OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ďáblův syn - 3. kapitola

28.11.2012 (16:00) • mishqa1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 836×

3. kapitola – Kde to jsem?

Ozve se hlasitá rána a skleněná váza se roztříští na tisíce malých kousků. Vyděšeně zamrkám a sleduji hádku dvou lidí přede mnou. Musím zaostřit, abych rozeznala, o koho se jedná. Nejdříve si všimnu vysoké blondýnky. Nikdy jsem ji neviděla. Poté mi padne zrak na kluka. Může být o čtyři roky starší než já.

Všimne si, že na něj koukám. Zatřese hlavou a dále se zase věnuje té blondýnce. Snaží se jí něco vymluvit.

Chci se jich zeptat, co jsou zač. Jenže právě vtom mě zamrazí. Je to takový ten pocit, když víte, že je něco špatně. Rozhlédnu se, ale nic nevidím. Pokoj, ve kterém se nacházíme jen my tři, je jinak naprosto prázdný.

Zatřepám hlavou a vtom se to stane. Z ničeho nic se uprostřed místnosti zjeví nějací tři muži. Je to tak rychlé, že mi to připadá až nemožné. Jeden z nich vytasí nuž a vrhne ho po tom klukovi. Chci zakřičet a varovat ho, ale nemůžu ze sebe vypravit ani jedno slovo. Jako bych se ztrácela. Poslední, čeho si stačím všimnout, jsou hodiny. Tmavé kulaté hodiny. Jsou zavěšené na bílé zdi a ukazují přesně šest hodin.

***

Najednou se probudím. Lapám po dechu a snažím se uklidnit. Byl to jen pouhý sen. Hluboký nádech a výdech. Sednu si a odhodím peřinu. Vtom se zarazím. Tohle není můj pokoj. To není možné.

Zavřu oči a znovu je otevřu. Stále se nacházím v jiném pokoji. Zatřepu hlavou a snažím se vzpomenout si na něco, co by mi pomohlo zjistit okolnosti, za kterých jsem se dostala právě sem. Pomalu se mi v mysli zjevují obrázky. Vzpomínky na knihovnu, na to, jak mě někdo honil, a na toho kluka s tmavýma očima. To on mě zachránil. A pak nic. Jen černočerná tma.

Že by mě vzal k sobě do domu? Ne, to není možné. Jenže kde to potom jsem?

Rychle vylezu z postele a vlezu si do svých tenisek. Přejedu se pohledem v blízkém zrcadle a zjišťuji, že mám to samé oblečení, co jsem si na sebe brala do knihovny. Jaksi se mi uleví. Přejdu k oknu a tiše rozhrnu kousek závěsů. Naskytne se mi pohled na silnici plnou aut a na ulice přeplněné lidmi. Neznám to tu.

Po chvilce zírání závěs zatáhnu. Znovu přejedu pohledem po malé místnosti. Nachází se tu jen malý dřevěný stolek, nějaká stará skříň a dveře. V tu chvíli mě nenapadne nic jiného, než se k těm dveřím vydat.

Kousek před nimi se zastavím a zaposlouchám se do zvuků. Nic neslyším. Zadržím dech a pomalounku sáhnu po klice. Otevřu je tak, aby se vytvořila malá škvíra, a pohlédnu do místnosti.

Pohovka, dvě křesla, menší televize, skříně, jedno velké okno a troje dveře. Ty blíže ke mně vypadají jako vchodové. V pokoji nikdo není.

Bez rozmýšlení otevřu dveře víc a vyběhnu k těm vchodovým. Modlím se, aby bylo odemčeno. A skutečně je odemčeno. Po tváři mi přejede úlevný úsměv a rychle dveře otevřu. Zrovna udělám pár rychlých kroků, když vtom do někoho vrazím.

„J-já,“ vykoktám rychle, ale když vzhlédnu, okamžitě zmlknu.

Přede mnou stojí ten kluk. Ten s těma tmavýma očima. Přesně ten, který mi pomohl, když mě honili ti… Já vlastně nevím, kdo mě tu noc honil.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se drsným hlasem a rychle mě zatáhl zpět do místnosti. Zabouchl za sebou dveře a otočil se znovu mým směrem.

„To už jsi tady?!“ ozval se další hlas. Nejspíš z další místnosti. Nemusel jsem čekat dlouho. Ani ne za vteřinu se otevřely druhé dveře a do místnosti si to nakráčela nějaká blondýna. Sjela jsem jí pohledem stejně jako ona mě.

Byla vysoká. Štíhlá a její vlasy jí sahaly až někam k pasu. Měla na sobě tmavé džíny a černé tílko.

„Jo, už jsem tady. Můžeš mi vysvětlit, co ksakru děláš? Odejdu ani ne na pět minut a když se vracím, narazím na chodbě na tuhle holku,“ zavrčel naštvaně a kývl mým směrem.

„Nemůžu za to. Jen jsem si odskočila. Jak jsem asi měla tušit, že právě v tu chvíli se probudí a vezme roha?!“ odsekla ta bloncka.

„Jasně jsem ti řekl, že se za pár minut vrátím, tak jí máš pohlídat. Copak je to tak těžký?!“ vrátil jí stejným tónem ten kluk.

Dřív, než na to mohla ta bloncka reagovat, skočila jsem jí do toho já.

„Můžete mi říct, co tu dělám? Kdo jste a co po mně chcete? Peníze nemám, takže nechápu, proč byste mě tu měli držet,“ musela jsem si dodat dost odvahy, aby můj hlas nezněl vyděšeně. Přeci jen nemusím dávat všem najevo, že se bojím každý kraviny, která mě kdy potká.

„Ono to umí i mluvit?“ poznamenala ihned ta holka.

„Ono?! Nevím, o co vám jde. Neznám vás, takže byste mě mohli nechat jít, ne?“

„Tak lehce to asi nepůjde. Pokud se nemýlím, tak tě honili stopaři. Zachránil jsem tě, takže si laskavě sedni a řekni nám všechno, co víš,“ uzemnil mě okamžitě ten kluk a dal mi jasně najevo, že buť si sednu sama, nebo mi s tím pomůže on. Neváhala jsem a okamžitě jsem si sedla na pohovku. On a ta holka se postavili naproti mně.

„Nevím nic. Nemám tušení, kdo jsou ti stopaři. Nevím, proč mě pronásledovali,“ promluvila jsem zoufale a sledovala jejich výrazy.

„Děláš si z nás srandu?! Myslíš si, že by ti chlapíci šli po úplně normálním bezvýznamným človíčkovi, jako jsi ty? Chudinko, asi tě ten trouba praštil do hlavy trošku víc a tobě nedochází, že by sis s náma neměla zahrávat. Nebo si snad myslíš, že se nad tebou slitujeme a necháme tě odejít? Vzchop se a řekni už konečně, co jsi zač, protože na člověka rozhodně nevypadáš,“ vyštěkla na mě ta blondýna.

„Nevypadám na člověka? Jsi blázen? Co bych asi měla být?“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení. Tahle situace se zdála být čím dál tím víc šílenější.

„Pche,“ odfrkla si. Chtěla znovu něco dodat, ale ten kluk jí nedal šanci.

„Tak fajn. Když nic nevíš, tak nám aspoň řekni, jak se jmenuješ. Nebo si nevzpomínáš?“ zeptal se s úšklebkem a probodl mě tím svým pohledem.

„Abigail Carterová,“ promluvila jsem po chvilce zaváhání.

„Věřím jí,“ poznamenal po chvilce ten kluk.

„Tak to je skvělý, Came. Nejdřív někam zmizíš a pak se vrátíš s ní a tvrdíš mi, že ji stopovali stopaři. Oba dva víme, že normální stopaři nejdou po lidech, ale po těch, co jsou jako my. A teď mi tu říkáš, že jí prostě věříš a je ti úplně šumák to, co s náma teď bude. Když vezmu v potaz, že ona je fakticky člověk, tak teď už je to všechno v háji. Něco se tu děje. Něco fakt divnýho. A přijde mi ulítlý, aby se do toho tahle holka zapletla jen tak náhodou. Myslím, že to rozhodně nebyla náhoda. Jenže co chceš teď udělat s ní?“ zeptala se.

„Lucindo, něco divnýho se děje už delší dobu. A co bude s ní? Co asi?! Nemůžeme ji tu nechat. Ať už je člověk nebo ne,“ řekl rázně.

„No, to je teda skvělý. Teď sebou budem tahat nějakýho člověka. Jsi si vědom, co to znamená?!“ vykřikla rozzuřeně Lucinda a ohnala se rukou tak rychle, že strčila do skleněné vázy, která byla jen pouhý kousek od ní. Za pár vteřin se ozvala hlasitá rána a váza se rozbila na tisíce kousků.

Vyděšeně jsem vzhlédla směrem k nim.

„Vím, co to znamená. Nejsem v tomhle novej. Jenže co mám asi dělat?! Nechat ji tu a říct jí: Promiň, tohle byl omyl?“ vyštěkl Cameron.

Cameron. Hm, celkem pěkné jméno. Nedalo mi to a prostě jsem se na něj zadívala. Není možné, aby se mi o něm zdálo a on byl skutečně skutečný.

Všiml si, že na něj koukám. Zatřepal hlavou a znovu se otočil na rozzuřenou Lucindu.

A vtom se to stalo. Zamrazilo mě. Byl to takový ten pocit, který vám jasně říká, že něco není v pořádku. Jenže to zamrazení mi toho dalo jasně víc. Najednou se mi v mysli odehrál můj sen. Přesně do detailů. Vrátila jsem se do reality. Ta váza, ta hádka a teď to zamrazení. Nemohla jsem tomu uvěřit, to samé se mi ani ne před dvaceti minutami zdálo. Jenže to nejhorší mělo ještě přijít.

Otočila jsem se a podívala se na tmavé kulaté hodiny. To, na co se mi naskytl pohled, mě překvapilo. Zbývalo necelých pět vteřin do šesti hodin.

Nepřemýšlela jsem. Jednoduše jsem vyskočila na nohy a rozeběhla jsem se k těm dvěma. Pokud nejsem blázen, tak ho můžu zachránit. Pět vteřin je momentálně dostatek času.

„Pozor!“ vykřikla jsem v běhu a skočila jsem na Camerona takovou rychlostí, že jsem nás oba povalila na zem a Lucinda padala hned po nás.

Sledovala jsem, jak Cameron vytřeštil nechápavě oči, ale v tom se v místnosti zjevili ti tři muži a nůž jednoho z nich se zabodává do dveří, před kterými ještě před chvílí postával Cameron.

Dál se všechno seběhlo tak rychle. Cameron i Lucinda se okamžitě zvedli a pustili se do rvačky. Ani ne za pár minut jednoho z těch mužů zneškodnili. Cameron se pouštěl do druhého, ale ten mu nedělal nijak velké potíže.

Jenže pak mi padl zrak vedle. Ten třetí držel Lucindu pod krkem a ta se neměla jak bránit. Nevěděla jsem, co dělat, takže jsem popadla stolní lampičku, která byla postavena na nedalekém stole, a zvedla jsem se na nohy. Vyběhla jsem směrem k těm dvěma a toho chlápka jsem tou lampičkou jednoduše přetáhla po hlavě. Ihned se sesunul na zem a Lucinda začala lapat po dechu.

To už u nás byl Cameron a pomohl Lucindě na nohy.

„Musíme odsud vypadnout. Nemůžeme se přenést, takže jedeme autem. Nechal jsem ho u baráku,“ oznámil pohotově a už nás vystrkoval ze dveří na chodbu.

„Ale…“ chtěla jsem něco namítnout.

„Otázky si nech na pozdějc,“ zavrčel a táhl nás k hlavnímu východu na konci chodby. Ani ne za dvě minuty jsme seděli v jeho tmavém autě. Cameron seděl za volantem a Lucinda si zabrala místo spolujezdce, takže já jsem seděla vzadu.

„Asi bych ti měla poděkovat,“ nadhodila Lucinda po pár vteřinách jízdy.

„A asi bys nám měla vyklopit to, jak jsi mohla vědět, že se tam objeví ti chlápci,“ ozval se hned na to Cameron.

„Fajn. Ale nejdřív mi laskavě řekněte, co jste zač,“ pronesla jsem tvrdě.

Vím, že to trvalo trošku déle, ale neměla jsem moc času. Děkuju za to, jak jste mi komentovali minulou kapitolu, a doufám, že se vám líbila i tahle.

Vaše mishqa1 :))

Autor: mishqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblův syn - 3. kapitola: