OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čtyři Tělesa 4

28.05.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 619×

„Ne, Eriku! Pusť ji! Takto ji zabiješ!" Nějaký cizí hlas křičí, ale slyším jen útržky, protože můj vlastní jekot o pomoc je silnější. Něco mě prudce strhává na stranu. Padám z postele. Přímo na noční stolek. Ten roh tam...

Černo...

Temnota...

To nás čeká...

Nemá to budoucnost....

Beth...

Jeho šepot je jasně znát. Probouzím se ve svém pokoji v naprosté tmě. Všude je ticho. Jen jeho tichá slova mi doléhají v hlavě. Temnota... nemá to budoucnost. A to, jak vyslovil mé jméno. Vzpomenu si na dotek jeho rtů. Musím si po nich přejet prstem. Moje rty ho chtěly, moje tělo ho chtělo. I duše. Tak proč ne má mysl? Proč ta řvala, jako by ji něco trhalo na kousky?

Budeš mě chtít... dnem i nocí... pořád... znovu se rozezněl jeho tichý hlas. Problém je, že já už tě chci teď... a znovu utichá. Neznámě mě zasvrbí v podbříšku.

Tak se nebraň... takováhle jemná jsem nebyla nikdy v životě. Vždycky samý hop tam, hop sem. Buď, a nebo. A teď ve mně naprosto cizí kluk vyvolá takovýhle pocity.

Slib mi něco... jako by sbíral odvahu... až se ti dneska bude zdát sen, nepouštěj mě... dveře se rozlétají.

„Musíme si promluvit..."

„Dědo!"

„Musíš jít spát, abys nenarušila rovnováhu mezi světem snů a tím naším. Takže něco málo. Ať se ti zdá cokoliv, nezůstávej sama. Nikoho nepouštěj. Řiď se instinktem," podívá se na hodinky. „Je pět živlů. Oheň, voda, vzduch, země a duch." Nechápavě nakrčím obočí. „Na zemi žijí různé rodiny, které pochází z rodu těchto bohů, a ti, kteří je chrání," znovu ty hodinky. Celým domem se najednou rozezní zvuk hodin. Stovky. „Spi sladce, mé dítě," pohladí mě po vlasech.

„Ale děd..." najednou ucítím tlak v hlavě a pak uvidím strop. Bílý... šedý... černý...

Otevírám oči. Nejsem ve vodě, nýbrž v posteli. Sněhově bílé... Ahoj... všimnu si kluka vedle sebe. Zatímco jsem natočená ke stropu, on se dívá na mě. Černé volné triko, černé tepláky. Já mám na sobě černé tílko a černé kalhotky. A sakra. Rychle se zakrývám. Dívám se, jak se mi směje.

Co je?... řeknu naštvaně, ale v tomhle... snu... to vyzní spíš vtipně. Vztáhne ke mně ruku a sundá ze mě přikrývku. Stáhnu kolena k bradě... jak to, že nejsme v tom předešlém snu?... je docela vtipný, jak se tu bavíme a přitom nebavíme.

Nevím... je mi to jedno... zářivě se usměje... tady to vypadá, že mi nehrozí žadné... nakrčím obočí.

Co?... něco ve mně cukne. Najednou se nahýbá a začíná mě líbat. Zajíždím víc do peřin. Sklání se nade mnou a tvrdě mě líbe... necítím nic víc než jeho. Chci ho... chci se ho dotýkat... vztahuju ruce a dotýkám se jeho těla, ale přes triko. Když nacházím okraj jeho trika, vsunuju mu ruce na holou hruď... prudce sebou cukám... zase jsem se spálila...

Otevírám oči. Pořád cítím jeho rty. Jeho tělo a pak... au... syknu bolestí a podívám se na svoje ruce. Jsou popálené... Oblékám si světle modré rifle, volné bílé tílko s potiskem a nazouvám conversky. Dole si rychle beru jablko a strkám si ho do tašky. Pak chňapám po kožené bundě a vybíhám z domu. Všímám si, že autobus tam už stojí. On... čeká?! Tak tohle se mi ještě nestalo. Zrychlím krok. Jamile naskočím dovnitř, zaklapne za mnou řidič dveře a rozjíždí se. Koukám na obsazení. Smra... Robert... na to si nezvyknu... sedí vzadu. Ani se na mě nepodívá. Pak je tam i Erik. Na očích super sexy černé brýle. Usměje se na mě. Zamířím k němu. Počkat. Budu vypadat jako naprostá zoufalka. Ne. Rychle zajíždím na sedadlo před ním. Opřu se o opěradlo.

„Můžeš sedět vedle mě," ozve se zezadu, až nadskočím.

„Já vím," odseknu.

„Zase tvrdá jako dřív. Jsi jako led," poznamená stále mile. „To by sedělo. Nějaká blbá odrůda." Otočím se na toho kdo to řekl.

„Robert, že?" poznamenám směrem dozadu. Jen se zašklebí. Erik se zvedá a po chvíli zajíždí vedle mě. „Nemusíš vedle mě sedět," poznamenám ostře.

„Ale jo. Musím," otočí na mě hlavu a já si v rychlém záblesku a špatném načasování světla všimnu, co za těmi obroučky skrývá. Natáhnu ruku a poposunu mu brýle z očí tak, abych mu viděla do očí. Přímo žhnou rudou barvou...

...

„Co to je?" Nasadím mu je zpátky.

„Oheň," nakloní se blíž a vypadá, že mě políbí. Pak však strne na místě a autobus s cuknutím zastaví. Erik se rychle zvedá a pouští mě před sebe. Rychle kolem něj procházím. Mířím rovnou do třídy, aniž bych se otočila.

„Prosíme slečnu Elizabeth Brown, aby se okamžitě dostavila do ředitelny!" zařve někdo do rozhlasu ve škole. Cuknu sebou. Učitel kývne hlavou ke dveřím a já chvíli před koncem poslední hodiny odcházím. Místnost je malá a neútůlná. Spíš přeplněná různými druhy papírů. Zasouvám se do nepohodlného křesla. Podívám se do obličeje starého upoceného ředitele. Sesunu se ještě níž.

Vím, že to bude znít blbě, vzhledem k tomu, že se známe jenom chvíli, ale jsem kluk a potřebuju...

„Slečno Brownová, jste tu jenom kvůli svému oblečení." Prohlédnu si sebe samu a položím si ruce na břicho.

„A co?" řeknu mířeně na ředitele, ale první mi odpoví hlas v hlavě.

Sex... Rozšířím zorničky.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři Tělesa 4: