OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ďáblova svěřenkyně - Prolog + 1. kapitola

28.05.2012 (17:00) • katarina • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 581×

Jak to všechno začalo.

Když jsem byla malá, často jsem slýchala zvuky, jako třeba škrábání po mých dveřích do šatny, ale šlo to z té šatny. Když jsem se ptala rodičů, řekly mi, že oni nic neslyšeli.

Postupem času se to zhoršovalo. V noci jsem slyšela, jak někdo chodí v mém pokoji. Většinou se zastavil u mé postela a cítila jsem dech na mém krku.

Jednoho večera, kyž jsem spala mě něco očklivě poškrábalo drápem. To už mi uvěřili i rodiče a přestěhovali jsme se.

V novém domě se nic nedělo a nic ze začátku nechodilo po mém pokoji. Ale v den mých patnáctých narozenin se to vrátilo.

Od té doby mě to pronásleduje a zanechávámi to vzkazi jako: „Vrať mi to, co jsem ti kdysi dal.“

Nechápu, co tím myslí, ale je to strašidelné. Jednou jsem mu nechala vzkaz: „Co po mně chceš? Nevím, co jsi mi dal. Nevím, co po mně chceš, ale vím, že chci, abys přestal.“

Na tento vzkaz jsem dostala také odpověď: „Tak mi to vrať! Tu knihu!“

Rodičů jsem se ptala a oni mi řekli, že o té knize ví. Jenže je někde ukryta, před tím, co to chce.

Prosila jsem je, ať mi tu knuhu dají, ale nic.

Od té doby pátrám po tajemné knize stínů a skouším se sním spojit. Řekl mi, že když mu nedám knihu stane se ze mě ďáblova dcera.

1. kapitola

Od té doby, co jsem se začala spojovat s ním, byla jsem čím dál zvláštnější. Mé modré oči se změnily na krvavě červené a zbledla jsem. Nepotřebovala jsem nic jíst ani pít. Nepotřebovala jsem spát, dýchat. Byla jak ostatní říkali "Dcera samotného ďábla".

Většina mě takhle oslovovala, jen rodina ne. Ti dobře věděli, že je to kvůli té knize, ale když viděli, co se ze mě postupem času stalo i nadále mi ji nechtěli dát. Slíbili, že to nějak vyřeší, ale já nechtěla. Bylo mi v této podobě dobře. Nic jsem nepotřebovala a mohla jsem trávit celé noci bez spánku. 

Ve škole ze mě měli všichni strach. Byla jsem ďáblova dcera a s tou nechtěl nikdo nic mít. Byla jsem oddaná jemu a nikdy jsem to nechtěla změnit.

Když jsem se jednou pokoušela vyvolat Krvavou Merry nic mi neudělala. Naopak. Přede mnou se poklonila. Bylo to zvláštní. Když jsem se pokoušela vyvolat kohokoli, vždy se mi zejvil, ale nic mi neudělal, jen se poklonil.

Jednou se mi povedlo vyvolat samotného ďábla. Předstoupil přede mne a řekl: „Kniha žádná, žádný život." 

S těmito slovy také zmizel. Po každé, kydž ho zavolám řekne tyto slova a zmizí. 

***

Ráno jsem si oblékla, jak jinak černé oblečení. Chodila jsem jako tělo bez duže a taky si myslím, že k tomu nebylo daleko. 

***

„Samaro, kde jsi?" volala na mě máma. Něco jsem nesrozumitelně zamumlala a zjevila se před ní.

„Kolikrát ti mám říkat, že tohle nemáš dělat?" začala jako poraždé, když tohle udělám.

„Žádná kniha, žádný život," zopakovala jsem jeho slova a odebrala jsem se do obýváku, kde se mi zjevil.

„Žádná kniha, žádný život. Pamatuj. Chceš život? Dej mi knihu!" zařval, ale rodiže o tom samozřejmě nic nevěděli.

„Je snad moje vina, že mi ji nechtějí dát?" optala jsem se.

„Přesvěč je, jestli chceš žít," řekl a s těmito slovy zmizel neznámo kam. Démon, toho se jen tak nezbavím.

Popadla jsem tašku a šla do školy. Do školy chodím odjakživa pěšky, nebo spíše zjevím se tam. Moje výhoda. 

Tentokrát jsem se zjevila u stromu. Šla jsem rovnou do školy a neohlížela se po těch, kteří na mě jen vyjeveně zírali. Zvyk je zvyk. Každý se na mě dívá. Bylo mi jasné, že když dám knihu, nebudu mít výhody a nebudu už takováhle. Tohleto mi vyhovuje. Sem s tím spokojená, ale život bych chtěla. 

Hodiny proběhly v pořátku. Na oběd nechodím a tak jsem šla rovnou domů. Zjevila sem se před domem a vešla do vnitř. Zabouchla jsem za sebou dveře a vběhla jsem do svého pokoje. 

Našla sem vyvolávací desku a začala jsem odříkávát přivolání pro Krvavou Merry.

Zjevila se, poklonila se a řekla: „Co si přeješ?"

„Radu," řekla jsem jí.

„Spíše já bych žádati radu od vás chtěla," řekla.

„Teď se ptám já tebe o radu. Jak kniha stínů vypadá?"

„Zelený obal má, na něm pentagram zdobí obal," řekla zvláštně.

„Proč zelený?"

„To z nás nikdo neví ani vědět nechcem," řekla a zmizela.

„Kde jsi! Ukaž se!" křikal jsem. V to se přede mnou zjevil onen démon.

„Knihu pro mě máš?"

„Nemám, ale tuším, jak vypadá," odpověděla jsem.

„Hledat začít budeš muset. Život čeká jinak zemřet. Démon z tebe se satne a po lidech chodit budeš," oznámil a popošel po pokoji.

„Jelikož tě v oblibě mám, zůstat u tebe bude ráj," řekl a zmizel.

Takže si mě oblíbil? Bude se mnou napořád. Snad se ho zbavím po té knize. Pořád myslím an to, jak se ze mě tohle stalo.

Chytl mě za nohu a odtáhl mě někam do místnosti. Zavřel dveře a pokousal mě.

Tohle je můj první pokus o povídku. Budu velice ráda, kydž mi napíšete, jak se vám to líbilo a jestli má cenu pokračovat dál.

Autor: katarina, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblova svěřenkyně - Prolog + 1. kapitola: