OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Curse - kapitola 1.

16.08.2010 (18:00) • Mali • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 816×

_"Jauvajs!" zavřeštím, když na paži ucítím ostrou bolest. Okamžitě vyskočím, nicméně překvapivé to zjištění - seděla jsem na židli. Ta se zapotácí a poroučí se k zemi, jenomže mě bere s láskou s sebou. A aby toho nebylo málo, padáme na stranu, takže výsledná poloha je: podlaha - moje maličkost - židle. Jakmile ze sebe odkopnu ten krám, vstanu a nechápavě se rozhlížím kolem.

První co mi padne do oka je lavice. Následuje zem - ošoupané flekaté lino - převrácená židle celá ze dřeva, na které se vážně nepohodlně spí, zem, okno z kterého je výhled na písčité hřiště, a nakonec minimálně dvacet hlav sedících na těch děsně nepohodlných židlích, momentálně otočených na mě. Hups, takže jsem nejspíš ve škole. Musela jsem usnout. Každopádně bolest, která mě doslova srazila k zemi, byla určitě skutečná.

Pohled mi padne na Mischu, mou nejlepší kamarádku, která se mnou už dva roky sdílí utrpení ve školní lavici. Zubí se na mě americkým úsměvem a v ruce drží - kružítko?!

Nevěřícně se podívám na poraněné místo. Z hlubokého škrábance vytéká kapka krve. To snad ne, ona mě vážně bodla!!

_"Ty dementko!! Co to mělo bejt?! Tys mě normálně nabodla jak marshmelow!! Já ti -!"

_"Slečno Brainagová!“ ozve se mi za zády hlas, který snad nemohl říct nikdo jiný než Severus Snape, okolní vzduch se normálně ochladil o 10 stupňů celsia.

Vytřeštím oči a musím počítat do tří, než se otočím. Nestojí tam nikdo jiný než Farrell - angličtinář, matikář a tělocvikář. Tyran, prudič a mnou nenáviděný učitel v jediné osobě.

Sakra, proč musím usnout zrovna o matice?! Kdybych si do třeba takových hodin dějepisu nosila polštář a peřinu a rozhlasem si nechávala předčítat pohádku na dobrou noc, stará dobrá Anstenová by nic nepoznala. Dál by, zcela ponořená do historie, se zavřenýma očima, přednášela látku jako nějakou baladu a z tohohle tranzu ji nikdo nevytrhne až do zvonění! Kdežto tenhle sokol nepřehlédne jediného hříšníka.

Když se zase přenesu zpátky do přítomnosti, všimnu si, že se na mě ten sokol vyčkávavě dívá. Docela to vypadá, že se na něco ptal. Nejspíš to tak bude, vzhledem k dalším dvaceti párům očí, které mají výraz jako kdyby koukali na nějaký fakt napínavý trhák. Ne že by mi popularita vadila, ale to, že bych měla bejt hlavní hrdinka v thrilleru, kde účinkuje i Farrell, se mi teda moc nelíbí. A on navíc vážně vražedně zírá. Asi by chtěl tu odpověď. Ale co mám sakra dělat, když jsem neslyšela otázku?!

Hodím prosebný pohled na Mischu, v naději, že mi otázku nějak zopakuje. Ta na mě však začne kývat jako šašek na pružině. V životě jsem si o ní nemyslela, že je debilka tak moc, jako teď, snad jen když mi vyprávěla, že jí začla na sporáku hořet polívka. A neptejte se mě, já vážně nevím, jak to udělala. Vyšlu k ní nechápavý výraz. Dobře, mírně řečeno. Má brada se právě nachází na tom fujtajblovém linu a oči jí nejspíš budou za chvíli následovat, jen co se zbaví těch tkání, co je drží na místě.

Můj výraz naprostého nepochopení ji ale neodradí, teď pro změnu zvedne palec nahoru a mává mi s ním před očima, čelo tak zvrásněné snažením, že kdyby to nebyla tak vážná situace, vyprskla bych smíchy. Ale já tu holku furt nechápu. Nikdy si nenechávejte radit od blondýny. Pozvednu koutek nahoru v něčem jako šklebu, aby jí došlo, že její myšlenkové pochody nechápu, ale zřejmě jí už došla inspirace, páč se na mě jen smutně podívá.

„Ježiš, řekni jo, ty vole!“ prohlásí znuděně Carmen, flegmatická punkerka se zářivě červenou hlavou, která sedí vedle nás přes uličku. Tak teda dobře, vole.

„Ano,“ prohlásím rozhodně a s maximálně vážnou tváří, která mi dá opravdu zabrat, jelikož představa, že mě třeba Farrell právě požádal o ruku, ve mně vyvolává potřebu usedavě plakat a zároveň půjčit si od Mischy kružítko a zuřivě ho bodat do Carmeniny hlavy.

_"Výborně, takže o půl šesté buďte ve školní knihovně. Kdyby se vás madam Greerová vyptávala, řekněte, že vás posílám já a počkejte tam na mě!" Tak to jsem fakt nečekala. Aspoň, že to není žádost o ruku.

V tu chvíli se rozdrnčí zvonek.

Farrell si počká na doznění hluku a do napjatého ticha vyštěkne:  _"Ani o minutu později! Je to jasné?!" Načež důstojně odkráčí. S povzdechem se sesunu na zem, protože židli jsem líná zvednout. Pár spolužáků ještě probírá můj výstup, jak slyším, tak se u toho dobře baví, ale jinak se vesměs baví o úplně něčem jiném. Carmen vedle mě vytáhne sluchátka a pohodlně se uvelebí na židli, nohy na lavici.

_"Ty seš ale smolař, co Tacey?" slyším nad sebou Mischu.

Ve vteřině jsem na nohou, vyhrabu z penálu nůžky a „cvak“!

Sleduju jak k zemi padají prameny jejích zlatých vlasů. Zkrátila jsem jí je o dobrou třetinu, ohon, který měla do půli zad, jí teď dosahuje stěží k ramenům. Má drahá kamarádka je trochu zpomalená, takže zatímco já už zvedám ze země osudnou židli, ona teprv bere do ruky culík zbylých vlasů a nevěřícně na mě zírá. Oplácím jí pohled pravým zářivým americkým úsměvem.

-----------------------------------------------------------------------------------

Pozoruju, jak si Mischa omotává kolem krku šátek a souká se do nízkých kozaček. Ostatní jakbysmet. Nikdo z kluků si teda dneska kozačky nevzal, ale šátky nebo šály mají snad všichni. Teď už počasí není moc velký kamarád a vítr je tady za velkýho nepřítele. Kolikrát jsem kvůli němu měla zápal plic, nebo aspoň hnusný kašel.

Podzim už je v půlce listopadu, aspoň že zhruba za měsíc začnou vánoční prázdniny. A aspoň, že není pátek, ale středa, to by mě jako vážně naštvalo. Teď jsem totiž strašně šťastná, že budu čekat ještě dlouhou dobu na to, abych viděla miláčka Farrella, a ještě víc mě dělá šťastnou, že s ním budu v knihovně, beze svědků, jen se starou bláznivou knihovnicí Greerovou, která by mu v mým mučení stoprocentně pomohla nějakým nechutným způsobem, který vyčetla ze středověkých bichlí.

_"Promiň, Tacey, fakt mě to mrzí!" řekne najednou Mischa od svých bot. Překvapeně se na ni podívám. Pravda je, že to všechno má na svědomí, protože mě z důvodu svých nepochopitelných sadomasochistických choutek bodla kružítkem do ramene, ale momentálně má tak smutný pohled, že jí odpouštím ten drobný nedostatek, že je psychicky labilní.

_"Nemusí,jsme si kvit," mávnu nad tím rukou a mimoděk se zadívám na její vlasy, které teď sahají stěží po ramena.

Mischa zachytí můj pohled a pyšně svůj zlatý minizávoj rozhodí do vzduchu.

_"Teď mi to sluší víc, nemyslíš? Aspoň mi vynikne obličej!"

_"Hm," prohodím pouze nad její optimistickou povahou, zrovna přemýšlím nad tím, že jsem nejspíš na něco zapomněla. Jenomže Mischa se nikdy nenechá jen tak odbýt.

„Nechápu, jak jsi mohla nepochopit moje gestikulování. Vždyť to bylo tak jasný!“

„Nojo, mám holt rok od roku nižší IQ. Tady to vidíš. V první třídě samý jedničky a pak už to šlo z kopce.“

„V první třídě měl jedničky každej!“ vmete mi do tváře. Široce se na ni usměju.

„Hej! Ta trojka byla z výtvarky a bylo to proto, že ten starej zamindrákovanej dědek nás nutil malovat umírající stromy černým uhlem, a já měla bílý šatičky a vždycky jsem si je umazala od tý blbý tuhy a chtěla jsem malovat svoje zbrusu novýma vodovkama barevný kytičky, tak jsem mu jednou tím úhlem pomalovala záda a on pak...!“ argumentuje o překot.

„Nojo!“ zastavím její příval slov. _"Já zas chodila na hudebku a zakázali mi zpívat výměnou za jedničku,“ uklidním jí.

Ještě jednou si rozhodí vlasy na ramena a na záda si nasadí batoh.

_"No tak já jdu, Tacey. Opatruj se tu a večer zavolej, jak to dopadlo!"

„Jasně, doufám, že mě Farrell pohřbí s mobilem.“ Zamávám jí a sleduju, jak spolu s davem spolužáků mizí směrem k východu. Kouknu na hodinky. Půl páté. Ještě hodinu. Sednu si na lavičku, opřu se o stěnu šatny a zkouším si zkrátit chvíli přemýšlením. Ach ta bolest...

-------------------------------------------------------------------------------------

Pomalu se probouzím z temnoty nevědomí. Mlha kolem mě se rozplývá. Jsem zřejmě v nějaké chodbě, ulička je dlouhá a úzká. Je noc? Panuje tu hrozná tma. Rozhlédnu se. Nejsou tu žádná okna.

_"Takže ty nás chceš zradit?!" zařve najednou hluboký mužský hlas. Málem vykřiknu úlekem, ale v poslední chvíli si uvědomím, že ta slova nepatří mě. Hrubému hlasu totiž potichu cosi odpovídá další, mnohem  jemnější hlas  –  hlas  ženy. Rozhovor se ozývá z pootevřených dveří na konci chodby, úzký pruh oranžového světla, jež z nich vychází, je jediným zdrojem světla.

Přes vlastní nechuť cítím, že moje nohy pokračují v chůzi směrem k nim. I když mi srdce asi každou chvíli vyskočí z hrudníku, užírám se zvědavostí. Potichounku, krok za krokem, nedočkavě našlapuju, abych se neprozradila sebemenším zvukem.

Když mi začne docházet kyslík, uvědomím si, že také zadržuju dech. _"Dýchej!" poručím si a sloními kroky ujdu zbývající vzdálenost. Zatímco se snažím co nejnenápadněji strčit hlavu do dveří, promluví znovu muž.

_"Za tohle zaplatíš!!" slíbí a já nakouknu dovnitř. V tu chvíli žena zařve a já šokovaně  křičím s ní.

Druhý šok nastane, když mě někdo chytne za rameno...

-----------------------------------------------------------------------------------

Do očí mě udeří bílé světlo a já si uvědomím, že stále sedím v šatně, se zdřevěnělým krkem, a zírám do tváře vyděšené uklízečce. Vynaložím veškeré úsilí, abych nechala oči, kterým se ta náhlá změna světla moc nelíbí, otevřené, a zakotvím do zmateného a šokovaného obličeje. Taky bych se sama sebe lekla, seděla jsem tu potmě.

_"Promiň," řekne poté, co znovu nabere do plic vzduch, _"ale co tady ještě děláš?"

_"Já... já jsem po škole! Ježiši!!" uvědomím si a zděšeně hledám hodinky. Jestli přijdu pozdě, tak mě Farrell vykuchá a nechá vystavit v kabinetu biologie.

Naštěstí je teprve čtvrt. Nejvyšší čas vyrazit.

_"Už musím jít!" vyhrknu, popadnu batoh a doprovázena uklízeččiným užaslým pohledem, při kterém jí dokořán otevřenou pusou vidím až do krku, tak moc jsem jí vyvedla z míry, zamířím ke schodišti.

Zatímco šplhám do 3. patra, kde nám ředitel před dvěma lety zřídil malou školní knihovnu, vzpomínám na sen. Respektive noční můru, jelikož ty poslední momenty byly vážně nechutný! V duchu se mi vybaví scénka, kdy muž bere do ruky ostrou šavli a usekává ženě hlavu. Stává se ze mě taky psychopat jako z Mischy? Začíná to snad krvavými sny a končí to tím, že budu chodit ke spícím lidem a bodat do nich kružítkem?

Zakážu si na ty útržky myslet, jelikož se nechci pozvracet, ale přesto vidím v mysli obličej té ženy. Zdál se mi tak povědomý! Dlouhé havraní vlasy, modré oči a bledá kůže. Nemůžu si vzpomenout, odkud ji znám, ale něco mi říká, že už jsme se potkaly.

To už vyšlapávám poslední schody a přede mnou se tyčí masivní dubové dveře s nápisem KNIHOVNA.

Ani se neobtěžuju zaklepat, vší silou zatlačím do toho kusu dřeva a rovnou vejdu. Sice tu nejsem poprvé, ale i tak mě to vždycky dorazí. Okna jsou překrytá šedými roletami, stará křesla potažená chlupatými pestrobarevnými dekami  a osvětlení tak bídné, že bych tu nepřečetla ani řádku, leda bych měla brýle pro noční vidění.

Hned naproti dvěřím sedí za stolem stará Greerová se silnými kulatými brýlemi, vyčesaným drdolem, ze kterého jí padají kudrnaté prameny špinavě blond vlasů a rudě nalíčenými rty. Měří si mě opovržlivým pohledem.

_"Tys zabloudila, holčičko?" řekne pisklavým hlasem.

_"To bohužel ne," ujistím ji a shodím batoh na zem. _"Mám tu počkat na pana Farrella," vysvětlím, ale ona se na mě jen podívá se zdviženým obočím. _"Jsem po škole."

Tohle konečně zabere, hodí na mě pohled „To ti patří!“  a opět se ponoří do svých zápisků.

_"Tak si to užij!" popřeje mi ještě.

Vážně díky.

-----------------------------------------------------------------------------------

Přesně v 17:30 se dveře rozletí a dovnitř vejde Farrell.

Rozhlídne se kolem a jakmile spatří mě, sedící znuděně v polorozpadlém křesílku, usměje se, až odhalí zažloutlé zuby. To svědčí o pravidelných dávkách nikotinu. A nás přitom rok co rok informuje o škodlivosti cigaret a doutníků. Kovářova kobyla chodí bosa.

_"Nuže slečno Brainagová," zadívá se na mě. Nesnáším slovo „nuže“!, _"jsem moc rád,že jste tady."  Jako bych měla jinou možnost. Tak blbá, abych utekla domů, vážně nejsem. Zřejmě čekal, že přesně to udělám. Není nad důvěru okolí.

_"Od toho, abych vám určil trest, tu nejsem já." Překvapeně se na něj podívám.

_"Dle potřeby vám práci zadá tady, madam Greerová," ukáže na osobu, která právě kreslí do nějakých desek - červeným lakem na nehty. Jakmile uslyší svoje jméno, bleskurychle vytáhne šuplík, hodí do něj lak a usměje se na Farrella.

_"Za dvě hodiny jsem zpátky!" kývne Farrell na knihovnici a odejde. Jakmile se za ním zavřou dveře, mávne Greerová rukou k nejdelší uličce s regály: _"Historické knihy. Abecedně seřadit, vypadávající stránky slepit. Izolepa je na stolku."  Sotva se trošku pootočím, nenápadně rukou zašátrá ve šuplíku a dál se věnuje svému dílu. Nejspíš ji políbila múza. Chudák.

Zkouknu poličky narvané zaprášenými knihami. Do dvou hodin mám co dělat...

Ale ne za takových podmínek!

Rázným krokem dojdu k oknu naproti historickému oddělení a prudkým škubnutím vytáhnu roletu. Ulička se naplní denním světlem a Greerová poděšeně zakřičí: _"Co to děláš?!"  zatímco se jí červená lahvička převrhne do klína.

_"Nevidim!" objasním svůj čin.

Namíří na mě zkostnatělý prst s masivním zlatým prstýnkem a ledovým hlasem pronese: _"Já tě sleduju!" Pak popadne papírové kapesníčky a začne drhnout tu spoušť.

Fajn, vždycky jsem chtěla do Big Brothera.

Než se pustím do práce, pohled mi sklouzne ještě jednou na listy pokrytou silnici, vedoucí okolo školy. Slunce ji ještě zásobuje světlem, i když přes těžké šedé mraky ho tolik nepronikne, ale stále ho ubývá. A na podzim se den krátí rychle.

Brzo se setmí...

-----------------------------------------------------------------------------------

Úplně jsem ztratila přehled o čase, ale už to bude zřejmě dlouho, co jsem tady, jelikož čím dál hůř na ty blbosti vidím, musela jsem si dokonce vzít jakousi lucernu, nebo co to vlastně má být. Knížky nemám moc v oblibě. Posledních sedm let jsem na čtení neměla čas, ani náladu. Naposledy jsem četla Děti z Bullerbynu a to proto, že nás učitelka, pod záminkou povinné četby, nutila si ji přečíst. Knihy z mého života zcela vymizely, stejně jako spousta věcí.

Odnesu, naštěstí bez vytrhaných stránek "O mistru Lutherovi" pod příslušné písmeno a vezmu do ruky další knihu.

Vypadá nějak jinak, než všechny ostatní. Je velká a tlustá, kupodivu celkem zachovalá a nezaprášená, navíc je potažená něčím, co bych přiřadila k černému sametu. Na obalu nestojí žádný nápis - název, autor, zkrátka nic, co by signalizovalo něco o obsahu, jediné, co se tkví na přední stránce je velké, stříbrné, vyryté, vodorovně přeškrtlé písmeno V.

Zvědavě knihu otevřu.

"KRONIKA LOVCŮ" stojí napsáno velkým písmem na první straně.

Obrátím na další stránku a přečtu si prvních pár řádků:

Od nepaměti žijí mezi námi, přesto se v dnešních dobách řadí mezi výplody fantazie. Je to tak lehké, myslet si o někom, kdo bez důkazů tvrdí "Viděl jsem je!", že má jen o kolečko navíc. Strach, který lidé v podvědomí cítí, je tak silný, že musí být nahrazen nevědomostí. Jak by lidé mohli v noci dál klidně spát, kdyby tušili, co se prohání za okny. Ale naštěstí jsme tu MY. Riskujeme své životy, za ledových nocí se trmácíme za těmi bestiemi, nasazujeme největší úsilí, abychom jich odstranili co nejvíc. Nepřijímáme žádné díky, neočekáváme bohaté odměny, naše práce je naše poslání. Tak to má být. Lidé se o nás nesmějí dozvědět, neboť nejsou připraveni zjistit pravdu o stvořeních, která mezi nimi žijí.

O upírech.

Ruce mi šokem zdřevění a já cítím, jak prsty déle těžkou bichli neunesou a kronika padá s hlasitým třísknutím na zem.

Když zvednu oči, spatřím Greerovou, stojící v uličce se založenýma rukama, jak se na mě pronikavým pohledem dívá....

_"Co tam máš?" zeptá se podezíravě a k mému zděšení vykročí směrem ke mě. Zvednu "Kroniku" a snažím se jí zastrčit zpátky, jenže to už stojí Greerová přede mnou.

_"Co je to?" vezme mi knihu z rukou. Jakmile spatří znak na obalu, zorničky se jí rozšíří překvapením.

_"Kde jsi tohle našla?" zajímá se, hledíc na přední stránku, oči divně zamlžené.

_"Byla tu zastrčená, zrovna jsem ji chtěla vrátit zpátky," vnesu ji svým hlasem zpátky do reality, mlha se z jejích očí vytratí.

_"Nebyl tam název, tak jsem se koukla dovnitř a -"

_"Co jsi viděla?" přeruší mě zvláštně napjatým a netrpělivým hlasem.

_"Já... no, přečetla jsem si název a pak kousek obsahu na první straně, jen jsem zjistila," pokračuju už nejistě, neboť vidím, jak na mě visí pohledem, _"že je to o nějakých lovcích a..." nemůžu se přinutit říct to jedno slovo, přijde mi absurdní.

„A??“ chce slyšet zbytek.

„O...“ kurňa proč je to tak těžký vyslovit?!

„O?!“ opakuje hlasitě. Cuknou mi koutky, jak se snažím zadržet smích. Hrajem si tu snad na první třídu, že se učíme písmenka?

Opět zvážním. Nevypadá, že by si mého výpadku všimla. Pořád vyčkávavě hledí, bože, ona je snad ještě horší než Farrell. Nadechnu se teda, ať je spokojená.

„O upírech,“ dokončím neutrálním hlasem, zvědavá na její reakci.

Nejprve ztuhne a zůstane na mně zamračeně koukat, zatímco já jen hlasitě polknu a po nekonečných vteřinách ticha, které nastanou, se k mému údivu upřímně rozesměje. _"Jo tak upíři? Pohádky pro děti. Ani nevím, proč tu tuhle knihu vlastně máme, je to sice historická kniha, ale napsala ji banda fanatiků, ztracených ve svém vlastním světě, někdy ve středověku, a nikdo ji nečte," čímž konečně prolomí tu strašnou, napjatou atmosféru.

Kroniku už však zpátky nevrátí, místo toho ji odnese ke svému stolu.

_"Pan Farrell se trochu opozdil," promluví znovu, poté co kroniku uloží do nejspodnějšího šuplíku. Překvapeně se podívám na hodinky a se zděšením zjistím, co vlastně u Greerové znamená výraz "opozdil".

Nedivím se, že jsem dokonce potřebovala lucernu, je už 20:06 a venku tma jako v pytli, dávno se setmělo! Silnici venku osvětluje pár lamp, a když se podívám na lístek s časy jezdících autobusů do mého nedalekého domova, šokuje mě čas, který se skví na bílém čtverečku jako poslední.

20:35.

Jestli se nestane zázrak a Farrell do čtvrt hodiny nepřijde, nemůžu ho stihnout!

_"To už stačí," promluví, snad i vlídným hlasem Greerová a ukáže na dobrou půlku skříněk, které mi ještě zbývají. _"Můžeš to někdy přijít dokončit."

Nemám sílu nic odpovědět, jen se unaveně svalím do křiklavého křesla, s mírnou obavou, že mě kousne. Naštěstí je ochočené. Sedím teď přímo naproti dveřím a propaluju je očima.

_"Prosím," šeptám, _„moc, moc prosím, vejdi už těma zatracenejma dveřma!!"

_"Jestli si nepospíší, jsem nahraná!" vykřiknu v zoufalství na Greerovou, až mi přeskočí hlas. Tu to překvapí natolik, že trhne rukou, kterou zřejmě něco pracně vytvářela.Vztekle odhodí tužku, zklamaně koukne na papír před sebou a sjede mě pohledem, který jí spojuje obočí do jedné přímky.

_"Bydlím v Shetterfieldu! Poslední autobus odtud jede ve 20:35. Ta čtvrť je až na opačným konci města!" mluvím čím dál rychleji a z mého hlasu přímo vyplývá panika.

_"Já vím, kde je Shetterfield!" ohradí se, přestane se však mračit, takže má zase dvě obočí, a o chvilku později už zvedá z břidlice telefonní sluchátko.

_"Tereso? Ahoj, tady Margrid.“ Ani jsem nevěděla, že je Greerová křestním jménem Margrid. To jméno jí určitě rodiče vybírali srdcem. „Je u sebe Peater? Opravdu? To nevadí, tak zatím, měj se!" zavěsí.

_"Pan Farrell u sebe v kanceláři není, je mi líto," oznámí mi prostě, věnuje mi soucitný pohled a jelikož je zřejmě přesvědčena, že udělala pro mou ubohou maličkost maximum, ponoří se opět do svých náčrtků.

Hypnotizuju hodinky. 20:16.

Což není čas, který by mě zrovna potěšil. Jestli se tu Farrell během 10-ti minut neobjeví, tak budu mít vážně velký problém.

Rozhodnu se pro změnu hypnotizovat dveře, jenomže minuty i nadále utíkají.

V kritický čas 20:27, když už se ocitám na pokraji hysterie, konečně zaslechnu na chodbě kroky a vzápětí ze dveří vykoukne Farrellova rozesmátá tvář dovnitř s hrnkem kávy v ruce. Málo mám chuť jednu mu vpálit a to kafe mu vylít do dolních partií těla. Sjede mě pohledem, když vylítnu z křesla jako torpédo, nicméně nemá důvod, dneska jsem svoje boxerský rukavice nechala doma. Škoda.

Nejprve zabloudí pohledem ke stolu Greerové.

_"Žádné problémy?" zeptá se jí s milým úsměvem.

V duchu zaúpím. Teď mu tu začne líčit všechno od začátku do konce a já tu zkysnu až do rána.

_"Ne, obešlo se to bez nich," uslyším k mému údivu říkat Greerovou. Nevěnuje mi však jediný pohled, se skloněnou hlavou zase čmárá.

_"Tak vida," chopí se Farrell slova, zřejmě hluboce otřesen v základech.

Nemusel by se ale vzpamatovávat tak dlouho! Už  po sté za večer se kouknu na hodinky. 20:29.

Kruci! Řekni to! Řekni, že můžu jít! No tak dělej!!

Vteřinová rafička se pohybuje neskutečně rychle.V hlavě přímo slyším tikot, jak o sebe železné vroubky uvnitř dřou a tím mi zkracují čas, mrchy.

Rychle, rychle, 1, 2, 3, START!!

_"No..." podívá se mi Farrell do očí a nemůže si nevšimnout mého panického výrazu. A just se mě rozhodne ještě víc vydusit. On to přece ví, že bydlím krapet z ruky, a musí mu docvaknout, že takhle pozdě mi už žádný autobus nepojede.

_"Jste si jistě vědoma, proč jsem byl nucen udělit vám tento trest?"

I přes krvavé myšlenky, ve kterých účinkuje vesměs on, slyším sebe samu, nasazující výjimečně poddajný tón a říkající: _"Ano, vím a mrzí mě to."

Nedůvěřivě na mě pohlédne. _"To jsem rád, opravdu."

Super, už to řekni.

Nemám daleko od psychického zhroucení, ale zpátky na nohy mě postaví: _"Nuže,můžete jít!"

Ano! Jak já miluju slovo „nuže“! Dokud za sebou nezavřu dveře, vcelku se ještě ovládám, nechci riskovat, že by mě zavolal zpátky, ale jakmile zmizím z jeho zorného pole, okamžitě vystartuju jako formule jedna.

Schody beru po dvou, ne po třech a vpřed mě pohání skutečnost, že mi zbývají už jen 4 minuty.

Prolítnu vestibulem do ztemnělých šaten a nějaká uklízečka, makající na přesčasy, mi chápavě rozsvítí hlavní zářivky. Nevím, jestli je to ta, co se mi ji povedlo tak vyděsit, rozhodně nemám čas to zjišťovat.

Pantofle mrštím kamsi do kouta, zítra si je najdu, a místo nich si nazuju černý glády, přes sebe obleču černou bundu a kolem krku obmotám černo - modrý šátek. Na záda hodím batoh stejné barvy a zběsile prchám ze školy, nedbajíce na uklízeččino volání: _"A kdo bude zamykat?!"

Já teda rozhodně ne, nacházím se v agonii, sotva vkročím na kluzký chodník, uhodí mě do tváře větrná vlna, která mě překvapí natolik, že málem hodím placáka o zeď.

_"To mi tak chybělo" podívám se na vysoké jehličnany, rostoucí v okolí školy, ohýbající se pod nápory větru téměř do poloviny své výšky.

Nedá se nic dělat, musím se s tím živlem poprat.

Dám se do běhu, který mi maximálně ztěžuje vánice, a předvedu takový sprint, že by ze mě měl náš tělocvikář Crost, přezdívaný "Crossař", jistě radost. Peláším po lampami osvětlené silnici, jindy tak krátká cesta mi připadá jako věčnost a plíce mě pálí jako rozžhavené železo, tak moc jsem se snažila.

To už se přede mnou klikatí zatáčka, vedoucí na autobusovou zastávku, a já do ní vběhnu právě včas, abych viděla zadek autobusu mizící v dáli.

-----------------------------------------------------------------------------------

Přibližně 5 minut už kroužím kolem dřevěné budky sem a tam. V hlavě mám naprosto prázdno, asi jako obvykle, jen občas mi v mozku zavíří zmatené myšlenky: _"Jak se to mohlo stát? Co budu dělat?"

Připadám si, jako uvězněná v meziprostorové hranici. Čas kolem mě proplouvá, já se ale nemůžu hnout a ledová ruka šoku mě naplno objímá.

_"Tak a dost!" probudím se konečně. Blbý autobus není přece konec světa, určitě se dá něco udělat, jen rozumně uvažuj!

Autobus mi neujel už 4 roky. Tehdy jsme měli halloweenský ples a já místo čekání na autobus hrála poker. Sice jsem zákeřně vyhrála, jenomže zjištění, že mi poslední autobus jel už před 20-ti minutama, rychle smazalo radost z těch pár vydělaných dolarů. Tenkrát jsem volala mámě, která se tomu smála. Řekla mi, že jsem budoucí gambler, a že po ní to rozhodně nemám. Za 15 minut pro mě přijela a bylo po problému.

Jo,jenže... To bylo tenkrát, v současnosti je situace krapet jiná.

Jenže já nemám moc možností. Rozhodnu se udělat něco, co se mi z hloubi duše příčí.

Z kapsy vyndám mobil, párkrát se ještě nadechnu a pak už jen nejistě vyťukám číslo, které nepoužívám moc často, smutná to ironie.

Přiložím mobil k uchu. _"Volaný účastník je..."

_"Kruci!" vyprsknu vztekle a zavěsím. Co jinýho jsem taky mohla čekat? Jenomže já nejsem v situaci, kdy bych se mohla urazit.

Odhodlaně v kontaktech najedu na druhé číslo, kterým se dovolám do kanceláře.

_"Obchodní společnost Portable Company, jak vám mohu pomoci?" ozve se hlas sekretářky. Tak sladký a toxický, že si v duchu  představím obří cukrovou vatu, která se rozvaluje za stolem a zvedá telefony. Taky by si mohli nechat nainstalovat mechanickýho operátora!

_"Mohla byste mě prosím přepojit k Lise Suimanové? Vyřiďte jí, že volá její dcera," odhodlám se k co nejpříjemnějšímu tónu.

_"Okamžik," na chvíli se odmlčí. _„ Paní Suimanová má teď jednání, lituji, budete to muset asi zkusit jindy."  Ta ženská by nikdy neměla chodit na pohřby. Její lítostivý tón má stejný efekt, jako rudý šátek na býka.

Nasadím kamenný diplomatický hlas, jako jsem to už tolikrát slyšela u mámy.

_"Musím s ní nutně mluvit, prosím přepojte mě, jí to nebude vadit."

_"Jak myslíte," vzdychne znuděně, vzápětí cosi cvakne a už slyším jen. _"Tút,tút.."

_"Prosím?" ozve se mámin hlas.

_"Ahoj, mami," pozdravím nervózně.

_"Tacey?" žasne. Téměř ihned však spustí: _"Proč mi voláš do práce?! Víš, že jsem ti to číslo dala jenom pro nouzový situace! Navíc mám teď jednání!"

_"Ale tohle je nouzová sit - !"

_"Vydrž moment!" přeruší mě. V asi minutové pauze zaslechnu šum a spousty hlasů.

_"Promiň," ozve se opět, _„ale už musím končit. Řekneš mi to zítra, ano?"

CVAK!

Nevěřícně se podívám na display. Ona mi to vážně zavěsila.

_"Fajn!" zařvu do větru a plná vzteku se vydám na nejmíň hodinovou cestu přes lesy vinoucí se silnici a nakonec rozlehlý, opuštěný hájek.

Dourge je celkem velké město a rozděluje se hned na několik čtvrtí. Bohužel, Shetterfield - místo kde bydlím - a Bleinfield - čtvrť v níž stojí naše škola, kde taky bydlí Mischa a většina mých spolužáků - jsou oba na úplně opačném konci, takže musím dojíždět.

Autobusem bych byla doma za 20 minut.

Ještě jednou se ohlédnu po zastávce, jelikož mě pořád trochu ovládá šok, ale bohužel je to realita. Žádný další autobus mě nepřijede zachránit. Ujdu ještě pár metrů, ale pak se jako na povel zastavím.

Stojím přímo před hranicí mezi světlem z pouličních lamp a tmou, kterou utváří stíny vysokých stromů zdejších lesů, mraky zakrývající měsíc a nepřítomnost luceren. Z toho zjištění mě kdovíproč mrazí v zádech a cítím, jak mi pod oblečením naskakuje husí kůže. Stíny, které vrhají stromy se díky větru pohybují, a v korunách fučící vánice není zrovna povzbuzující hudební doprovod. Polknu, najednou bych snad byla ochotná i přespat ve škole.

Cosi ve mě, snad instinkt, bije na poplach, křičí: _"Otoč se a uteč!" a já si chvíli opravdu pohrávám s myšlenkou obrátit se. Pak si ale vzpomenu na svůj rozhovor s mámou. Zaslepena vztekem ten hnusný hlodavý pocit ve mě potlačím. Nebudu paranoik. Drahá maminka by se mi vysmála, tedy pokud by jí to vůbec zajímalo, a toužím dokázat, že se o sebe umím postarat sama, chci jí jednou vpálit do tváře, že jsem kvůli ní musela hodinu jít sama lesem, abych se vůbec dostala domů.

Překročím dělící čáru a vstoupím na druhou stranu.

Alarm v hlavě už se neozývá, teď nastupuje jen odhodlání. Zachumlám se do šátku, bundu si přitáhnu víc k tělu a vydám se na cestu.

Autor: Mali, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Curse - kapitola 1.: