OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Deníky mrtvých lidí a těch, co jsem nesnášela. Ha ha. Kapitola 1.

10.12.2015 (10:00) • Tortie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 971×

Aneb už zase nemám co dělat, a tak jednou za rok přicházím s novou povídkou. Tahle mě ale baví, takže to s ní snad nedopadne tak špatně, jak s JAS - S.

POSTAPO, 18+, místy femslash, sprostá mluva. Divný humor a hromada nechutných zombíků. :-) Prostě můj styl.

-Ch.T.J.D.S

PS: Neptejte se mě, co znamená ten název. Sama to nevím.

Ch 1 - Amélie/Amelia

Vzpomínám si na dobu, kdy vše bylo ještě v pořádku. Lidé byli všude, obchody byly plné zboží a já měla před sebou vyhlídku na dlouhý a nudný život.

Lidstvo sílilo každým dnem, ale spolu s tím ničilo planetu. Téměř vyhubilo naprosto většinu živých organismů kromě těch, které využívalo, vykácelo lesy, vytěžilo suroviny. Odsolovalo a vylovilo moře, vyhubilo ptáky. A u toho se na mnoha místech dusilo svým vlastním odpadem.

Jak tomu tak už ale bývá, když někdo nebo něco má dlouhé prsty, brzy je po nich někdo klepne. Příroda opět ukázala, že má navrch.

Nikdo nevěděl, jak to začalo. Zda je to virus, nebo něco ve vzduchu, či zda je to vrozené. Nikdo tomu ani ze začátku nevěnoval pozornost. Bylo to jen pár zvláštních úmrtí.

Avšak tato úmrtí byla s postupem času čím dál častější a častější. Až se svět proměnil v to, co je dnes. Neútěšnou krajinu plnou pochodujících zombie.

Já byla jedním z mála lidí, kteří to předvídali. Nepředvídala jsem samozřejmě, že to dopadne přesně takhle, že se stane přesně tohle... Ale tušila jsem, že se něco stane. A proto jsem se rozhodla raději připravit.

Mysleli si, že jsem paranoidní. Že zbytečně utrácím peníze za věci, které nepotřebujo. K čemu by mi byly v sedmnáctém patře prkna, kanystry benzínu a cihly?

Začala jsem, jakmile se objevila první divná smrt. Už dlouho jsem sledovala nejen domácí, ale i zahraniční tisk, a tohle se objevilo v Seattlu. A poté v Moskvě. A poté to pokračovalo. To už jsem ale nezahálela. Jezdila jsem téměř denně po obchodech a vždy jsem se vracela s autem plně naloženým různými věcmi, zatímco naše vláda pečlivě tutlala všechny zprávy o úmrtích.

Udělala jsem to chytře, to ano. Ve svém čtyřpokojovém bytě jsem bydlela sama, a tak jsem neváhala obětovat ten největší zásobám. Proměnila jsem ho v hotové skladiště věcí. Bylo zde jídla na několik let nejen pro mě, ale i pro pět dalších osob. Ne že bych tu někoho čekala, od smrti rodičů jsem žila sama, rodina se mi odcizila a já s ní zpřetrhala všechny kontakty.

Ale to jsem odbočila. Dále jsem tu měla mnoho galonů vody, protože jsem předpokládala, že voda moc dlouho z kohoutku téct nebude, poté byste zde našli již zmiňovaný benzín, stavební materiál a mnoho věcí, které by mohly dobře posloužit, pokud bych se musela někdy vypravit pryč z tohohle místa. Na všechny tyhle věci jsem každý měsíc obětovala velkou část své výplaty. Tím nejdražším, co jsem pořídila, však nebyl benzín, ale tři velké solární panely a řadu malých, které jsem v případě potřeby hodlala umístit na střechu, aby mi doplnily energii.

Měla jsem to vcelku důkladně promyšlené, o to nic. Ve volných chvílích jsem brouzdala internetem a prohlížela si všechny ty DIY nápady, které lidi vyráběli. Podle těchto návodů jsem si poté sestrojila například velmi silný vystřelovač šípů, ne nepodobný prakovému luku. Ten doplnil mou sbírku zbraní, ke které již předtím patřil štít a meče, jež jsem vlastnila již dříve, v dobách, kdy jsem dělala historický šerm.

Co k tomu dál říct. Snad jen to, že když se svět zhroutil, naprostá většina lidí opustila město - nebo byla pokousána těma potvorama. Mnohokrát se mi stalo, že jsem při svých četných výpravách ze svého úkrytu viděla něčí smrt. Párkrát i mi šlo o život a jednou jsem dokonce ten život zachránila někomu jinému. Nebudu ze sebe dělat hrdinu, udělala jsem to jenom proto, že člověk propadá depresi, když je takovou dobu zavřený v sedmnáctém patře a vidí ty tlupy mrtvol procházet ulicemi jak na prvního máje.

Slečna, kterou jsem zachránila, byla mladá, kolem dvacítky. Byla členkou skupiny lidí o deseti členech, která se zatoulala do mé čtvrti, ale byla napadena jedním z těch stád mrtvol. Tahle holka měla štěstí více než rozumu, když v jedné slepé uličce byli obklíčeni a postupně i pozabíjeni, až na ni, protože na ni hned zezačátku spadl jeden z mrtvých, kterého předtím zabila, a zavalil ji. Ona se ošklivě uhodila do hlavy a ztratila vědomí, zatímco její druhové byli masakrováni.

Nebylo zase tak těžké je odlákat. Abyste pochopili, tyhle mrtvoly už rozumu v hlavě nemají více než šutr, jsou to pouze stroje na zabíjení, které upoutá pohyb, světlo, prostě cokoliv. Takže stačilo hodit do výlohy nedalekého obchodu zápalnou lahev a bylo to. Původně jsem ani nevěděla, že někdo živý zůstal, pouze jsem chtěla získat jejich zbraně, které nyní už očividně nepotřebovali. Když jsem je po jednou obcházela a šacovala, přišla jsem až k ní. Bylo to zvláštní překvapení, když jsem zjistila, že ještě žije. Docela jsem i uvažovala, že ji tam nechám, ale pak jsem se rozhodla nebejt svině a sehnat si společnost. Naštěstí byla lehká, tak jsem ji zvedla do náručí a odklidila do bezpečí dřív, než se ti hnusáci vrátili. Bylo to o fous, protože vůně čerstvého masa a pohled na něj jednoho upoutá víc než nějaký oheň.

Dostat ji k sobě do domu nebylo zas tak těžké. Jak jsem zjistila předběžnou kontrolou, nebyla na tom zas až tak zle a mohla se každou chvíli probudit. Proto jsem se ani nesnažila táhnout ji do schodů.

Za pár hodin se probrala. Já zatím procházela každou škvíru přízemí a ujišťovala se, že mé barikády stojí pevně. Pokud si vzpomínáte, psala jsem výše o tom, jak jsem si do bytu vozila cihly a maltu a podobné věci. Zde je odpověď. Jakmile byl dům opuštěný, zabarikádovala jsem každý možný vstup, až na jeden. A tím jsem právě chodila. Když vojáci pročesávali domy a stříleli ty, kteří tam zůstali, dostali se do desátého patra a poté tam založili požár. Asi se jim nechtělo vylézt až nahoru a počítali s tím, že tam zbytek uhoří. Pěkně nelidské, co si budeme povídat. Ale s nástupem celého tohohle nového světa lidskost téměř vymizela a zůstal jen pud. No, zpět k požáru. Nebyl zas až tak hrozný. I když na něj padla naprosto celá zásoba hasicích přístrojů. Ale to nevadilo.

Chtěla jsem zamezit přístupu do svého patra, jak jsem ho nazvala, proto jsem v šestnáctce zdevastovala naprosto všechen nábytek ze všech bytů a přidala jsem tam i notné množství toho z ostatních bytů v sedmnáctce a šestnáctku jsem kompletně zatarasila včetně schodů. Nebylo možno dostat se tam jinak, než záchodovou šachtou, skrytou za obrazem jednoho bytu na wc. Zevnitř se dala uzamknout, zespodu jsem ji zatarasila a nahoře uzamknula. Lezlo se do ní po provazovém žebříku, který se vytahoval nahoru. Takto jsem šachtu zabezpečila proti nepříjemné návštěvě a v noci jsem uléhala s klidným svédomím.

Nu, tak se probrala. Měla krátké hnědé vlasy a modré oči, koukala na mě jako na zjevení a první co, tak se snažila utéct. Zadržela jsem ji na místě, představila se, vysvětlila jí situaci a to, že je teď trochu bez skupiny. Uklidnila se. Nechala jsem ji to vstřebat, dala jí napít a začala na přenosném vařiči chystat cosi k snědku. Ona celou mlčela a pozorovala mě, jako bych ji snad chtěla sežrat. Ale já ne. Možná, až někdy chcípnu, tak tomu bude jinak, ale zatím se na to nechystám.

Jedly jsme mlčky. Po večeři jsme prohodily několik vět. Dozvěděla jsem se, že s tou skupinou byla od začátku, že bydlela v nedaleké vesnici a sem že přišli hledat potraviny. Celé město je prý zamořeno, ale tu i tam naráželi na stopy po početných skupinách lidí, které tudy procházely. Avšak kdoví, zda živých, či mrtvých.

To jsem očekávala. Tušila jsem, že teď, zezačátku, kdy se virus šířil a pořád ještě sílil, bude hodně skupin, které budou usilovat o přežití. Ale také zatím bylo poměrně hodně zdrojů. Krvavé to bude, až zdroje budou docházet. Proto jsem si usmyslela, že se musím snažit zvýšit své zásoby a ujídat z nich jen co nejméně. S trochou štěstí bych mohla být schopná přežít nahoře dost dlouhou dobu na to, aby se lidi vybili mezi sebou nebo pomřeli, a pak už to nějak půjde. Možná bych mohla i vybudovat nějakou skupinu lidí... Přeci jen, kecat celé dny do zdi není nic moc.

Do večera jsme zůstaly v přízemí. Pak jsem se rozhodla to risknout a odvedla jsem onu holku nahoru do svého příbytku. V jednom z prázdných bytů na patře jsem jí věnovala pokoj s docela slušnou postelí, kterým nepohrdla a jala se odpočívat.

Tu noc jsem ji sledovala. Avšak postupem času jsme si k sobě vybudovaly důvěru a já se jí svěřila se svými plány a částečně i svou minulostí. Ona byla kdysi téměř dostudovanou architektkou, rok před finálními zkouškami, které se však nikdy nekonaly. Ovšem ukázalo se, že tato dívčina, jejíž jméno bylo Amélie, byla i vášnivou skautkou, a tak věděla kde co o přežití v divočině, i když se zbraněmi moc neuměla. Její skupina, veskrze známých a přátel, se ke střelným zbraním dostala díky jednomu z nich, který vlastnil obchod s loveckými potřebami. Tak se vybavili brokovnicemi, puškami, noži, ale hlavně střelivem a podobnými věcmi, které nyní ležely pečlivě uschovány v mém skladu. Oni je už potřebovat nebudou, a nechat je tam ležet, aby je sebral někdo jiný a poté se nás pokusil přepadnout? Ne, díky. Tyto zbraně poskytly vítané rozšíření mého - tedy, teď již našeho arsenálu a vždy jsme se vydávaly ven s alespoň jednou pistolí a samozřejmě lukem.

Tak jsme spolu žily více či méně spokojeně, tedy, jak se to jen ve městě zamořeném mrvolami dá, a přišla zima. Toho roku napadlo sněhu tak moc, jako v minulých deseti letech ne. Venku byly dobré dva metry. I když to zpomalilo, ne-li úplně zmrazilo a znehybnilo mrtvoly, sníh byl přeci jen dost nevítaným hostem. Bořil se, co chvíli z něj na vás někdo vystrčil ruku a taky zanechával stopy. Proto jsme omezovaly vycházky jen na ty nejnutnější.

Musím říct, že v našem bytečku byla dost kosa. Obešly jsme byty a vytahaly nahoru vše, co nám mohlo pomoct v zateplení, abychom nezmrzly. Velkým objevem byl objev několika balíků tlustého polystyrénu, který jsme našly v baráku, který se měl zateplovat. Asi tam ten polystyren dovezli, ale asi na něj pak už ´zapomněli´. Každopádně nám posloužil více než dobře. Mrazy byly úděsné, a kór v sedmnáctém patře. Byly jsme pravidelně napadány větrem ledovým jak smrt a jen těžko se nám dařilo uchovávat potraviny v izolaci. Být silnější, nataháme si nahoru z nižších pater ledničky a do nich potraviny uschováme, ale to jsme nebyly. V mém bytě jsme místnost, kde bylo uloženo vše, zabednily tak, že ani dveře moc nešly otevřít. Ale co si budeme namlouvat, moc to nepomohlo. Okna jsme mohly bednit, jak jsme chtěly, pořád byla na dotek jako led, kolem nich jsme ucpaly všechny škvíry, dokonce jsme dotáhly i z oné stavby izolační tmel a okna zatmelily - stejně se ve skladu okna nikdy neotvírala. Zdi byly obloženy polystyrenem ve dvou vrstvách, i na strop jsme ho oním tmelem připevnily, ale zima byla pořád. Snažily jsme se místnost vytopit, ale dost marně, protože oheň jsme rozdělat nemohly a plynové bomby byly drahé. Donesly jsme tedy peřiny, deky a vše, co jsme z nižších pater mohly sehnat, a do toho jsme naše zásoby zabalily, aby jim mráz uškodil co nejméně.

A tak jsme přečkávaly zimu. Mrzlo, zima byla... Ale přežily jsme. Přišlo jaro a s ním nový začátek.

Na jaře jsme zachránily další lidi. Byl to mladý pár, muž a žena, která byla očividně těhotná. Byli obklíčeni nevelkým stádem, ale beze zbraně. Později nám řekli, že je stádo překvapilo ve spánku. Ubytovaly jsme je v druhém volném bytě, a tak tam s námi žili. Pomalu jsme se zařizovali na dobu, kdy již nebudeme mít zásoby - rozhodli jsme se na střeše a balkónech pořídit malé záhonky s rajčaty a podobnými věcmi. Jen jsme byli nuceni vytvořit něco jako nízký skleník pro zeleninu na střeše, jelikož nám věčný vítr znepříjemňoval život. Tak nám naše minikolonie vzkvétala a my jsme pořád vymýšleli něco nového. Pořádně jsme upravili zateplení jednotlivých budov - ukázalo se, že nové příchozí muž již delší dobu pracoval na zateplování domů a izolace byly jeho specialitou. Tak jsme upravili zateplení do stavu, který byl mnohem lepší než to, co jsme musely snášet v zimě, a vypadalo to, že následující zima bude mnohem lépe snesitelnější, než ta uplynulá.

Jednoho dne jsme s Amélií na našich vycházkách zabloudily poměrně daleko od centra města, ve kterém se nacházel náš úkryt, a rozhodly jsme se prozkoumat tamější domy - byly to ne zas až tak vysoké paneláky, slabé čtyři patra měly a vypadaly docela zachovale. Bylo docela lehké se do nich dostat - zima se na neudržovaných dveřích podepsala tak, že ty neplastové začínaly rezavět, trouchnivět a kdeco všechno. Domy samy o sobě byly překvapivě docela čisté, bez mrtvol, jen vítr prohánějící se rozbitými okny, které měl na svědomí pravděpodobně mráz či vlivy počasí, nám dělal tichou, studenou společnost.

Prošly jsme asi tři domy a byly v slabé polovině čtvrtého, když můj pohled náhodou zavadil o okno, ze kterého bylo vidět na cestu, po níž jsme přišly. Ta však oproti mému očekávání již nebyla prázdná ani zaplněná mrtvolama. Po cestě si to vykračovala skupina asi pětadvaceti lidí v čele s hrozivě vypadajícím holohlavým chlápkem, kterému, ač jsem mu tipovala tak pětačtyřicet, věk vůbec neubral na hrozivosti. Ba naopak. Byl po zuby ozbrojen, přes rameno mu visel a v rukou držel samopal, za opaskem se houpala pistole a nůž. Určitě to byl jejich lídr, protože všichni ostatní - no, byla to sebranka lidí připomínající motorkáře, vesměs muži, ženu jsem tam viděla jen jednu, a ta se držela po boku holohlávkovi.

Docela jsem se otřásla. Tihle lidé mohli být už podle zjevu schopni všeličehos. Tiše jsem sykla na Amélii a pozorovaly jsme je. Holohlávek pořád mířil směrem k domu, ve kterém jsme byly ukryté, a vždy cosi zakřičel na ostatní. Ke každému z domů včetně toho našeho se vydala tříčlenná průzkumná skupina, zbytek se vloupal do prázdné garáže sousedního domu, a tam zůstali, lídr a ženská si sedli spolu se zbytkem lidí a jednoho postavili na stráž. S Amélií jsme se tiše dohodly, že bude nejlepší, když nás tu nenajdou. Ale kam se schovat? Hlídky budou určitě důkladné při prohledávání domů. Pro začátek jsme posbíraly své věci a v co největší tichosti jsme vystoupaly až do nejvyššího patra. Zespoda se neustále ozývaly zvuky prozrazující přítomnost blížící se hlídky.

Naši pozornost upoutalo střešní okno, kterým do horního patra pronikalo trochu světla. Byl to prostě výklenek ve stropě, který se zevnitř otvíral směrem ven. Podívaly jsme se na sebe s Amélií a měly jsme jasno. Udělala jsem jí stoličku a ona se na mě vyšplhala. Když však uchopila kliku okna a otevřela ho, ozvalo se příšerné zaskřípání. Doprdele.

Ze spodních pater se okamžitě začaly ozývat vzrušené hlasy, které se dohadovaly, co to asi bylo. Ale to nebyl ten největší problém. Z protější strany chodby se ze dveří protějšího bytu vyšouraly dvě postavy. Mrtvé postavy. Já měla hrůzu v očích, protože jsem stále držela Amélii, která se nyní zběsile snažila vyškrábat oknem na střechu - což se jí zanedlouho naštěstí povedlo a podala mi pomocnou ruku. Stihly jsme to tak tak, už mě jeden z těch mrtvoláků chytil za nohu a chystal se kousat. Zabouchly jsme za sebou okno, které již díkybohu nevrzlo, a vydýchávaly jsme ten adrenalin.   

Po chvilce, kdy jsme se uklidnily, jsme sebraly odvahu a připlazily se k okraji střechy. Pozorovaly jsme, jak se hlídka vrací k ostatním a cosi jim říká, jak se zvedají další asi čtyři lidé a míří směrem k domu. Asi za půl hodiny poté jsme uslyšely zvuky přicházející od okna a následné výstřely, které zjevně ukončily posmrtný život těm dvěma kavalírům, kteří na sebe vzali náš rachot.

Stmívalo se a pro nás nebylo kvůli neutichajícím zvukům přicházejícím z nitra budovy zbytí. Musely jsme přečkat noc na střeše.

Naštěstí jsme byly pro podobné případy vybaveny, měly jsme s sebou spacáky i něco k snědku, také jsme cestou posbíraly pár věcí, které měly zpříjemnit náš život v sedmnáctém patře. Dodnes si vzpomínám na konverzaci, kterou jsme na té střeše měly.

Já: Už vím, jak budeme říkat našemu útulnému bejváčku.
A: Jo? A jak?
Já: Luxusní apartmá v sedmnáctém patře se zimou v zimě, hicem v létě, se zahradou, terasou a elektrárnou v jednom. Průmyslové středisko nové generace, centrum kulturního dění a antimrtvolnou náladou. Anebo raději PÚMBM.
A: PÚMBM?
Já: Prostě útulné místo bez mrtvol.

Tu noc nám ani jedné nebylo zima, jak jsme se smály. Sice tlumeně, ale o to víc.

Na té střeše jsme zůstaly nakonec ještě další dva dny. Byla to nuda, co si budem povídat. A byla kosa. Ale konečně, třetího dne se skupina dala zase na pochod a my měly možnost z té střechy zmizet. Za tu dobu jsme se s Amélií zase o něco víc poznaly, vo to nic. Jako by celá ta doba nestačila.

No nic. Slezly jsme okýnkem do baráku... A tam se to změnilo k nepoznání. Ti lidi asi měli v oblibě ničit věci, protože po nich nezůstalo nic, než zkáza. Takže jsme se nezdržovaly - ne že bychom teda chtěly, do toho baráku už jsme nikdy nevkročily! - a rovnou se vydaly na cestu domů.

Doma nás ti dva papoušci (protože hrdličky jim říkat bylo v té době moc mainstream) pěkně přivítali. Skoro jak v pohádce, jedli jsme, pili jsme... (Díky bohu za instantní polívku. Je to absolutní sračka, ale když se to žere v prášku, tak se to dá a nezabírá to místo.) a pak jsme porádně spali.

S tou skupinkou jsme se později setkali ještě několikrát. Ale nikdy již ne tak... ehm... zblízka. Vždy naštěstí jen zdálky, či jsme je pozorovali dalekohledem přímo z našeho PÚMBM. (Ne, stalking to nebyl, to byla opatrnost!)

Heslo dívej se a nebuď viděn se nám oplatilo do sytosti. Tedy, skoro. 

A tož tak. :-D

Autor: Tortie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Deníky mrtvých lidí a těch, co jsem nesnášela. Ha ha. Kapitola 1.: