OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dangerous Sea - 1. kapitola

07.02.2012 (16:00) • LoveUfo • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 784×

Celý život si žiju jak chci. Lezu po skalách, jezdím na divokých koních a neposlouchám svou chůvu Fily, ale teď bude všechno jinak protože... Kolik že je hodin? Uá, za půl hodiny je tu táta, co budu dělat? Co budu dělat?

Ach ano, zapomněla jsem se představit. Já jsem Shanty Lucenzo. Je mi šestnáct let a narodila jsem se zde, na bohem zapomenutém ostrůvku jménem Uguru. Moje mamka umřela těsně potom, co jsem se narodila, takže jsem ji nikdy neznala a v našem domku na pláži máme jen jednu její fotku. No a můj táta... Jak bych to jen řekla? No, on je prostě pirát, ale nikomu ani muk, jasný, protože pro všechny je to jen "obchodník".

A jakže to vlastně vypadám? Hm nechci hned zezačátku vypadat namyšleně nebo co, ale všichni to říkají, tak jen opakuji jejich slova. Jsem pohledná mladá "dáma" s dlouhými vlnitými vlasy medové barvy. Mám výrazné bledě modré oči a poměrně slušnou postavu. Jo, a jen aby jste se nedivili, patřím mezi ty lidi, co se prostě nikdy neopálej, takže i když žiju celý život na ostrově, kde celoročně svítí sluníčko, mám pokožku mléčné barvy.

A kdo že je to Fily? Jak jste již jistě uhodli, je to moje chůva, která se o mě stará celý můj život, protože táta si užívá na moři a já dřepím tady. Ach jistě, musím ještě zmínit jak to tu vypadá a funguje. No, Uguru je z většiny osídlený, ale přesto je tu kousek ostrovu, kde jsou palmy a skály a všechny ty zábavný věci, no a jako správná rebelka a pirátova dcera se tam již odmalička vydávám, i když je to pro všechny obyvatele ostrovu přísně zakázáno, protože tam žijou jedovatý hadi.

Nesmím také zapomenout na školu, bez tý to přece nejde.

No... naše základní i střední škola je jedna velká budova, takže na chodbě vedle sebe potkáte šestiletého prvňáčka a devatenáctiletého čtvrťáka, tudíž pěknej chaos. Ale abychom se vrátili zpět do reality. Po půl roce přijíždí táta a vždycky mi přiveze něco suprovýho, takže se na něj moc těším a pochopitelně dnes, v den příjezdu, jsem zaspala.

Rychle jsem se učesala, hodila na sebe své tyrkysové tílko a bíle kraťasy.

Letěla jsem dolů po schodech jako splašené tornádo když tu jsem uslyšela chraplavý hlas Fily: „Shanty, už jsi vzhůru?” zakrákala.

„Jistě že. Už běžím vyhlížet tátu.” Už,už jsem chtěla utéct na pláž když na mě Fily opět zakrákala.

„Ale zlatíčko, na stole je snídaně!”

„Sním si ji potom, Fily!” odpověděla jsem.

„Ale vždyť ti vystydne!” Ježíš marjá, ta ženská nedá pokoj.

„Fily! Za chvíli je tu táta, snídaně počká a teď už mě nech jít!”

Utekla jsem na pláž a zahlédla tatínkovu loď, jak míří přímo ke mně. Začala jsem skákat a mávat rukama, aby viděli, že tu jsem a jako odpověď jsem zahlédla na přídi mávající postavičku.

O deset minut později jsem se  už objímala s tatínkem a vyprávěla mu, co vše jsem zažila za jeho nepřítomnosti a on na oplátku vyprávěl mě svá dobrodružství.

Když se později naobědval, vzal mě tatínek na procházku. Zastavili jsme se na našem tajném místečku, byl to takový kus skály trčící nad mořem.

„Shanty,musím ti něco říct,” řekl vážným hlasem táta. Otočila jsem se na něj a věděla, že nežertuje. „Musím se vydat na pevninu, už nemáme peníze. Jistě, máme hodně zlata a drahých kamenů, ale tady není nikdo, kdo by je odkoupil nebo směnil na peníze,” řekl mi táta.

„Ale... ale... ale, tati! Vždyť cesta na pevninu trvá několik měsíců, pak než najdeš kupce a cesta zpátky! Vždyť by jsi nestihl vánoce ani Silvestra ani moje narozky!” zaječela jsem na něj. Pak jsem se uklidnila a nasadila svůj prosebný ton. „Tatí, tatí, tatínku, vem mě s sebou, prosím! Já budu pomáhat, budu užitečná, můžu uklízet a vařit! Prosím, tatínku, nenechávej mě tu,” prosila jsem úpěnlivě.

„Ale miláčku, ty víš, že to nejde, co škola a tví kamarádi?” Jenže přesně tohle jsem čekala a měla jsem eso v rukávu.

„Ale tatínku, copak si neprověřuješ svou posádku? To i já o nich vím víc? Cožpak nevíš, že Vincenzo býval učitel? Mohl by mě učit! A co se týče kamarádů, kdybys tu byl častěji, věděl bys, že žádní nejsou.” A na tohle už neměl odpověď. Jen na mě zíral s vykulenýma očima a občas otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale pak ji opět zavřel, takže vypadal jako ryba na souši. Nasadila jsem vítězoslavný úsměv a když to táta zpozoroval, změkl a řekl: „Tentokrát jsi vyhrála, Shanty, ale bude to dřina, budeš muset makat stejně tvrdě jako ostatní z posádky.”

„Jůůů,” zavýskala jsem a skočila na tátu, div jsem ho nepovalila. „Děkuji ti, tatínku, děkuji ti moc. Slibuji, že budu poslouchat a pomáhat. Slibuji!” křičela jsem.

Když jsme se vrátili do domu, většina posádky již byla pryč. Buď šli za svými rodinami nebo se šli podívat po městě.

Vtrhla jsem dovnitř a začala se na celé kolo  radovat, že pojedu s nimi. Chlapi mi gratulovali a byli rádi. (Měli Shanty rádi. Na svůj věk byla velmi bystrá a pozorná nu a co bychom si nalhávali, byla také moc pěkná, ovšem nikdo z nich si na ni netroufl ani pomyslet "tímto" způsobem, kristova noho, vždyť je to dcera kapitána a navíc viděli, jak dobře mu to jde se sekerou).

„Co je to tu za kravál!” zakrákala Fily, když se dobelhala dolů ze schodů. Už jsem jí chtěla něco odseknout, když tu se do toho vložil táta.

„Má nejdražší, Fily. Radujte se! Budete mít volno,” řekl jí s úsměvem na tváři, ovšem Fily se neusmívala ani trošku a začala krákat na celý dům.

„To snad nemyslíte vážně pane Lucenzo! Vy si ze mě opět střílíte, že? Přece ji nechcete vzít s sebou!” ječela jako smyslů zbavená. „Ona na lodi nikdy nejela, ještě bude mít mořskou nemoc a bůh ví, co jí ti barbaři v noci provedou!”

Když to členové posádky uslyšeli, vrhli uražené pohledy na místo, kdy Fily jakž takž stála opřená o hůl.

Když to Fily zpozorovala dodala: „Nic proti vám pánové. Ale pane Lucenzo! Co její vzdělání a její každodenní život a... a... a...” začala koktat Fily.

„Tak dost, Fily!” vložila jsem se do toho. „To já se rozhodla, že pojedu, to já jsem přemluvila tátu, že pojedu a vy mi do toho nebudete kecat!” zaječela jsem jako šílená. Vím, že bych takhle se starou paní mluvit neměla, ale ona si o to říkala! „A teď si jdu sbalit!” odsekla jsem a vydala se do svého pokoje.

Zatímco já byla v pokoji a balila si věci na cestu, tatínek s Fily vše domluvil. Nabídl jí, že i v naší nepřítomnosti zde dál může bydlet a starat se o jejich pozemky za stále stejný plat, což Fily uklidnilo.

Mezi tím už také přišel již zmiňovaný Vincenzo a otec mu oznámil tu novinu, že jedu s nimi a on bude můj soukromý učitel.

Ze začátku z toho nebyl zrovna nadšený, ale pak ,když mu otec řekl, že za to bude dostávat zaplaceno, rázem byl šťastný jako blecha, a ti co kolem zrovna postávali, si z něj začali dělat legraci a navrhovali mu: „A Morgene, kolikpak bych dostal, kdybych jí každé ráno pomáhal s oblékáním, co?” říkali a začali se smát.

Táta se tomu nejdřív taky smál, ale pak už se mu to nelíbilo a dal tomu utrum.

Když jsem přišla dolů i s kompletně zabalenými věcmi, čekala tam na mě Fily a v rukou nějaký plátěný balíček. Až když jsem přišla blíž, ucítila jsem vůni buchet a došlo mi, co v tom balíčku asi je.

„Opatruj se, Shanty,a vrať se mi celá a zdravá.” Takhle milá ke mně ještě v životě nebyla, takže jsem byla velice dojatá. Rozloučila jsem se s ní, vzala si buchty a vydala se směrem k lodi.

Autor: LoveUfo, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dangerous Sea - 1. kapitola: