OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dangerous Sea - 2. kapitola

25.02.2012 (18:00) • LoveUfo • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 836×

Když jsem vstoupila na loď, byla jsem naprosto uchvácena. Popravdě řečeno, na lodi jsem nikdy nebyla,  táta mě na ni nikdy nepustil. A teď když jsem na ní stála a rozhlížela se kolem, div mi nevypadly oči z důlků.

Ta loď byla překrásná. Byla to krásná, mohutná loď s třemi stěžni, a obrovskými bílými plachtami.

Na přední části trupu byla dřevěná, oprýskaná, socha mořské pany. Barva již byla vybledlá a bylo na ní znát, že už prorazila nemálo vln a zažila hodně hurikánů a bouřek. Jak jsem se tam tak procházela a nekoukala jsem kam jdu, najednou jsem do někoho vrazila.

 „Kam koukáš, pako?" ozval se naštvaný a pisklavý hlas děvčete. Přede mnou si kecla na zadek přibližně čtrnáctiletá holka s lokýnkami po ramena vyšisovanýma od slunce.

„Promiň, omluvám se, nekoukala jsem na cestu," dostala jsem ze sebe.

„To vidím!" Byla jsem v šoku. Táta se nikdy nezmínil, že by někoho takového měl na palubě. Je to snad černý pasažér? Mám začít ječet? Né to je moc srabácký. Zatímco já takhle přemýšlela tak se ta holka zvedla a koukala na mě se stejně nechápavým pohledem.

„Kdo jsi?" vyhrkly jsme obě naráz.

„Ty první," opět jsme pronesly jednohlasně.

„Já jsem kapitánova dcera a kdo jsi k čertu ty?" řekla jsem.

„Já ti dám, nadávat tady do čertů, pche. Já jsem Alexis. Kámoši mi říkaj Lexi," řekla s nasupeným výrazem.

„Aha takže, Lexi, pořád jsi mi ne-" ani jsem to nestihla dopovědět a už mi do toho vpadla.

„Řekla jsem snad, že jsi moje kámoška? Ne! Takže mi neříkej, Lexi, ty... huso!" vyštěkla na mně. V tu chvíli jsem se přestala ovládat, zrudla jsem zlostí a začala ze sebe chrlit:

„Komu říkáš huso ty... ty... ty... ty, náno! Ani jsi mi neřekla, kdo jsi a nadáváš mi do hus! Jak se opovažuješ!Ty... ty.. -"  zakoktala jsem se.

„Co se to tu děje!? Ach... ou... hm... Shanty? Ehm... koukám že hm, že jsi se již seznámila s Lexi. "

Z ničeho nic se za mnou zjevil táta. Tak počkat! On ji zná? Není to černej pasažér? Co to sakra je?!

„Tati, kdo to doprčic je? Jak to, že ses o ní nikdy nezmínil a, a, a... no počkat co tady sakra někdo jako ona dělá,  neříkej mi že je členem posádky!" vychrlila jsem ze sebe.

 „Co myslíš tím, někdo jako já?" ozvala se dotčeně Alexis.

„Teď nemluvím s tebou," odsekla jsem. Alexis kupodivu zmlkla ale zaráželo mě, že táta taky.

„Tati? Halo! Je tam někdo? Proč mi nic neříkáš?" konečně se ozval ale z jeho odpovědi jsem nebyla vůbec nadšená.

„No... říkala jsi ať ti to neříkám... ale jak myslíš, no ona je členem posádky, je to dcera Jessicy." A to je zase kdo? Dělá si ze mně srandu? Já myslela, že na palubě není nikdo... hm, ženského pohlaví.

Né že by mi to vadilo, vlastně jsem si oddychla ale, zaráží mě že nevím kdo to je. Že se o tý Jessice nikdy nezmínil. Mají spolu snad něco? Né že bych mu to nepřála. Jak dlouho se spolu znaj? A kolik jí vůbec je? Bože co když spolu vážně něco maj?

Co když je Alexis moje sestra? Né! To určitě ne!

„Ahoj," ozval se za mnou příjemný a melodický hlas, otočila jsem se a brada mi spadla až někam do podpalubí. Wow. Přede mnou stála ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla. Měla vlasy černé jako uhel a  ten pohled, těch uhrančivých modrých očí. A o můj bože! Ta postava! Jak vystřižená z nějakýho luxusního časáku s modelkama. Na sobě měla černý kožený korzet, kožené kalhoty a po kolena vysoké, šněrovací boty.

Hlavně at to není Jessica. Neříkej že si Jessica. Neříkej že j-...

„Já sem Jessica. Ty jsi, Shanty, že?" Né teď už jsem jen rudý rajče.

„Ehm, jo. Chci říct ano, jsem Shanty. Ehm těší mě?" Na konci mi přeskočil hlas takže to vyznělo jako otázka. Ozval se překrásný smích. Kdyby o ní věděla Fily, tak by se v žádném případě nestrachovala, že se za mnou budou chlapi z posádky otáčet. Vždyť pokud budu stát vedle ní, tak si mě ani nevšimnou... Né že by mě to mrzelo.

„Koukám, že už jsi Lexi poznala," poznamenala a já cítila že rudnu ještě víc, pokud je to vůbec možné.

Jako vždycky, když jsem nervózní, ze mně vylítlo to první, co mě napadlo. „Bože, v kolika jste ji měla?" jakmile jsem to vyslovila, začala jsem se v duchu fackovat a měla jsem sto chutí udělat to i ve skutečnosti. Když je člověk totálně rudý a začne se stydět ještě víc, co se mu stane? Zfialoví? Pokud ano, asi to vypadalo že se dusím....

Pohlédla jsem na ni a čekala jsem že na mně bude hledět všelijak, jen né vysmátě. S naprostým klidem který jsem obdivovala mi odpověděla.

„V patnácti."

„Cože! Děláte si srandu? " vyprskla jsem.

„Tak za prvý, tykej mi. Za druhý, ano mám poměrně... pestrý smysl pro humor, ale srandu si nedělám," usmála se na mě. Jaká barva je po fialový?

„Aha ehm... Páni... Teda omlouvám se, že jsem to řekla tak, ukvapeně, opravdu se moc omlouvám prostě to ze mně vylítlo," začala jsem blekotat. Pak jsem se ohlédla na tátu, který se dusil smíchy.

„Tati! Co je tu podle tebe tak vtipnýho?" řekla jsem.

„Běž a podívej se do zrcadla," vyprskl táta smíchy. Myslela jsem že na něj skočím a začnu ho škrtit. Né že bych si něco takovýho kdy dovolila, ale uznejte.

Letmo jsem se zahlédla v zrcadle, které zrovna nějaký obr vynášel na loď. Bože!
Původně jsem si dělala srandu, ale já jsem opravdu fialovo-rudá! A moje vlasy! Vypadají jako ostnatý drát. Hm... je to tím, že fouká vítr, nebo se mi zlostí rozlétly na všechny strany? Nepochybuji ani o jednom. Hm... jaká je další barva v pořadí za fialovou? O můj bože, kéž bych se propadla, pomyslela jsem si.

Netuším jak je to možný ale ten den byl nejspíš opravdu můj den blbec. Proč? No hádej... Jakmile jsem pomyslela na to, že bych se chtěla propadnout, tak co se asi stalo?

Jo, přesně tak. Jediný co jsem zaregistrovala, bylo KŘACH, KŘUCH, KŘÁCH a pak jen tma.

Když jsem se probrala, myslela jsem že mi bouchne hlava.

Aů, bylo jediný na co jsem pomyslela, žádný: Kde to jsem? Co se mi to stalo?

Né, to né, jenom velký áů. Pomalu jsem otevřela oči a pomyslela si, že nejspíš ještě někde blouzním, protože to co jsem uviděla... hm, to prostě nemohla být skutečnost. Nebo ano? Nade mnou se skláněla Alexis s mokrým hadrem v rukou a starostlivým výrazem. Jakmile uviděla že se probouzím začala mlít pátý přes devátý.

„Promiň, že jsem na tebe byla hnusná, byla jsem jen naštvaná! Moc se omlouvám! Budeme kamarádky jo? Říkej mi Lexi! Jak je ti? Co tě bolí?"

Nejspíš by takhle mlela celý den kdybych jí nezastavila.

„Lexi, prosím bolí mě hlava. A vše odpuštěno... ehm, jen tak pro zajímavost, co tě přimělo ke změně názoru? Kde jsem se tu vzala a co se mi stalo?" zeptala jsem se. Lexi se zhluboka nadechla a pomalu pokračovala. Jo, jasně, bolí mě hlava, ale tohle bylo tempo, jak kdybych byla mentálně postižená a ona mi vysvětlovala k čemu je vidlička.

„Takže zaprvý, změna názoru. Byla jsem na tebe opravdu hnusná a mrzí mě to, vlastně, když mi řekli, že tu bude někdo v mým věku, byla jsem radostí bez sebe, ale před třema dnama, jsem si narazila rameno a jak jsi do mě narazila, tak to dost bolelo. Ale chápu, že jsi za to nemohla, jen jsi nekoukala před sebe, to já taky často dělám, jak myslíš, že bych asi jinak přišla k tomu rameni?

Takže se ještě jednou omlouvám za to jaká jsem byla, opravdu bych moc chtěla, abychom byly kámošky.

No a zadruhý, co se ti stalo a kde to jsi. Ehm, vážně nevím, jak je to možný a jakto že se to stalo zrovna tobě, ale nejspíš s sebou už delší dobu vozíme černý pasažéry. Červotoče. No a oni prožrali palubu a asi jsi moc dlouho stála na moc špatným místě, protože, no, prostě se najednou ozvala děsná rána a ty jsi skončila v podpalubí. Pěkně jsi se praštila do hlavy, ale máš štěstí, nebylo to nic vážného. Jen jsi se dost dlouho prospala. No a zatímco jsi spala, jsme už vypluli a podlaha je již zbavená těch brouků a opravená." To na mně bylo trochu moc informací. Už jsme vypluly?

Aha, tak proto mám ten divnej pocit v žaludku. No, snad to přejde.

„Už se neomlouvej, Lexi, je super, že budem kámošky," řekla jsem a mile se na ni usmála.

V tu chvíli vypadala jako malé dítě co dostalo vytouženou hračku, zorničky se jí rozšířily a zazubila se od ucha k uchu.

„Budeme nejlepší kámošky!" vypískla a objala mě. Jo, za jiných okolností bych si myslela, že je to dětinské, ale teď jsem byla štěstím bez sebe. Nic ale netrvá věčně. Do místnosti vstoupila Jessica a mně se rázem vybavilo vše, co se stalo, něž jsem ztratila vědomí - do nejmenších detailů. No, znovu se ocitám v roli přezrálého rajčete.

„Koukám, že už jsi se probrala. To jsem ráda, máme připravenou večeři," oznámila mi a s úsměvem dodala:   „Nemusíš se stydět, nemáš za co. Tak se přestaň červenat, oblíkni se a přijď se najíst".

S těmito slovy a úsměvem na tváři se otočila a vyšla z pokoje (*teoreticky je to kajuta, ale pokoj je... takový lepší).

Hned  jsem ji měla radši, líbil se mi její přístup k věcem. Lexi mi ukázala, kde co je a podala mi čisté, voňavé a bílé bavlněné kalhoty s bílou halenou.

Oblékla jsem se a společně s Lexi jsme se vydali na večeři.

Autor: LoveUfo, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dangerous Sea - 2. kapitola: