Death in the fire - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Doktorka forenzní psychologie a novinářka specializující se na sériové vrahy Abby Colemanová se vrátila do New Orleans, aby prodala rodinný dům, kde byla zavražděna její matka. Z vraždy byl obviněn Abbyin otec díky jejímu svědectví. Po dvaceti letech ho však z vězení pustili a New Orleans začal paralyzovat vrah, který své oběti upaluje zaživa jako její matku. Je možné, že vrah napodobuje práci jejího otce? Nebo opět vraždí otec? Jaký má motiv? Když je přizvána k případu, rozhodně se zapomíná svěřit s tím, kdo doopravdy je. Je totiž plně rozhodnutá zjistit pravdu ohledně vražd. A to by nemohla, pokud by charismatický detektiv Rick Gray zjistil, že je dcerou hlavního podezřelého. Má snad smrt její matky něco společného s vraždami po dvaceti letech? Nebo je to jen náhoda? Co když její otec matku nezavraždil a ona si spletla vraha se svým otcem? Je možné, že New Orleansem pobíhá sériový vrah s jasným plánem, do kterého chce zasvětit i ji?

22.01.2013 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 746×

3. Kapitola

New Orleans, Louisiana

„Je možné vyhýbat se smrti, ale ne se jí vyhnout." Latinské přísloví

Svou oběť jsem zavezl do bažin, kde nás nikdo nemohl rušit. Nedaleko jsou sice chaty a i domy, ale pochybuji, že by někdo mohl něco zahlédnout. Pevně jsem ji svázal k připravenému kříži z kovu. Tolik se bránila, dokonce jí i z úst vypadl roubík a začala křičet. Snad to nikdo neslyšel.

Když už byla přivázaná, chvíli jsem čekal, než se uklidní. Uklidnila se docela rychle. Pak jsem jí řekl, že když nebude křičet, sundám jí roubík. Poslechla.

„Proč tohle děláte?“ V hlase jí zazněl strach. Neodpověděl jsem jí. Poté jsem ji polil benzínem, který jsem měl ve svém autě nedaleko od místa, kde jsem tu hříšnici držel.

„Prosím, nedělejte to. Mám dítě a manžela. Prosím!“

Dítě? Vždyť se o něj nestará. Mrcha!

„Já mám peníze. Teda můj manžel má peníze. Dá vám výkupné.“

O výkupné mi nejde, mrcho!

„Co se mnou chcete dělat?“

Když jsem zapálil sirku, hned jí to došlo a začala křičet. Byl to úplný balzám pro mé uši.

„Hřešila jsi a teď musíš zaplatit svým životem. Doufám, že se dostaneš za své hříchy do pekla.“

Hodil jsem na ni sirku a ona vzplála jako živá pochodeň. Stál jsem tam a koukal, jak umírá. První hříšnice zaplatila za své hříchy. Spasitel boží ve svém úkolu uspěl.

***

Detektiv Rick Gray stál na místě činu a nemohl uvěřit svým očím. Jaké zvíře může být tohohle schopné? Viděl za svou desetiletou kariéru spoustu mrtvých těl, ale nic se nepodobalo tomuhle. Z dálky ještě slyšel skupinu zvracejících policistů, kteří přijeli na místo činu jako první. Měl co dělat, aby se k nim nepřipojil.

Oběť byla přivázaná ke kovovému kříži. Spálená na troud. Na kostře nebylo nic než ohořelé kusy masa, které se pohupovaly podle větru. Tělo ještě doutnalo. Nikdy nezapomene na ten zápach spáleného masa. Bude ho provázet celý život.

Podíval se na jednoho technika, který zvedal ze země peněženku. Trošku popálenou, ale možná našli identitu oběti. Jen kdyby to bylo tak lehké.

„Tak co tu máš, Barny?“

„Peněženku. Patří…“ Otevřel ji. „Samantě Rochesterové. Podle občanky je jí děvětadvacet let.“

„Ať o ní zjistí, co se dá. Pak mi dej vědět. Možná, že naší oběti nepatří.“ Technik přikývl a dal se do práce. Rick se koukl za žlutou pásku. Opět tam byli novináři. Jak je nesnášel. Vždycky napsali do novin takové lži, že někdy ovlivnili vyšetřování těch nejbrutálnějších vražd. Je to sice jejich práce, ale mohli by se krotit.

Za páskou spatřil i svého dlouholetého kolegu. Maxe Quina. Opět měl na sobě šedý oblek, který mu obepínal jeho pupek. Je mu něco přes čtyřicet, ale jeho kudrnaté zrzavé vlasy ho omlazovaly. Vypadal jako skřítek z pohádky. Max se na něho podíval.

Oba dva byli tak odlišní. A přesto dobří kolegové a ještě lepší kamarádi. Rick si nikdy neliboval v oblecích jako Max. Raději dával přednost volným džínům, tričku a černé kožené bundě.

„Tak co, parťáku, máme tu vraždu?“ přišel k němu Max.

„Jo, někdo naší oběť upálil zaživa.“ Ukázal na kovový kříž. „Za chvíli přijede patolog s antropologem a potvrdí naší teorii.“

„A co nějaký důkazy?“ Max pobledl, když hleděl na oběť. Byl to sice silný chlap a také za svou karieru viděl desítky míst činu, ale tohle muselo otřást každým.

„Našli jsme peněženku, která patří Samantě Rochesterové. Technici to už prověřují,“ oznámil Maxovi.

„A co tvoje teorie?“

„No, zatím nic moc.“ Jednou rukou ukázal na příjezdovou cestu, která vedla klesíku.

„Myslím, že oběť vrah přinutil sem přijet autem. A pak ji svázal.“

„Našlo se nějaké auto?“

„No právě. Technici našli auto asi kilometr odsud. Nikdo v něm nebyl a bylo dokonale ukryto za houštinami. Ještě se prověřuje, čí je.“

„Vypadá to na promyšlenou vraždu.“

„Jo, to určitě. Vrah si dal práci s tím křížem. Musel mít na to hodně času a musel si dávat pozor, aby ho nikdo neviděl. Když zapálíš v noci oheň, někdo si toho musel přece všimnout.“

„Nezapomínej, že jsme docela na odlehlé části New Orleans,“ dodal Max „Nedaleko jsou chaty a domy, kde bydlí lidi. Zkusme se aspoň zeptat, jestli něco neviděli.“

Max přikývl, když vtom přišel znovu Barny. „Samanta Rochesterová včera v noci zmizela. Je docela možné, že je to ona. Potvrdí to až patolog se soudním antropologem. Nic ale neodpovídá tomu, že by to měl být někdo jiný.“

„A co to auto, které se našlo?“ zeptal se Max.

„To auta je psané na Declana Rochestera. Je to Rochesterové manžel.“

„Tím pádem je to jasné. Určitě je obětí Rochesterová,“ prohodil Rick. Pak Bárny odešel dělat svou práci.

„Co si o tom myslíš, Maxi?“

„Nevím, co si o tom mám myslet. Dokonce přemýšlím, jestli už se náhodou něco takového nestalo. Musíme projít všechny složky vyřešených i nevyřešených vražd.“

„Řeknu Lovelové, aby se na to mrkla.“ Oba detektivové se vydali ptát se po okolí, jestli něco obyvatelé New Orleans neviděli.

***

Abigail pracovala na jednom článku ohledně loupežného přepadení, když na příjezdové cestě zastavilo auto. Nikoho nečekala. Kdo to může být? Podívala se z okna a uviděla policejní auto. Divné! První jí přišel na mysl adoptivní otec. Je mrtvý? Stalo se mu snad něco? Ne! To je přece blbost. Už by o tom věděla od jeho druhé manželky.

Otevřela dveře dřív, než stačil někdo zaklepat. Spatřila dva policisty bez uniformy. Nejspíš detektivy. Jeden měl na sobě šedé sako, které ho obepínalo. A ten druhý měl volné džíny a koženou bundu, která mu sedla.

„Stalo se něco?“ zeptala se vyděšeně a ani nepozdravila.

„Vražda,“ vybafl policista v saku.

„Já jsem detektiv Rick Gray a tohle je můj kolega Max Quin.“ Ukázal jí odznak.

„Vražda?“ Zatmělo se jí před očima. Ať to není nikdo z blízkých. Přece by se tu jinak policisti neobjevili. A ještě k tomu detektivové. „Zabili snad mého otce, nebo…?“

Kdyby ji detektiv Gray nezachytil za ruku, zřejmě by omdlela. Pomohl jí sednout si na venkovní houpačku.

„Omlouvám se, zřejmě došlo k nedorozumění.“ Všimla si detektiva Graye, jak se podíval přísně na svého o několik let staršího kolegu. Ten se omluvně zatvářil.

„Tolik jste mě vyděsili.“ Úlevou si oddychla, i když to nebylo správné. Přece umřel člověk.

„Ještě jednou se omlouvám.“

„A já obzvlášť,“ ozval se Max.

Rick by ho nejraději uškrtil za jeho nerozvážnou povahu. Copak by to s ním taky nešlehlo, kdyby k němu přišel detektiv a vyhrkl, že se stala vražda? Aniž by vyvrátil, že jde o jeho příbuzného. Nejdřív by měl přemýšlet mozkem a ne strašit lidi. Každého by přece napadlo, že když lidi navštíví policie a mluví o vraždě, představují si různé věci. A nejdřív je napadnou příbuzní.

„V pořádku." Pokusila se o úsměv. Natáhla ruku k prvnímu policistovi a to byl Rick. „Já jsem Abigail Colemanová.“ Pak natáhla ruku k dalšímu policistovi. „Proč jste teda tady, když nezabili někoho z mích blízkých?“

„Oběť zavraždili asi půl kilometr od vašeho domu. Mysleli jsme, jestli jste náhodou něco neviděla. Například projíždějící auto.“ Max vytáhl notýsek, aby si mohl zapisovat informace, které by mohla Abigail poskytnout.

„Bohužel ne. Moc aut tudy nejezdí. Určitě bych si něčeho všimla.“ Podívala se na detektiva Graye. Byl to velmi charismatický muž. Měl černé vlasy, ostré rysy a krásně průzračné modré oči. „A proč se vůbec vyptáváte mě? Půl kilometr je od vraždy dost daleko.“

„Vyptáváme se každého do kilometru. Jsme přesvědčeni, že tudy musel vrah se svou obětí projíždět,“ vysvětlil.

„To není pravda. Mohl to objet lesem, aniž by ho někdo viděl.“ Zvedla se z houpačky. „Přes můj pozemek se dostanete na cestu, která vede do lesa. Nevím, v jakém je stavu, ale určitě se tam dá projet.“

„Můžeme se tam podívat?“ zeptal se Max.

„Samozřejmě. Kdykoliv budete chtít.“

Ještě se jí nezapoměli zeptat na spoustu otázek a když už vyčerpali svoje otázky, vydali se k autu.

„Kdybyste si přece jenom na něco vzpomněla, stačí se ozvat.“ Detektiv Gray jí podal vizitku. „Zatím na sebe dávejte pozor. Nevíme, jestli se tu třeba vrah nepoflakuje.“

„Myslíte, že by mohl zaútočit znova?“ zajímalo ji.

Odpověděl jí Rick. „Kdo ví, co je to za šílence.“ Když odcházeli, stačila se ještě zeptat:

„Jak oběť zemřela?“

„To vám bohužel nemůžeme říct.“ Max už nasedal do auta, Rick pohlédl na Abby.

„Dejme tomu, že vrah použil oheň.“ Pak odjeli.

Oheň? Teď si rozhodně vzpomněla na svého biologického otce. Že by znovu vraždil? Nebo je to jen náhoda? Je ale divné, že se stala podobná vražda s ohněm o půl kilometru dál, než před dvaceti lety.

Musí toho zjistit víc, aby měla klid.

Ať se mílí. Její otec nemohl prostě znovu vraždit. Minulost se nesmí opakovat.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování