OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death in the fire - 2. kapitola

18.01.2013 (22:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 874×

2.kapitola

New Orleans, Lousiana

"Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu." Immanuel Kant

Dvacet. Dvacet jedna. Dvacet dva… Jako obvykle jsem dělal několik kliků, abych udržel svou vysportovanou postavu v kondici, a při tom koukal na televizi.

Třicet.

Pustili ho! Na tváři se mi objevil náznak úsměvu. Tak dlouho to trvalo. Přesně jednadvacet let. Teď budu moci svůj plán dokončit. Curtis mi bude opět návnadou. Každý ho bude podezírat z vražd, a když bude dost chytrý, schová se.

Znovu můj pohled vzhlédnul na obrazovku, kde novináři pronásledovali Curtise Warena. Chudák Curtis! Skončil jako návnada a odpykal si trest za vraždu, kterou nespáchal. Pohled na něho mi dělal dobře. Tolik ho vězení zlomilo. Z arogantního grázla se stal člověk, který ztratil sebeúctu. V jeho očích byl vidět strach. Z čeho? Netušil jsem a bylo mi to jedno. Tolik ho nenávidím. Za to, že si moji vraždu přivlastnil. No, vlastně mi to i vyhovovalo, ale o to nejde. Já jsem spasitel boží a já jediný můžu za ty vraždy! Za vraždy? Ne! Nejsou to vraždy, ale odplaty ženám, které hřešily. Tím nejhorším způsobem. Spasitel boží, jenž jsem já, je akorát musí potrestat a poslat do pekel, kde se budou smažit navěky věků ve věčných plamenech hříchů. Ano! Přesně tak.

Čtyřicet pět! Další kliky a další pohledy na obrazovku.

Kdyby té noci Curtis do New Orleansu nepřijel, určitě bych teď seděl ve vězení já. Pak bych nemohl dokončit svůj úkol spasitele božího. Ti hloupí policajti si ani před jednadvaceti lety nedokázali dát dvě a dvě dohromady. Tolik jsem jich potrestal a oni si pořád mysleli, že jde pouze o jednu oběť. Tomu je však konec. Až dokončím svůj plán, všichni budou vědět, kdo je spasitel boží. Kdo ty děvky potrestal za jejich hříchy! Přestal jsem s kliky a přešel ke stolu, kde byly vyskládané fotky. Ach bože! Tolik jich ještě musím potrestat. Můj ukazováček přejel přes fotku, kde se na mě usmívala zrzka s úsměvem od ucha k uchu. Byla krásná! Jako všechny ostatní. Škoda jen, že je to taková hříšná mrcha. Vzal jsem si fotku do ruky a pověsil ji na zeď k ostatním.

Teď jsi na řadě ty, Samanto!

Nemůžu se dočkat, až ji sežehnou plameny, které si ona zaslouží. Už za pár dní. Nejdřív se ale musím přesvědčit, že je moje chráněnka v pořádku. Zachránil jsem ji před jednadvaceti lety před tou mrchou, která ji nedokázala ochránit. Už je z ní krásná žena. Viděl jsem ji před rokem na letišti v New Orleans.

Pořád dávala té mrše květiny na hrob. Jako by ji měla ráda za to, že ji nedokázala ochránit. I dneska ji navštívím na hřbitově. Opět o mně nebude vědět. Schovám se za houštiny porostlých stromů a budu sledovat, jak roní slzy za tu mrchu. Dělá se mi vždycky zle. Trhá mi to srdce, když někdo z mých chráněnců není vděčný za to že jsem je zachránil. No nic. Budu ji muset nějak potrestat, pokud nezmění své chování. Pohlédl jsem na fotografii. Musím ale nejdřív splnit svůj úkol a pak ji potrestám! Jednadvacet let byla dlouhá doba na to, abych se dokázal dokonale připravit.

***

Abigail zaparkovala svoje Volvo na příjezdové cestě neworleanského hřbitova a nakráčela si to přímo ke hrobu matky. Dneska měla výročí smrti a tak jí nesla její oblíbené rudé růže.

Pořád se cítila pod psa. Uběhl týden od propuštění jejího biologického otce. Zatím se s ní nespojil. Někdy to však přijde. Věděla to. Z vězení už to několikrát zkoušel, ale ona mu nikdy neodpověděla. Neměla na to žaludek. Za to, co jí v dětství udělal, s ním nechtěla mít už nic společného. Nebyl den, aby se s matkou nehádal nebo ji nezbil. A když se snažila matku chránit, neváhal a uhodil i své vlastní dítě. To je neodpustitelné.

Křup!

Lekla se a rychle otočila hlavu k místu, odkud se ozýval zvuk. Nebuď paranoidní, opakovala si v duchu. Od doby, co je Curtis venku, je jak na trní.

Došla k hrobu a položila květiny na hranu mramorového náhrobku. Rozhodně neměla v plánu se tam dlouho zdržovat. Nesnášela hřbitovy. Vždycky měla takový divný pocit, jako by ji někdo sledoval.

Křup! Zase se ozvalo to divné křupnutí. Klid. Je to jen nějaké zatoulané zvíře. Nebuď takový posera! napomínala sama sebe. Pocit, že ji někdo sleduje, sílil. A tak se rozhodla raději rychle odejít.

Když však odcházela, zastavil ji známý hrubý hlas. „Emmo, počkej chvíli!“

Hrůzou jí vyschlo v krku. Chtěla hned utéct, ale nebylo kam.

„Nejsem Emma, ale Abigail. Co po mně, kruci, chceš!?“ Snažila se uklidnit. Měla z něj strach. Tolik se změnil. Téměř ho nepoznávala. Jeho černé vlasy byly plné šedin a modré oči, které vlastnila i ona, byly skalné a vybledlé.

„Promluvme si.“

„A o čem? Myslím, že si nemáme co říct!“ odbyla ho.

„Dej mi pět minut,“ žadonil

„Máš dvě minuty a pak odcházím.“ Dala si ruce v bok a čekala, než promluví. Vypadal opravdu žalostně. Byl jako vyměněný. „Chci, abys věděla, že jsem Sáru nezabil.“ Zadíval se jí zpříma do očí. Ani jednou neuhnul. Lže? Mluví pravdu?

„Myslím, že je dost pozdě mluvit o tvé nevině. Důkazy mluví jasně proti tobě a já tě tu noc v New Orleans viděla. Skláněl ses nad tělem.“

„To ano, ale já to neudělal. Přišel jsem, už když její tělo hořelo.“

„A proč to říkáš mně? Neměl bys o tom mluvit s právníkem?“ nadhodila. „Ten ti snad pomůže. Já s tím nemám nic společného.“

„Právník mi nepomůže. Už jsem si to bohužel odseděl.“ Vzdychl. „Víš, já chci tvoje odpuštění za to, co jsme ti v dětství provedl.“

„Děláš si ze mě srandu? Tohle se nedá odpustit!“ Do očí jí vtrhly dlouho potlačované slzy. „Copak si nevzpomínáš, co za hrůzy jsi spáchal? Nejdřív jsi začal pít, pak si bil mámu a i mě, když jsem ji bránila. To ti nikdy neodpustím!“

„Myslel jsem si, že tohle řekneš.“ Sklopil oči. „Já ti dávno odpustil.“ Co? On jí za něco odpustil? Přeslechla se snad?

„Proboha, za co?“

„Za to, že jsi mě neprávem obvinila z vraždy.“

„Neprávem? Vím, co jsem viděla.“

„Opravdu? Bylo ti šest, když se to stalo.“

Potichu přemýšlela. Je možné, že si ho spletla? Možná tam byl opravdu ještě někdo třetí. Ne! Nesmysl. Nikdo jiný by ji nechtěl zabít. Její máma byla vždycky moc hodná a až moc naivní. A co způsob, jakým zemřela? Vrah ji upálil na hranici. Možná to opravdu Curtis nebyl…

„Uvěřím ti, pokud budeš mít nějaký důkaz o tvé nevině. Jinak ne.“

„Sama víš, že důkaz nemám. Musíš mi uvěřit!“ Opět ten prosebný obličej.

„Proč tak moc chceš, abych ti uvěřila?“

„Protože jsi moje dcera a já chci náš vztah obnovit. Jako tenkrát, když jsem přijel do New Orleans.“

„Jo, vraždou vždycky upevníš vztah s rodinou,“ dodala ironicky a zašklebila se.

„Neudělal jsem to!“ zlobil se. Aspoň si to myslela podle jeho výrazu.

„Tak mi to dokaž!“

„Dej mi čas a já ti dokážu, že jsme to neudělal.“ Pak rychle odešel a dál se s ní nevybavoval. Oddychla si, když zmizel. Srdce jí tlouklo. Vůbec si nepředstavovala takové shledání s otcem po jednadvaceti letech. Co se stane, když doopravdy dokáže, že nevraždil on? Ne! To se nestane, protože vrah je opravdu Curtis. Byla o tom přesvědčená!

***

Samanta Rochesterová spěchala domů. Šla opět dlouho. Sakra! Declan už je určitě doma. Pohltil ji strach. Vždyť pro něho nemá ještě udělanou večeři a nepřipravila mu kávu, kterou si dával pokaždé, když přišel z práce.

Sakra! Bude hrozně zuřit. Vzala za kliku od nahrávacího studia Napolo a vešla do chladné noci. Zabolelo ji zápěstí, které měla ještě bolavé z minulého týdne, kdy jí ho málem zlomil. A to jen kvůli tomu, že šla na kafe s kolegyní z práce a přišla domů pozdě. Co jí udělá tentokrát? Strachem nemohla ani dýchat. Jeho terorizování trvalo pět let. Když se vzali, byl to dokonalý muž. To byla ještě doba, kdy si myslela, že ji miluje a ona jeho.

Teď by ale od něho nejraději utekla. Tolik ho nenáviděla! Nemohla utéct. Kvůli společnému dítěti. Declan by jí malého Tomase vzal. Pak už by ho nikdy neviděla. To nesmí dopustit.

„Sam?“ ozvalo se jí za zády. „ Půjdeš s námi na panáka?“ Ve tmě rozeznala kolegy. Danyho a Sookyho, jak se rád přezdíval. Jak ráda by šla. Konečně by se odreagovala od svých starostí.

„Je mi líto, hoši, ale chvátám domů.“ Zamávala na ně a nastoupila do auta. Spatřila ještě jejich zklamané tváře. Měla oba dva opravdu ráda. Měli spolu pořad, který každé odpoledne až do večera pouštěli do rádia. Většinou se jednalo o politická témata, takže dělali z politiků pěkné blbce. Vlastně z nich udělali ještě větší, než doopravdy jsou.

Nastartovala svoje malé autíčko a vyjela. Ať nejsou žádné kolony, prosím! modlila se v duchu. I když věděla, že to nemá cenu. Nevěřila v Boha. Protože kdyby existoval, nežilo by se jí tak mizerně.

Začichala. Cítila v autě benzín? Jak to? Nevěnovala tomu pozornost, zřejmě měla halucinaci. To se stává, když je člověk nervózní a spěchá, nebo ne? Poté se koukla do zpětného zrcátka a spatřila v něm postavu. Další halucinace? Ne! To určitě ne. Muž vytáhl z kabátu zbraň.

„Zastav!“ řekl jedním slovem. Poslechla ho.

Co po ní sakra chce?

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death in the fire - 2. kapitola: