OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death in the Fire - Prolog

02.01.2013 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 985×

New Orleans, Louisiana 1991

“Ze všech živočichů je krutý jen člověk. On jediný působí bolest, protože mu to činí potěšení.”

                                             Mark Twain

Byl v domě!

Slyšela jeho přerývavý dech a blížící se kroky. Jak je možné, že ji našel? Copak nepodnikla všechno možné, aby se vytratila z povrchu země? Změnila si jméno, ostříhala a nabarvila vlasy, dokonce podstoupila menší plastickou operaci. Zřejmě to nestačilo! Našel mě. Tady na okraji osamoceného New Orleansu, kde mněla být i se svou dcerkou v bezpečí. Tolik se mýlila. Nikdy nebudou v bezpečí, dokud bude on běhat na svobodě nebo bude žít.

Uběhlo několik minut od doby, co procitla z tvrdého spánku v obýváku u hořícího krbu. Skláněl se nad ní muž oblečený do obyčejného černého obleku s černou kuklou. Zloděj! To ji napadlo jako první. Pak ji však zarazily jeho temně modré oči, skrývající se pod kuklou. Žádná zloděj! Curtis!

Manžel, před kterým utekla z New Yorku, kde spolu žili několik let. Kdyby věděla o jeho pravé povaze, nikdy by si ho nevzala. Jediná možnost, jak ochránit sebe a jejich společnou dceru, byl útěk. Utekla před mužem, který začal být agresivní. Uštědřil jí tolik ran, že někdy po ránu nemohla ani vstát. Když pak zaútočil i na jejich dceru, neváhala. Museli utéct!

Pořád nepobírala, proč měl na sobě ten převlek s kuklou. Jestli ji chtěl vyděsit, tak se mu to náramně povedlo. Taky ji napadla další myšlenka. Vůbec to nemusí být Curtis. Možná je to úplně někdo jiný a ty sis ho spletla s Curtisem. Blbost! Vždyť není v New Orleanse ani týden. Nikdo ji tu nezná. Nanejvýš tak policie, u které platila pokutu za parkování. A navíc, kdo jiný by jí chtěl ublížit? Neměla čas si za svůj život udělat nepřátele.

Brzo potom, co se vzpamatovala z prvotního šoku, vyhoupla se z pohovky, až toho muže odstrčila ke krbu. Její reakci nečekal. Hnedle spadl do hořícího krbu. To ho na chvíli zdrželo. Ona neváhala a zamířila k telefonu. Vyťukala 911. Poslouchala vyzvánění telefonu, přitom běžela do pokoje své dcery. Musí ji někam ukrýt! Telefon nakonec zvedla příjemná paní z policejního oddělení.

„Dovolali jste se na tísňovou linku. Mohu vám…“

„V mém domě je muž,“ vykoktala ze sebe.

„Paní, uklidněte se a řekněte mi, co se stalo!“ Žena za telefonem byla klidná, ale ona měla nervy na pochodu.

„Ten muž mě chce nejspíš zabít! Já… myslím, že je to můj manžel.“ Její hlas se třásl potlačovaným strachem.

„Řekněte mi, kde jste. Pošlu k vám policii. Máte možnost se někde schovat? Jestli jo, zamkněte za sebou dveře!“

„Já… bydlím několik kilometrů od New Orleansu. V močálech. Je to první dům za zatáčkou.“ Běžela dál k dceřině pokoji.

„Pospěšte si, prosím!“ S tou prosbou zaklapla telefon.

Litovala toho, že si za týden nezapamatovala svou adresu. Slyšela maskovaného muže. Pořád byl v obývacím pokoji. Nejspíš se snažil dostat na nohy, když ho srazila k zemi ke krbu. Ani na minutu nezaváhala. Otevřela dceřiny dveře a rychle je za sebou zavřela. Přišoupla hned ke dveřím malou skříňku. Jediná možnost, jak dveře zabezpečit, protože klíčky od pokoje neměla. Doběhla k dceřině posteli. Strhla z ní přikrývku, zatřásla jí rameny. Dcera otevřela stejně pronikavě modré oči, které měl Curtis. Tolik mu byla podobná. Až příliš.

„Mami! Co se děje?“

Dívenka k ní nastavila ruce, protože viděla, že si ji chce vzít do náruče.

„Nic se neděje,“ uklidňovala dceru. „Jenom teď musíš poslouchat maminku, ano?“

Jakmile to dořekla, slyšela ho. Mezitím co probouzela dceru, stačil se zorientovat. Stál za dveřmi a divoce do nich tloukl. Skříňka se pod tím náporem třásla.

„Kdo je to?“

„Nikdo, zlatíčko.“

Není potřeba, aby věděla o Curtisovi. Co když to ale Curtis není? Možná sis ho spletla! Možná ti chce ublížit někdo jiný. Nikdo jiný ji však nenapadl. S dcerkou v náručí přistoupila k oknu.

„Teď mě poslechneš, ano?“ Levou rukou držela dcerku, pravou stěží otevřela okno.

„Jdi. A schovej se venku. Ty víš kde.“

Měla na mysli dětský domeček, kde si malá hrála.

„Ale mami!“ Spatřila v dívčině tváři strach.

„Neboj se, zlatíčko. Všechno bude v pořádku,“ lhala.

O tom byla přesvědčená. Nic nebude v pořádku. Další rány do dveří. Bylo jasné, že to stoleček dlouho nevydrží a povolí. Strčila dceru do okna. Nemusela se o ni bát. Okno bylo nízko. Dcera spadla do měkké trávy. Ještě viděla její malou postavičku, která běžela k lesu. Byla tak statečná. To se nedalo říct o ní. Byla jak vystrašený králíček a on to dobře věděl. Využije toho! Bude si s ní hrát jako kočka s myší a pak… udeří! Nečekaně, brutálně, s největší silou. Naštěstí je Emma v pořádku, schovaná. Nikdy by si neodpustila, kdyby ublížil i jí. A není snad už pozdě? Vždyť nikdy neměla odvahu ochránit ji před bitím jejího vlastního otce. Tvého manžela! Zahnala svoje myšlenky do pozadí. Teď se musí soustředit na únik. Když uteče daleko od domova a on poběží za ní, je velká šance, že ochrání Emmu.

Rozhlížela se po pokoji. Co by si mohla vzít za věc, která by jí posloužila jako zbraň? Skoro nic! V pokoji byly hračky, pár poliček, ale nic, čím by se ubránila. Dveře pod náporem mužova hněvu zasténaly, zaskřípaly. Podařilo se mu skříňku odšoupnout aspoň natolik, aby se protáhnul. Ať je Emma v bezpečí. Do ruky vzala první, co ji napadlo. Lampičku. Ta ležela na nočním stolku vedle postele. Byla připravená.

Znovu zavrzaly dveře, muž se protáhl do pokoje. Zaútočila lampičkou, muž také. Uhodila ho do hlavy a lampičku upustila na dřevěnou podlahu. Chvíli s ním zápasila a když se jí povedlo útočníka kopnout a odrazit k posteli, mohla utéct z malého pokoje do domu, kde mohla najít něco, čím by se mohla ubránit. Tolik chtěla křičet. Říct mu, aby ji nechal být. Doběhla do kuchyně k šuplíkům, kde měla schované ostré nože. Jeden, ten největší, si vzala do ruky. Otočila se směrem k pokojíčku. Jedině tak mohla zaútočit. Nebyl ale na koho. Muž se vypařil! Tak kde je? Vyčkává někde v rohu, v temném koutu, odkud může sledovat její pohyb?

„Tak, kde jsi? Konečně se mi ukaž! Nebo jsi takový srab, že mě můžeš napadnout, jen když to nečekám?“ Neměla ho provokovat. Ještě víc ho to rozčílí. Byla to však jediná možnost, jak se vším skoncovat.

Ustoupila o krok dozadu. Mrkla do tmavého rohu, kde zaregistrovala pohyb.

„Jsi vážně slaboch. Schováváš se jako malá holka ve stínu,“ křičela přes celý dům.

Sakra! Kde jsou ti policisti? Už tu dávno měli být. Naslouchala zvukům v domě. Bohužel nezaregistrovala žádný kroky. Strachy se jí sevřelo srdce. Co bude dělat? Doufala jen, že nevyšel ven za Emmou. Sebrala veškerou odvahu a pomaloučku se sunula k pokoji, kde naposledy viděla maskovaného muže. Chtěl ji zabít. O tom nebylo pochyb! Proč by se jinak vloupal do jejího domu, sledoval ji a pak zaútočil?

„Tak kde jsi? Ukaž se!“ Dělala moc velkou hrdinku, i když byla vystrašená jako nějaký ratlíček.

Doufala, že ho svou statečností vystraší. Jestli si myslí, že je bezbranná, tak to se šeredně spletl. Už byla u dveří. Srdce ji začalo opět šíleně tlouct. Pomaloučku otevírala dveře, uslyšela, jak se zastavily o skříňku. Tak kde jsi? Ukaž se! Dveře se náhle otevřely a vyrazily jí nůž z ruky.

Byl tam celou dobu schovaný. Srab! Musíš se vzpamatovat! Než jí však tyto myšlenky probleskly hlavou, muž zaútočil a svalil ji na zem. Uhodila se do hlavy. Přesto nepřestala bojovat. Kousala, škrábala, kopala, nevzdávala se! Muž ji zalehl celou svou vahou. Byl hrozně těžký. Cítila jeho pronikavou kolínskou a něco, co připomínalo benzín s tabákem. Zvedl se jí žaludek.

Maskovaný muž ztratil na chvíli rovnováhu a tak měla možnost nakopnout ho přímo mezi nohy. Plán jí nevyšel. Muž ji vzal pod krkem a začal škrtit. Cítila jeho tlusté masité prsty okolo krku. Ubírali jí dech, přiváděl ji do nekonečného spánku. Ne! Takhle přece nemůžu umřít! Údy jí začaly ochabovat, už se nemohla téměř hýbat. Strhni mu aspoň tu masku! Zjisti, kdo to je! Nedával pozor. Měla možnost mu strhnout kuklu. Když ji však strhla, zůstala v šoku. Měl sice stejně pronikavě modré oči, ale Curtis to nebyl! Střetli se na chvíli očima. Uvolnil jí krk ze sevření a praštil silně do obličeje. Poslední, co viděla, byl obličej jejího vraha. Vraha, který by měl… Ztratila vědomí.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death in the Fire - Prolog: