OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 29.

13.02.2012 (13:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2015×

Slova, která zabolí

„Nerejpej se v tom!“ okřikne mě babička. Proberu se z letargie a očima sklouznu k talíři, na kterém se kdysi válela dokonalá palačinka, jen se sliny sbíhaly. Teď na něm leží jen jakési cucky různých barev.

„Víš, jak jsem si s tím vyhrála?“ hučí babča dál. „Takový práce. Ničeho si nevážíš!“

„Hm,“ brouknu rezignovaně. „Promiň.“ Radši nedodám, že to ona se aktivně hrnula do přípravy luxusní snídaně. Já bych si vystačila klidně jen s kávou. Nemám chuť cokoliv jíst, ačkoliv palačinka vypadala nádherně. Nemám ani chuť jít do školy.

Moje soustředěnost se rovná nule, tudíž, stejně jako poslední dobou pořád, tam budu přítomna jen fyzicky. A kde se budu toulat duševně? Povzdychnu si.

Myšlenky se začnou samovolně vracet k včerejšku. Přirozeně první, na co myslím, není Samuel v ručníku, ačkoliv nutno dodat, že i této vzpomínce jsem trochu času věnovala. Stále mě štve jeho chování, alá nic se nestalo.

Rýpnu vidličkou do měkké hmoty a schytám od babičky pohled ostrý jako břitva. Musíme si o tom promluvit. Jestli budeme dál chodit kolem horké kaše, tak se z toho zblázním. Jenže jeden musí začít. A Samuel to očividně nebude.

Jenže jak začít? Jak? Ahoj, jak se máš, mimochodem, pokud jsi zapomněl, předevčírem jsi mě políbil? Asi ne. Kouknu na hodinky, zvednu se ze židle a chystám se vyrazit.

„Kam jdeš?“ vyjede překvapeně babča.

„Do školy.“

„Vždyť jsi nic nesnědla,“ protestuje.

„Nemám hlad,“ zahučím.

„Něco sníst musíš,“ trvá na svém.

Vypěním. „Říkám,“ zařvu, až se sama leknu, „že nemám hlad,“ dokončím jen jakýmsi špitnutím.

Vykolejená babča se nezmůže na slovo. Takovou mě nezná. Ani já sama se nepoznávám. Kam zmizela ta mírumilovná, veselá, pilná studentka?

Do pekla se propadla.

„Už musím,“ zvednu ze země batoh, radši se vyhnu babiččinu pohledu a zamířím ke dveřím.

„Počkej, doprovodím tě,“ ozve se za mnou.

Rychle se nasoukám do botasek. „Není třeba. Samuel mě hlídá. Čau.“ Rychle vypadnu ven a rychlým krokem zdrhám, abych už byla za zatáčkou. Babička mě přirozeně nepronásleduje. Přesto nezpomalím, jaksi... Mě uklidňuje, řítit se po ulici jako tank. Jako prázdný, neovladatelný tank.

***

V kavárně, kam jsem dnes po škole zamířila, jsem se kupodivu uklidnila. Moc lidí se v ní sice nenacházelo, ale stoupla jsem si k pultu, leštila skleničky a do toho si pískala. Neuvěřitelně uklidňující práce. Jednak jsem musela kontrolovat svoje roztřesené ruce, aby většina skla nezemřela strašlivou smrtí, a navíc jsem skutečně vypnula a nemyslela na nic jiného, než jak dovést svůj úkol k dokonalosti a vyleštit skleničky tak, aby se leskly jako zrcadlo.

To ovšem platilo do té doby, než vešla dovnitř dobře známá postava a mně se zběsile rozbušilo srdce. Hlasitý tříštivý zvuk na celou kavárnu. To, jak jsem upustila skleničku, kterou jsem právě leštila. Rychle jsem poklekla a začala střepy sbírat. Ještě předtím jsem ovšem zahlédla jeho úšklebek.

V rozčilenosti jsem se pořezala. Sotva jsem však odnesla to, co z nebohé skleničky zbylo, do koše a umyla si ruce, už mi krev netekla. Samuel se usadil ke stolku nejblíž baru. Zírala jsem na něj ze vzdálenosti dvou metrů a cítila euforickou radost, že ho zase vidím.

Měla jsem neuvěřitelnou chuť mu prohrábnout už tak pocuchané vlasy a pohladit ho po poněkud ztrhané tváři. Položit mu hlavu na rameno, obejmout ho... Vyděsila jsem se. Kdy se tohle stalo? Kdy jsem se na něj začala takhle silně fixovat? Odpověď byla jasná. Od polibku.

Moje srdce by možná našlo ještě nějaký okamžik před tím. Zato můj mozek mě právě nemilosrdně bil argumenty a logickými úvahami.

„Co to proboha meleš?! Pohladit ho? Urazil by ti obě pracky. Je to voják, padlej anděl, proboha! Ten zlej charakter, od kterýho se máš držet dál. Udělej to nebo se sakra spálíš!“

Přišlo už mi trapné, stát za barem, když mi očividně přišel něco sdělit, takže jsem se pomalou chůzí vydala k jeho stolku. Přitom jsem se modlila, aby třeba neměl supersluch, protože pak by od zběsilých nárazů mého srdce do hrudního koše ohluchl.

„Ahoj,“ usmála jsem se nejistě.

„Čau,“ pokynul mi hlavou a já se zuby nehty snažila nedívat se pořád jen na jeho tvář. Jak může bejt někdo tak neskutečně přitažlivej? „Doneseš mi kafe?“

„Jo, jasně,“ odkráčela jsem úlevně zase za bar. I když moc velká úleva to nebyla, protože jsem cítila jeho pohled. Začalo mi být horko. Udělala jsem latté, které si obvykle dávám na účet podniku já, a odnesla mu ho. Poděkoval a já si tak oddychla, že pije i normální latté a né jen pravou černou kávu, na kterou bych ho tipovala.

Nebyla jsem si jistá, co tu vlastně dělá, takže jsem se chtěla obrátit a jít si zase ke svým povinnostem.

„Počkej,“ zarazil mě. „Sedej.“

Váhavě jsem se posadila naproti němu a zeptala se: „Zjistil jsi něco?“

Zakabonil se. „Právě, že moc ne. Ani můj známej neví, co ten neurčitej pach znamená.“

„Aha. To je blbý. Tak co s tím? Nechci, aby se mi bůhví kdo procházel po domě!“

„Klídek, už jsem na to myslel.“

„A co hodláš dělat?“

„Udělám jedno kouzlo,“ oznámil prostě.

„Kouzlo?“ polkla jsem. Nijak lákavá představa.

„Jo. Obranný. Mělo by to zabránit vetřelcům, aby překročili práh tvýho domu.“

Měla jsem na jazyku, že i on je svým způsobem vetřelec, ale ovládla jsem se a místo toho se zeptala: „Je to bezpečný?“

Přestal pít kafe a sežehl mě pohledem. „Za co mě máš?“

„Promiň.“ Proč se dneska všem omlouvám? Přešel to bez komentáře.

K našemu stolku přistoupila Annie. „Alex, můžeš už jít domů. Já to tu zvládnu.“

Překvapeně jsem se rozhlédla. Venku ještě světlo a pouze jeden stůl krom našeho obsazený.

„Seš si jistá?“ zeptala jsem se zamračeně. „Mně to nevadí, klidně tu budu s tebou. Ráda,“ dodala jsem.

Usmála se. „Jen běž. Jdi se učit nebo... Něco.“ Sklouzla pohledem na Samuela, který naštěstí právě dopíjel kávu, takže její uznalé posunky nemohl vidět, neboť u toho roztomile zavíral oči. Potlačila jsem touhu protočit panenky v sloup a zasyčet jako parní lokomotiva.

Místo toho jsem řekla jen: „Dobře, tak děkuju,“, zvedla se a počkala na Samuela, který do sebe kopnul zbytek hrnku a následoval mě. „Počkej na mě venku, převleču se,“ oznámila jsem mu a vydala se dozadu do malé místnůstky, která sloužila jako šatna.

Když jsem již v civilu vyšla, popřála mi Annie s lišáckým úsměvem: „Užij si to.“

Skousla jsem velmi pevně, přinutila se k americkému úsměvu a s: „Eh, díky, čau,“ se vypotácela ze dveří. Na ulici už čekal Samuel, v černé mikině a modrých džínách. „Je dokonalej,“ problesklo mi hlavou a ihned jsem si za to nafackovala. Teď si musím zachovat chladnou hlavu.

„Nechceš se kousek projít?“ zeptala jsem se nevinně. Pozvedl obočí a netvářil se zrovna nadšeně, nicméně neodpálkoval mě, takže jsem toho hned využila a zamířila na náměstí. Šel mlčky za mnou a mně bylo jasné, že tuší nějakou zradu.

A taky, že jo. Na náměstí jsem zahnula a napojila se na cestičku, která vedla k pobřeží. „Kam vlastně jdeme?“ ozval se za mnou otráveně.

„Už jen kousek,“ vesele jsem odpověděla, ačkoliv všechno ve mně se svíralo nervozitou a napětím.

Konečně jsem pod botami ucítila písek a uslyšela šumění moře. Pokračovala jsem ještě pár metrů dál, než jsem se zastavila. Sledovala jsem pohledem rudě zbarvený obzor a duševně se připravovala. Zařadil se po mém boku.

„Hezký, že jo?“ pokynula jsem hlavou k obloze.

„Jo, to jo,“ odvětil a opatrně se rozhlížel, zřejmě kontroloval, jestli jsme vážně sami. Po chvilce se uklidnil a já se zhluboka nadechla k řeči.

„Takže,“ začala jsem. „Chtěla bych si s tebou něco vyjasnit.“ Sebrala jsem všechnu odvahu a otočila se na něj. Ačkoliv ve tváři měl poněkud udivený a nechápavý výraz, v očích se mu zablesklo cosi, co mi prozradilo, že tuší moc dobře, proč jsme tu. Jakási divokost, která se mu v nich mihla, mě na chvilku dost vyděsila, ale umínila jsem si, že to musíme vyřešit.

„Ten polibek,“ začala jsem se sevřeným srdcem a najednou nevěděla, jak pokračovat. Jeho stále stejný výraz mi v tom moc nepomáhal. „Zkrátka chtěla bych vědět, jak to teď mezi námi bude!“ vyhrkla jsem prudce ráda, že to mám za sebou.

„Protože děláš, jako by se nic nestalo, ale oba víme moc dobře, že stalo. A ta nejistota mě ničí,“ naléhavě jsem se na něj zadívala. Ztěžka jsem dýchala, náhlý výbuch udělal své a já cítila, jak mi adrenalin zběsilým tempem proudí do krve. Čekala jsem nyní napjatě na jeho reakci.

Udivený výraz z jeho tváře zmizel a nahradil ho jakýsi univerzální, neutrální, který se mi vůbec nelíbil. „Polibek,“ promnul si bradu.

„No, nevím, co ti na to mám říct. Jelikož očividně s klukama moc zkušeností nemáš, chápu, že to bereš skoro jako zásnubní prstýnek, ale v realitě to chodí tak, že polibek je zkrátka chvilkové vypětí energie, chemická reakce, zvířecí pud, výměna slin, říkej si tomu, jak chceš.“

Údivem jsem otevřela ústa a on pokračoval. Čím déle mluvil, tím více jeho tvář nabývala prohnaného, krutého výrazu a já se začala třást. Vzteky, zklamáním? Možná i strachem.

„Koneckonců všechno je o chemické přitažlivosti, která mezi vámi lidmi probíhá. A pravda, i mezi anděly, občas. Ale drahá, nesmíš si plést chvilkové omámení základním rozmnožovacím instinktem s nějakými city. Pokud si myslíš, že za vším vězí láska, jsi na omylu.“

Začal přecházet. Najednou se usmál, vůbec ne pěkně, a já pocítila v očích první náznaky slz. Vztekle jsem mrkala. Nesmím se rozbrečet, nesmím. Slunce už skoro zapadlo a písek kolem mě vypadal jako jedno velké krvavé moře.

„Myslíš si, že já tvoji touhu k sobě necítím?“ prudce se ke mně obrátil. Rudé zbytky paprsků osvětlily jeho tvář, která nabyla ještě víc kruté podoby, ačkoliv se mi to předtím zdálo nemožné. Už jsem nemrkala. Slzy naštěstí ještě chvilku počkaly.

„Můžu vycítit skoro všechny tvoje emoce. Ano, cítím tvojí touhu pokaždé, když se na mě poslední dobou zadíváš. Když mě vidíš polonahého, tak ti tep vylítne nad sto dvacet. Když s tebou nejsem, tak jsi smutná,“ nasadil taktéž komicky smutný výraz a já se cítila, jako kdyby mi právě vrazil nůž do srdce, „a když ti něco přikážu, vztekáš se, ale je to vztek se sexuálním podtextem, za který jsi ráda, aniž bys to kdy přiznala.“

Udělal dva kroky ke mně. „Jednoduše řečeno,“ prohlásil s rádoby milým výrazem, který mě zevnitř drásal, „cítím, že bys mě chtěla. Ale smůla, zlatíčko,“ ušklíbl se. „Ignoruju všechny tvoje hormonama zblázněný emoce,“ pošeptal mi, jako by mi sděloval nějaké důvěrné tajemství.

To mi stačilo. Obrátila jsem se na patě a utíkala pryč tak rychle, jak mi hluboký písek dovoloval. Neuběhla jsem však ani pár metrů a cosi mi podrazilo nohy. Prudce jsem dopadla na písek a zjistila, že s nohama nemůžu hnout. Cosi mě za ně pevně drželo.

Soumrak, který na okolí padl, mi ztížil moje zkoumání, ale nakonec jsem se zalapáním rozpoznala, co mě to vlastně zastavilo. Řetězy! Spoutaly mi nohy k sobě, takže jsem nemohla vstát.

Rázným krokem ke mně mířil Samuel a vypadal v šeru jako démon. Když ke mně poklekl, zbytky rudé záře se odrážely v jeho duhovkách. V té chvíli jsem si myslela, že mi lhal a je synem samotného Lucifera. Dostala jsem strašný strach. Tvářil se krutě a mě poprvé napadlo, že jsem sama s padlým andělem, zlým stvořením, které přináší lidem zlo a utrpení.

„Tak konečně poznáváš moji poslední schopnost,“ ušklíbnul se. „Jsi ráda?“ Nečekal na odpověď a rozchechtal se. Začaly mi kanout slzy. Chtěla jsem si je setřít, ale mávnul rukou a odkudsi ze země vyjel nový řetěz, který mi připoutal ruce pevně k tělu. Cítila jsem se jako ve svěráku.

„Jaktože proti mně může použít moc, když mi chce ublížit?“ ječela moje mysl. „Už by se mu přece dávno měla zablokovat!“ Napadlo mě jediné. Očividně mě nechce zabít. Alespoň něco.

„Slzičky,“ ironicky komentoval mou tvář. Odvrátila jsem ji na stranu, co to šlo. Uchopil mě však za bradu a násilím ji přitáhl zpátky. „Proč brečíš? Nedělám snad právě to, po čem toužíš?“ Nechápavě jsem se na něj zadívala. Najednou jsem ucítila pod tričkem na holém břiše jeho ruku.

Cukla jsem sebou, jako bych dostala zásah elektrickým proudem, a vyštěkla: „Nešahej na mě!“ Zachechtal se a samozřejmě neposlechl. Naopak, postupoval stále výš, až uchopil do dlaně moje ňadro uvězněné v podprsence. Stiskl ho, krutě, silně. Zavzlykala jsem, vytrhla hlavu z jeho sevření a odvrátila ji.

Nevzrušilo ho to, volnou rukou mi zajel do vlasů a zatáhl. Do očí mi vhrkly nové slzy. Opřel si čelo o moje. „Copak, na trochu násilí není květinka stavěná?“ Jeden koutek povytáhl nahoru. Nikdy jsem si nevšimla, jak moc mu kovový hrot přidává na krutosti.

Zírala jsem mu zblízka do očí a neviděla v těch jeho nic, než temnotu, ukrývající se za svítící zelení. „Nenávidím tě,“ zašeptala jsem ochraptěle.

Pousmál se. „Ne. Ty mě nemůžeš nenávidět. Ale pokud nedokážeš ustát sexuální instinkty padlých andělů, tak si svoje touhy dobře rozmysli.“ Vyprostil svojí ruku zpod mého trička a pustil mě.

Zvedl se nade mnou. Ušklíbnul se, nelítostný výraz na tváři. Toužila jsem se dostat co nejdál z jeho dosahu. Znovu mě děsil jako tenkrát, když se mě pokoušel zabít. „Neboj se, s lidskýma holkama zásadně nespím. Aspoň ne s tak slabýma jako ty,“ dodal a odstoupil o krok zpátky.

Mávnul rukou a řetězy z mého těla zmizely. Napjatá jako struna jsem čekala, co bude dál. „Vypadni!“ štěkl. Neváhala jsem ani vteřinu. I když jsem očekávala další podraz, stejně jsem vyrazila z pláže jako srna. Leč žádná zrada se nekonala, nepronásledoval mě ani mi nijak v útěku nebránil.

Přeletěla jsem náměstí, kde se naštěstí nikdo neprocházel, a zabočila ke staré továrně. Poprvé za tu dobu jsem proběhla kolem místa, které mě dřív tak děsilo, jako nic. Běžela jsem a běžela, i když už jsem nezvládala dýchat a nohy se mi motaly. Musela jsem ze sebe ten šok nějak dostat, jinak bych asi praskla.

Bez dechu jsem přede dveřmi padla na kolena. Jak jsem se vydýchávala, začaly mi téct samovolně z očí slzy. Ani jsem se je nenamáhala utírat, věděla jsem, že jich ještě přijde hafo. Zničeně jsem vešla dovnitř, tašku odhodila do kouta a vyšlapala schody. Ve svém pokoji jsem padla na postel a téměř současně se rozvzlykala naplno. Nevím, jak dlouho jsem tak setrvala, ale když jsem se aspoň trochu uklidnila, cítila jsem se naprosto vyčerpaná.

Rozhlížela jsem se kolem. Zrak mi najednou padl na knížečku, kterou mi kdysi věnovala babička. Jako by mi nějaký instinkt v hlavě nařizoval, ať k ní dojdu a otevřu ji. Nutkání se jevilo čím dál silněji. Nakonec jsem tedy uposlechla, knížečku vzala, usadila se s ní na kraji postele a začala listovat.

Zpočátku jsem nic zajímavého neobjevila. Až ke konci se začaly objevovat zajímavé věci. První bylo kouzlo k přenosu. Nadšeně jsem hltala postup, který se skládal jen z naprosté psychické soustředěnosti. Zkusila jsem to... A nic. Povzdychla jsem si. S mou krví asi sotva dokážu byť jen jediné kouzlo.

Listovala jsem dál. A zůstala zaraženě sedět. Kouzlo na ochranu domu před padlými anděly. Polkla jsem. A v hlavě se mi začala rodit myšlenka čím dál urputnější. Podle toho, co se tu píše, by mělo kouzlo zabránit všem padlým andělům, aby vkročili do mého domu. Což znamená, že jak lovec, tak ten zasraný luciferův voják by měli útrum.

Kouzlo spočívá v namalování složitého symbolu kamkoliv v domě. Pochybovala jsem, že bych ho vůbec zvládla obkreslit. A navíc... Musí být nakreslen andělskou krví. Stačí na tohle má krev?

Váhala jsem. S kouzly nemám žádné zkušenosti, navíc, je to dost riskantní. Ale chci se cítit bezpečně ve vlastním domě. Rozmýšlela jsem všechna pro a proti. Pak jsem se ve vzpomínkách vrátila k dnešnímu večeru a definitivně se rozhodla.

S malou dušičkou jsem sešla dolů do kuchyně, knížečku v ruce. Vytáhla jsem z příborníku ostrý nůž a málem při pohledu na něj omdlela. V duchu jsem se nabádala ke statečnosti. Škrábnutí se mi přece skoro hned zahojí.

Došla jsem do chodby, vedoucí k domovním dveřím. Poklekla jsem a začala studovat symbol. Pak jsem se zhluboka nadechla, přiložila nůž ostřím k dlani, zavřela oči a řízla. Sama jsem se lekla pronikavé bolesti. Z rány se vyřinula krev. Vzpamatovala jsem se a začala, než se mi dlaň začne hojit.

Ukazováčkem pravé ruky jsem nabírala krev a roztírala ji na podlahu. Usykávala jsem u toho. Konečně byl symbol hotový a jakžtakž podobný tomu na obrázku. „Co teď?“ ptala jsem se v duchu. Najednou jako by se znak hnul. Nahnula jsem se nad něj. Zdá se mi to nebo... Se začal barvit do oranžova! Překvapeně jsem zamrkala, ale už mi nic jiného nepředvedl.

Zvedla jsem se z podlahy a doufala, že to znamená, že funguje. Nůž jsem omyla a vrátila do příborníku. Otočila jsem stránku a našla další zajímavé kouzlo. Náhrdelník, který kryje před anděly. Nepsali tu, respektive babča nepsala, před jakými. Znamená to, že i před světlými?

Moc informací tu o něm nebylo, jen jak ho připravit a varování, že toto je kouzlo padlých andělů, neprozkoumané, které může mít vedlejší účinky. Zajímavé. Zase jsem knihu zaklapla a odebrala se nahoru.

Ticho kolem mě drásalo. Zapnula jsem tedy rádio. Hlas neznámé zpěvačky mě uklidňoval. Sedla jsem si na postel a vytáhla maminčinu fotku. Písnička skončila a místo ní začali hrát Criminal od Britney Spears. Poslouchala jsem slova.

Měla jsem pocit, že v rádiu snad sedí ten hajzl Samuel a tuhle písničku mi pouští schválně.  Poslouchala jsem slova a musela se začít smát. Do toho mi ovšem začaly téct znovu slzy a smutek na mě padl v nové síle. Výsledek byl, že jsem se svalila na záda, k prsům tiskla maminčinu fotku, hystericky se smála a sem tam do toho vzlykla.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 29.: