatím poslední povídky s názvem Crystal tears. Je to povídka na motivy Stmívání, ale trochu pojatá v mém stylu. Doufám, že se vám bude líbit a že ji budete rádi číst. Za každý komentář děkuju. :)

13.07.2011 (10:00) • BrookeMorgan • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 707×

Prolog

Potřebovala jsem si pročistit hlavu, musela jsem vypadnout z domu a zamyslet se nad tím, co doopravdy chci. A také uklidnit se. Prostě jsem se vypravila do lesa za město přemýšlet, nadýchat se čerstvého vzduchu. Táta na mě zase vyjel jako na malou holku, ale zapomíná, že mi osmnáct už bylo!

Ani nevím, jak dlouho jsem byla venku a jak moc jsem sešla z pěšiny, ale když jsem zaslechla to vrčení a sotva pár metrů před sebou spatřila vyceněné zuby a zuřivý výraz v očích, došlo mi, že jsem musela ujít slušný kus cesty.

Utíkala jsem, seč mi nohy stačily, ale nikdy jsem nebyla v běhu dobrá a teď se to skutečně ukázalo. Nemohla jsem si dovolit spadnout, to by mě to zvíře roztrhalo na kusy, ale několikrát jsem zakopla, při kličkování mezi stromy jsem si bolestivě narazila rameno a pak jsem přehlédla jeden kámen a uklouzla po něm.

Během jediné hloupé vteřiny se z procházky stal boj o holý život.

Po pádu jsem se už téměř loučila se světem, když jsem zaslechla někde za sebou další zavrčení, ale patřící někomu jinému. Pak jsem ucítila tupý náraz do hlavy, následnou bolest a ztratila jsem vědomí.

I. Probuzení

Jemně jsem pohnula víčky, ale za nimi bylo příliš velké světlo. Nemohla jsem je otevřít, cítila jsem, že by to bolelo. Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem byla mimo, ale jakmile jsem se probrala k vědomí, cítila jsem bolest v rameni, v zátylku a také v kotníku.

„Dejte jí okamžitě morfium a na sál s ní,” slyšela jsem rozkazovat čísi hlas. Chtěla jsem promluvit, ale nešlo to. Pak jsem ucítila ostrou bodavou bolest v ruce, která okamžitě odezněla. Během chvilky se mi po těle rozlil uvolňující pocit. Než jsem se nadála, přikládali mi k obličeji něco, po čem jsem zase ztratila vědomí.

Opět jsem se probrala. Za mými víčky byla tma a mou ruku někdo držel. Pohnula jsem prsty a stiskla tu ruku, ať byla číkoli.

„Leno?” zaslechla jsem tátův hlas šeptat.

„Tati?” ujišťovala jsem se a konečně jsem rozlepila víčka od sebe.

„Kde to jsem?” zeptala jsem se. Táta se na mě šťastně usmál, objal mě a když jsem sykla bolestí, rychle se vzdálil a omluvil se.

„Jsi v nemocnici, Leny,” řekl. „Máš zlomený kotník a naražené pravé rameno, také lehký otřes mozku. Víš, co se stalo?” zajímal se. Jenže než jsem mu stihla odpovědět, než jsem si vůbec stihla srovnat myšlenky, do pokoje vešla doktorka. Na první pohled mě upoutala svou krásou. Byla vysoká, bílá jako její plášť a měla karamelové oči velké jako studny. Tmavě černé vlasy měla stažené do drdolu v týle a v ruce držela desky.

„Zdravím, jsem doktorka Stephensová. Vidím, že ses nám probrala. Měla jsi zlomený kotník, museli jsme ho rovnat, ale neboj se, dobře to dopadlo. Také rameno musíš mít zafixované. Nad levým okem jsi měla malou tržnou ranku, ale to spravily čtyři malé stehy, za pár týdnů tam nebude se štěstím ani jizvička,” usmála se na mě a ten úsměv tátu dokonale odzbrojil.

„Kdy... kdy můžu jít domů?” zajímala jsem se. Doktorka se zasmála.

„Chvíli tu musíš zůstat, měla jsi lehký otřes mozku a to chce nejméně dva dny pod dohledem lékařů. Pokud to bude všechno dobré, na víkend tě pustíme už domů. Ještě něco?” zajímala se a přeskočila pohledem ze mně na tátu.

„Děkuju moc, paní Stephensová,” řekl táta.

„Není skoro zač,” potřásla si s tátou rukou. „A pro své kolegy jsem Emily,” dodala ještě.

„Jsem Frank,” přistoupil na tykání táta.

„Můžu ti sem teď vpustit návštěvu?” zeptala se mě doktorka. Nejistě jsem přikývla. Zřejmě za mnou přišla Hannah nebo někdo jiný ze školy. Jenže když se ve dveřích objevil cizí, nádherný, bledý, tmavovlasý kluk, spadla mi čelist.

„Ahoj,” pozdravil mě nádherným sametovým hlasem a usmál se na mě.

„Ahoj,” vypravila jsem. Doktorka Stephensová se postavila vedle něj a objala toho kluka kolem ramen. „Dovol, Leno, abych ti představila svého syna a tvého zachránce. To je Thomas Stephenson,” představila ho.

„Lena Reedová,” řekla jsem a natáhla k němu ruku. On mi ji jemně vzal do své úplně ledové a jen lehounce ji stiskl, jako by se bál, že mi ublíží. „Omlouvám se, ale vůbec tě neznám, zřejmě ten otřes mozku,” řekla jsem.

Thomas i doktorka se zasmáli.

„Jsme tu noví, nastěhovali jsme se teprve před pár dny,” vysvětlila doktorka. Přikývla jsem. Doktorka se omluvila a odešla z pokoje.

„Chceš něco donést? K pití, nebo i k jídlu?”staral se táta honem.

„Ne, tati, děkuju, mám pocit, že bych stejně nevěděla, jak to chutná.”

„Nic moc, věř mi,” ozval se Thomas z druhé strany postele. Podívala jsem se na něj a on se mě díval zvláštním zkoumavým pohledem. Hlavou mi akorát běželo, jak může být někdo tak strašně hezký, když mě táta vzal za ruku.

„Půjdu najít automat na kafe, ano?” řekl mi. Přikývla jsem.

„Měla bych ti poděkovat,” řekla jsem Thomasovi, když jsme spolu zůstali sami. On se jen rychle usmál a zase se tvářil stejně zamyšleně jako před chvílí. Zamračila jsem se na něj. „Nemusíš tu být,” řekla jsem.

„Ne, nezlob se. Jen jsem asi zapomněl... vypnout sporák,” řekl rychle, otočil se na patě a dal se na odchod. Nechápavě jsem se za ním dívala. Vypnout sporák? Vážně? No, mohl klidně říct, že má na práci něco lepšího, neurazila bych se, vždyť se neznáme.

Když se táta vrátil, ptal se na něj.

„Vlastně jsem mu ani pořádně nepoděkovala, odešel.” Táta se nevyptával, když nemusel. To se mi na něm líbilo, ta jeho mlčenlivost. Sama jsem nebývala zrovna upovídaná, ale když jsme se náhodou rozmluvili oba dva, bylo v tom zvláštní kouzlo. Táta mě vychovával odmala tady, v tomhle městečku jsem znala každý kámen. A nový přistěhovalci byla zajisté horká novinka. Zajímalo by mě, jestli chodí Thomas na naší střední nebo už na vysokou.

„Jak se ti to stalo?“ zeptal se po chvilce ticha. Bylo vidět, že ho to trápí.

„Ani nevím, seběhlo se to všechno tak rychle… dala jsem se na útěk, když jsem zahlédla toho medvěda, znáš mě, jsem nešikovná a asi jsem spadla…“

„Medvěda?“ přerušil mě táta.

„Asi jo, já nevím, možná to bylo jiné zvíře,“ zavrtěla jsem hlavou a snažila si tu chvíli vybavit jasněji, ale nešlo mi to. Tak jsem to vzdala.

„Musel se sem zatoulat z kanadských lesů,“ brumlal si pro sebe táta. Viděla jsem na něm, jak horečně přemýšlí, při čemž vždycky téměř spojil své husté obočí a přimhouřil oči.

„Tati nedělej z toho vědu, ano? Vyděsila jsem se, ani nevím, jestli za mnou běžel, plašila jsem se já.“

„Měl bych to říct šerifovi,“ řekl zamyšleně.

„A co s tím udělá? Půjde ho zatknout?“ zavtipkovala jsem. „Ne, vážně, nech to být, tati, prosím, to zvíře za mojí nešikovnost nemůže.“ Doufala jsem, že jsem byla dost přesvědčivá. Chvíli bylo ticho a pak někdo zaklepal na dveře.

„Promiňte, Franku, máš službu dole na pohotovosti,“ připomněla tátovi sestřička.

„Kruci, já na to zapomněl,“ zaklel. „Jill, prosím vás, nemůžete zavolat někoho jiného? Dcera měla nehodu…“

„Jen jdi, přijdeš na jiný myšlenky, já jsem v pořádku, stejně půjdu spát, jsem unavená,“ usmála jsem se na něj. Táta chvíli váhal, ale zřejmě si sám nedokázal představit, jak by tady byl se mnou celou noc. Zvedl se, sklonil se, aby mi dal pusu na tvář a řekl: „Přijdu ráno, po službě,“ a pak tiše odešel z pokoje. Chvíli jsem se koukala na televizi, pak jsem ale všeho nechala a uvelebila jsem se ke spánku.

„Leno, mohu?“ ozvalo se ode dveří. Zvedla jsem se z postele a posadila se. Ve dveřích se objevila hlava doktorky Stephensové.

„Jistě,“ řekla jsem a rozsvítila lampičku na stolku vedle postele.

„Jen se jdu zeptat, jestli něco nepotřebuješ,“ řekla. „A také jsem ti přinesla něco na čtení, tvůj otec mi řekl, že máš knížky ráda.“

„Děkuju, to jste hodná,“ usmála jsem se a podívala se na titul. Příběh květin. To jsem neznala, vypadalo to jako stará kniha, neznala jsem ani autora. Ale přesto jsem za to byla vděčná. Televize mě nikdy moc nebavila. „A myslím, že nepotřebuju nic,“ dodala jsem, když mi došla i první část otázky.

„Dobře. Kdybys cokoli potřebovala nebo tě třeba něco bolelo, hlava, rameno… zazvoň na sestru, dnes mám noční,“ usmála se na mě tím krásným úsměvem. Otočila se a chtěla odejít, ale ani nevím proč jsem ji zarazila: „Můžu se vás na něco zeptat?“

„Samozřejmě,“ řekla.

„Jak mě Thomas našel?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Doktorka se usmála a přisedla si na okraj postele.

„On a jeho sourozenci často kempují v lese, pod širým nebem, pod stanem. Byli kousek odtamtud, slyšeli tě křičet,“ řekla. Zamračila jsem se. „Něco nesedí?“ všimla si a starostlivě se na mě podívala.

„Vlastně si nepamatuju, že bych křičela,“ vysvětlila jsem.

„Zřejmě ano, jinak by tě nemohli přece slyšet,“ řekla to se zvláštním pobavením ve hlase, jako by to vysvětlovala malému dítěti. Pokrčila jsem rameny, vlastně to bylo logické. Rozhodně mě nemohli vidět, byla jsem si skoro jistá, že v okolí žádný člověk nebyl. Nebo bych si nevšimla ani toho?

„Kolik máte dětí?“ zajímala jsem se. Na to, že jsem toho normálně moc nenamluvila, jsem se právě teď ptala až dost. „Nezlobte se, nic mi do toho není,“ mávla jsem rukou. Doktorka se na mě usmála a zavrtěla hlavou.

„Ne ne, mně to nevadí. Mám dvě. Thomase a Sophie. Sophie je na vysoké a už je vdaná za Brandona, ten žije také s námi. A Thomas nastoupil do čtvrtého ročníku na střední škole tady ve městě,“ řekla. Takže Thomas bude chodit se mnou do školy. Je také dost možné, že budeme mít nějaké stejné předměty, když jsme i ve stejném ročníku.

A proč jsem se tak zajímala? On si ani pořádně nevyslechl mou omluvu, zřejmě se se mnou nehodlal zahazovat.

„Nechám tě spát, vypadáš unaveně,“ řekla, usmála se a odešla tiše z pokoje.

Chvíli jsem přemýšlela nad rodinou paní doktorky Stephensové a nad tím, kde můžou bydlet, když ve městě žádné domy k prodeji nebyly, ale nakonec jsem usnula dřív, než jsem stihla vymyslet něco pořádného.

Autor: BrookeMorgan, v rubrice: Povídky » Na pokračování