Ďáblův syn - Prolog + 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Abigail Carterová je normální holka, která obývá místní internát. Nemá žádnou rodinu ani přátele. Žije si poměrně nudný život. Tedy až do doby svých sedmnáctých narozenin. Poslední dobou se jí zdají až příliš živé sny. V jednom z nich se jí zjeví kluk s tmavýma očima. Jsou to sice jen sny, ale co když je ten kluk skutečný a ona není jen tak obyčejná?

05.11.2012 (11:00) • mishqa1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1014×

Prolog

Stále přidávám do kroku a zuřivě se rozhlížím kolem sebe. Nikoho nevidím, ale vím, že jsou někde blízko. Není možné, abych jim utekla. Tma. Kolem dokola je samá tma. Jen jedna pouliční lampa osvětlující část temné uličky. Už nemám sílu pokračovat.

Zahnu za nejbližší roh a zhroutím se podél zdi na zem. Snažím se popadnout dech. Nechápu, jak se to tak mohlo zvrtnout. V jednu chvíli bylo všechno v naprostém klidu a o pár minut déle se ženu nejrychlejším tempem, jaké jsem kdy vyvinula, temnými uličkami a snažím se uniknout před těmi, kteří mě sledují.

Nestačím se ani vzpamatovat a už slyším blížící se kroky. Jsou nejméně dva. Mlčí. Jediné, co je prozrazuje, jsou jejich hlasité kroky. Rychle se nadechnu a zadržím dech. Slyším, jak mi srdce bije jako o závod. Snažím se ve tmě rozpoznat okolí, ale v takové tmě není nic vidět. Přitisknu se co nejvíce ke zdi tak, abych byla plně schovaná v nejtemnějším stínu.

Je to k ničemu, stejně mě o pár minut později objevují.

Blíží se ke mně pomalým krokem a oba dva drží v ruce dýku. Jejich oči jsou ledově prázdné. Jsou tak blízko, že cítím jejich dech na své kůži, ale jediné, na co se zmohu, je jen to, že se ještě více přitlačím na chladnou zeď.

„C-co po mně chcete?" zní moje zoufalá otázka.

Nic. Žádná reakce. Jen ten jejich příšerný úšklebek.

Nevím proč, ale najednou dokážu jen zavřít oči a čekat na nějaký zázrak. Nic z toho, co se stalo za poslední půl hodinu, nechápu. Nechápu, kdo jsou oni, a hlavně nechápu důvod, proč sledují právě mě.

Když už si myslím, že se z téhle chvíle nevyváznu bez úhony, někdo po mně sáhne a jedním rychlým pohybem mě strhne na stranu. O chvíli později se ozývá hlasitý náraz.

I když vím, že bych měla otevřít oči, odvážím se tak udělat až po pár minutách. Překvapí mě jeden pár tmavých očí. Mám pocit, jako bych je znala už dlouhou. Pomalu se do nich vpíjím.

Už mám na jazyku otázku ohledně toho, kdo je a proč mi pomohl. Nadechuji se a...

„Crr," ozve se hlasitě budík. Unaveně se přetočím na bok a jedním rychlým pohybem ho vypnu.

1. kapitola - Sen

Unaveně zabočím do učebny literatury a vyhledám jednu z posledních volných lavic. Tašku hodím na zem a přímo padnu na židli. Dnešní noc byla jednou z těch, po kterých se probudím a připadám si naprosto zničeně, jako bych ani nespala.

Poslední měsíc se mi to stává až nějak moc často. Ve snech se mi objevuje jeden a ten samý sen. Začíná to tím, že utíkám, někdo mě sleduje a já se snažím schovat. Nakonec mě ti dotyční stejně objeví a já nemám sílu se jakkoli bránit. No, a poté se objeví on. Jeho tmavé oči, které zvládnou probourat i tu nejčernější tmu. Zachrání mě. Jenže nestačím ze sebe vydat ani hlásku a probudí mě ten zatracený budík.

Ze zamyšlení mě vytrhne až zvonění na hodinu a můj vibrující mobil. Vytáhnu ho z kapsy. Přejedu pohledem po displeji, jen upozornění na to, že dnes slavím své sedmnácté narozeniny.

Většina lidí by se těšila na jakoukoli oslavu. S rodinou nebo s přáteli. Já nemám ani jedno. Rodiče mi zemřeli při autonehodě, když mi byly necelé čtyři roky. Jedni zbohatlíci si mě vzali do opatrovnictví, ale moc dlouho se mnou trpělivost neměli a strčili mě sem. Do internátu. A co se týče přátel, nějak jsem sem nezapadla. Někteří mě tu ignorují a zbytek si vymýšlí drby na můj účet v případě, když je zrovna nic jiného nenapadá. Nestěžuju si. Jsem s tím smířená.

Po chvíli do třídy vtrhne profesorka. Neváhám a rychle uklízím mobil zpět do kapsy. Otevřu si sešit a bez jakékoli pozornosti do něj čmárám jen to, co mě napadne.

***

Zbytek dopoledního vyučování dělám přesně to, co první hodinu. Nemám sílu a ani náladu na to soustředit se, takže místo zapisování poznámek přemýšlím nad svým snem. Ne přímo nad snem, spíše nad těma tmavýma očima. Nemůžu si pomoc, i když vím, že to byl jen sen, stále mi v hlavě běhá jedna myšlenka. Myšlenka, která mě nutí přemýšlet o tom, že ty oči znám.

Se zvoněním se zvedám a zamířím si to rovnou do jídelny. Stoupám si do fronty na jídlo a je mi celkem jedno, že mě příchozí lidé předbíhají.

„Chceš rýži nebo bramborovou kaši?" zeptá se mě netrpělivě jedna z kuchařek a propaluje mě otráveným pohledem.

„Hm, asi tu kaši," plácnu s mírným úsměvem.

Jen pokrčí rameny a naloží mi na talíř porci kaše spolu s nějakým masem. Talíř mi položí na nastavený tác a tímhle mi dá jasný signál, že se mám zdekovat. Vydám se k prázdnému stolu úplně na konci jídelny.

Stejně nemám hlad. Párkrát do kaše píchnu vidličkou. Nakonec se po pár minutách zvednu, odnesu nedojedené jídlo a znovu se vydám do areálu školy. Poslední dvě hodiny a můžu konečně zmizet na pokoj.

***

Možná, že jsem se na konec hodiny těšila až moc. Bohužel mi mé plány o zmizení na pokoj jasně přerušil profesor dějin. Vytáhl se s nějakým novým referátem. Neměla jsem ani nejmenší tušení o tom, co do něj napsat, jelikož jsem dostala naprosto neznámé téma. Navíc jsme ho měli mít vypracovaný již do konce týdne. Celkem dobrý, vzhledem k tomu, že je dnes středa. Jsem jaksi ve skluzu.

Nakonec mi tedy nezbylo nic jiného, než si odnést věci na pokoj a vydat se do městské knihovny. Knihovna se sice nacházela mimo internát, ale i tak nás tam bez obav pouštěli. Nacházela se nedaleko školy. Stačilo jen, abych se nahlásila u vstupní brány a mohla jsem jít.

Jako obvykle tam vysedával postarší muž v černém obleku, černých botách a s krátkým sestřihem světlých vlasů.

„Kam to bude dneska, Abby?" zvolal hned, co si mě všiml.

„Dobrý den, musím do knihovny. Zadali nám nový projekt, o kterém, jako obvykle, nemám ani nejmenší tušení," objasnila jsem s úsměvem.

Tenhle chlapík byl jediný, se kterým se tu dalo normálně bavit. Vždy, když jsem se vydala do města, seděl tu a neváhal ani minutu, aby se se mnou dal do řeči.

„Tak to jo. Snad tam najdeš všechno, co potřebuješ. A vrať se do setmění, víš, že se poslední dobou stmívá poměrně brzo," poznamenal, když jsem kolem něj procházela.

„Nebojte, jen co najdu tu knížku, vrátím se zpátky," ujistila jsem ho a protáhla se mezerou otevřené brány.

Nemělo cenu čekat dalších dvacet minut na autobus, knihovna byla opravdu jen kousek od školy, takže jsem se tam vydala pěšky.

Byla pravda, že se stmívalo poměrně brzo, ani se nedivím, vždyť už tu byl dobré dva týdny podzim.

Cestou jsem se rozhlížela po prázdných ulicích. Jediné, co bylo slyšet, byl studený vítr, který si pohrával s napůl oschlými větvemi stromů, které lemovaly silnici. Všude kolem bylo spadané zbarvené listí a jen chvílemi kolem projelo nějaké auto.

Ani ne za deset minut chůze jsem spatřila obrovskou budovu městské knihovny. Teď už jen zbývalo najít tu zatracenou knihu, abych mohla zamířit zpátky do internátu.

Autor: mishqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování