Dexter´s daughter - Chapter two • OurStories.cz ~ naše povídky

Lily Anne uvidí vraždu, a chce vraha dopadnout. V noci ji navštíví Temný společník a vyjdou si spolu za zábavou za svitu zlověstného měsíce...

12.01.2012 (19:00) • Ikachan • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 777×

Ten pohled byl vážně dokonalý, skoro jako umělecké dílo. Jednalo se o kombinaci tří těl. První tělo mělo bílý trup, jednu černou ruku a jednu asiatskou, a tak to bylo i s nohama. Hlavu tělo nemělo. Druhé tělo bylo také bez hlavy, bylo to černé tělo s jednou asiatskou a jednou bílou rukou a nohou. Dokážete si tedy určitě představit to třetí tělo. Stehy, kterými bylo tělo sešit, byly dokonalé, vrah měl nejspíš hodně času a nikam nepospíchal.

„Lily Anne, co tady děláš?“ slyšela jsem za zády tátův hlas.
„No… chtěla jsem vidět tu vraždu,“ rozhlédla jsem se, jestli tu někdo je nebo ne. Nikdo. Přistoupila jsem těsně k němu a zašeptala: „Je to přímo… umění, nemyslíš?“
„Jo, to jo, ale teď běž zpátky domů, Batista tě tu stejně nebude moct nechat dlouho. Deb říkala něco o federálech, a kdyby tě tu viděli, asi by z toho mohl být problém,“ řekl. Ach jo…
„A… kde jsou hlavy?“
„Lily Anne!“
„No jo,“ zamumlala jsem a odebrala se ven, za žlutou pásku.

„Už jdeš?“ zeptal se mě Quinn, Debiin „přítel“.
„Jo, kvůli federálům, proč se do toho pletou?“ zavrčela jsem.
„Protože si myslí, že to udělali nějací cizinci,“ vysvětlil mi Quinn.
„Aha… tak nazdar,“ zamumlala jsem a vydala se pěšky ze South Beach až na Coconut Grove. No dobře. Je to hloupost, jít pěšky takovou dálku. Musela jsem opět zavolat Maximovi, jestli by pro mě mohl přijet na South Beach. Maxim samozřejmě nezklamal. Přijel si pro mě během dvaceti minut.
„Tak co, bylo tam něco zajímavýho?“ zeptal se nadšeně.
„Neřeknu,“ zašklebila jsem se, „protože to je policejní tajemství. Ale řeknu ti, že kolem byla spousta zvratků, bylo to fakt hnusný,“

Maxim se už na nic neptal a pustil rádio. Mohla jsem tedy nerušeně přemýšlet. Je známé, že Lily Anne je chytrá po tátovi. Nastala tedy její šance dopadnout vraha. Jaký měl asi motiv k tomu, aby tohle udělal? Vlastně by mělo smysl to, co si zjevně myslí federálové – že vrah je zjevně cizinec, pravděpodobně Kubánec, kterého tady nepřijali. Anebo prostě nechtěl, aby ho přijali. Byl to tedy asi rasově zaujatý motiv… ale obráceně! Přeci jen mě něco napadlo. Ale nejsou to fakta, jsou to jen moje domněnky a na ty se prostě nemůžu v žádném případě spoléhat. Ale co když vrah je běloch, co nesnese ve svém státě nějaké jiné rasy?

„Lily Anne, jsi doma,“ šťouchl do mě Maxim.
„Jo, díky,“ standartně jsem ho políbila na tvář a vystoupila. Měla bych Maxima i ráda, kdybych ovšem byla schopná nějakých emocí. Já nejsem člověk, jsem nějaká nelidská stvůra a něco jako emoce je mi úplně cizí. Jasně, mám ráda tátu a Deb, ale to proto, že jsme rodina. Jinak prostě nejsem schopná někoho mít až moc ráda. Mně to ani nevadí, nikdy se mi nestane to, co těm husám ze školy – že se do někoho zamilují, a pak jsou zklamané.
Na tátu jsem čekala dost dlouho. Nejdřív jsem přemýšlela o vrahovi, ale na nic jiného jsem prostě nepřišla. Pak jsem si četla. Pak jsem poslouchala písničky. Chvíli jsem koukala na MTV, ale i to mě pak přestalo bavit. Podívala jsem se na hodiny, bylo půl osmé večer. Až teď jsem si uvědomila, jaký mám hlad. Došla jsem k lednici a byly tam jen sendviče. Spousta sendvičů. Vzala jsem si tři a ty jsem hned spořádala.

Po další hodině jsem usoudila, že táta asi přijede pozdě, tak jsem se rozhodla, že si půjdu lehnout. Dala jsem si dlouhou sprchu a odebrala se do postele.

Vznášela jsem se nad jakousi místností, která byla vystlaná igelitem, stejně jako to dělám já a táta. Byly tam čtyři stoly, na třech z nich ležela těla. Bělošky, černošky a asiatky. Najednou jsem se už nevznášela nad stoly, a stála přímo před stolem s běloškou. V rukách v gumových rukavicích jsem pozvedla nůž…

Probudila jsem se celá zpocená a vyklepaná. Co to bylo za sen? Podívala jsem se na měsíc, a hned mi to bylo jasné. Šklebil se na mě a přímo mě vábil, abych dneska oddělala to školníka, co znásilňoval brunety na naší škole. Sleduju ho už delší dobu a vím, kde bydlí. Bývala bych ho zabila už dávno, ale neměla jsem přímé důkazy. Nakonec jsem je ale stejně sehnala. Takže je čas, pane školníku. I Temný společník to cítí. Pracuje na tom se mnou. Víme, že školník přijíždí domů ze školy kolem jedenácté, protože se ještě stavuje v baru na tři panáky tequilly. Vzali jsme si tašku přes rameno, ve které jsme měli roli igelitu, několik balení izolepy a jiné nářadíčko. Poslední věc, kterou jsme dali do tašky, byly fotky holek, které znásilnil. Táta to má všechno jednodušší, protože má auto. Já někdy použiju tátovo, ale dneska není doma, budu to muset zvládnout pěšky. Mám vyhládnutý zbořený dům, kam nikdy nikdo nechodí. Je pár metrů od školníkova domu.

Když jsem došla do té trosky, okamžitě jsem si našla vhodnou místnost. Když jsem ji obalovala igelitem, úplně mě z toho zvuku mrazilo v zádech. Nakonec jsme šla číhat před školníkův dům. Školník má dům obehnaný živými ploty, takže to bylo vše jednoduché. Přišel pět minut po jedenácté. Když odemykal, popadla jsem ho za krk a vstříkla mu do těla injekci, kterých má táta plný šuplík. Okamžitě ochabnul. Odtáhla jsem ho do té místnosti. Cesta byla trochu komplikovaná, protože kolem chodí jeden pochůzkář a já ho nemohla vléct za nohy říct policajtovi: „Příjemný večer, s dovolením ,musím tohoto školníka odvléct do této budovy a tam…“ ne, to je přece blbost. Musela jsem čekat, než odejde za roh.

Největší problém byl asi dát školníka na stůl, protože byl trochu při těle a já nejsem žádná namakaná postava. Ale nakonec se vše stejně podařilo. Když se probral, přímo jsem slyšela mého Temného společníka, jak se chichotá.

„Co po mě chceš? Můžu zaplatit, dám ti co budeš chtít!“ zaskuhral.
„Jistě, že nám dáš vše, co budeme chtít,“ zasmáli jsme se.
„Kdo my, tady je snad ještě někdo?“ zeptal se školník. Nebožák zjevně neznal mého Temného společníka.
„Znásilnil jsi ty holky, zaplatíš nám za to,“ řekli jsme, a naprosto ignorovali jeho dotaz.
„Ne, já to nebyl!“ zavyl. Strčili jsme mu do úst vatu, aby nehulákal. Třemi bodnutími jsem ho zabila a pak rozporcovala do několika igelitových pytlů. Samozřejmě jsem nezapomněla vzít tátovi vzorek s krví. Pytle jsem odklidila do té rezavé roury a pokojně odešla domů. Aniž bych se převlékala, šla jsem spát.

Ráno mě vzbudil telefon.
„Kde je zase sakra Dexter?!“ zahulákala na mě Debora po telefonu.
„Ano, hezky, díky tetičko, a co ty?“ odpověděla jsem mile, naprosto probuzeně.
„Ať hned přijede ke mně do kanceláře!“ zavrčela a položila telefon. Achjo, s tetou Deb si po telefonu snad nikdy nepokecám.

Kapitola 1.

Kapitola 3.

Autor: Ikachan, v rubrice: Povídky » Na pokračování