OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 27.

26.01.2012 (10:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1846×

Srabe!

„Tak, slečno Witten. Přece musíte znát vzorec nějaké kyseliny,“ zněl třídou utrápený hlas naší chemikářky. Podepřela jsem si bradu a sledovala, jak učitelka bezradně hledí na přežvykující Jessicu, kterou evidentně vůbec nevzrušovalo, že je zkoušená. Jen vyfouknout bublinu.

„Mravenčí?“ nadhazovala chemikářka udičku. Marně. Ticho, které ve třídě neobvykle panovalo, sem tam přerušilo tiché uchechtnutí nebo velmi, až příliš nápadně hlasité zakašlání.

Učitelka si povzdechla a hodila Jessice, nejspíš dle vlastního názoru, záchranné lano. „Výskyt?“ zabručela a přivřela oči, jako by očekávala palbu odpovědí. Jenomže jediné odpovědi, které se jí dostalo, bylo decentní požvykování a výsměšný pohled.

„Ani tohle nevíte?“ žasla profesorka. „To znají přece i děti na základních školách!“

Jessica jen znuděně pokrčila rameny a zírala kamsi z okna. Nepochybovala jsem, že to ví, nicméně z nějakého důvodu mlčela. Odpovídat na tak primitivní otázku, bylo zřejmě pod její úroveň.

„Neznat ani jeden vzorec kyseliny v posledním ročníku? To se nestydíte?“ snažila se jí do duše promluvit chemikářka.

„Proč?“ trhla rameny.

„Protože...“ vykoktala zaskočená učitelka. „Protože to patří ke vzdělání,“ vítězoslavně našla dost dobrý argument.

„Pch.“

„Běžte si sednout,“ mávla rukou a konečně tak Jessicu propustila. Zalistovala seznamem a napsala si k ní zřejmě ne moc lichotivou známku. Poté nad ním zůstala skloněná a dlouhou dobu zírala na jména před sebou.

„Alexis Greymorová.“

Polkla jsem. Tušila jsem to, dokonce jsem se včera učila, nicméně náhlý příval adrenalinu do krve jsem ovlivnit nedokázala, stejně jako bušení srdce a potící se dlaně.

Zvedla jsem se a pomalým krokem se došourala ke katedře. „No tak, to zvládneš, vždyť ses na to učila!“ nabádala jsem se v duchu.

„Takže,“ zamyslela se chemikářka. „Řekni mi něco o kyselině... Stearové.“

Nadechla jsem se a začala povídat útržky, které mi utkvěly v hlavě. Zpočátku se mi klepal hlas a několikrát jsem se zadrhla, ale postupem času jsem si dodala jistoty a mluvila konečně souvisle a jasně. Doufala jsem, že bych za svůj výkon mohla dostat béčko, učitelka mě však poslala do lavice s áčkem.

Omámeně jsem čmárala po sešitě a teprve, když na mě Pat udělala výsměšnou grimasu King Konga, bijícího se do prsou, jsem ji nejdříve praštila srolovaným papírem po hlavě, jen to zadunělo, a pak se konečně vrátila na zem.

Chemikářka vyzkoušela ještě Meggie, pak zazvonilo na konec hodiny a všichni se zvedli k odchodu. Až na samotnou učitelku a postavu v první lavici. Jessica seděla na místě a zuřivě něco cvakala do telefonu. Z učitelčina výrazu bylo zřejmé, že jí něco chce.

Zvědavost sice zabila kočku, ale přesto jsem neodolala a schválně pomalu si balila věci, zatímco Pat a většina ostatních holek vystřelily na oběd jako rakety.

„Jessico,“ přívětivě ji oslovila, „chápu, že to pro tebe není lehké, ale nemůžu tě donekonečna omlouvat. Nebylo by to fér k ostatním. Už jsem ti odpustila jedno zkoušení, víc nemůžu.“

Drahá princezna vepředu se však ani neobtěžovala zvednout hlavu a dát tak najevo, že chemikářku vnímá. Dál si ťukala na mobilu, nohu přes nohu, vlasy elegantně nakulmované.

„Můžeš se příště přihlásit na opravu, pokud chceš,“ nevzdávala se učitelka. Po půlminutě čekání a žádné odezvě však i ona poznala, že mluvit do zdi by mělo větší efekt, sbalila si věci a odešla. Naházela jsem vše do batohu, nasadila si ho na záda a klidně vykročila.

Problém ovšem nastal, když se v tom okamžiku, kdy jsem míjela její lavici, zvedla i Jessica. Jako by věděla, kdy přesně půjdu kolem, se jako kočka zvedla a postavila se mi do cesty. Její krásný obličej byl zkřiven vztekem a oči jí zuřivě plály, když se na mě osočila: „To tě neučili, že poslouchat cizí rozhovory se nemá? Šprtko,“ vyprskla pohrdavě a stoupla si těsně ke mně, aby zdůraznila svou převažující výšku.

Neustoupila jsem ani o píď. „To tě neučili, že kyselinu mravenčí mají třeba mravenci?“ usmála jsem se líbezně. „Tomu se totiž neříká šprtání, ale rozum.“

Zalapala po dechu a já využila jejího ohromení, abych kolem ní proklouzla a dala se na cestu pryč. Nijak jsem neutíkala, přišla jsem si jako vítěz, proto mě zaskočila nepřipravenou prudká rána do zad. Odmrštilo mě to až ke katedře a já se zřítila k zemi spolu s nějakým předmětem, který po dopadu na podlahu vydal tříštivý zvuk.

To já vydala útrpný zvuk, jelikož moje lokty se právě potkaly s podlahou rychlostí šedesát kilometrů v hodině. Než jsem se stačila zvednout, zaslechla jsem smích a vzdalující se kroky. „Nezahrávej si s lidma, na který nemáš, hobite!“ uchechtla se Jessica a opustila třídu.

Zvedla jsem se na kolena a prohlédla si tu spoušť kolem sebe. Ležela jsem ve střepech. Ta věc, kterou jsem při pádu strhla s sebou, byla totiž velká skleněná baňka. Opatrně jsem se zvedla a setřásla ze sebe pár úlomků. Vyhrnula jsem si rukáv bílého trička a zadívala se na svoje lokty. Bolely pekelně, ale naštěstí byly jen trochu sedřené.

Znovu jsem si klekla, povzdechla si a začala sbírat kusy skla. Většinu jsem naházela do koše a zbytek těch nejmenších jehliček jsem neřešila. Stejnak za chvíli přijde uklízečka a té to bude fuk, zametla by i mrtvolu. Zadívala jsem se na svou dlaň a zjistila, že mi z menší rány vytéká pramínek krve.

Zřejmě jsem se řízla nějakým střepem. S pohřební náladou jsem si ruku strčila pod tekoucí vodu v umyvadle a v duchu se vzpamatovávala z toho šoku. Ona mě napadla! Ta blonďatá harpie mi už podruhý způsobila úraz. Vypla jsem vodu, z batohu vytáhla papírový kapesník a přitiskla ho na stále tekoucí ránu. Modlila jsem se, aby v ní nezůstala nějaká střepina.

Vyšla jsem ven, v duchu přemítajíc, jestli bych ji za dvojnásobný útok už mohla zažalovat. Možná jo, jsme přece v Americe. Pohledem jsem zpražila mladší dívku, která si zvědavě prohlížela můj zakrvácený kapesník, a krokem typu buldozer se vydala k šatnám. Bejt tak padlá andělka, to bych mohla Jessice vrátit tisícinásobně všechny její podrazy. Ale ne, já jsem čtvrteční slušná andělka, která přitahuje všechny psychopaty v okolí.

***

Vesele jsem třepotala rukou, na které jsem měla čerstvý strup. Není to ani dvacet minut, co jsem si rozřízla dlaň střepem, a už se mi začala hojit. Začalo to, jakmile jsem vyšla ven ze školy. Stále v příšerné náladě jsem dusala k bráně, vraždíce pohledem všechny až příliš veselé tváře.

Myslela jsem, že za chvilku potlačovaným vztekem vybuchnu jako papiňák, když tu mě začala nesnesitelně pálit obvázaná dlaň. V první chvíli mi blesklo hlavou, že jsem dostala nějakou akutní otravu a teď bude jediným řešením amputace. Málem jsem se na místě zhroutila.

Pak mě ovšem napadlo improvizační obvaz z kapesníčku sundat a na ránu se podívat. Kvůli zaschlé krvi jsem toho moc neviděla, takže jsem vyndala čistý kapesník, naslinila ho a opatrně setřela červený nános. Rána už nekrvácela, tkáň kolem ní se zvláštně napínala a způsobovala ono pálení. Na dotek moje kůže přímo hořela.

V místě řezu byla tkáň světle růžová, a když jsem se na ni podívala blíže, zdálo se mi, že se hýbe. Málem jsem se z té představy pozvracela, rychle jsem ruku obvázala a dobrých deset minut se k ní nehlásila. Když jsem se ji za nějaký čas odvážila osvobodit, zírala jsem už na hotový strup.

Ještě teď se mi z toho točí hlava, protože si nevzpomínám, že by se mi kdy cokoliv takhle rychle zahojilo. Možná proto, že řezná zranění mě v minulosti moc neprovázela, byla jsem klidné dítě. Teď ale fascinovaně sleduju zahojenou ránu, jako bych čekala, že se začne ještě něco dít.

Ale ono nestane, což už předem vím. To bych od své krve očekávala moc. Už takhle se mi zahojila víc než rychle. Přesto neodolám a znovu se s nadšením kouknu na strup. Asi proto nezaregistruju postavu, která se přede mnou vyloupne zpoza rohu, a asi proto si o ni téměř zlomím nos.

Náraz mě odmrští zpátky a po tom, co si ublíženě promnu nos, vzhlédnu k Samuelovu obličeji.

„Přemýšlej o tom zvonečku na krk,“ zahuhlám.

„Dobře,“ řekne. Překvapeně k němu zvednu hlavu. „Už se stalo. Nikdy. Kam jdeš?“

Potlačím touhu vrátit mu nějak jeho stěr, hlavně díky tomu, že jsem stále nadšena svou zázračnou rukou, a odpovím vcelku klidně: „Do kavárny.“

„Aha,“ zamračí se. „Musíš tam jít?“

Teď se pro změnu zamračím já. „To teda musím.“

Povzdechne si a podrbe se ve vlasech. „Proč jen nemůžeš sedět doma na zadku... V kolik tam končíš?“

Stále si udržuju neústupný výraz. „To nevim, jak kdy. Zavíračka je v deset, ale pokud bude chtít Annie s něčím pomoct, tak klidně i dýl. Proč?“

Neochotně se na mě podívá. „Musím si někam zaskočit, takže budu nějakej čas mimo město.“

„Aha,“ řeknu jen. „No, to nevadí, já dojdu sama,“ mávnu nad tím pohodově rukou, ale už při představě, že musím jít takovou dálku sama a v noci, mě jímá hrůza.

„To známe,“ ušklíbne se. „Sežrala by tě první veverka, kterou bys potkala. Až skončíš, tak tě vyzvednu. Zařídim to rychle.“

Jeho představa o tom, že by mě přeprala i veverka, mi sice moc nezalichotila, nicméně jsem ráda, že mě nakonec doprovodí.

„Fajn,“ přikývnu.

„Já mizím,“ zasalutuje mi.

„Tak zatím,“ otočím se zády a mířím ke kavárně.

„Jo a skrčku?“ ozve se za mnou jeho hlas. Naprosto koncentrovaně se ohlédnu za tím oslovením, s peprnou nadávkou na jazyku.

„Snaž se, ať tě něco do tý doby nezamorduje,“ zatřepe výsměšně hlavou, až mu konečky vlasů lítaj do tváře. Nadechnu se a už už chci na něj ukázat vztyčený prostředník, když vzduch kolem zavíří a najednou je ten drzoun fuč. Bože, jak já nesnáším tohle padloandělský přenášení!

***

Dnes zřejmě nikdo neměl chuť na kafe, protože až na pár osamocených hostů kavárna zela prázdnotou. S Annie jsme proto využily čas a důkladně teď poklízely bar a sklad. Zrovna jsem dotřídila poslední barovou poličku, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Joshua.

Jakmile mě spatřil, usmál se a vyšel k pultu. „Ahoj!“

Smetla jsem si vyčerpaně vlasy z čela a pozdrav opětovala. Ze skladu vyšla Annie, a jakmile uviděla Joshuu, hned měla záminku mě ušetřit práce, takže vzápětí už jsme se s Joshuou kráčeli posadit k blízkému stolečku, kam nám Annie slibovala přinést kávu.

„Páni, máte tu narváno,“ hvízdnul Joshua, když se trochu rozhlídnul. Z legrace jsem ho udeřila pěstí do ramene.

„Hej! Žádný žerty na účet naší kavárny.“

„Omlouvám se,“ nasadil vážný, kajícný výraz a rozhlédl se kolem dokola, jako by se skutečně snažil zavděčit stěnám kolem. Vyprskla jsem.

„Takže,“ vyptával se, „ty tu pracuješ každej tejden?“

„Úterý a čtvrtky,“ přikývla jsem. Pak jsem se zarazila. „Počkej, jak jsi věděl, že jsem tu?“ Pak mi náhle svitlo. „Patricie!“ ucedila jsem mezi zuby. Joshua se jen usmál.

Proti své vůli jsem si ho prohlížela jaksi jinak. Jako bych teď na jeho tváři hledala sebemenší modřinu, odřeninu nebo jen náznak toho, že mu Max ubližuje. Při pohledu do jeho veselých, jantarových očí jsem o tom sice silně pochybovala, ale přece jen žije pod jednou střechou s padlým andělem, který se mě snaží oddělat. Tak strašně ráda bych ho nějak varovala. Jenže jak? Nemůžu přece jen tak zničehonic házet špínu na jeho nejlepšího kamaráda. Navíc nemám žádné reálné vysvětlení. Nemůžu mu prozradit nic o společenství andělů a dokonce ani o sobě.

„Nad čím přemýšlíš?“ ozval se jeho pobavený hlas. Až teď jsem si uvědomila, že civím do prázdna a žmoulám v ruce ubrousek, co ležel na stole. Musím vypadat jako totální schizofrenik.

„Jen jsem přemejšlela, jak to vidíš s návratem do New Yorku,“ plácla jsem první věc, která mě napadla. A vida, vážně mě odpověď zajímala.

„Boshwordovi se zatím neozvali, takže v dohledné době se zřejmě nikam stěhovat nebudem. Jsi zklamaná?“ zazubil se.

„Pako.“ Hodila jsem po něm ubrousek. Dopadl dvacet centimetrů před něj. Cukly mu koutky, ale udržel se.

„Myslím, že do léta chce teta zůstat v New Yorku. Pak... pak se uvidí.“ Přemýšlela jsem, jestli se Boshwordovi dokáží vrátit na místo, kde jim někdo zavraždil dceru. Dost jsem o tom pochybovala.

„Max má teď navíc doma nějaký problémy,“ neochotně dodal Joshua, ihned to ale přešel bez širšího vysvětlení a dodal: „Takže se nám tu žije fajn.“

Už už jsem se ho chtěla vyptávat na Maxe a jeho rodinné problémy, když dodal: „A holky jsou tu nejhezčí, co jsem viděl,“, a mrknul na mě. V první chvíli jsem jen tupě zírala a nevěděla, co na to říct. Posléze jsem ucukla pohledem a rozhodla se, neříkat radši nic. Začala jsem si pohrávat s ubrusem.

Naštěstí přicupitala Annie a donesla slibované kávy. Položila je před nás a zase se odebrala do skladu.

„Jak dlouho se vlastně ty a Max znáte?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na stůl. Snažila jsem se, aby můj hlas vyzněl co nejlhostejněji.

„Asi od dvanácti let. Jo, tak nějak to bude, seznámili jsme se ve škole, když k nám přestoupil.“

„On přestoupil na tvoji školu?“ vyhrkla jsem se zájmem. Vzápětí jsem se ale v duchu napomenula. Musím být nenápadnější.

„Jo,“ přikývnul. „Předtím žil, myslím, v Arizoně? No, jistej si tim nejsem, budeš se ho muset zeptat sama,“ usmál se.

Oplatila jsem mu milý výraz, i když v duchu jsem se otřásla. Nedokázala jsem si představit, jak budu teď s Maxem komunikovat. Jistě, Samuel řekl, že to dělat nebudu. Samuel rozhodl, že to dělat nebudu. Jenže rozhodl i o tom, že se nebudu stýkat s Joshuou a s kým právě klábosím nad kafíčkem? Drahý Samuel zkrátka ještě nepřišel na to, že mám vlastní hlavu.

A dříve nebo později se konverzaci s Maxem nevyhnu. Poprvé mě napadlo, jestli Max tuší, že o něm vím. Nejspíš jo, když poznal Samuela. Ale ta představa, že teď už na sebe budeme oba zírat jako na nepřítele, mi působila mrazení v zádech.

„A jaký je soužití dvou starých mládenců?“ pozvedla jsem koutek a poté se napila kafe.

Zazubil se. „Přijď někdy na návštěvu a uvidíš.“

„Radši ne,“ vyhrkla jsem.

„Neboj, žádný opiový doupě neprovozujem,“ uklidňoval mě. „Ani jiný doupě.“

Pousmála jsem se. „Uvidíme,“ slíbila jsem svůj příchod, který by se rovnal příchodu do jámy lvové. „Ty a Max,“ nadechla jsem se k otázce, „jste dobří kamarádi, viď?“

Uchechtnul se. „Proč se ptáš?“

„Jen tak,“ pokrčila jsem nevinně rameny a upila kávy, abych dala najevo, že mi vlastně na odpovědi vůbec nesejde.

„Asi jo. Známe se už dlouho a je to fajn kluk. I když má někdy svoje nálady a umí bejt protivnej, všechno ti zase vrátí, když je v dobrý náladě.“ Nahnul se ke mně přes stůl a já málem zjankovatěla jako kůň, kterej se staví na zadní.

Už už jsem se nadechovala k ostrému protestu, když přiblížil ruku k mým ústům a přejel mi po koutku. „Mělas tam pěnu,“ vysvětlil a zase se stáhnul. Jen jsem s pracně udržovaným úsměvem přikývla a uklidňovala srdce, které právě běželo svůj maratón.

***

Joshua zůstal sedět u stolku až do zavíračky. Poté, co jsem mu položila otázku ohledně jeho přátelství s Maxem, jsem se ho na něj už nevyptávala. Doufala jsem, že Max by skutečně svému kamarádovi neublížil. Pak jsem se omluvila a šla pomoct Annie, která sice notně protestovala, ale pak mou pomoc přijala.

Po tom, co zvedla poslední židli, mě nekompromisně vyhodila z kavárny s tím, že vytřít už si zvládne. Bylo mi jasné, že čeká, že mě můj společník doprovodí a je za to ráda, neboť ačkoliv to nedávala najevo, ta záležitost s vraždou ji pořád děsila.

A já tak vyšla ven, s neblahou předtuchou, která se vyplnila. Venku stál Joshua a čekal na mě. Normálně bych skákala radostí, jenže jsem v hlavě měla Samuelova slova z odpoledne. Rozhlédla jsem se, ale nikde poblíž jsem ho neviděla. Neslíbil náhodou, že si pro mě přijde?

„Doprovodím tě,“ nabídl se Joshua. Zvažovala jsem to. Měla bych odmítnout a počkat na Samuela? Jenže Samuel se nikde poblíž nenacházel, jak sliboval. A mě se vážně nechtělo jít samotné až domů. Bylo to vůči Joshuovi sobecké, protože se mnou byl v ohrožení automaticky i on, jenže já se spoléhala na to, že lovec mě vždy vystopuje jen, pokud se nacházím sama.

„To budeš hodnej,“ usmála jsem se na něj a zařadila se po jeho boku.

Vykročili jsme a společenský Joshua hned naštěstí začal téma k rozhovoru, takže jsme nekráčeli celou cestu v trapném tichu. Jak jsme se ale ocitli v naší ulici, přestal najednou vymýšlet nové a nové otázky a já nevěděla, co bych měla říkat.

Takže trapné ticho nastalo až pět minut před koncem. Došli jsme po silnici před nás barák.

„Tak, tady bydlím,“ nervózně jsem se usmála a ukázala hlavou na dům před sebou.

„Pěknej,“ pronesl Joshua s vážnou tváří. Podíval se na mě a oba jsme vyprskli smíchy. Ulevilo se mi, napětí ze mě spadlo.

„Takže, díky moc za doprovod,“ zasmála jsem se, chvilku váhala, jestli mu mám podat ruku, načež mi došlo, jak divně by to vypadalo, a málem se rozesmála nanovo.

„Někdy se zase zastav,“ přikázala jsem mu.

Pousmál se. „Určitě. Tak se měj.“

Otočila jsem se a vydala se k brance. Neušla jsem ani pár kroků, když mě kdosi popadl za rameno a otočil k sobě. Byl to Joshua. Jemně chytil můj obličej do dlaní a chystal se mě velice očividně políbit.

V šoku jsem nepatrně ucukla na stranu. I ten lehký pohyb poznal, zvolnil sevření a přitiskl své rty pomalu na mou tvář. Cítila jsem teplo, které z nich vyzařovalo, měkkost a něhu. Přesto jsem se s omluvným úsměvem vytrhla. Joshua mi nebránil.

Když jsem se však zadívala na silnici za ním, ztuhla jsem. Zprava totiž přicházel Samuel a netvářil se vůbec přívětivě. Právě teď vypadal stejně nepřístupně, jako v dnech, kdy se mě chtěl zbavit.

„Ehm, Joshuo, radši už jdi,“ řekla jsem nervózním hlasem. Přirozeně se otočil za zdrojem mých obav, a když spatřil Samuela, zamračil se. Podíval se mi do tváře.

„On ti dělá nějaký problémy? Mám to s ním vyřídit?“ Je sice vážně sladký, že by se Joshua kvůli mně popral, nicméně nehodlala jsem riskovat, že ho Samuel spálí na troud.

„Ne, to je dobrý. Jdi, prosím tě,“ usmála jsem se na něj povzbudivě a zatlačila mu na hruď, abych ho donutila k pohybu. Nakonec se skutečně rozešel opačným směrem, než Samuel, několikrát se ale otočil a starostlivě se na mě zadíval. Cítila jsem přítomnost Samuela těsně za svými zády, nicméně jsem se stále nutila do klidného úsměvu, dokud Joshua nezmizel za rohem.

Teprve pak mi úsměv spadl z tváře jako maska a já zůstala stát napjatá jako struna. „Moc dojemný,“ zavrčel mi do ucha sametový hlas. Až příliš sametový. Povzdechla jsem si a konečně se k němu otočila čelem. Proč k čertu musel být tak vysoký? Tahle ponížená pozice, kdy k němu musím vzhlížet, mě už vážně vytáčela.

„Takže co?“ zamračil se a zelené lasery mě propalovaly. „Domluvila ses s ním, jakým způsobem chceš umřít? Vybrali jste nějakou pěknou rakev? Diskutovali jste o tom, jaký to bude fajn, až si všichni zahodujou na tvým těle?“

„Jsi zbytečně jedovatej,“ pronesla jsem tak klidně, jak jsem dokázala, protože šelmy by se neměly dráždit. „Joshua není zlej. Neublížil by mi.“

„Jistěže ne, podřízl by ti krk rychle, aby to nebolelo. Kecy,“ zařval náhle, až jsem sebou trhla. Tvář se mu zkřivila vztekem. „Bratříčkuje se s padlým andělem, kterej ti usiluje o život, a ty s ním jdeš v noci sama domů?! I přes můj vyslovenej zákaz?!“

„Kašlu ti na zákaz!“ vyjela jsem. „Slíbil jsi, že mě doprovodíš, ale nepřišel jsi. Joshua ani neví, že padlí andělé existujou, pouze si vybral špatnýho kamaráda, to je tak všechno. Ale aspoň je spolehlivej!“

„Protáhlo se to,“ vyštěkl. „Ale celou dobu jsem tě sledoval, myslíš, že bych tě nechal jít bez dozoru?“

„Joshua je nevinnej. Sám jsi řekl, že z něj nic necítíš. Je to jen člověk a právě dneska mi pomohl a dovedl mě v pořádku domů! Jsem mu vděčná.“

„Nevíš to jistě! A místo toho, aby sis na něj dávala pozor, jsi mu tak vděčná, že se s ním cicmáš před vlastní domem?!“

„To tě žere ze všeho nejvíc?“ zaútočila jsem. „To, že jsem se s ním líbala? Proč by ti to mělo vadit? Žárlíš snad?“

Odfrkl si a jeho oči v tu chvíli vypadaly jako oči šelmy. Potřásl hlavou jako jedna z těch šelem. „Nebuď směšná. Žárlivost je pro někoho, kdo má emoce. Na co bych měl asi tak žárlit? Jen se snažím udržet tu tvou dutou hlavu na krku, což ty musíš neustále ztěžovat svýma hloupýma nápadama.“

Pohlédla jsem na něj a byla jsem si jistá, že mám právě ten nejdivočejší výraz, jakého jsem schopna. „Moje nápady jsou možná hloupý, ale aspoň nejsem srab. Nepředstírám, že necítím žádný emoce a neskrývám se pod svoji ulitu. A víš co? Ty se teď vážně nechováš, jako bys žádný emoce neměl. Chováš se jako srab,“ pronesla jsem s důrazem na každém slovo.

„Cože?“ zasyčel až nebezpečně tiše.

„Slyšíš dobře. Srabe!“ odsekla jsem vztekle, na patě se otočila a odcházela pryč. S absolutním gulášem emocí v srdci jsem rychle kráčela k cestičce. Zklamaně jsem se chystala vytáhnout z kapsy klíče, když mě někdo už podruhé za ten večer chytil za rameno. Tentokrát však ne jemně a opatrně, nýbrž tvrdě a silou, která mě ovšem nepředstavitelně přitahovala.

Tentokrát nepřišlo žádné jemné uchopení obličeje. Cítila jsem, jak mi jedna jeho dlaň vjela do vlasů a zatáhla, takže jsem musela zaklonit hlavu. Ani jsem se nenadála a jeho rty drtily mé, se zvláštní hrubostí, která se ovšem nedala nazývat hrubostí v pravém slova smyslu. Na dolním rtu jsem cítila chlad kovového hrotu. I kdyby mi ten ret snad probodl, bylo by mi to jedno.

Druhou rukou mě popadl za pas a přitáhl silně k sobě, takže jsem teď cítila jeho tělo těsně na svém. Omámeně jsem si uvědomovala ten pocit blízkosti, jeho vůni, jeho teplo a jakýsi náhlý pocit bezpečí a odevzdanosti. Úplně jsem roztála a užívala si, když se jeho rty začaly pohybovat.

Žádné jemné, opatrné pohyby, přímo ty mé hltal, a když si jazykem vynutil vstup dovnitř, držela jsem poslušně jako ovce, vyjukaná, ale vznášející se právě mezi nebem a zemí. Vzdechla jsem a přitiskla se k němu impulsivně ještě víc. Najednou se odtrhl, prudce, až jsem málem neudržela rovnováhu a spadla na zem.

Jen s velkými obtížemi jsem přinutila kolena plnit jejich opěrnou funkci a nezřítila se k zemi. Samuel už stál ke mně zády, takže jsem mohla vidět jen jeho tmavé vlasy a záda v kožené bundě. Neřekl ani slovo a začal kráčet pryč. V hrdle jsem měla tak sucho, že jsem nemohla nic říct a upřímně, nevěděla jsem ani, co bych vlastně řekla. Mlčky jsem sledovala, jak vysoká postava mizí v dáli, a bylo mi, jako by s ním odcházela i část mě.

S rosolovitými koleny jsem se po pěti minutách, když mi došlo, že se opravdu nevrátí, dobelhala ke dveřím, odemkla je a vešla do tichého, tmavého domu. Došla jsem nahoru, dala si sprchu, která mě vůbec neprobrala, převlékla se do pyžama a sešla dolů. V křesle jsem pak potlačovala nehoráznou chuť, dát si panáka, ale nakonec jsem nad ní zvítězila.

Seděla jsem tam, objímajíce si kolena, a hypnotizovala hodiny. V duši jsem cítila prázdné místo, jako by tu měl být někdo, komu se teď mám schoulit do náručí, ale není. Přesně jsem věděla, kdo by to tak asi měl být, jenomže ten člověk nebo spíš ta bytost je zkrátka a dobře šelmou a s těmi se dost dobře mazlit nedá a už vůbec ne, schoulit se jim do náručí.

Po hodině rozechvělých myšlenek a pocitů jsem udělala něco, co bych nazvala zoufalým činem. Nepoznávala jsem samu sebe, když jsem se natáhla na gauč, hlavu si položila na Samuelův polštář a přikryla se jeho peřinou. Schoulila jsem se do ní, vdechovala jeho vůni, která na ní ulpěla, a představovala si, že mě místo kusu hadru objímá on. Tak jsem i usnula.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 27.: