OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Curse - kapitola 2.

28.08.2010 (15:00) • Mali • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1007×

Jdu sotva pár minut a už mi dochází vůle. Útulná autobusová zastávka se mi ztrácí z dohledu a ten zbyteček světla, který ještě dosahuje na cestu z krajních lamp, se velmi rychle vytrácí. Každým krokem se nořím víc a víc do tmy, zjišťuju, že se najednou celá klepu.

Částečně proto, že ledový vichr mi profukuje kolem hlavy a najde každou skulinu, kterou by se ke mě dostal, částečně proto, že to černo přede mnou mi začíná nahánět strach.

Moje tělo odporuje mozku, nohy musím neustále nutit k pohybu vpřed.

_"No tak! No tak,nic to není. Nebude to dlouho trvat a dostaneš se domů. Nebuď přece srab!" napomínám se, leč bez valného výsledku.

Pohybuju se čím dál pomaleji, až nakonec zastavím úplně. Když zjistím, že dolní končetiny vypověděly poslušnost, ztratím trpělivost úplně. Napřáhnu ruku, aspoň ta mě poslouchá, a co největší ranou přetáhnu obě stehna dlaní. To konečně zabere. Nadšená novou metodou povzbuzování se několikrát proplesknu obě tváře. A vážně je mi o dost líp, i když už stojím v naprosté tmě.

Rychle se ohlédnu přes rameno, ale na zastávku už nedohlédnu. Zavřu oči a pokouším se zhluboka dýchat. Po pár sekundách je znovu otevřu a obrysy stromů vidím jasněji.

Tak jo, jde se!

-----------------------------------------------------------------------------------

_"Heeey, he-ey baby! I wanna knooo-o-o-ow, if you be my girl!"

Ne, nezbláznila jsem se, jen jsem přišla na to, že radši poslouchám svůj děsný zpěv, než to hrozivé ticho, plus místy šumění větru, ve kterém mě vyděsí každá křupající větvička.

Celkově se cítím mnohem lépe, když se soustředím na zpívání a ne na trasu, po které si to štráduju. Škoda, že žádný text neznám celý. Za ten kus cesty, co jsem ušla, jsem musela vystřídat už nejmíň 6 písniček. Máma mi říkala jez hodně zeleniny, ale ne, já se musela cpát čokoládou a bagetama. Za chvíli už nebudu vědět, jak se jmenuju.

Co si dáme dál? Zapátrám v paměti po nějaké veselé jednoduché písničce, ale zrovna když chci spustit „Chihuahu“ začnou se mi na zátylku ježit chloupky a v zádech mě ledově zmrazí.

Hlas mi zůstane doma v bránici a já doslova zmrznu i se vší krví, plazmou, destičkama, buňkama, nervama, cévama a tělníma tekutinama. I když hlas v mojí hlavě alarmuje: „Nedívej se tam blbko!“, stejně pohnu hlavou k místu, ze kterého hodlá moje srdce vyskočit z hrudi.

Při pohledu na nízkou skalku, stojící u kraje silnice, pochopím. Někdo tam totiž stojí.

Osud si asi myslí, že se nudím. Nestačím ani omdlít a už slyším za zády skřípění brzd. Dosud jdu prostředkem cesty, moc aut tudy zrovna nejezdí. Bleskurychle se prosmýknu na pravou stranu, co nejdál od toho hnusnýho kamene a ještě hnusnější postavy, která u něj korzuje.

Vzápětí mě oslepí bílé světlo reflektorů, pravý šok však nastává, když zjistím, že audina červené barvy zastavuje!! Z jejího okna se vykloní chlap kolem 40ky a zároveň s ním se ven vyvalí oblak kouře a alkoholové výpary. Rádio vyřvává na plné pecky a z rozjařených hlasů usoudím, že zbytek prostoru zaplňují jemu podobní chlápci.

_"Tak co kočičko?" zeptá se mě ten slizoun.

_"Svezeš se s náma? Místo by se tu našlo," lišácky se usměje. Můj žaludek se mezitím chystá k náležité odpovědi, cítím to až v krku.

_"Můžeš ke mně na klín!" zařve další pobuda a ozvěnou je mu hlasitý smích.

Přemluvím nebohý trávicí systém ke spolupráci, na patě se otočím a nejrychlejším během, který mám momentálně k dispozici, zdrhám pryč. Dál od těch úchylů, dál od té skály, která beztak úchyly přitahuje. Běžím a moje nohy se jen minimálně dotýkají země. Letím tak dlouho a zběsile, že nemůžu dýchat, ale sama sebe vyhecuju k dalšímu pohybu.

Teprve když se mi podlomí kolena, a já jen tak tak vyhraju nad gravitací, se zastavím. Nikdo mě naštěstí nepronásleduje. Audina se nejspíš i se svýma cestujícíma otočila a vrátila se k civilizaci. Určitě první auto, který se tu ocitlo za den, a zrovna já na něj musím narazit. A zrovna na takový neandrtálce. Ale to jsem zkrátka já, Tacey Brainagová. Asi už bych si měla konečně zařídit vlastní webovku „www.pritahujuproblemyvicnezmagnet.com“. Ještě jednou se rozhlédnu. Nikde nic. Žádná auta, žádné postavy. Konečně se uklidním a přejdu opět k rychlé chůzi.

-----------------------------------------------------------------------------------

Ocitám se před brankou, vedoucí do hájku. Poslední úsek cesty. Projdu bránou, sejdu kamenné schody a napojím se na písčitou cestičku, zpoloviny pokrytou listím.

Moje nejoblíbenější místo, a přece jsem tu nebyla už víc jak rok.

Procházím kolem jezírka a dvou přilehlých laviček. Měsíc se odráží na hladině a vítr vytváří drobné vlnky, šplouchající o sebe navzájem. Kdybych tolik nechvátala, určitě bych se na chvíli posadila a přemýšlela. No tak dobře, jenom bych se posadila. Ale už je mi zima, mám hlad, jsem v šoku a chci co nejdřív domů. Takhle se brzy dostanu do nejstarší části, která vede kolem polorozbořené kapličky.

Nejdu po hlavní cestě, ale zkratkou. Tudy jsme chodívali s tátou...

Bezmyšlenkovitě zatřepu hlavou a chůzi ještě zrychlím, ale to slovo už z mozku nevyženu.

Táta. Táta. T – Á – T - A!

Přitisknu si ruce na spánky, jako bych měla těžkou migrénu. Nebo kocovinu.

Proč mě moje myšlenky nikdy neposlouchaj? Proč mě nikdy nic neposlouchá? Ani ten křeček, kterýho mi máma jako malý koupila, mě neposlouchal. Ani rybičky v akvárku, co jsme měli, mě neposlouchaly! To bych chtěla vědět, jak se asi jednou budou chovat moje děti.

Budu myslet třeba na Farrella. Jakej je to blb, autobus mi ujel kvůli němu! Jaký má žlutý zuby! Ble!

Nejde to... Dokonce ani myšlenka na Farrellovy žluté zuby není dost silná na to, aby přehlušila mojí vzpomínku. Vzpomínku, kterou jsem kvůli mamce držela pod pokličkou, a nedovolovala jí, aby nade mnou zvítězila. Jen někdy v noci, když jsem ležela pod peřinou, mamka dole ještě pracovala a mě do okna svítila pouliční lampa, jsem jí pustila ven a dovolila jí, aby zcela pohltila moje vědomí. Ve tmě pod peřinou totiž nikdo moje slzy neviděl.

LOOKBACK

_"Ty drzá krávo! Co si to dovoluješ?! Kdo myslíš, že tě živí, no?!"

_"Děláš si srandu?! Kdo MĚ živí? Já ti řeknu kdo! Já sama!! Ty se přes den válíš jako prase, v lepším případě chrápeš. Nic nevyděláváš, jen utrácíš MOJE prachy za ten svůj chlast!!!"

PLESK!

Vběhnu do kuchyně. _"Přestaňte! Prosím, už toho nechte!!“  rozbrečím se a postavím se mezi své dva rodiče. Máma se mě snaží odstrčit a táta mě vůbec nebere na vědomí.

_"Tvoje máma je jen odpad, to si pamatuj!“ chytne ji táta za vlasy a praští s ní o zem.

_"Neubližuj jí, nech jí na pokoji!!" vřískám a mlátím do něj pěstma hlava - nehlava, otec - neotec.

Poslední, co si vybavuju z toho okamžiku, je jeho rozzuřený pohled, hrozná bolest a pak jen... tma.

Probudím se ve své posteli. Nade mnou se sklání máma. Všechno vidím rozmlženě a nejsem si zcela jistá, zda jsem skutečně vzhůru. _"Mami - ! Auu!" Chci se posadit, ale do pravého boku mi vystřelí štípavá bolest, která mě už zcela probere.

_"Nehýbej se, Tacey. Máš asi zlomené žebro, už jsem zavolala doktora."

_"Táta?" vyslovila jsem potichu.

_"Ne, broučku!" řekla tehdy pevným rázným hlasem, _"už to není tvůj otec!"

Než přišel doktor, mámě se podařilo uklidit stopy po zápase. S fiktivním příběhem jsem už byla předem seznámená - jezdila jsem po domě na kolečkových bruslích - kolikrát mi to máma říkala, že na nich nemám jezdit po domě - a spadla na dřevěný stolek. Ten už byl od předchozí hádky nenávratně rozkřupnut, takže posloužil jako kulisa, stejně jako kolečkové brusle, které se válely u pohovky. Žebro bylo jen nalomené, naštěstí však nehrozilo, že by se kus odštípl a ohrozil moje vnitřnosti, takže jsem mohla zůstat v domácí péči.

Na doktorovo: _"Pozdravujte Roberta." Odpověděla tehdy matka jen: _"Už s námi nežije, odstěhoval se!"

Doktůrek, ač překvapen, na to nic neřekl a já se radši neptala. A to bylo naposled, co jsem s mámou o svém otci mluvila. Žádná z nás už to téma nikdy neotevřela, ani když přišly do schránky rozvodové papíry...

KONEC LOOKBACKU

To je vše. Doufám, že už ho nikdy nepotkám, ale přesto je mi tohle všechno strašně líto.

Před tím svým "obdobím" byl fajn, prostě ideální rodič. Jezdili jsme na výlety a když bylo venku hezky, bral mě právě sem...

Popotáhnu. Ta stavidla zadržující dlouhé roky slzy povolí a já popustím uzdu svému smutku. Nadzvednu hlavu a podívám se na cestu. Jsem už u kapličky. Opět hlavu sklopím a nechám vlasy, aby mi zakryly obličej. Vítr jemně vane a suší mi mokré cestičky, zatímco pomalu šlapu v suchém listí, které pod mýma nohama příjemně chřastí.

KŘUP!

Noha mi zůstane viset ve vzduchu, další krok už neudělám. Ten odporný zvuk zepředu mi uzavřel dýchací cesty, takže i když chci zalapat po dechu, nevzmůžu se na to. Hlavou trhnu nahoru, že mi v ní nahlas křupne, a já uvidím strůjce toho předchozího křupnutí.

Je jím kluk – muž - kluk o pár let starší než já, s blonďatými dredy.

Už jen to je odstrašující a co teprve, když sklouznu k jeho očím. Těžko se dají přehlédnout.

Svítí do noci žlutě jako světlomety, přímo žhnou něčím odporným, divokým a primitivním.

Dívá se jimi přímo na mě a já pod tím pohledem couvám jako vyděšená laň. A neohrabaná. Nestačím zacouvat ani dva metry a už si podkopnu vlastní nohy a spadnu přímo na zadek, dost tvrdě nejspíš, ale v hlavě teď mám jen jednu myšlenku, a to mimořádně hybridního teenagera přede mnou, který se olízne a už tam nestojí!

Stačím maximálně tak vytřeštit oči a pusu, když na spánku ucítím dotyk hodně dlouhých a hodně ostrých nehtů, jež mi nakloní hlavu na stranu s takovou silou, že mi s velmi bolestivou odezvou přistane až na rameni.

Na krku ucítím škubnutí a vzápětí leží na zemi můj šátek. Zašilhám dozadu.

Kluk otevře pusu dokořán a z ní ční 4 dlouhé ostré tesáky. Tohle už vážně neni vtipný. Přivře svoje děsivé žluté oči, pak už se jen nahne k mému nechráněnému krku a...

_"Ááááááá!!!!" Až po pár vteřinách mi dojde, že ten řev vychází z mých hlasivek.

Taková bolest! Dokonce ani když mi Mischa na stadionu najela bruslí na holou ruku a mě museli šít dlaň, jsem necítila taková muka. A ten hipísák je furt přisátej k mýmu krku!

Oči držím křečovitě zavřené, nehty zarývám do měkké tkáně na dlani a hrdlo mě pálí, jak do světa nepřetržitě vyřvávám svou bolest.

A přece po chvíli ustupuje, ač jen velmi pomalu, cítím, jak nejostřejší bolest mizí.

Odvážím se otevřít oči a k mému překvapení se ten kluk vypařil! Roztřeseně si ohmatám poraněné místo. S děsem zjistím, že z krku mi stéká horká, lepkavá tekutina, kterou se svírajícím se hrdlem přirovnám ke krvi.

On zasáhl tepnu?!

Ne, to by krev vystřikovala, ale pravděpodobně byl velmi blízko. Dlaň si přitisknu na ránu, rozhlédnu se kolem dokola, a když ho nikde nevidím, s vypětím všech sil vstanu a klopýtám po pěšině, po které přišel, se svírajícím se žaludkem. Nemohl se jen tak vypařit, určitě je ještě tady.

Šátek nechám šátkem, batoh si dám jen na levé rameno a dál statečně šourám nohy co nejrychleji můžu, nepřestávám se rozhlížet kolem dokola. Leč všude ticho, všude jen tma. Hlava se mi motá a nohy se pletou, přesto statečně klopýtám. Domů, chci domů!

Jakýmsi neuvěřitelným zázrakem se tu noc dostanu ven z hájku a o chvíli později se přede mnou vynoří obrysy mé rodné čtvrti.

-----------------------------------------------------------------------------------

Otevřu venkovní branku a prolítnu předzahradou. Jednou za čas máma najme zahradníka, aby sestříhal a upravil pár zakrslých tůní a vyplel nevelký záhon rostlin. Máma na to nemá čas, já chuť, takže se o ně stará odborník. Ne, že by to na nich bylo zrovna vidět.

Téměř se vyplazím po schodech nahoru k hlavním dveřím a klíče mi několikrát vypadnou ze ztuhlých roztřesených prstů, než si konečně odemknu.

Přivítá mě ticho a tma a moje první kroky tak vedou do haly, ve které rozsvítím centrální světla. V teplém, žlutém světle vypadá vše mnohem lépe, což ovšem nemůžu říct o svých rukou, které by klidně mohly patřit vrahovi! S tím rozdílem, že krev, která na nich ulpěla, patří mě a ne mé oběti.

Když mluvíme o obětech...

Znovu mi v mysli vyskočí obrázek žlutých očí, zvuk o sebe škrábajících zubů a dredy, vlající ve větru.

Kdo to byl? Co se tam vlastně stalo? Je tohle vůbec skutečnost, nezbláznila jsem se pod nátlakem vzpomínek a strachu? Dveře zamknu na dva západy a pro jistotu zamknu i zámek nahoře. Chvíli si pohrávám s představou řetězu přes dveře a myšlenkou mámy, která se nedostane domů a bude podupávat před domem a zvonit, ale pak si vzpomenu, co to tam venku běhá za pakáž, a řetěz nechám být.

Ať šilhám sebevíc, na krk si nevidím, takže příští zastávkou se stává můj pokoj. Batoh a boty, které později musím odnést do botníku, shodím vedle postele. Vše ostatní, snad krom spodního prádla, je od krve nebo od bahna.

Postavím se před velké zrcadlo.

Chápu, že po tom, co jste se stali obětí sadistického psychopata asi nemůžete vypadat jak při odchodu z kosmetického salonu, nicméně zůstanu na sebe zírat s otevřenou pusou. Kaštanové, obvykle rovné jako hřebíky, a tak poslušné vlasy jsou teď rozcuchané, oříškové oči, jindy plné jisker, jsou zarudlé od pláče a ústa mám od vlastních zubů do krve rozkousané.

Zranění, působící mi největší starost, není pod nánosy zaschlé krve ani vidět. Vydám se do koupelny, nekompromisně naházím špinavé oblečení do pračky a ihned jí zapnu, rozhodně nechci, aby to viděla máma. Uvědomím si, že se vlastně nesmí nic dozvědět, poslala by mě rovnou na psychiatrii. Nemůžu to říct ani Mische. Nikdo mi to neuvěří. Jen doufám, že ten šílenec neměl vzteklinu, nebo něco podobnýho.

Z poličky vezmu žínku a nemilosrdně začnu drhnout zranění na krku. Musím být hodně brutální, uschlé nánosy vůbec nejdou dolů. Překvapuje mě, že ačkoliv by měla rána pálit, přece mi do ní teče voda, necítím krom sedřené kůže vůbec nic.

Když konečně povolí i poslední šmouha, zjistím příčinu. Místo hlubokého, krvácejícího kousance, mi kůži hyzdí jen drobná, sotva spatřitelná bílá jizva. Teprve po dlouhém zkoumání lze na ní objevit 4 tečky - po 4 špičákách.

Ale jak...? Je to zahojený! To nejde, žádný zranění se neléčí tak rychle!!

V hlavě mi najednou začne hučet, ve spáncích pulzuje, jako kdyby někdo hrál na buben - bum, bum, bum! Před očima mi běhají černé tečky. O - ou, tenhle pocit znám, asi vím, co teď přijde. Postupně ztrácím vědomí a pak už jen... náraz a milosrdná tma.

-----------------------------------------------------------------------------------

Cítím krev. Na jazyku. Rozplývá se, dráždí moje chuťové buňky.

Moment, co?!!

Otevřu oči a zírám přímo do bílých zářivek. Připadám si maximálně otupěle. Proč ležim na zemi v koupelně? Vlastně... Už si vzpomínám. Omdlela jsem a pěkně se praštila do hlavy. Skvělý, k vzteklině navíc otřes mozku!

Asi jsem si prokousla jazyk, jakýkoliv kontakt s patrem nebo zubama bolí jako čert.

Jelikož mě podlaha nepříjemně studí, a taky ležení na tvrdých kachličkách není zrovna nejpohodlnější, chytnu se držáku na ručníky a pomalu se přitahuju nahoru. Chvíli tak stojím, zvykám si, když se konečně odvážím pustit. Ujdu pár kroků a světe div se - už je to v pohodě.

Jakmile znovu získám rovnováhu, ničím se už nezdržuju, všechno zbylé oblečení nahážu do koše na prádlo a zalezu do sprchového koutu, který má i celkem velkou vanu, ale na lázeň teď opravdu nemám náladu, tudíž vytáhnu páčku nahoru, otočím stejnoměrně pravým a levým kohoutkem a vzápětí na mé tělo začnou dopadat vlažné kapky.

Proud vody působí jako balzám na duši i na tělo. Miluju sprchu, vždycky jsem jí měla radši, něž vanu. Užívám si masáž a je mi absolutně ukradený, kolik bude moje blaho mámu stát. Chudý rozhodně nejsme. Respektive ona není... O mě se to samé říct nedá.

Po chvíli se konečně nabažím a popadnu do ruky sprchový gel s melounovou vůní. Naplácám ho na sebe nejmíň půlku, namočím houbičku a začnu drhnout. Dřu si kůži, až začíná červenat a teprve, když kontakt s vodou pálí, si uvědomím, že už bych mohla přestat. No nazdar, vypadám jako upečenej rak. Pro změnu si tedy vezmu šampon, naštěstí se to obejde už bez záchvatů, nerada bych chodila s pleškou.

Když konečně sprchu vypnu a vylezu ven, připadám si jako znovuzrozená. Obmotám okolo sebe ručník a sunu se do svýho pokoje, zanechávám přitom stopu jako slimák. Ručník přehodím přes topení a obleču si pyžamo, což se rovná šortky s bílo - černými fleky a tílko se sjetou krávou. Dárek od Mischi k minulým Vánocům.

Dojdu k posteli a svalím se na ni jako pytel brambor, neudržím už oči otevřené. Nestačím se ani pohnout a už jsem chycena v říši snů. Opět ten samý sen.

-----------------------------------------------------------------------------------

Jdu chodbou, ty dveře jsou stále otevřené. Neozývají se z nich tentokrát žádné hlasy, přesto vstoupím dovnitř. Na posteli, zády ke mě, sedí žena. Je to ta samá co minule, poznám to už jenom dle dlouhých havraních vlasů.

_"Tacey," zašeptá.

Ztuhnu a ona se otočí ke mě. Otevřu pusu, abych zařvala, ale hlasivky mě neposlouchají, tudíž na ní jen civím, s vytřeštěnýma očima zírám na  její hlavu, která je přišitá ke krku nakřivo udělanými stehy. Z očí jde vidět jen bělmo, právě ho upírá kamsi za mě.

Náhle ukáže prstem na pravou stěnu.

_"Podívej, Tacey!" ukazuje na malé zrcadlo, visící na ní.

Odpoutám pohled od nové postavy Hřbitova zvířátek a přistoupím k němu. Pohlédnu do něj a spatřím samu sebe... Se žlutýma očima a krvelačným pohledem. Brada mi opět spadne až na zem, stejně tak můj odraz otevře dokořán  pusu a já tak  spatřím 4 ostré špičáky. Zalapám po dechu.

_"Už to vidíš?!" zeptá se mě znovu žena.

Vtom se moje podobizna vykloní ze zrcadla a než si stačím uvědomit, co se děje, zakousne se mi do krku.

-----------------------------------------------------------------------------------

Procitnu, ale moc si tím nepomůžu. Když otevřu oči, vidím jen nejasné černé šmouhy, navíc mi téměř všude po těle stéká pot. Přímo cítím, jak mi kapky kloužou po zádech. Absolutně o sobě nevím, necítím krom nesnesitelného horka vůbec nic. Ten žár mě spaluje, nemůžu dýchat a cítím se jako grilovaný kuře. Na okamžik se uvolním a všechno zase zčerná.

Vzápětí procitnu podruhé, s tím rozdílem, že teď se neovladatelně klepu. Pot, který mi stékal po zádech, se nejspíš najednou proměnil v kus ledu nebo co, každý nerv v mém těle mrzne. Stále nevidím moc ostře, ale už můžu hýbat rukama. Šmátrám kolem sebe, dokud nenahmatám peřinu, celá se do ní zachumlám, jenže zimnice neustupuje. Položím si hlavu na polštář a přemýšlím, co to se mnou sakra je. Za chvilku se moje vnímání opět ztrácí a já usínám.

Po třetím probuzení zpočátku nechápu důvod, záhy ale porozumím. Dobrá zpráva je, že konečně vidím, takže na krtka se neproměním. Nicméně asi 3 vteřiny poté, co otevřu oči, mi hlavou projede bolest ostrá jako střep. A nepolevuje!

Sakra, tak tohle teda ne!

Vypotácím se z postele, jenže jakmile se moje nohy dotknou země, v kolenou mi cosi nechutně křupne, já neunesu svojí vlastní tíhu a skácím se k zemi. Záhada vyřešena - jakmile pohnu rukou, nebo nohou, prostě čímkoliv, svaly v onom určitém místě bolí, jako by měly prasknout.

Skvělý, taky proč nemít třeba svalovou horečku?! Musím do koupelny, máma v lékárničce schovává víc prášků než drogovej dealer, nějakej mi snad pomůže. Zatnu zuby a po čtyřech se plazím. Je to strašná bolest a koupelna se zdá šíleně daleko.

Konečně klečím na prahu, zapřu se o futra a vyškrabu se na nohy, že to ale dá práce!

Šimpanzím krokem, opírajíce se o všechny stabilní předměty, dolezu k záchranné krabici s červeným křížkem, připevněné ke zdi. Víko div neurvu a netrpělivě se začnu prohrabovat v různobarevných tubách. Hm... samý užitečný věci.

Projímadlo, prášky proti migréně, šumivý acilpirin, paralen a ibalgin, sirup proti kašli, v poslední řadě dokonce najdu těhotenský test. Nakonec, po dlouhém rozhodování mezi těhotenským testem a ibalginem, si vymáčknu růžovou tabletku a jelikož se mi nechce do kuchyně, hodim si ten sajrajt na jazyk a rychle zapiju hnusnou chuť vodou z kohoutku. Brr... nesnášim prášky.

Studená voda ve mě ale probudí skrytou žízeň a já pojednou zjišťuju,že mám úplně vyprahlo v puse. Piju, ne, přímo hltám ledovou vodu a nemůžu se zastavit. Žaludek už mi asi plave na záchranym kruhu, ale já stále chlemtám tu nechutnou vodu, ledovou, zítra budu chraptět jak 80-ti letá babka kuřačka.

Konečně mi to stačí a já se odtrhnu.

Právě včas, abych se stihla otočit a hodila šavli do záchoda. Co jsem komu udělala, ještě víc, než prášky, nenávidím zvracení! Nevím, jak dlouho už takhle klečím. Mám pocit, že jediné, co ještě můžu vyzvracet, je ta nechutná voda, když to konečně ustane. Rychle si vypláchnu pusu, jinak hrozí, že se pošavluju znova, zhasnu světlo a vrátím se do pokoje.

Vysíleně padnu na postel, naštěstí už mě nic, až na občasné bodnutí v hlavě, nebolí, takže se mi leží velmi příjemně. Těším se, že konečně usnu, ale to nepočítám s tím, co přijde. Všichni víme, že dýcháme téměř automaticky, ale mozek nás vždy upozorní, když něco není v pořádku.

Jako právě teď.

Začaly mě pálit plíce a v krku jsem cítila nějakou překážku. Jako, když vám zaskočí, začala jsem se dusit. Panikařím a křečovitě si prohmatávám hrdlo, po čase mi z nedostatku kyslíku ochabuje tělo, před očima mžiká bílé světlo a já vím, že se dostávám na jakousi hranici.

-----------------------------------------------------------------------------------

Stojím na rozcestí. Co je zvláštní, že obě cesty vedou na to samé místo. Mohutný, překrásný strom na louce jako vystřižené z pohádky.

Jen s tím rozdílem, že první cesta jej představuje za dne, ve slunečních paprscích, zatímco ta druhá v noci, za měsíčního svitu.

Stojím zde naprosto sama, a přesto cítím, že spousta očí mě bedlivě sleduje. Nikdo mi nic nepřikázal, ale stejně vím, že se musím rozhodnout.

Proč? Záleží na nějakém hloupém stromu? Ne.

Zase sním?

Mám si vybrat... Pohlédnu na oba konce. Slunná mýtinka sice působí velmi idylicky,jenže... To teplé světlo mě nepříjemně bodá do očí, akorát mě z něj bolí hlava.

Zato noční palouk mě vábí, měsíční záře se zdá tak jemná... Volá mě k sobě... Pak tedy vykročím...

... směrem do noci...

Náhle se pode mnou země prolomí a já padám.

-----------------------------------------------------------------------------------

_"Crrr!!!" automaticky natáhnu ruku a poslepu ten krám profackuju, až konečně zmlkne. A nejspíš nadobro. Uslyším totiž hlasité křupnutí a pod mou rukou teď leží jen jakási hromádka.

Autor: Mali, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Curse - kapitola 2.: