OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dcera Temnot - Prolog

21.09.2010 (20:00) • Valentine • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 512×

Prolog

Zrovna jsem běžela lesem a za mnou se hnalo spoustu lidí s vidlema. Ano, slyšíte dobře, právě mě totiž obvinili z čarodějnictví... Jo, já vím, já mám prostě smůlu. Milovala jsem běh a byla v něm dobrá. Mohla jsem běžet docela dlouhou dobu sprintem. Sice to s těmi dlouhými těžkými šaty šlo těžce, ale dalo se to. Když jsem je setřásla, zastavila jsem se. Utrhla jsem si kus šatů, aby se mi nepletly pod nohy. Vylezla jsem na strom.

Zase jsem uslyšela hluk. Podívala jsem se pod sebe. Achjo, doufám že si mě nevšimnou. Byli to zas ti vidláci. Zvedla jsem oči v sloup a snažila se pochytit něco z jejich konverzace.

„Ta zmizela tudy!“ ukazoval nějakým směřem, „Ale musí být čarodějnice! Vždyť si viděl, jak rychle běžela!“ prskal jinému muži ta slova do obličeje.

Náhle se vydali tím směrem, jakým ten muž ukazoval a já zatím seskočila ze stromu. Utíkala jsem, co nejrychleji jsem mohla a vyhýbala jsem se různým zvukům.

Vběhla jsem do něčeho tvrdého a na chvíli se mi zatemnilo v hlavě. Podívala jsem se nad sebe a viděla muže. Byl tak o hlavu větší než já.

Díval se na mně. Měl modré oči jako led. Přeběhl mi mráz po zádech.

„Jo, jo, klidně mě chytni. Když si myslíš, že jsem čarodějnice...,“ zamumlala jsem a dívala se na něj.

„Čarodějnice? Ty?“ zeptal se pochybně a zasmál se. „To si myslejí ti vesničani, co si neumí vysvětlit obyčejné přírodní jevy,“ smál se.

„Ty... ty si to nemyslíš?“ zeptala jsem se a všimla si, že je vážně krásný.

„Ne já k nim totiž nepatřím,“ zamračil se na nějaké místo nad mou hlavou.

Jen jsem na něj zírala. Tady platilo: Většina vyhrává, zbytek zemře.

„Tak pojď,“ řekl a přehodil si mně přes rameno. Snažila jsem se vzpírat, ale proti jeho síle jsem neměla šanci. Zuřila jsem. Chtěla jsem jít sama. Najednou se ovšem rozběhl, že jsem viděla jen rozmazanou šmouhu a mně se rozbolela hlava.

„Auuu,“ zaskučel najednou a zastavil se. Rychle mě pustil a zíral na mě jako bych byla nebezpečná.

„Co je?“ Zamračila jsem se na něj a poté jsem se na sebe podívala. Hořela jsem. Cože? Hořela, ale napálilo to. „Co to?“ zamumlala jsem a oheň najednou uhasl.

Po chvíli promluvil velmi tiše. „Nedivím se, že ti říkají čarodějnice," řekl a zasmál se. Mně to ovšem moc zábavné nepřišlo.

„Pokud proti mně něco máš tak zmiz nebo tě podpálím.“ Myslím si že to moc nebezpečně neznělo, protože se okamžitě rozesmál. Zamračila jsem se a zvedla jsem se ze země. Vydala jsem se nějakým směrem a jeho smích, co se ozýval za mnou, jsem se snažila nevnímat.

Nějakým způsobem mě neznámým se ovšem objevil přede mnou, ale já ho obešla a pokračovala dál. Zadržel mně.

„Promiň, bylo to nezdvořilé, ale ta věčnost je dlouhá...,“ řekl smutně.

„Věčnost? Věčnost? Pche! Všichni jednou umřou!“ zaječela jsem mu ty slova do obličeje a poté pokračovala ve své cestě do neznáma.

On šel za mnou. Mlčela jsem a on také. Ani jsem se na něj nepodívala. Po chvíli jsme se ocitli ve městě.

Prošla jsem dveřmi domu mé matky a otce, kteří se na mně vykašlali v dobu, co jsem se pro lidi stala čarodějnicí. Dnes ovšem rodiče nebyli doma.

Na zahrádce jsem si ze studny načerpala vodu. Trochu jsem se napila a zbytek jsem použila na umytí obličeje. Věděla jsem, že ten muž, kterého jsem potkala, tam někde stojí a pozoruje mně.

Sebrala jsem úplně nové šaty a zamířila do jiné místnosti se převléct. Naštěstí za mnou nešel. Vrátila jsem se a u zrcadla jsem si rozčesala vlasy a vyčesala si je do drdolu. Byla jsem k nepoznání. Ještě jsem sebrala plášť a přehodila jsem ho přes sebe.

Dveře zaskřípaly. Podívala jsem se na toho muže, který stál vedle mně. Celou dobu, co jsem se upravovala se ani nehnul. Pouze se teď koukal ke dveřím.

Autor: Valentine, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera Temnot - Prolog: