Defekt - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Arlie je brzy vzorná dívka, která se loučí s královským městem a vydává se vstříc dobrodružství a nebezpečí. Divočina a lidé, které královská garda lovi za jasnými účely, se jí mohou stát osudovými...

12.01.2013 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2441×

Defekt Prolog

Bylo brzy ráno a panovala ještě ponurá noc, kterou osvětloval jenom měsíc na obloze. Za hradbami našeho města se mi zdál mnohem víc přátelštější, než teď. Nyní byl až příliš velký, téměř neotesaný a bledý – bledší než obvykle! A byl divoký… To slovo se kolem mě točilo a ovíjelo jako strach. Náhle nebyl bezchybný, stejně jako ty prosté vysoké jehličnaté stromy, které se tyčily všude, kam jsem se jen podívala. Nebyly jako ty, které stály v našem městském sadě, a dávaly sladké plody. Tyhle byly až moc neobyčejné a neuspořádané. Mimo těch stromů už bylo horší snad jen to, že mi při každém kroku pod nohama praskaly větvičky různých velikostí a síly a podrážky mi po nich nepříjemně klouzaly, protože klestí bylo vlhké. Neměly ostré hrany, místy byly holé a špičaté, že bych se o ně mohla snadno zranit. Další příkladná nedokonalost, která mě děsila.

S toužebným pohledem jsem se zadívala zpátky do nitra hradeb, kde bylo všechno perfektní a naprosto bezpečné, ačkoliv naše město nepatřilo mezi ta čistá, zcela dokonalá. Naše bylo jen Zpola vzorné a mě to v jednom ohledu tuze bolelo, ovšem neopouštěla bych jej, kdyby mě otec tak netrpělivě nenutil do něčeho, co nechci a nevyhnal mě tím. Můj otec mě miloval, to jsem věděla, ale netušil, jak moc k němu vzhlížím a chci být jako on.

Ttiene byla drobná modrooká dívenka s neuvěřitelně dlouhými řasami. Plavé vlasy se jí točily v prstencích po ramenou a dodávaly jejím tvářím bezchybný princeznovský vzhled. Drobná ústa v zamyšlení špulila a já jí tajně záviděla její pršák, malý nosík, který jí dodával jistou dávku něžnosti a plachosti. Obdivovala jsem ji pro její mírnou povahu a nápaditý vzhled čisté cudné dívenky. I když měla na sobě světle modrý stejnokroj, který v našem městě nosily všechny neúplné ženy, jí to neuvěřitelně slušelo, zatímco já měla v tom samém oblečení pocit, že na mně visel pytel.

Stála naproti mně a ruce si mnula blízko klína, zatímco pohled jí padal k zemi. Nepřipadala mi vyděšená z okolí nebezpečné divočiny, do které jsem se já musela vydat a ze které jsem měla bušení srdce a opoceniny. Ttiene, moje nejlepší kamarádka, byla klidná a hluboce smutná. Nedávno si prožila něco velmi strašlivého… To, když vyšla jen na chvíli kolem hradeb a přepadl ji Renegát, zrádce a odpadlík, který jí téměř zabránil, aby se jednou stala Dokonalou. Než ho potkala, byla jen brzy vzornou dívkou…

„Arlie… To nemůžeš udělat, je to nebezpečný!“ Prsty si mnula lem bleděmodré sukně, končící jí kousek nad koleny a celá se chvěla, i když se na mě stále ještě nepodívala.

„Nebezpečné!“ opravila jsem ji a hrdě si už po sté opravila oblečení, které nosí Dokonalí. Bylo vždy stejné – khaki stejnokroj. Upnutá blůza, která nedávala žádný prostor pro má prsa, jako bych byla ve svěráku. Beztak jsem si je ještě stáhla obvazem, abych vypadala jako Vzorná žena. Límeček byl naškrobený tak, že jsem měla pocit, že mi po krku někdo přejíždí smirkovým papírem. Kalhoty byly ušité ze stejné pytloviny, tlačily, drápaly a svíraly, ale nejhorší byly boty z tvrdé hnědé kůže s hloupě kluzkými podrážkami. Ani kabát ze stejně hrubého materiálu mne nenadchl, bylo mi v něm stále zima, i když jsem se snažila tvářit statečně, nedokázala jsem si představit, jak v tomto nepohodlném oblečení budu trávit zbytek života…

„A neboj se, jenom se dostanu do Ideálního města a…“

„Vezmou ti duši, Arlie!“ vyhrkla náhle Ttiene a popadla mě za ramena. Ta reakce byla moc prudká, moc chybná! Moje kamarádka se před mýma očima od té neblahé tragédie měnila v něco bezútěšného a divokého – nedokonalého. A mě to trápilo.

„Jak jsi na to přišla? Kdo ti to řekl?“ Zírala jsem na ni ze široka otevřenýma očima a ani nepomrkávala.

„Proto tvůj otec nechce, abys taková byla!“ Zatřásla mnou znovu. „Nesmíš to udělat! Nesmíš být sterilní!“

„Už nikdy nic takového nevyslovuj!“ Snažila jsem se být klidná, ale hlas jsem měla rozechvělý a hodně jsem se zadýchávala. Možná to bylo tak správně, všichni jsme měli být stejní, a pokud mi vezmou duši – tak jen proto, abych byla Dokonalá jako oni. Abych byla stejná! „Kryj mě před otcem… Až budu perfektní, vrátím se.“

„Arlie, nedělej to…“ Z očí jí unikly slzy a já pevně spojila rty v úzkou čárku – to jsem měla po svém otci.

„Ttiene, bude to v pořádku,“ zašeptala jsem a naposledy ji objala…

Následující díl »

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování