OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados II - Kapitola 1.

22.01.2013 (20:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3035×

A rozsudek zní: Vyhnanství!

Život v exilu není nic moc. Napoleon Bonaparte by o tom mohl vyprávět. Ostrov Svatá Helena, jeho hrob, mi svou polohou připomíná lidský Azkaban a společensko-kulturní život tam taky uvízl na mrtvém bodě. Nedivila bych se, kdyby se z toho pomátl a otrávil se sám, místo toho, aby byl, údajně, zavražděn Brity.

Nenacházím se sice na onom zapomenutém ostrově uprostřed Atlantského oceánu, nicméně slovo vyhnanství se může vztahovat na různě extrémní případy, že.

Vezměme si kupříkladu ten můj. Přibližně před třemi měsíci se můj život obrátil vzhůru nohama.

Milton, malé zapadlé městečko na východě Spojených států, ten Milton, o kterém jsem si myslela, že ho znám jako své boty a že v něm chcípl pes, se stal dějištěm vraždy. Ačkoliv to můžete vnímat sebevíc morbidněji, taková věc vyvolá pohoršení u starších generací, zatímco u mladších spíše vzrušení a senzaci.

S tím bych souhlasila. Kdybych se já sama nestala jejím svědkem. Obraz umírající Janie Boshwordové, která svému vrahovi plakala a sténala u kolenou, zřejmě z hlavy nikdy nevymažu. Ale naštěstí už mě dávno ve snech nepronásleduje a neděsí. Momentálně mě neděsí vůbec nic. A ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy vlastně měla sen.

Ještě jednou na sebe pohlédnu do zrcadla, odtrhnu se od těch prázdných očí, které by zřejmě měly patřit mně, utáhnu pevněji jednoduchý culík a s batohem přehozeným přes jedno rameno vyjdu ze dveří.

„Dobré ráno!“ volá nadšeně Miley, dvacetiletá a očividně svou profesí nesmírně nadšená recepční, která mě „pronásleduje“ už od chvíle, kdy jsem přesídlila z díry U Harryho do tohoto hotelu Na Výsluní. Nic ve zlém. Můj mozek komentuje její chování s odstupem chladným jako větry ledního medvěda.

Tak jako každé ráno, i teď mi trvá minimálně pět minut, než sejdu dolů. Miley totiž poslušně hlásí svůj pozdrav, sotva někde bouchnou dveře, tudíž mě zastihl ještě ve druhém patře, a zabučím oplátkou cosi, co v mé hlavě vypadalo jako „dobrý ráno“, kdežto ve finále z toho vznikne jen nesrozumitelný skřek.

Miley už je na mě očividně zvyklá, stále se zářivým úsměvem, kolem kterého jí poletují tmavě hnědé lokýnky, nastaví dlaň a já do ní vložím mosazný klíč. Moc to nepobírám, ale platí tu pravidlo, že pokud hotel opouštíte, odevzdáváte klíč jako zálohu, po příchodu vám ho pochopitelně zase vrátí.

U Harryho tohle pravidlo neměli. Jenomže teplou vodu po sedmé hodině večerní a schválení hygienika taky ne. Navíc se mi hned první den povedlo parádní faux pas. Použít kreditní kartu, když prcháte před padlými anděly, úchylnými lovci a dokonce vlastními příbuznými? Vážně?

Zbývalo mi jen doufat, že stopovat mě podle kreditní karty nikoho nenapadne. Měsíc uplynul a já se ujistila, že mí pronásledovatelé zase takové možnosti nemají. Což je dobré vědět.

„Dávejte si pozor, slečno Blackmoorová, na čtyřicáté páté prý brzo ráno přepadli nějakou trafiku, je to kousek odsud.“ Miley se nervózně rozhlédne, jako by se zpoza velké bonsaje nalevo měl najednou vyřítit maskovaný lupič. „V téhle čtvrti to začíná být horší a horší,“ povzdechne si.

Bez mrknutí oka ji ujistím, že se budu opatrovat jako oko v hlavě, ignorujíce své falešné příjmení, které mě napadlo v krizové chvíli. No co, od šedé k černé, a ne snad?

I když na ní vidím, že by ještě ráda pokecala o zkaženém Bostonu a o kriminalitě vůbec, musím už vyrazit. Rozloučím se a zelenkavé oči mě sledují až ke dveřím. Na malou vteřinku pocítím slaboulinké zašimrání v břiše a cosi mi říká, že bych si teď měla na něco známého vzpomenout. Pak se ale přese mne přelije ledová vlna a já na chvíli nevím ani to, jak se vlastně jmenuju.

Být normální, prohlásila bych teď, že mě rázem do nosu udeřilo milion různých vůní a pachů, že z nedaleké pekárny ke mně proudil neodolatelný obláček slaďoučkého a křupavého příslibu, zatímco z druhé strany sem naopak uháněl nepopsatelný smrad mrtvých rybích těl z nedalekého tržiště.

Jenomže moje chuťové pohárky odjely na dovolenou přibližně před dvěma měsíci a věrný kamarád nos je následoval krátce poté. Proto jediné, co mě udeří, je hrouda hlíny, zatímco těsně přede mě dopadne s hlasitým „TŘASK!“ růžový květináč se stejnobarevnou kytkou, která zřejmě umřela strachy už v letu. No, nebo možná suchem už tak před dvěma týdny.

Podívám se nahoru a nijak mě nepřekvapí, že po zábradlí malého balkonku se prochází ohnivě rudá kočka, držící si ocásek hrdě vztyčený jako prapor. Z recepce vzápětí vypálí Miley, nesoucí si smetáček a lopatku.

„Zase on, co?“ usmívá se stále profesionálně, ale malý nesouhlasný povzdech jí stejnak ujede.

„Jo,“ utrousím a ještě jednou zvednu oči, které se vzápětí střetnou s kocourovými. Přísahám, že ta smetácká kočka se umí ušklíbat, a právě to dělá. Přímo se mi vysměje do ksichtu a pak odkráčí zpátky dovnitř bytu, očividně zklamaná, že ani tentokrát mě nedostala.

„Myslím, že by si pro něj měl přijet někdo z útulku. A s paralyzérem,“ navrhnu. Květináčové atentáty na kolemjdoucí totiž nejsou jediným kocourovým hříškem. Soukromou válku vedeme od prvního dne, kdy jsem se nastěhovala. Jako pozornost podniku jsem ráno našla přede dveřmi podezřelou loužičku a o další den později skončila kytka na mém balkoně tak brutálně rozcupovaná, jako by nesla vzkaz: „Tohle máš být ty, mrcho!“

Paní Rufusová, senilní dáma v hodně pokročilém věku, by ale svému kočičánkovi nejradši snesla modré z nebe, tudíž na něj nedá dopustit. Nikdy jsem ji neslyšela ho oslovovat jinak než typickým „čičí“, takže ani netuším, jak se ta bestie jmenuje, ale náš chlupatý mesiáš si zkrátka prý pořád ještě hraje a nic nemyslí ve zlém.

Předtím, co se natrvalo usadila v tomhle hotelu, vystřídala asi pět různých bydlišť. Vůbec se nedivím, její jediné štěstí představuje Miley, která kocoura toleruje i přesto, že za dobu, co jsem tady, napáchal snad víc škody než nějaké menší tornádo. I teď se jen pousměje a trpělivě zametá střepy.

Nechám toho chlupatého atentátníka být a raději konečně vyrazím na cestu. Do kavárny Měsíční záře, já vím, fakt duchaplný název, dorazím o pět minut později, než jsem měla v plánu.

„No, to je dost! Hoď na sebe uniformu a mazej na plac, dneska máme narváno,“ štěkne na mě Beatrice, majitelka tohoto luxusního podniku. Tedy, výraz luxusní používá spíše ona, já bych jej poctila slovem předražený. A v centru města. Tím pádem se rovná velmi výdělečný.

Kvůli Beatricině vznětlivé a ne příliš laskavé povaze se zde příliš brigádníků nezdrží a vlastně ani stálých zaměstnanců. Díky svému šperkovému pomocníkovi mi ale její nálady, podobající se chrlící sopce, nevadí, dokonce uvítám i fakt, že si nebyla schopna zapamatovat mé jméno a dodneška na mě volá: „Hej ty!“.

Své křestní jméno už jsem neslyšela velmi dlouho a musím říct, že mi to vyhovuje. Představuje moje druhé já, mou minulost, kterou jsem nechala za sebou, a na níž mi vzpomínky kvapem mizí jako voda z dlaní. O téhle schopnosti náhrdelníku jsem se nikde v knize kouzel nedočetla, ale pokud na to, od čeho jsem utekla, jednou definitivně zapomenu, pak jsem za ni ráda.

Projdu barem a vstoupím do dveří, schovaných ve výklenku napravo. Ocitnu se v malé místnůstce pro zaměstnance. Většina z nich ji využívá jako převlékárnu a naprostá převaha jako „hulírnu“, nikotinové doupě, kde si pořádně obalí nervy, aby přežili Beatricinu osobu.

Rychle na sebe navleču černou minisukni a námořnicky modré tričko s velkým výstřihem do tvaru V. Rozhodnout se, jakou práci si najít, nebylo vůbec těžké. Díky svým předchozím zkušenostem jsem v Beatricině zkoušce, rozumějme tím to, že mě okamžitě poslala na plac v plném provozu a bez jakéhokoliv komentáře či rady, uspěla.

Zádrhel nastal teprve, když chtěla vědět mého předchozího zaměstnavatele. Nemohla jsem si za žádnou cenu vzpomenout. Samozřejmě, že bych pravé jméno stejnak neuvedla, takže jsem si rovnou vymyslela rozkvétající hospůdku až kdesi v Kalifornii, což, jak jsem hned dodala, bylo dlouhá léta mé bydliště.

Zarazilo mě ale, že jakoukoliv vzpomínku na mou předchozí práci v kavárně, a já pracovala v kavárně, věděla jsem to!, halil hustý mrak mléčné mlhy, přes kterou jsem se zkrátka nedokázala dostat. Myslím, že tehdy jsem si poprvé uvědomila nežádoucí účinky náhrdelníku. A na spousty dalších jsem ještě měla přijít. Ale šperk mi vzápětí ukázal své kladné stránky, když jsem podobna robotovi přecházela Beatriciny výbuchy hněvu, její občas dost necitelné komentáře a nulový osobní přístup.

Díky tomu vydělávám dost slušné peníze a mohu si dovolit luxusní pokoj v hotelu Na Výsluní.

Ještě uvážu blankytně modrou zástěru kolem pasu a rychle vyrazím pracovat, doprovázena Beatriciným zamračeným pohledem, tři minuty na převlečení pro ni znamená to samé, co hodina.

„Čus,“ zamručí mi na pozdrav Deny, plavovlasá dívka s obličejem jako porcelánová panenka, která patří k jednomu z mála stálých zaměstnanců. Odpovím jí tichým „ahoj“ a přesunu se k prvnímu stolku, kde sedí dvě dámy ve středních letech, očividně natěšené na svou pravidelnou dávku kofeinu. Už jsem si zvykla, že jména v této kavárně téměř nepadají, když tedy nepočítám to nejvíc nenáviděné. Podobně jako lord Voldemort i Beatrice, tedy přesněji její jméno, vyvolává v lidech hrůzu, takže nejčastěji se používá oslovení ONA.

Pořád lepší, než „ta, jejíž jméno nesmíme vyslovit“. Ostatní jsou „hej ty“ a „ty tam“.

Přelétávám od jednoho stolku k druhému, dnes se nezastavím ani na chvíli, nosím na tácu macchiata, lattéčka, čajíčky a zákusky ostošest. Beatrice, dnes v blond puritánském drdůlku a červené blůzičce připomíná draka víc, než kdy jindy, stojí u baru a pozoruje všechny kmitající číšnice jako soudce.

Na konci dne už všechna děvčata padají únavou, proto si poslední dva obsazené stolky vezmu já a zůstanu tak o samotě s dračicí. Jedna z velkých výhod náhrdelníku. Nikdy se neunavíte, jenomže taky nemůžete spát.

Poslední dva týdny trávím noci četbou knih, což mi ovšem moc nepřináší, jelikož jakmile něco jeden den přečtu, druhý to zase zapomenu. Zřejmě mi není souzeno ponechávat ve své paměti jakékoliv intelektuální věci.

Konečně i poslední návštěvníci zmizí a já s Beatrice pozvedáme židle a vytřeme podlahu. Znovu jako bych si chtěla na cosi známého vzpomenout, ale ihned se přese mne přelije ledová vlna a já už nad tím nepřemýšlím.

Pak mi Beatrice předá výplatu, naštěstí v tomhle nikdy nezklame, vždy vyplácí zaměstnance každé pondělí, a já se dojdu dozadu převléci. Na pozdrav mi Beatrice jako pokaždé neodpoví, ani nevím, proč ji stále zdravím, a pak už mě přivítá tma venku, rozehnaná stovkami pouličních lamp, světly z výloh obchodů či restaurací a zářícími billboardy.

Boston zřejmě nikdy nespí. S nezájmem pozoruji mumraj na ulicích, přeřvávající se pouliční prodavače, troubící auta a veselé výkřiky skupinek mladších výrostků. Cosi ve mně mi napovídá, že přesně na tohle jsem se kdysi strašně těšila, ale ať pátrám v paměti sebevíc, ty dveře od vzpomínek na minulost jsou neústupně zavřené. Musím se spokojit s tím málem, co mi ještě zůstalo.

Vím, že má babička je bývalý anděl, mou matku zavraždil šílený lovec andělů a já zdědila část andělské krve, díky čemuž jde podobný lovec i po mně. Stala jsem se svědkem vraždy, chudák Janie to schytala místo mě.

Vzpomínám si na padlého anděla Samuela, který mě zradil, stejně jako jeho poskoci. Jeden měl dredy, další, dívka, oplývala neuvěřitelnou krásou. Mívala jsem nejlepší kamarádku Patricii, babičku a otce, který jezdil s kamionem. Zbytek... splývá v mlze.

Veškeré souvislosti mi prokluzují mezi prsty, ne a ne něco pevně uchopit. Už si ani nevzpomínám, proč jsem si vlastně vyrobila tenhle náhrdelník. Pohřbívám svou minulost kvapem za sebou a pokud se tomu nějaká minimální část mě ještě brání, pak ji síla náhrdelníku naprosto převálcovala a umlčela.

Zahnu za roh a před sebou spatřím vývěsní ceduli svého hotelu. Uvědomím si, co je zítra za den, a než mě celou od hlavy až k patě zalije ledová vlna, pocítím zachvění v žaludku, drobnou emoci.

Hlasité „mňau!“ mě přinutí zvednout hlavu. Na zábradlí sedí rudá chlupatá příšera a civí na mě vražedným pohledem. Chci odvrátit pohled, jenomže hlasité krknutí, které nepochybně vyjde z hrdla té věci, mě přinutí jen zírat.

Kocour se spokojeně zašklebí a s důstojným mrsknutím ocásku zábradlí a následně i balkon opustí. Po minutě hypnotizování zábradlí se konečně pohnu a zapluju dovnitř, okamžitě uvítána Mileyiným zářivým úsměvem a nadšeným: „Dobrý večer!“

Jak jsem říkala, život v exilu zkrátka není nic moc...

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados II - Kapitola 1.: