OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death in the fire - 7. kapitola

15.02.2013 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 708×

7. Kapitola

„Protože není jisté, na kterém místě tě čeká smrt, čekej ji všude"

- Seneca

Rick na Abigail nemusel dlouho čekat. Jakmile se opřel o svoje auto s myšlenkou, že na ni počká venku a ne v autě, vycházela už z budovy, kde měla svou ordinaci.

Všiml si, že místo přiléhavého kostýmku si na sebe vzala upnuté džíny a zelené tričko s výstřihem do V.

Čekal, než k němu dojde, a pak se ze zvědavostí zeptal: „Tak co, doktorko, co si myslíš, že na místě činu najdeš?“

„Doufám, že existuje něco, co by nás posunulo dál. Na místě činu se dozvím o psychice vraha hodně a to nás právě posune dál.“

„K tomu ti nestačí jen fotky? Většina psychologů pracuje někde ve své kanceláři a na místa činu nechodí. Nelíbí se mi, že budeš na mém místě činu.“

„Jo, ale já nejsem jako většina psychologů. A navíc vím, co dělat na místě činu, mám tři dokto…“

„Já vím,“ skočil jí do řeči. „Máš tři doktoráty. Předhazuješ mi to snad pokaždé, když se vidíme.“

Vůbec mu nezapadala do žebříčku psychologů. Psychologové mají být přece tlustí, staří dědkové s pleší na hlavě a měli by být cítit po tabáku. Ona byla úplně jiná. Mohla se pyšnit svou dokonalou postavou, kterou si nejspíš udržuje pravidelným cvičením, a vůbec nevoněla po tabáku, ale po jasmínu, který se mu čím dál tím víc zavrtával do hlavy. Její vůně ho vábila jako sladký med vosy.

„A co bude teď s Warenem, když je jasné, že to neudělal?“

Obešel auto a hleděl na Abigail přes střechu auta. „Zatím ho necháme pěkně v chládku. Třeba v tom má prsty. Kdo ví?“

Pak nasedl do auta a Abigail udělala to samé.

Byl zvědavý na její schopnosti. Na to, co předvede. Nevěřil v psychologii, nebyla to jasná fakta. Profil může sedět na několik podezřelých a vrah mezi nimi nemusí být. Věřil v důkazy. Ty jediné můžou odhalit vraha. Nebo snad ne?

Cestou k místu činu byli téměř zticha. Ricka deptalo to strašné ticho. Po očku sledoval doktorku. Koukala do okna na ubíhající cestu a zdálo se, že přemýšlí.

Čím dál víc mu připomínala psychologa, který měl pomoct jeho ženě Olívii. Byla stejně odtažitá a chladná. Neprojevovala k případu žádné emoce, jako by byly oběti jen spálené hadrové panenky, a ne lidi z masa a z kostí. Copak ji vůbec nezasáhla smrt těch žen? Není jí jich líto? Rozčiloval ho její přístup k případu. Nesnášel psychologii a vlastně všechno, co k tomu patřilo. Takže i doktory v bílých pláštích, kteří se vám vrtají v hlavě. A to právě ona byla. Psycholog vrtající se v hlavě.

Vzpomněl si na kluka, který vyběhl z její ordinace se slzami v očích a plný vzteku. Střetli se na schodech. Důkaz, že psychologové vůbec nepomáhají. A to samé bylo i s Oliviiným psychologem. Šlo mu jen o peníze. Vždycky šlo o peníze. V jakékoliv branži.

„Proč sis vybrala psychologii? Kvůli penězům? Myslím, že ty terapie určitě vynáší dost peněz,“ prolomil to nesnesitelné ticho. Došlo mu, že nezačal dobře. Mohl přece začít míň rýpavou otázkou. Ale nemohl si v její přítomnosti pomoct. Pořád měl před očima Olívii a toho nesnesitelného psychologa ve značkovém obleku. Házel Abigail do stejného pytle. Nebylo to správné a on to věděl. Možná není taková, jak se mu zdá. Vždyť když ji viděl poprvé, dokázala projevovat emoce. Málem omdlela, když na ni Max vybafl, že za ní přišli kvůli vraždě. Proč ta náhlá změna? Proč se najednou drží dál jako ledová královna? Strašně moc ho to rozčilovalo a netušil proč.

Konečně se na něj otočila, ale mračila se.

„Nevybrala jsem si psychologii kvůli penězům. Věř mi. Psychologové za terapie moc nevydělávají, i když si to každý myslí. A můj důvod, proč jsem si vybrala psychologii, bys stejně nepochopil, a nemusí tě vůbec zajímat.“ Opět ten její ledový tón. „Zas tak dlouho se neznáme, abych se ti musela svěřovat.“ Znovu pohlédla do okna.

Svou práci si vybrala z jednoho velkého důvodu. Chtěla vědět, proč její otec zabil její matku. Nikdy se to nedozvěděla. Myslela, že jí v tom psychologie pomůže. Že nakonec rozlouskne jeho temné myšlenky, které ho donutily vraždit. A nakonec se všechno rozsype jako hromádka karet, protože možná za její vraždou Curtis vůbec nemusel být. Byla už unavena z toho věčného hledání pravdy. Už na to neměla sílu. Přesto celých deset let pátrá a pátrá. Nedokáže to zastavit. Je to jako droga. Vůbec netušila, co bude dělat, když se dozví pravdu a celé její pátrání skončí.

Vlídnějším hlasem se optal: „Takže to znamená, že o tom nechceš mluvit?“ snažil se být trošku milejší. Možná její tlustá, chladná slupka brzo opadne.

„Koukejme, i poldům to někdy pálí,“ zase se otočila pohledem do okna. Pozorovala ubíhající cestu.

Její výsměšná poznámka se mu vůbec nelíbila. Raději už ji nechal být. Akorát by přilil olej do ohně, pak by se strhla nejspíš hádka o ničem.

Pořád cítil to hrozné napětí mezi nimi. Nešlo to přehlédnout.

Když přijeli na místo činu, pořád byli na místě novináři a technici. Abigail vystoupila hned potom, co vystoupil on. Hned se u nich vytvořila smečka novinářů. Oni nejspíš dobře věděli, co je Abigail zač. Hned je nejspíš napadlo, že veze psychologa, který obhlédne místo činu.

„Doktorko Colemanová, co si myslíte o těch vraždách?“ začal jeden z novinářů. Byl oblečený do saka a na hlavě měl hnědé chmýří vlasů s melírem. Byl docela mladý. Mohlo být mu něco po dvacítce. Zelenáč.

A dokonce znal Abigail jménem, pomyslel si Rick.

Nějaký policista v uniformě mu pomohl rozehnat novináře. On pak nadzvedl žlutou pásku, která ohraničovala místo činu, aby Abi mohla pásku podlézt.

„Drž se u mě,“ řekl a zavedl ji přímo do středu místa činu. „Možná jsi mi zapomněla něco říct, ne? Jak to, že tě znají novináři?“ 

Pokud je známá, určitě se nevyhnou novinářům. Zatím to šlo v pohodě. Měli zájem jen o případ. Teď to však bude jinak. Známá osoba na místě činu nevěštila nikdy nic dobrého a psycholog už vůbec ne.

„No, napsala jsem několik knih o Sériových vrazích. A navíc jsem dcerou Alexe Colemana. Je to jeden z nejlepších psychologů. To on mě všechno naučil,“ nedodala adoptivní otec. To už vědět nemusel. Kdyby se náhodou dozvěděl, že je dcerou Curtise Warena, určitě by jí zakázal jakýmkoliv způsobem zasahovat do případu. A to ona nepotřebovala. Musela se dozvědět pravdu o těch vraždách a o otci, který byl nejspíš neprávem obviněn z vraždy před jednadvaceti lety, když ho identifikovala jako vraha.

Pořád si dokola opakovala, že tu noc Curtise na místě činu viděla. Nemohla se splést, ale dětská mysl si dokáže pěkně pohrát. Možná, že to bylo úplně jinak.

Jakmile byli na místě, ucítila zápach spáleného masa. Zvedl se jí žaludek při představě, že právě tady oběť zemřela. Nenechala to na sobě znát. Je to akorát slabost. A ona je doktorka. Už se seznámila se smrtí. Dokonce hodně zblízka.

„Tady ji zabil?“ ukázala na kovovou tyč, ze které technici odloupávali ještě kousky masa. Dělalo se jí nevolno. Držela svoji snídani v bezpečí ve svém žaludku.

„Jo, přesně tohle je to místo. Svázal ji pevně provazem, polil benzínem a zapálil jako tu předešlou.“ Rick si všiml, jak Abigail na chvíli zbledla. Možná jí to začalo docházet a tvrdá, chladná slupka začala opadat. Mýlil se. Její tvrdá maska byla příliš tvrdá na to, aby se tak rychle zlomila.

Když se na něj podruhé podívala, měla opět svůj výraz chladné profesionální doktorky. Nesnášel ten výraz.

Poté se tím chladným pohledem porozhlédla po místě činu. Jako by to byl jen park a všude pobíhaly děti se svými rodiči. Nejspíš jí nepřišlo, že stojí na místě činu, kde ještě technici pobíhali a hledali veškeré stopy, které by je mohli zavést k vrahovi. Rozhlížela se a zkoumala celé místo činu nejmíň půl hodiny.

„Tak co? Už máš všechno nastudovaný a můžeme jít? Sepíšeš si to doma nebo u nás na stanici.“ Vůbec se mu nelíbilo, že je na místě činu. Sice pracoval s ženami, které byly na místech činu každý den, ale u Abigail to bylo něco jiného. Aspoň si to myslel.

Nereagovala na něj. Pořád jen hleděla na kovovou tyč a začala mluvit. Myšlenky se jí pomaloučku střádaly v hlavě. Skládala si jednotlivé dílky jako nějakou skládačku. „Před stoletími upalovali většinou ženy za čarodějnictví nebo za kacířství. Trestali je za hříchy proti církvi, nebo že provedly morální hřích?“

„Dějepis nám tu ale k ničemu není, ne?“ neudržel se a rýpnul si.

„Jak se to vezme. Vrah si nejspíš myslí, že ty ženy podle něho spáchaly nějaký hřích. Může to být cokoliv, co souvisí s církví, anebo taky ne. Je to všechno v jeho hlavě.“

„Schizofrenik?“

„Ne, to určitě ne. Na to je místo činu až moc pečlivě připravené.“

„Dobře, co je teda zač, doktorko?“

Přešla blíž k tyči a všimla si stop otlačených v hlíně. Chvíli si je prohlížela. Mohlo to být tak číslo 45-48. Neodhadla to. „To nevím, zdá se, že svou oběť pozoroval, když ji upaloval. Nestál tu dlouho. Polil ji benzínem a to urychlilo její smrt. Shořela rychleji.“

„Sadista?“

„Ne nezbytně,“ znovu zapřemýšlela. „Pozoroval ji, když hořela a cítila bolesti. To ho možná vzrušovalo. A taky měl kontrolu nad jejím životem. Což určitým způsobem tahle individua taky vzrušuje. Měla na sobě oběť oblečení, nebo byly na těle známky sexuálního napadení?“

„To se nedá říct hned. Oběť byla natolik spálená, že stěží budeme odhalovat její identitu. Nemáme ani její otisky,“ řekl a dal si ruce do kapes od džínů.

Podívala se znovu na tyč. „Svázal ji, aby nad ní měl kontrolu. Nemá rád, když se mu oběť vzpírá. Proto si možná vybírá oběti, které jsou slabší než on. Podle těch stop odhaduju, že bude dost vysoký a bude docela dost vážit.“

„Je možné, že vrah oběť znal?“

„Vždycky, když se na tváři oběti najde zohavení, je jasné, že vrah svou oběť znal. Tady to nemůžu jen tak určit. Byla upálená a to zohavilo celé její tělo. Na druhou stranu se mu koukala do očí, když ji spalovaly plameny. Teda když se koukneš na stopy, tak vrah na ni kouká. To znamená, že ji nejspíš neznal a neměl výčitky svědomí. Ostatní věci ti řeknu na stanici. Budu potřebovat fotky z míst činu, patologické výsledky, toxikologii a veškeré informace o obětech.“

„Vytvoříš profil?“ Zapsal si všechno, co bude potřebovat, do zápisníku.

„Jo, budu se snažit. I když to nebude snadné. Zdá se, že tenhle vrah se vymyká učebnicovým příkladům.“

Rick se zahleděl na novináře. „Budeme varovat lidi?“

„Bylo by to stejně k ničemu. Svoji oběť si najde i tak. Nikdo nerespektuje varování. Myslí si, že se jim nic stát nemůže. A navíc si dá vrah na chvíli pauzu. Policejní jednotky jsou všude a on nebude riskovat chycení. Zatím nechce být chycený.“

„To budeme čekat se založenýma rukama na další oběť?“ Kolik jich ještě zabije, než ho dokážou chytit?

„To rozhodně ne. Budeme přece pracovat na případu. Určitě něco objevíme a chytíme ho.“

***

Byla smůla, že jsem nemohl navštívit místo činu. Toužil jsem vidět Abigail, jak se zajímá o mé dílo. Jak přemýšlí nad tím, kdo jsem. Za chvíli to zjistí. Bude vědět, že jsem ji zachránil před její mámou. A ty ostatní taky.

Večer ji zase uvidím. Moje svěřenka bude opět ve svém starém domě, kde jsem zabil její mámu. Baví mě ji sledovat při spánku. Dává mi to pocit něčeho, co mi říká, abych ve svém úkolu pokračoval. Jsem služebník boží, ale i její hrdina.

Myslím si, že si myslí, že si dám určitě přestávku. Ale to se mýlí. Nedám. Mám tolik žen, které si ještě zaslouží potrestat. A tolik svěřenců, kteří potřebují zachránit. Zaslouží si druhou šanci.

Kouknu se na obrazovku, na které se objevila dokonalá postava Abigail. Byla vidět z dálky, ale já viděl, jak si prohlíží místo, kde jsem potrestal tu ženskou.

Jo, Laura! Byla tak naivní. Snad si nemyslela, že ji pustím? Stačilo jenom postrašit ji zbraní a udělala všechno, co jsem chtěl. Neměl jsem pak problém ji svázat. Byla jak vystrašené kuřátko. Miluju ten pohled plný utrpení a bolesti.

Tak, kdo bude další? Pohlédl jsem na fotografie a vybral si hnědovlasou krásku. Hříšnici! Anna! Další hříšnice. Tentokrát její smrt bude brutálnější. Mám všechno připravené. Nejdřív ale znova navštívím Abigail. Nemůžu se dočkat!

***

Seděla na pohovce v obýváku a vyndávala veškeré informace z místa činu a o obětech z krabic. Bylo jich dost. Celkem čtyři. V každé krabici byly fotografie, videa, ale i pitevní zprávy a informace o obětech. Teda aspoň o té jedné, kterou identifikovali.

Dala se do práce hned. Potřebovali profil vraha okamžitě. Jedině tak měli možnost ho chytit. Otevřela první krabici, v které našla fotografie z prvního místa činu. Oběť byla přivázaná nějakým druhem provazu, který neznala. Zřejmě byl nehořlavý, protože se mu oheň, jak se zdálo, vyhnul.

Koukla se na fotografii z místa činu. Stejný typ uzlu. Zajímavé! Co to vypovídá o vrahovi?

Narazila na fotografii, kde byla vyfocená celá oběť. Uhořela zaživa! To bylo vidět hned na jejím obličeji, který vytvořil posmrtnou grimasu. Její rozteklá kůže vytvářela malé spálené hrudky.

Zavřela oči a na chvíli se přenesla do noci, kdy to viděla naživo. Policie se snažila odvrátit její pohled od té hrůzy, ale stejně to nemělo cenu. Viděla téměř všechno. Ohořelé tělo své matky, ale i otce, kterého policie poutala. Nikdy nezapomene na ten zápach spáleného masa. Spáleného lidského masa!

Promnula si krk. Uslyšela zakřupání. Dostala hlad, a tak zašla do kuchyně, kde si připravila těstoviny se sýrem. Do práce se vrhla, jakmile se najedla. Náhle pocítila něco zvláštního. Pocit, jako by někdo na ni upíral oči. Otočila se za sebe, kde byly francouzské dveře. Nebyly zatažené závěsy. Je tam někdo? Hloupost! Jen si něco namlouvá. Její mysl si s ní opět pohrává. Anebo taky ne. Jeden kilometr odsud zabil ženu. Je to pádný důvod, proč se bát. Zvedla se s myšlenkou, že zatáhne závěsy.

Buch! Buch!

Leknutím nadskočila. Co to je? Ozvalo se to z její ložnice? Roztlouklo se jí srdce. Je někdo v jejím domě? A v ložnici, kde má zbraň, kterou si opatřila před několika měsíci, aby se mohla bránit? Vzala si do ruky první věc, která ji napadla, a to vázu ze stolu. Není to sice kdovíjaká zbraň, ale ke svým účelům snad postačí.

Namířila si to do ložnice. Tichými kroky. Ani podlaha nezapraskala. Došla ke dveřím ložnice. Chvíli vyčkávala. Slyší snad kroky? Ne, to není možné.

Rychle rozsvítila v ložnici a porozhlédla se po ní. Nikdo nikde. Rychle běžela k nočnímu stolku a vzala si z ní zbraň. Vázu položila na noční stolek.

Hned se cítila bezpečněji se zbraní v ruce. Pak si všimla otevřeného okna v ložnici. Otevírala ho? Ne, tohle okno otevírala málokdy, protože vždy šlo pak špatně zavřít. Kdo ho tedy otevřel? Je docela možné, že ho otevřela ona a zapomněla na to. Šla ho tedy zavřít.

Zbraň z ruky ale nedala. Pohlédla do tmy, ale nic nezahlédla. Jen černočernou tmu, která byla černá jako uhel. Zhasla v ložnici a se zbraní v ruce došla ke dveřím od vchodu. Tam popostrčila stoleček s vázou, v které byla suchá kytka. Kdyby někdo otevřel dveře, uslyšela ránu vázy, která by se řinčením dopadla na zem. Pak si přisunula židli a sedla si naproti dveřím. Tuhle noc přečká vzhůru! Co když byl někdo v jejím domě?

***

Udělal jsem chybu! Vůbec jsem neměl lézt do jejího domu. Nemohl jsem si však pomoct. Moje touha být u ní co nejblíže byla čím dál silnější. Bylo to jako prokletí. Nevím, čím to bylo, ale nějakým způsobem mě k sobě přitahovala. Je to moje svěřenka. A já jsem její hrdina. Je to hřích se o ni tak zajímat. Ale já jsem služebník boží a za svou práci si zasloužím být obdivován právě jí. To ona mi dodává sílu.

Málem mě načapala, jak ležím v její posteli a čichám k jejím peřinám, které byly cítit po jasmínu. Víckrát se to nestane. Nedovolím to. Nenechám se unést. Bude mi muset stačit pozorovat ji z dálky. Konečně jsem se vzpamatoval! Teď mám další úkol.

Bude překvapená, až jí ráno zavolají, že je další mrtvá. To bude překvapení.

Tentokrát ale na místě činu budu a budu ji pozorovat. Přesně tak! Čeká na mě už Anna. Ruce se mi začaly chvět. Tuhle hříšnici si opravdu vychutnám!

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death in the fire - 7. kapitola: