OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 6.

23.11.2011 (12:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 2134×

Drby a novinky

Po její zprávě vypukl ve třídě chaos. Každý si měl zřejmě se sousedem co říct na tuhle novinku, kromě mě a Pat. Jako jedny z mála jsme seděly a s pusou dokořán jen bezmocně zíraly na učitelku. Jenže každá z jiných důvodů.

Pat zřejmě nemohla pochopit, že by se tady v Miltonu mohla stát vražda. Nešlo jí zkrátka do hlavy, že by tady v tomhle zapadákově někdo zabíjel. Vzhledem k tomu, že život v tomhle městečku byl vždycky jakžtakž poklidný, její mysl odmítala přijmout takové pozdvižení, jaké znamenala vražda.

Já jsem už byla na tuhle situaci připravená. Teoreticky. Prakticky jsem totiž měla největší chuť se sebrat a běžet domů. Jenže i ze samoty bych se nejspíš zbláznila. Až trošku vstřebám ten šok, pravděpodobně nastanou takové výčitky svědomí, že dnes znovu probdím celou noc.

Celou dobu jsem si myslela, že Janie leží někde v lese, a zatím ji ten vrah odvlekl až k rybníku a hodil ji do něj jako nějakou zvířecí mršinu. Sevřel mě chlad, i když jsem na sobě měla mikinu a v místnosti bylo dobrých dvacet stupňů. Učitelka dál vyprávěla, že vrah není známý, policie zatím vše vyšetřuje a my si máme dávat pozor, abychom nechodili nikde sami.

Znovu se rozhostila ohnivá debata, spolužáci vykřikovali, že není možné, aby taková svině byla z Miltonu, určitě to udělal někdo cizí, a já byla na pokraji kómatu. Potom se učitelka zeptala, jestli Janie někdo znal. Nikdo se nepřihlásil, všichni ji znali jen od vidění, ale jelikož chodila na soukromou dívčí akademii, neměla tu žádné známé.

„Je to hrozné, taková hrůza a tady u nás,“ hlásila učitelka. „Pokud byste viděli někoho podezřelého, děti, hned to nahlaste na policii. Pokud ten vrah je někde tady, není tu bezpečno pro nikoho z nás.“

Zajíkla jsem se, ale v tom hluku mě uslyšela jen Pat, která si ten zvuk naštěstí vyložila jako moji hrůzu z představy, že někde běhá vrah, a tak mi povzbudivě stiskla ruku a dál zírala na učitelku.

Cítila jsem se provinile, strašně provinile. Jenomže kdybych teď měla vstát a přiznat, že od čtvrtka vím, co se Janie stalo, i to, že znám podobu vraha, šly na mě mdloby. Neunesla bych všechny ty obviňující pohledy, které by říkaly: „Srabe! Neměla jsi dost odvahy, nahlásit hned vše na policii, a radši jsi riskovala životy nás všech. Nechala jsi vraha volně běhat. I TY jsi zločinec!“

Učitelka Saltonová vyprávěla o tom, jak ona kdysi byla svědkem zmizení své kamarádky, ale neposlouchala jsem ji, nevím ani, jak to nakonec s tou její kamarádkou dopadlo. Zbystřila jsem až, když pozvedla ruce a utišila třídu. To znamenalo, že chce něco důležitého pro všechny říct.

„Děti, kromě této hrozné zprávy jsem vám přišla oznámit ještě něco. Od zítřka se k nám připojí nová žákyně, která přestupuje z Fontbonnské dívčí akademie. Jmenuje se Jessica Witten.“

Po třídě se nesl zuřivý šepot, přicházející hlavně od dívek. Konkrétně od Meggie Rainfordové, což byla dívka, která na naší škole představovala veškerý městský bulvár. Věděla téměř všechno o každém ve městě a jeho okolí.

„Znáte ji někdo?“ zeptala se učitelka, zmatená zuřivým šuškáním, jež se neslo po celé třídě. Hluk utichl a nastalo ticho. Učitelka zmateně prohlásila: „No, tak se s ní seznámíte. Doufám, že se k ní budete chovat hezky. Přijde už zítra.“

Pak už neměla možnost cokoliv říct, protože zazvonilo a hluk ve třídě se stal nepřekřičitelným. Každý teď měl potřebu, nějak se vyjádřit k těm horkým aktualitám, takže jsem sotva slyšela Pat, která mi musela do ucha zařvat: „Půjdem tam?!“

„Kam?“ vyhrkla jsem se zmateně. Zatvářila se, jako kdybych právě u zkoušení z dějepisu řekla správnou odpověď.

„No, na pohřeb,“ trpělivě vysvětlovala.

„Koho?“ zeptala jsem se. Ze soucitného pohledu, který mi věnovala, mi bylo jasné, že bych právě zasloužila nobelovku za nejdebilnější otázku roku.

„Janiin přece,“ promlouvala tichým, konejšivým hlasem, který se používá na blázny.

„A kdy je?“ ptala jsem se zmateně. Vážně jsem byla dost mimo.

„Ve středu dopoledne,“ pořád tím tichým trpělivým hlasem odpověděla.

„A jak to víš?“ otázala jsem se konečně.

Tentokrát se mi ji povedlo vyvést z míry. Pozvedla obočí a nechápavě odvětila: „Říkala to Saltonová.“

Tak odtud vítr vane. „Aha,“ oddechla jsem si. „Já ji neposlouchala,“ dodala jsem k vykulené Patricii.

„Jo tak.“ Konečně se tvářila zase normálně. „Tak půjdeš?“

„Nevím,“ odpověděla jsem roztržitě. „Ještě uvidím.“

To poslední, na co jsem měla chuť, bylo jít na Janiin pohřeb, když jsem vlastně spolupachatel. Saltonová vzdala svou snahu a vyšla ze třídy, což byl i povel pro ostatní, aby se rozutekli.

Pat nejspíš chtěla ještě něco říct, ale jakmile se Meggie Rainfordová zvedla a odešla z třídy, vypálila za ní jako hyena za umírající kořistí. Drby a zase jen drby, to je jejich.

A taky že jo. Když jsme potom měli hodinu francouzštiny, přilítla se zvoněním a ihned mi začala vyprávět, co se dozvěděla. „Představ si, že ta Jessica byla nejlepší kamarádka Janie Boshwordové,“ líčila mi zadýchaně. „Meggie si myslí, že sem přechází proto, že by to na Fontbonnu nemohla vydržet, chápeš, kvůli vzpomínkám a tak. Ale každopádně říkala, že zkusí zjistit víc.“

Bylo mi jasné, co znamená zjistit víc. Zítra už Meggie bude vědět Jessičino rodné číslo, velikost bot a dokonce i kolik kapesného dostává. Moc mě to nezajímalo, věnovala jsem totiž pozornost jiným myšlenkám. Mám jít na policii nebo ne? Sice jsem si kdysi říkala, že až najdou Janiino tělo, tak tam půjdu, ale... Něco mi říkalo, ať to nedělám. Cítila jsem se strašně. Nakonec jsem si umínila, že pokud vraha někde v našem městě uvidím, hned ho půjdu udat. To aspoň na chvilku utišilo moje svědomí.

Pípla mi esemeska. Čekala jsem, že to bude táta, ale psala mi Annie. Prosila mě, jestli bych jí nemohla dneska vypomoct v kavárně. S radostí jsem souhlasila, aspoň nebudu sama doma, se svýma drastickýma myšlenkama.

***

Jenže se ukázalo, že až taková výhra to nebude. Sotva jsem totiž přišla dovnitř, Annie se na mě vrhla, nacpala mi víc zákusků než jindy a celou dobu mlela o té strašné vraždě. Úplně mě přešla chuť, měla jsem pocit, jako bych žvýkala piliny. Odpovídala jsem krátce a stručně, občas jsem jen přikyvovala, to když se Annie rozohňovala nad takovými hajzly, kteří vraždí mladé holky.

Pozorovala jsem Annie, která seděla naproti mně, podpírala si dlaněmi, které se jí slušně třásly, hlavu. Světlounce hnědými vlasy místy probleskovaly šedivé pramínky, a když jsem pohlédla do její zdrcené tváře a uviděla nepatrné vrásky, kterých jsem si dosud nevšímala, přišla mi náhle starší, než kdy jindy. Čokoládově hnědé oči měla uplakané, když mi kladla na srdce, abych na sebe dávala pozor. Cítila jsem se taky jako pěkný hajzl.

Potom jsem se vydala za bar, ale tak se mi třásly ruce, že jsem upustila dvě skleničky na zem. Když následovala třetí, poslala mě radši Annie do skladu, abych přerovnávala krabice se zákusky. Chudák, to jsem jí dneska opravdu pomohla.

Když jsme zavíraly, dorazila mě Annie s další jobovkou. Sotva jsem totiž vyšla ze skladu, všimla jsem si, že sedí u stolku s nějakou postarší ženskou s šedivými vlasy a klábosí, jelikož kavárna byla prázdná. Ta ženská se neměla k odchodu ani potom, co jsme vytíraly a zvedaly židle, ale nezdálo se, že by to Annie vyvádělo z míry. Až potom, co mi svou přítelkyni představila jako nějakou Charlottu a velmi zdůraznila, že Charlotta je tu autem a jede přes část města, kde bydlím, mi došlo, že se jedná o bezpečnostní opatření, abych po cestě nepadla do rukou neznámému vrahovi.

Annie mě ujistila, že Charlotta se sama nabídla, že mě sveze, a už mě strkala ze dveří směrem za Charlottou. Dokonce nás doprovodila až k autu na konci ulice a mávala nám, dokud jsme nezmizely za rohem.

Celou cestu jsem demonstrativně mlčela, protože jsem jednak byla na Annie naštvaná kvůli tomu, jak to na mě ušila, a jednak jsem netušila, o čem bych si měla s touhle ženštinou vlastně povídat. Zdálo se ale, že ona si bohatě vystačí s monologem, protože mi celou cestu vyprávěla o tom „parchantovi“ svém nevěrném manželovi, který ji podvedl s tou „čubkou z práce“, a vystačila si s mým velmi chápavým „aha“ a občasným přikyvováním.

Když mě vysadila před barákem, poděkovala jsem jí za odvoz, načež odvětila milým hlasem: „Nemáš vůbec zač, zlatíčko!“ a potom začala znovu nadávat na všechny, kdo o tom věděli a nic jí neřekli a „udělali z ní tak naprostého kreténa“. Nadávky byly slyšet i přes zavřené dveře, takže jsem si vyslechla pěkných pár vět, než nastartovala a odjela.

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou, vyndala klíče a vešla dovnitř. Rozsvítila jsem v obýváku a vydala se dát si věci nahoru do pokoje. Když jsem se ale zastavila na prahu pokoje, zarazila jsem se. Něco mi tu nesedělo. A taky že jo. Od okna se totiž odlepila vysoká postava a šla směrem ke mně.

Zakřičela jsem a rozeběhla se po schodech dolů, div že jsem nezakopla a neskutálela se. Přiletěla jsem ke dveřím, ale ty nešly otevřít. Vždyť jsem přece nezamykala! Vztekle jsem s nima cloumala, jenže to už jsem za sebou uslyšela kroky, takže jsem radši utekla do osvětleného obýváku.

Tam jsem se zastavila u police s knížkami a čekala. Když dotyčný vkráčel dovnitř, chtělo se mi brečet. To byl zase on, ten psychopat, co se k nám pravidelně vloupává. Bála jsem se mu podívat do očí, bála jsem se jeho, bála jsem se udělat cokoliv, třeba se i pohnout.

Přistoupil ke křeslu a piánko se v něm usadil. Nevěřícně jsem se na něj zadívala. Nehnul ani brvou. To jako vážně? Už po několikáté se k nám vloupe a klidně si sedne do našeho křesla? Jako by byl na přátelské návštěvě?

Sebrala jsem veškerou odvahu, tedy spíš to byl vztek, který mě donutil mluvit.

„Co tu chceš?“ vyštěkla jsem na něj.

Ušklíbnul se. Tenhle jeho výraz je tak strašně typický! Nejradši bych mu jednu vrazila, aby se přestal tak povýšeně a ironicky tvářit! Kdybych se tedy nebála, že mě potom zabije.

„To je pořád dokola,“ zívnul si.

„Kolikrát ti mám říkat, že jsem tě nikdy předtím neviděla a nemám s tebou vůbec nic společnýho?“ vyjela jsem zoufale. Tohle byl věčný kolotoč! Jenže jak vysvětlit bláznovi, že žije v svých absurdních představách?

Položil si ruce na opěradla a pohodlně natáhl nohy. Zadíval se na mě. Měl na sobě stejné oblečení jako včera. Močálová zeleň mě sledovala.

„Nojo, jenže je tu jeden drobnej zádrhel v tom, co ty tvrdíš,“ odříkával s pokerovou tváří.

„Já jsem byl na tuhle zemi někým přivolanej a věř mi, že ještě poznám kým. Nechápu sice proč, ale to bys mi mohla vysvětlit ty. Jenže ty vlastně nic nevíš,“ promnul si bradu.

„Nemůžu se vrátit tam, odkud jsem přišel, protože mě tu něco drží. A to něco bys měla být asi ty,“ dodal směrem ke mně.

„Přirozeně, ty nevíš, o čem mluvím,“ podložil si dlaní hlavu. „Je to tak?“ zeptal se víc než výsměšně.

„Jo, je,“ odsekla jsem naštvaně. Vím, že s bláznama by se mělo jednat klidně, ale pochopte. Tohle je vážně moc.

„Pak se tu přirozeně nabízí ta možnost, zabít tě, a tím to prokletí zrušit,“ pokračoval zamyšleně dál. Zamrazilo mě.

„Kdyby to ovšem šlo,“ přestal si podpírat hlavu a najednou se vztyčil, vzteklý výraz ve tváři. Vyjekla jsem a narazila zády do poličky. Ušklíbl se. Znova. Parchant jeden. Ale aspoň právě řekl, že mě nemůže zabít. Což je dobré. Asi.

„Poslyš,“ promlouvala jsem k němu klidně a tiše, jak by se na psychopaty mělo, „ty máš určitě někde nějaký domov, je to tak?“ V očích se mu zableskl šílený výraz. „Dobře, tak teda ne. Ale odněkud jsi přece přišel, ne?“

Odfrknul si. „Samozřejmě.“

„No a proč se tam teda nevrátíš a mě nenecháš být?“ zeptala jsem se, jak nejklidněji jsem dokázala.

Zorničky se mu zúžily, a jestli byl předtím naštvaný, tak teď byl přímo vzteklý.

„Jsi hluchá nebo vážně tak hloupá?“ zasyčel. „To je to, co ti tu celou dobu říkám. Nic bych neudělal radši, jenže to nejde! A za všechno můžeš ty!“ prsknul.

Vytočilo mě to. „Jo, tak já můžu za všechno, co se tobě, chudáčkovi, stane? Kdo si sakra myslíš, že jsi?!“ zavřískla jsem.

Zvedl koutky v něčem, čemu normální člověk říká úsměv. „Kdo já jsem? Možná, že je načase, abych se ti oficiálně představil.“

Neměla jsem z toho dobrý pocit. Vypadal jako někdo, kdo se definitivně ponořil do svého bláznivého světa. Začala jsem se rozhlížet po zbrani.

Najednou světlo zablikalo a zhaslo. Poplašeně jsem vykulila oči do naprosté tmy. Dřív, než jsem mohla začít ječet, upoutal mé myšlenky nějaký zvuk. Bylo to jako... Šustění křídel. A dost hlasité.

Polkla jsem a pološílená strachem se zahleděla k místu, kde stál kluk. Viděla jsem nějaký velký černý obrys. Potom se ozvalo zasyčení a náhle vypukl v místnosti požár. „Hoří!“ zděsila jsem se a chtěla začít utíkat. Když jsem se ale podívala pozorněji, něco mi tu nehrálo. Zaostřila jsem a zalapala po dechu. Oheň trochu ustoupil a teď se vznášel pár metrů nad zemí, obtáčel kluka, který v něm stál.

Ten měl na sobě jen kalhoty, jeho hruď byla zcela nahá. Svaly zářily v červeném světle ohně.

Vyjeveně jsem zírala na místo za ním. V záři, kterou vydával oheň, jsem spatřila dvě velká černá křídla, trčící z jeho zad. Neschopná myslet jsem pohlédla do jeho tváře. Musela jsem mít výraz člověka těsně před tím, než zemře šokem, když jsem se zahleděla do jeho očí. Jestliže předtím to byla pichlavá zeleň, odporný močál, tak teď zářily do tmy víc než oči šelem, svítily jako zelené lasery a jeho zorničky byly proměněny v úzké černé štěrbiny.

Usmál se, děsivým, krutým způsobem. „Mé jméno je Samuel. Jsem Luciferův voják, legie z podsvětí. A ty máš poslední šanci mě odvolat,“ zahřměl jeho hlas po celé místnosti.

Oheň se pohnul. Zplna hrdla jsem si zaječela a pak se oddala tmě, která mě milosrdně vysvobodila. Poslední, co si pamatuju, byl tvrdý pád na podlahu.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 6.: