OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 31.

23.02.2012 (14:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2252×

Maratón

Divný pocit, takový, jako bych vnímala a zároveň zůstávala mimo realitu, mě zaplavil krátce poté, co jsem konečně usnula. Tedy spíše omdlela či snad už umřela? Zpočátku jsem čekala, že za tou neproniknutelnou tmou někde začne brzy poblikávat světýlko, které se zvětší, až postupně zaplaví vše, a já do něj s radostí vběhnu.

Takzvané světlo na konci tunelu. Jenže prdlačky, nikdo tu ničím nesvítil a já dále visela v té děsivé černotě. Jsem mrtvá? Je tohle ten opěvovaný věčný život? Roztřásla jsem se. Náhle ke mně pronikla skutečnost, tak jasná a ostrá, že jsem o ní ani v nejmenším nepochybovala.

Je mi zima, nehorázná kosa. Úplně cítím, jak mi drkotají zuby a tělo se v zimnici třese. To ale znamená, že nemůžu být mrtvá. I ti, kdo tráví na zemi poslední vteřiny svého života, necítí nic. Vůbec nic, jen jakýsi šok, který je úplně ochromí a zbaví je posledního utrpení.

Já se ale třásla jako osika. Ještě neumírám, tedy ne tak rychle! Pořád je naděje.

S nesmírným úsilím jsem se pokusila otevřít oči. Ale marně. Nevím, zda jsem víčka skutečně nemohla uzvednout, nebo jestli mě na ten čas omráčila krátkodobá slepota, zkrátka na zrak jsem se spolehnout nemohla. A to přirozeně v člověku vyvolá paniku.

Vnímala jsem záchvěvy vlastního těla a pokoušela se soustředit na jiné smysly. Ležím pořád na tvrdé podlaze, to jsem vnímala vcelku snadno. Kdesi v dálce, jakoby za stěnou, jsem slyšela něčí hlas. Vědomí mi dávalo jasně najevo, že toho člověka bezpečně znám, paměť však odmítala spolupracovat.

Usilovně jsem ji přemlouvala, stejně jako celou svou nervovou soustavu, aby mi pomohla aspoň v něčem. Pokusila jsem se pohnout pravou rukou. Do celého těla mi však vystřelila náhlá křeč, která mě překvapila stejně, jako bych dostala výboj elektrickým proudem. Chtěla jsem vykřiknout, ale hlasivky byly zřejmě stále omráčené. Vydala jsem jen jakýsi chrapot.

Zhluboka jsem rozdýchávala náhlou bolest a cítila, jak se tělo pomalu uklidňuje. Najednou jsem měla pocit, že všechny své údy a jiné části těla vnímám mnohem lépe než předtím. Rozhodně byly ztuhlé a prochladlé. Soustředila jsem se na pravou ruku. Matně jsem ucítila, že mi po dlani něco teče.

Paměť tentokrát nezklamala. To bude krev. Takže rána se mi ještě nezahojila. Znamená to tedy, že tu nemůžu ležet moc dlouho. Což zní jako dobrá zpráva, zřejmě. Znovu jsem se pokusila pohnout pravou rukou. Křeč už pominula, leč uzvedla jsem ruku sotva milimetr nad zem, i když jsem na to neviděla, víc to být skutečně nemohlo, a vzápětí padla zpátky na podlahu jako hruška. Zaúpěla jsem, přestože v hrdle mě při sebemenší aktivitě hlasivek pálilo. Já nechci umřít! Co mám k čertu dělat?

Vzápětí jsem poplašeně vykvikla a hned poté se prudce rozkašlala. Na zápěstí pravé ruky jsem ucítila ledový dotek čehosi pevného. Instinktivně jsem se chtěla odkulit, jenže jsem neměla ani sílu s rukou cuknout. Dýchala jsem jak po velmi dlouhé túře a kdybych mohla otevřít oči, jistě by připomínaly tenisáky.

Přes svůj zrychlený dech jsem uslyšela ještě něco. Cinkot, zarachotění. Zarazila jsem se a naráz přestala dýchat. Tu se moje ruka, uvězněná v ocelovém sevření, dala samovolně do pohybu, vedena neúprosným tahem. Byla jsem si naprosto jistá, co se právě děje. V tom jsem si uvědomila, že zadržuji dech, ze kterého jsem sama udělala přímo zběsilý.

Rychle jsem začala zase vpouštět kyslík do plic, leč tep mého srdce se už obměkčit nedal. Cítila jsem, jak mi bušení stoupá do spánků, a rozpoznala již známý pocit malátnosti.

„Teď ne! Nesmíš se tomu poddat, nesmíš!“ ječela jsem na sebe v duchu.

Leč bylo to marné, marné, marné. Dokonce s jakousi příjemnou úlevou se můj mozek bez námitek vzdal tmě, která se vrátila, aby si vyřídila účty. Zřejmě už zjistila, že jí jeden klient chybí.

***

„Můžu se hýbat?“ zněla první myšlenka, co mě napadla, když jsem znovu přišla k sobě. Druhé, co následovalo, bylo poděkování za to, že jsem k sobě vůbec přišla.

A za třetí jsem si konečně uvědomila, že se nepohybuji já, nýbrž že to se mnou někdo hýbe. Nemohla jsem otevřít oči, podle sluchu jsem toho moc nezjistila, čich mě nejspíš dočista opustil, přesto jsem bezpečně poznala paže, které mě držely pod koleny a pod zády, stejně jako tělo, o které jsem se opírala.

„U-umírám,“ hlesla jsem zmučeně, spíš jsem fňukla, neboť jsem hlavu měla v jednom ohni a jediné, co jsem si přála udělat, bylo lehnout si někam na chladivou zem do volného prostoru a zběsile sebou házet ze strany na stranu.

„Neumíráš,“ oponoval mi hlas blízko mého ucha, který jsem konečně teď poznala.

„Kecy,“ zašeptala jsem a sykla, neboť jeho krok se pojednou stal houpavý jako loď na prudkých vlnách.

„Promiň, musíme vyjít ty schody,“ omlouval se, a kdyby mi nehořelo celé tělo, tak bych se s chutí rozesmála. Zněl tak pokorně a mile, až jsem na chvilku zapochybovala, zda mě nese opravdu on.

„Jdeš mě vyhodit z okna?“ zachraptěla jsem s nadějí v hlase. Chvilku panovalo ticho, ozýval se jen dusot jeho kroků.

„Už mlč,“ zavrčel posléze a konečně jsem si byla jistá, že ke mně mluví opravdu Samuel.

Rozhodla jsem se nijak neprotestovat proti tomu příkazu, neboť hlava už mi tak třeštila, až jsem jen těžko odolávala touze, bušit s ní do stěn. Místo toho jsem si úpěnlivě přitiskla čelo k chladivé látce jeho kožené bundy, pod kterou jsem cítila pevný sval, zřejmě rameno.

Konečně jsme ty příšerné schody vyšli. Ušel ještě pár kroků a pak mě položil na cosi měkkého. Přejela jsem prsty po povrchu, a když jsem nahmatala peřinu, pochopila jsem, že ležím ve své posteli. Zhluboka jsem dýchala a snažila se nevnímat horko, které mě spalovalo. Ucítila jsem, že mi sundavá boty. Chtěla jsem se aspoň trošku uchechtnout, jenže sotva mi boty sundal, měla jsem rázem jinou starost.

„Je mi špatně,“ vypravila jsem ze sebe sice tiše, leč dost důrazně na to, aby pochopil, že je to důležité.

Uslyšela jsem jeho kroky mířící pryč a zachvátila mě panika. Kam jde, to mě tu jen tak nechá?!

„Samueli,“ vyhrkla jsem tak nahlas, jak jsem mohla. Žádná odezva. Když už jsem si chtěla začít zoufat, konečně jsem uslyšela, že se vrací. Žaludek už se mi obracel přes onu zlověstnou hranici, kterou dokáže lidské tělo snést.

„Budu zvracet,“ zašeptala jsem a obracela tvář z jedné strany na druhou, jako bych si tím mohla pomoct. Ucítila jsem, že si sednul na kraj postele a cosi mi říká. Nevnímala jsem ho.

„Budu zvracet, budu zvracet,“ opakovala jsem neustále, čím dál zoufaleji. Nenávidím to!

Naposledy jsem zoufale zasténala, nicméně když už jsem pocítila prohru, rychle jsem se vztyčila do sedu, až moc rychle na to, jak oslabená jsem byla, připravená rozběhnout se nesmyslně poslepu do koupelny.

Samuel mi však hbitě cosi vrazil do náruče a zároveň mě přinutil zůstat sedět. Podle hmatu jsem poznala lavor. Nestačila jsem ani přemýšlet a už jsem se s nevýslovnou nechutí skláněla nad mou pomyslnou záchodovou mísou a předávala jí obsah svého žaludku.

Ten odporný, nechutný pocit, šťávy v krku, dávení, pocit z prohry, slabost, všechny tyhle záležitosti, které bohužel onu činnost doprovázejí, mi vehnaly slzy do očí. Útrpně jsem zvracela dál a teprve po chvilce si všimla, že mi cizí ruka drží vlasy bezpečně z mého dosahu.

To mě rozbrečelo ještě víc, slzy vytékaly ze zavřených očí a kapaly mi po tvářích. Jeho hřbet dlaně je setřel, a když se spustily znova, papírovým kapesníkem, který vzal zřejmě z mého stolku, mi usušil celý obličej a následně, když už se zdálo, že dávení konečně přestalo, mi strčil do dlaně nový.

S tichým odevzdáním jsem si utřela pusu a kapesník s nechutí odhodila do lavoru. Připadala jsem si odporná, odporná, odporná!

„Počkej chvilku,“ přikázal mi a opět odešel kamsi pryč. Když se vrátil, strčil mi do ruky orosenou sklenici. Jak to, že dokáže být chápavější, než leckterá matka, co pečuje o nemocné dítě, a na druhé straně takový zlosyn? Vypláchla jsem si několikrát ústa a sklenici mu vrátila. Pokoušela jsem se otevřít oči, ale stále to nešlo.

Převzal ode mě lavor a znovu odkráčel. S povzdechem jsem se svalila na měkký polštář. Dala se do mě zimnice s novou silou a hlava mi teď třeštila jako po pořádných ranách kladivem. Cítila jsem, že se propadám do jakéhosi polospánku, který mě bolesti sice nezbavil, ale aspoň mi nedovoloval myslet. Zdálo se mi, že slyším kroky, a vzápětí mě někdo přikryl peřinou se stejnou pečlivostí, jako to kdysi dělala maminka. Ale nejspíš už jsem spala a něco se mi jen zdálo.

***

Probudil mě příjemný dotek. Někdo mě velmi jemně hladil po čele. Na chvilku se moje duše zatetelila, neboť jsem předpokládala, že je to ten, kdo mě zachránil, nýbrž po chvilce se ozvalo tiché oslovení, které mě z příjemné letargie rázem vytrhlo.

„Alex,“ zavolala dotyčná osoba, v níž jsem bezpečně poznala babičku. Automaticky jsem se pokusila otevřít oči. Prudké denní světlo, které mě do nich udeřilo, mě překvapilo natolik, že jsem je zase rychle zavřela.

Pak jsem se ovšem lekla, že už by se mi to znova nemuselo povést, a navzdory slzám jsem vytřeštila zrak na babičku, sedící na kraji mé postele.

„Babi,“ zašeptala jsem, tak slabě, až mě to samotnou vyděsilo.

„Na,“ snažila se mi do ruky strčit sklenici, leč já ji za žádnou cenu nemohla udržet. Postavila ji tedy na noční stolek, pomohla mi, tedy spíš mě násilím vytáhla, do sedu a znovu vzala sklenici, která v sobě nesla podezřelý obsah jakýsi zelenohnědé barvy.

„Co to je?“ velmi zděšeně jsem před nápojem, jež se do mě snažila babča vpravit, ucukla.

„Musíš to vypít,“ naléhavě řekla a znovu mi přistrčila sklenici až k ústům. Opatrně jsem spolkla jeden doušek a vzápětí vyprskla a zkřivila tvář do znechucené grimasy.

„To je hnus,“ zaúpěla jsem a odvrátila tvář. Chutnalo to jako něco mezi shnilým rajčetem a syrovou rybou, aspoň to tak smrdělo. „Co to je?“ zachraptěla jsem s větším důrazem než prve.

„Nechtěj vědět,“ přilítla okamžitě odpověď a okraj sklenice si znovu našel má ústa. „Jestli chceš žít, tak to vypij!“ důrazně rozkázala.

Pomodlila jsem se ke všemu, co by mi v tu chvíli mohlo pomoct, zavřela oči, přestala dýchat a polykala ten nechutný lektvar či co. Na čele mi vyrazil studený pot, který mi posléze stékal po zádech, a tělo ovládla silná třesavka. Dopila jsem poslední doušek a vší silou, která mi zbyla, jsem sklenici rukou odstrčila.

V ústech, v krku i v žaludku jsem stále cítila pachuť toho hnusu. Opřela jsem se zády o pelest, mačkala si v klíně ruce a se zavřenýma očima se snažila ten adrenalinový zážitek rozdýchat. Na pár minut jsem si myslela, jak mám vyhráno. Leč pak se mi zhoupl žaludek takovou silou, že jsem pocítila šťávy v krku ještě dříve, než jsem stačila udělat nějaký pohyb.

Najednou jsem měla pod krkem lavor, který mi tam pohotově šoupla babča. Vyhodila jsem ze sebe první várku tekutin a stihla po ní ještě zlostně loupnout očima, páč se ale vůbec netvářila překvapeně. Přirozeně, že tohle čekala. A přirozeně, že mi to vzhledem k mé nechuti ke zvracení neřekla.

S mnohonásobným klením, které se ale odehrávalo pouze v mé mysli, jsem strávila nad lavorem notnou dobu. Už se mi zdálo, že to nechutné, nenáviděné dávení nikdy neskončí. Babička někam na chvilku zmizela. Když se vrátila, přitiskla mi na čelo studený mokrý hadr, což jsem uvítala, neboť poskytoval nepatrnou úlevu.

Konečně nápor nevolnosti přešel a já se zchváceně opřela o pelest. Co jsem komu udělala? Ještě mi ani nikdo nevysvětlil, co se to se mnou vlastně děje. Určité podezření jsem přesto měla. A hezké opravdu nebylo. Babča odešla odnést lavor, sotva ho ale stihla přinést zpátky prázdný a umytý, a já znovu pocítila zoufalou úzkost.

Nejspíš mi to poznala na očích, tedy spíše na výrazu tváře, protože se rozběhla, což jsem u ní viděla snad poprvé, a hbitě mi strčila do klína lavor. Ani jsem nestačila říct: „Děkuju,“ a už promluvilo mé hrdlo. Svírala jsem křečovitě okraje nádoby a vztekle snášela ten nenáviděný proces.

Babi během toho někam zmizela, když se vrátila, už jsem se opět jen vydýchávala. Nesla v ruce další, menší lavor. Převzala ode mě ten původní a tenhle výmluvně nechala na kraji postele. Zděšeně jsem po ní švihla pohledem, to snad nemyslí vážně, ale když s ním odešla, musela jsem jí dát za pravdu.

Už potřetí jsem rychle hmátla po prázdné plastové míse a se zoufalstvím se poddala síle, která tlačila nové a nové šťávy ven ze žaludku. Brečela bych z plných plic, ale už mi na to nezbývaly síly. Ještě dlouho po tom, co nevolnost přešla, jsem seděla tupě skloněná nad lavorem a čekala, zřejmě na nový koloběh.

Babička, která se opět vrátila, mi však mlčky podala kapesník, poté sklenici s vodou, náhle mi to připomnělo Samuela a v krátké chvíli mě napadlo, zda je někde v domě, a pak dokonce idiotská myšlenka, jestli mě slyšel zvracet, a lavor mi i přes mé protesty sebrala. Měla bych se radovat, když si babička myslí, že už je konec, tak už to něco znamená, ale já tomu nevěřila.

Taková dávka zvracení, kterou jsem si dnes vybrala, mě nečekala nikdy ani po kocovině, ani kdykoliv jsem prodělávala nějakou nemoc, proto mnou tolik otřásla a já se cítila úplně vysílená.

„Lehni si,“ zatlačila mi babička na ramena a já se snažila chvilku protestovat, bála jsem se, že budu zvracet znova, ale nakonec jsem poslechla a odevzdaně si lehla na polštář. Zavřela jsem oči a vážila si minut, kdy se mi nezvedal žaludek.

Babi mě pečlivě přikryla peřinou, ale já ji ze sebe po minutě shodila. Začalo mi být nesnesitelné vedro.

„Ty topíš?“ zeptala jsem se babči chraptivě a kdesi v koutku mysli si uvědomovala, že začínám plácat blbosti.

„Cože?“ sklonila se nade mě nechápavě.

„Je mi horko, strašný horko,“ zašeptala jsem a převrátila se na bok. Položila mi ruku na čelo a vzápětí rychle odkráčela. Začalo mě nesnesitelně pálit v krku, jako bych polykala vařící olej. Aniž bych to jakkoliv ovládala, začala jsem sténat, nejdříve potichu, nicméně jak horkost sílila, tak nabývaly na síle i mé výkřiky.

Vrátila se babička a položila mi na čelo studený hadr. Přišel mi jako kus ledu. Pokusila se mě znovu přikrýt, ale já úspěšně přikrývku znovu skopla. Bez ustání jsem kňučela jako pes. „Můj krk,“ zašeptala jsem a chytila se za hrdlo, které bylo v jednom ohni.

Popadla jsem hadr, který už na mém čele studit přestal, a mrštila s ním kamsi do kouta. Babča na to nic neřekla. Zachytila jsem její pohled a přišel mi tak starostlivý a vážný, že mi z toho přeběhl mráz po zádech, ačkoliv jsem celá hořela.

Zavřela jsem oči a zabořila hlavu do polštáře. Ruce se mi chvěly a občas mi ještě uniklo nějaké zasténání, ale nakonec jsem cítila, že mě zmáhá cosi jako spánek. Uvítala jsem ho, nicméně trochu předčasně.

Tma mě tentokrát neovládla, vystřídaly ji hrůzné výjevy jako z nočních můr, až na to, že s mým křikem nemizely jako běsy noci. Kdosi mě chytil za rameno, ale ohnala jsem se tím směrem, vyplašená z obrazů, které se mi míhaly před očima.

Mrtví, samí mrtví. Mrtvá Janie, mrtvý taťka, mrtvá Pat, všichni zkrvavení a zohavení. Ječela jsem a ječela, hrdlo mě pálilo k nesnesení, kdesi jsem slyšela někoho mluvit a najednou vše přestalo. Oslepilo mě bílé, prudké světlo, jako bych z centimetrové blízkosti zírala do žárovky, a pak zvláštní klid.

***

Postupně jsem se rozkoukávala. Bílé světlo neustávalo, až na to, že nyní nebilo do očí s takovou razancí. Postupně jsem si uvědomila, co ho vyvolává. Sníh. Téměř všude kolem mě bylo bílo, krajina pokrytá lehoučkým sametovým popraškem.

Prostor byl ohraničen vysokou kamennou zídkou, přes kterou jsem neviděla dál. Čím více jsem se rozhlížela po pozemku, tím více jsem lapala po dechu. Takovou nádheru jsem neviděla na žádném obrázku, nacházela jsem se v jakési zahradě, která navzdory zimě kvetla.

Po mé levici se nacházel záhon, bohatý na pestrobarevné druhy květin, které jsem ani v nejmenším neznala. Sytě zelené rozkvetlé keře se plazily po dřevěných kůlech a štěrková cestička, dokonale zbavená sněhu, umožňovala procházet se libovolně mezi udržovanými záhonky.

Napravo jsem zaslechla zvuk tekoucí vody, a když jsem se tím směrem podívala, užasla jsem. Nádherná velká fontánka, z ebenově černého kamene, vystavovala na obdiv precizně vytepanou sochu dvou jehňátek, která se k sobě tiskla a důvěřivě shlížela kamsi do dáli. Vypadala tak živě, až jsem čekala, že každou chvíli začnou mečet a seskočí z podstavce.

Jejich pohledy v člověku přímo vyvolávaly touhu si je pohladit. Jehňátka stála na podstavci, který představoval skalnatý útes, zřejmě vyčnívající z travnaté pláně. V místě, kde se skála poněkud rozpukávala, vyvěral pramen křišťálově čisté vody, jako malý vodopád stékal po kameni a dopadal na travnatý povrch, kde se v podobě malé říčky stáčel a obtékal skálu s jehňaty.

Můj obdiv neznal mezí. Tohle musel vytvářet génius. Přibližně deset metrů vlevo od fontánky stál opuštěný, obyčejný dřevěný altánek, jenž ve mně přesto vzbuzoval jakýsi dojemný pocit. Možná, že to způsoboval malý, ale velmi rozvětvený jeřáb, který rostl hned vedle altánku a svými sytě růžovými květy způsoboval dech beroucí kontrast s bílým sněhem.

Otáčela jsem se jako na obrtlíku a teprve nyní jsem se začala cítit podobně jako chudý zloděj, který se vkrade na území boháče. Kde to vůbec jsem a co tu dělám? Pohlédla jsem na své ruce. Měla jsem na sobě to samé černé tričko, které jsem si oblékla ráno. Zima mi ale nebyla ani v nejmenším. Vlastně jsem tak nějak necítila nic, žádnou bolest, zimu, jen podivně silné vědomí, že tu stojím.

Začala jsem se rozhlížet obezřetněji. Začínalo mi docházet, že to nebude sen. Na to jsem si až příliš uvědomovala své tělo a svou fyzickou přítomnost. Poprvé jsem pocítila cosi jako záchvěv strachu, který však v okamžení zmizel, jako by ho krása zahrady prostě odvála.

„Tady nemá žádný smrtelník co pohledávat,“ napadlo mě najednou bezmyšlenkovitě, zatímco jsem se pomalu otáčela.

„Krása, že?“ ozval se za mnou čísi hlas. Nejdříve jsem ho nepoznávala, ale když jsem ho konečně přirovnala ke správné osobě, bála jsem se otočit.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 31.: