OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 1.

02.11.2011 (13:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1930×

Svědek

Zírala jsem už delší dobu na datum 8. květen, načmárané na tabuli typickým rukopisem profesorky Ashburyové. Až když mě z myšlenek vytrhnul hlasitý hromadný smích, znovu jsem přesunula pozornost na dění před tabulí. Normálně dávám o biologii pozor, taky že je to můj nejoblíbenější předmět, a chci se mu v budoucnu věnovat, ale tentokrát moje myšlenky upoutaly starosti.

Když jsem pohlédla na chudáčka Thomase, po kterém dnes u zkoušení zatoužila Ashburyová, nemohla jsem se neusmát a stejně jako celá třída sledovat ten napínavý proces. Thomas stál zřejmě nejdál od Ashburyové jak mohl, řekla bych, že je dělila vzdálenost takových dvou metrů, ale po bližším pohledu jsem zjistila, že se jedná o taktický tah. Stál totiž přímo před Jeremyho lavicí, a ten mu „nenápadně“ podstrkoval svůj sešit k nahlédnutí.

Každé Thomasovo zašilhání, jak se snažil nakouknout do poznámek, bylo doprovázeno hlasitým smíchem třídy, takže ten chudák neměl možnost cokoliv přečíst, aniž by si ho Ashburyová nevšimla. Vlastně když jsem se na ní koukla, došlo mi, že by opravdu musela být úplně pitomá, aby jí to ušlo. A to ona nebyla. Při zkoušení se nedívala do žádných poznámek, všechny informace měla očividně v hlavě, takže hleděla přímo na Thomase, na tváři nepatrný úsměv.

Posunula si slušivé brýle s obdélníkovými sklíčky blíž ke kořeni nosu a znovu se usmála ještě víc, to jak Thomas obzvlášť zašilhal. „Takže pane Adamsone z čeho se skládá krev? Už jste vyjmenoval bílé a červené krvinky, což považuju za veliký úspěch, takže byste si mohl vzpomenout ještě na něco.“

„Hmm...“ zněla Thomasova odpověď. Další zašilhání. „Z eh - ...“

„Krevní destičky! Destičky!“ pokřikovala vedle mě Pat šeptem tak, že to slyšela celá třída.

„Krevních destiček.“ Papouškoval po ní poslušně Thomas.

„Výborně. A co ještě?“ zeptala se Ashburyová a sekla pohledem po Pat, která se už už nadechovala. Teď rychle sklapla a poslušně zírala do lavice. Ani ne za deset vteřin už ale stejně ohnivě pokřikovala: „Plazmaaa!“ výškovým tónem, který rozhodně nemohl minout přes jednu lavici Ashburyiny uši.

Ta neřekla nic, jen si promnula nos a dál zírala na Thomase, který poslušně hlásil: „Plazma.“

„Skvěle, pane Adamsone. Tak se posaďte. Máte B,“ mávla rukou Ashburyová a vyhnala tak šokovaného Thomase si sednout.

„Vidělas to?!“ otočila se na mě Pat. „Chce nám ty poslední měsíce zpříjemnit. Ta je táák hodná!“ lkala.

„Slečno Woodletonová. Pojďte si se mnou popovídat ještě vy,“ rozezněl se třídou profesorčin sladký hlas.

Patiina brada spadla nejspíš až na lavici, jak ztuhla v ohromené grimase, nicméně pak se zvedla, prohodila směrem ke mě: „Ta je TAK zlá!“ a odkráčela hrdě před tabuli. Ovšem hned jak tam došla se trochu nahrbila a začala si škrábat zápěstí. Znak toho, že je nervózní. Četla jsem v ní jako v knize. Být zdrojem informací, když je měla z čeho vyčíst, to by jí šlo, nicméně bez sešitu rozevřeného před sebou už si tak jistá v kramflecích nebyla.

„Takže,“ zamyslela se Asburyová, „mohla byste nám vyjmenovat krevní skupiny, které znáte, slečno Woodletonová?“

Pat se zběsile škrábala na zápěstí. „Tákže,“ nadechla se k proslovu o němž jsem si byla jistá, že to bude pecka, protože Pat se učí biologii asi stejně jako já dějepis, což znamená, že podle mě se Kristus narodil roku 1 200, „krevní skupiny jsou... Áčko, béčko, céčko, déčko... Éčko, efko a géčko!“ vyhrkla.

Ashburyová ani nemrkla, ale přísahala bych, že uvnitř svojí hlavy se smíchy válí po zemi. „A víte, jakou skupinu máte vy Patricie?“ zeptala se jí klidně.

„Já? Já bych řekla, že mám... F.“ prohlásila Pat. Vyprskla jsem smíchy a přidala se ke mně snad celá třída.

„Tak v tom případě vás opravdu nemůžu zkoušet. Běžte si sednout.“ Propustila Pat Ashburyová, ta se přihnala jak uragán a začala zběsile listovat v sešitě. „Já jsem debil!“ zavyla zoufale, když našla, co hledala.

„Může mi někdo říct, jaké že ty skupiny ostatní lidi kromě tady slečny Woodletonové mají?“ zeptala se profesorka.

Zvedla jsem ruku. „Ano, slečno Greymorová?“ vyvolala mě.

„Krevní skupiny rozdělujeme na dvě nejdůležitější klasifikace a to AB0 a Rhesus faktor. Dalších systémů je přibližně 50, ale nejsou tak obvyklé. Krev se dělí do skupin podle množství antigenů a protilátek. Skupiny AB0 jsou krevní typy A, B, AB a 0, RH faktor se pak dělí na antigen C, c, D, E a e,“ vyjmenovala jsem poslušně.

„Výborně Alexis.“ usmála se na mě. „Otevřete si sešity, budeme pokračovat v nové látce, musíme toho do konce roku ještě hodně stihnout!“

„Šprtkooo!“ zasyčela vedle mě Pat. „Harvard volá!“

Pousmála jsem se. Kéž by!

***

„Jdeš domů?“ volá na mě Pat od své skříňky.

„Ne, dneska je úterý, pomáhám v kavárně,“ připomenu jí.

„A jo vlastně,“ dojde jí. „Tak se opatruj,“ popřeje mi a mizí, aby stihla tramvaj.

Já se v klidu dooblíknu a vyjdu ven. Hřejí mě silné květnové sluneční paprsky, takže se ráda projdu. Rozloučím se se všemi spolužáky, které míjím, vyjdu z areálu školy a zamířím k promenádě. Přemýšlím nad tím, že mám poslední měsíc a kus na to, užít si tenhle středoškolský život. Bude mi to nehorázně chybět, každé ráno chodit na Miltonskou střední, sedět s Pat, excelovat v biologii, dělat ze sebe debila v dějepise, vídat ty samé lidi, pomáhat v kavárně a v klidu se procházet městem jako bezstarostný student. No, teď ovšem ne zrovna bezstarostný.

Procházím parkem a kochám se pohledem na stromy a kytky zářící životem. Žádná velká vedra na to, abychom si tu lehli na pláž a opalovali se, tu nemáme, ale příroda je stejně krásná. Rezervace Blue Hill je v létě a na podzim nejhezčí, řekla bych i na jaře, ale z toho pylu všude mívám sennou rýmu, a udělat si výlet na místní meteorologickou stanici, která se nachází právě tam, stojí vážně za to. Taky koupat se tu dá v Houghtonském rybníce, i když to není žádné kafíčko ani v létě, ale co, my jsme otužilí. Zkrátka dá se tu toho dělat dost a dost, a navíc pár hodin odtud se nachází přímo hlavní město Boston, takže kdyby mě v létě Milton omrzel, můžeme si s Pat udělat několikadenní výlet. Snad už bych se tou dobou mohla nazývat budoucí přechodný obyvatel Bostonu, když všichni bohové a víly štěstí budou stát při mě.

Odbočím z cesty a míjím továrnu na čokoládu Waltera Bakera. Neřekla bych, že nejsem patriot, ale ta čokoláda mi nechutná. Jsem asi nejspíš jediná z města, ale stejnak je podezřívám, že chtějí, aby jim ta čokoláda chutnala, protože je Miltonská, anebo mám já vážně divný chuťový buňky. A přitom nic proti čokoládě, cizí mi chutná.

Projdu ještě několika ulicemi, než konečně dorazím ke kavárně a vstoupím dovnitř. Okamžitě mi běží vstříc hřejivý úsměv Annie Wallis. Za tuhle brigádu v úterky a čtvrtky vděčím jí, tady v Miltonu se nějaká brigáda shání dost špatně a já si potřebovala přivydělat, náš rodinný rozpočet je... No dost hrozný, taťka jezdí s kamionem, což znamená, že je většinu času někde na cestách, a občas pošle nějaké peníze mě na konto, ale tyhle peníze si šetřím na studium a do budoucna, takže jsem potřebovala ještě nějakou hotovost stranou. No a jakmile se po Miltonu rozneslo, že sháním brigádu, přiřítila se jako bohyně pracovitosti Annie a začala mi vyprávět o tom, že byla přítelkyně mojí mamky, a že u ní v kavárně samozřejmě můžu hned nastoupit.

Jelikož platí dost dobře a jelikož najímá ještě několik dalších lidiček, kteří potřebují brigádu, dohodli jsme se nakonec na úterky a čtvrtky s tím, že má moje číslo a kdyby potřebovala výpomoc v nějaký další den, dá mi vědět, což už mimochodem několikrát udělala.

Jako pokaždé, i teď trvá na tom, že si nejdřív musím sednout, vydýchat se (protože to sem byl strašný kus cesty), naservíruje mi kafíčko, medovník  a dožaduje se vyprávění všech novinek, které se za ty čtyři dny, kdy jsme se neviděly, staly, což je asi tak jen to, že jsem se řízla žiletkou, rozbila skleničku a koupila nový balení kafe. Což jí pochopitelně říkat nehodlám, takže sklouzneme k obvyklému tématu za minulé dva  měsíce, což je – vysoká škola.

„Už jsi to tátovi řekla?“ soucitně se mě ptá Annie.

„Jo,“ huhlám s plnou pusou medovníku, „minulej tejden.“

„A co on na to?“

„Znáš ho, nedokáže mi nic odmítnout, takže mi řekl, že to mám zkusit, ale podle mě bude nejspíš celý prázdniny jezdit s kamionem a doma se ani neukáže, jen aby vydělal co nejvíc peněz.“

„Ach tak,“ soucitně poznamená Annie. Mlčíme. Obě dvě moc dobře víme, že ani kdyby táta celý prázdniny z toho kamionu nevylezl, tak v žádným případě nevydělá tolik peněz na to, aby mi zaplatil jeden jediný semestr studia na Harvardu.

„A kolik ty máš peněz na účtu?“ zkouší to ještě Annie.

„Málo,“ přiznám jen, ale i to stačí, aby si domyslela. Ani hromadné úspory mě a táty by náklady nepokryly. Nastane další ticho, ve kterém vnímám jen své přežvykování medovníku a hlasy lidí sedících v kavárně. Jedním lokem dopiju kafe a začnu se zvedat. Než stačím vzít nádobí, Annie po něm chňapne jako první, jak typické, a než ho odnese, krásně se na mě usměje a povzbudivě prohlásí: „Ty seš chytrá holka, Alex. Určitě to stipendium dostaneš,“ a odkráčí i s nádobím pryč. Páni, chytrá holka? Ta by mě někdy měla vidět při dějepise.

Ale když jsem se zamyslela nad jejími slovy, bylo mi ještě víc úzko, než za posledních pár dnů. Všichni tvrdí, že bych mohla dostat stipendium. Jenže na to, abych mohla studovat biologii na Harvardu, je potřeba víc  než jen být relativně chytrá nebo mít áčko v biologii. Mohla bych mluvit o obrovském štěstí, kdybych se na Harvard vůbec dostala. Ale ještě k tomu dostat stipendium? To dostávají jen tři nejlepší žáci. To je téměř nemožný sen. Kdyby mě vzali bez stipendia, nemohla bych si studium dovolit. A narušilo by to náš sen s Pat. Já na Harvardu, ona na Cambridgi. Jenže ona si se školným zas tak velkou hlavu dělat nemusí. Splní se sen, když člověk opravdu hodně chce?

Vydala jsem se do šatny převléct se a vrhnout se konečně do práce, abych přišla na jiné myšlenky.

***

Když jsme konečně zavírali, bylo už půl jedenácté a venku tma. „Promiň Alex, ale já neměla srdce je vyhodit,“ omlouvala se mi neustále Annie. Mluvila o skupině studentů, kteří posedávali v kavárně ještě půl hodiny po zavíračce. Zřejmě zkoušeli taktiku: „Dokud nás nevyhodí, zůstanem!“, a dost úspěšnou. O Annie vědělo celé město, že má měkké srdce. Ale já se ani trochu nezlobila. Žádný test se v dohledné době psát neměl, takže jsem se nepotřebovala na nic učit, a popravdě... Co bych dělala sama doma?

Annie zřejmě uhodla na co myslím. „Kdy se vrátí táta?“ zeptala se.

„Nevím, volal o víkendu, že dá vědět tenhle týden.“

„A co babička?“ vyzvídala dál Annie.

„Zítra k ní mám jít na večeři. To je prý rozkaz,“ pousmála jsem se.

„Nediv se. Tvoje večeře jsou nejspíš delší dobu pizza nebo jiný mražený jídla, co?“

„Co je na tom špatnýho?“ hájila jsem se. „Je to dobrý a rychle udělaný. A nemůžeš na tom nic zkazit, teda pokud to nenecháš v troubě moc dlouho.“

„Nojo, nojo. Ale když se ti zasteskne po normální stravě, tak můžeš kdykoliv zajít, víš to, že jo?“ strachovala se Annie.

„Určitě,“ usmála jsem se na ni. „Jednou, až mi dojdou všechny zásoby v mrazáku, ti přijdu vyplenit ledničku.“

Zasmála se. „Fajn. Tak už utíkej, ať nejdeš spát moc pozdě.“ Mateřský instinkty se nezapřou, i když Annie už má dvě dospělé děti, které bydlí v jiném státě.

„Tak ahoj ve čtvrtek!“ usmála jsem se na ni a vykročila.

„Alex?“ volala za mnou. „Nemám tě jít doprovodit?“ strachovala se. Už už jsem chtěla protočit oči v sloup, ale na poslední chvíli jsem si připomněla, jak je na mě hodná, a málem se zastyděla.

„Ne, díky Annie, to nebude nutný. Tohle je Milton ne New York,“ ukázala jsem v úsměvu zuby.

„Tak dobře. Opatruj se,“ popřála mi a já věděla, že stojí před vchodem a sleduje mě ještě dlouho poté, co jsem zašla za roh.

Kráčela jsem tichými ulicemi a přemýšlela. V hlavě se mi honily heslovité myšlenky. Harvard, biologie, peníze, stipendium, táta, Boston, konec roku, pak na jednu chvilku mi taky bleskla hlavou myšlenka na mámu. Hodil by se mi další názor nebo rada. Uvědomila jsem si, že už pomalu ani nevím, jak vypadala. Táta už dávno všechny fotky odnosil a moje vzpomínky na ni začínaly blednout. Umínila jsem si, že se babičky musím na nějaké fotky zeptat. Nechtěla jsem se dál v tomhle směru pitvat, a tak jsem radši znovu přepnula na kanál Harvard, ale pak jsem zahnula k továrně na čokoládu, a v následující minutě jsem už nebyla schopna žádné myšlenky.

V nepřímém svitu jediné lampy, která stála u mostu vedoucího přes řeku k lesu, jsem uviděla dvě osoby. Bylo mezi nimi několik velkých rozdílů. Jeden z prvních byl, že ta jedna postava byla mužská, zatímco ta druhá jasně ženská. Taky ta chlapská postava byla o dost mohutnější a vyšší, zatímco ženská, která se krčila pod ním, byla dost drobná. Po chvilce zkoumání mi můj mozek oznámil, že je to teprve dívka. A nejen to, že já ji dokonce znám. Byla to Janie Boshwordová, chodila na soukromou Fontbonnskou akademii pro dívky a někdy zašla do kavárny k Annie. Její blond vlasy se leskly ve svitu lampy. Pak se zablesklo ještě něco. A já konečně přišla na ten poslední rozdíl mezi těma dvěma. Zatímco Janie stála před tím chlápkem zcela bezmocně a očividně vyděšeně, on byl ozbrojen. V ruce držel nůž...

S hrůzou jsem zírala na ten výjev před sebou a ve chvíli, kdy Janie vykřikla, jsem měla pocit, že řvu i já, ale z mého hrdla vycházel jen proud vzduchu, hlasivky vypověděly funkci. Krev mi bušila ve spáncích a kdesi v zadní části mozku jsem cítila přicházející paniku.

Když se pak muž pohnul, věděla jsem, že bych měla utíkat, ale i kdyby se vydal s tím nožem přímo ke mě, nejspíš bych jen stála a jako ovečka na porážce na něj čekala. On se ale naštěstí nepohnul směrem ke mě, nýbrž k mostu, a nehybné tělo Janie Boshwordové táhl za sebou. Měla jsem nejspíš obrovské štěstí, že se příliš nerozhlížel, a chvátal pryč z místa činu, protože i když jsem stála schovaná ve tmě, neviditelná jsem rozhodně nebyla.

Těla těch dvou se pomalu ztrácela ve tmě, jak přecházeli most, a já pořád stála na tom samém místě, neschopná pohnout byť jen rukou. Teprve když se obrysy toho muže ztratily v lese, začala jsem vnímat, že na mě můj pud sebezáchovy celou dobu ječí. Bylo to, jako kdyby mi v hlavě řval alarm, ale já nevnímala jeho slova. „Tati, babi, Pat, mám vás ráda!“ blesklo mi hlavou a cítila jsem, jak se mi z hrdla derou vzlyky. „No tak tu nestůj ty blbko, a utíkej pryč, než se vrátí!! Intrwiev s ním můžeš udělat později!“ zařval na mě alarm v mojí hlavě a já to konečně uslyšela.

Pak už moje myšlenky obsahovaly jediné slovo. Pryč! Pryč odsud, honem zmiz! Rozeběhla jsem se přímo k místu, kde se TO stalo, i když můj žaludek protestoval, a na chvíli se zastavila přímo pod lampou, což, zpětně uznejte, byl přímo debilní nápad. Ale zřejmě jsem té noci měla víc štěstí než rozumu.

Pohlédla jsem na krvavou kaluž pod sebou a na chvilku jsem opravdu myslela, že se pozvracím. Pak ale zasáhnul můj mozek a do krve mi vpustil takovou dávku adrenalinu, že jsem myslela, že vzlítnu. Konečně jsem si taky uvědomila, že stojím na místě, kde se stala vražda, pod lampou, kde je na mě vidět jako na dlani, a pachatel se může každým okamžikem vrátit. Rychle jsem pohledem zalétla k lesu, ale neviděla jsem nic, než obrysy stromů. Na patě jsem se otočila a rozeběhla se pryč k městu.

Cestou jsem klopýtla tolikrát, že mě pokaždé víc a víc udivilo, že jsem nepřistála na zemi, ale adrenalin zřejmě dělal svou práci dobře a držel mě na nohou. Přilítla jsem k promenádě jako splašená a začala se okamžitě rozhlížet, jestli někde neuvidím vraha s nožem, jak se za mnou žene, aby mě umlčel. Těch pár lidí, kteří se tam zrovna nacházeli, si o mě nejspíš museli myslet, že jsem na LSD nebo tak něco, ale mě to v tu chvíli bylo jedno, hlavně že se nikde v mojí blízkosti nenachází vysoká mužská postava v šedé bundě.

Rozeběhla jsem se po chodníku směrem k domovu, a teprve když jsem byla blok od ulice, kde stál náš dům, jsem zaslechla zvláštní zvuky. S děsem v očích jsem se otočila. Nikdo tam nestál, nikdo mě nepronásledoval. Šok pomalu ustupoval rozumu a já si uvědomila, že ty zvuky vydávám já. Z hrdla mi vycházelo až legrační sípání, jako bych se dusila, což, jak jsem si vzápětí uvědomila, nebylo tak úplně od cesty. Dýchala jsem celou cestu díky běhu a panice tak zprudka, že jsem teď měla celé hrdlo jako v ohni, a dostat další kyslík do plic mi dělalo velký problém.

Ještě jednou jsem se rozhlédla po tiché ulici a pak se vydala už krokem k domovu, vydávající dusící se skřeky.

Jakmile jsem stanula před vchodovými dveřmi, ucítila jsem, jak mi začínají téct slzy. „Zvládla jsem to!“ pomyslela jsem si šťastně. Když jsem však zabouchla dveře zevnitř a zamkla všechny dva zámky, co máme, radostný pocit mě rázem přešel. „Janie Boshwordová je mrtvá. Někde v našem městě je vrah. A já jsem svědek vraždy, vraždy!!“

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 1.: