Diary of Life - Kapitola druhá • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahoj lidi, tak jsem tady. Jsem nová autorka na OS, tak ke mě, prosím, nebuďte hned krutí. Ne, sranda. Tuhle povídku píšu s LittleGii. Přinášíme novou kapitolu. Jak bude pokračovat osud Faith? A jak jsme minule skončili? Faith přišla o rodinu a dozvídá se, že ztratila paměť. Jejich dům shořel. V nové kapitole se podíváme na její první den v domově a ve škole. Vaše ES

02.04.2012 (12:00) • EndySii • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 907×

Diary of Life

Kapitola druhá

Vstoupila jsem společně s mojí novou vychovatelkou do místnosti plné lidí. Ještě jsem si nezvykla na to, jak moje tvář vypadá, proto mě tolik zabolelo, jak se ostatní tvářili. Někteří soucitně, jiní vyděšeně a zbytek i zhnuseně. Nikdo, ale na mě neulpěl pohledem déle než bylo nutné.

„Faith, tohle je tvůj nový domov, upřímně doufám, že se tady tak budeš cítit. Lidi, tohle je Faith.“ Jen pár lidí se na mě znovu podívalo a mně okamžitě došlo, že pro mě tohle domov rozhodně nebude. Pak mi Erika, jak se vychovatelka jmenovala, ukázala zbytek areálu, kde je tělocvična, knihovna a nakonec i můj pokoj.

Byl to malý útulný pokojík, a když jsem v něm osaměla, začala jsem si ho přizpůsobovat. Byla jsem tady sama, protože dětí tady v domově bylo po málu a areál byl celkem dost velký. Roztáhla jsem teda žaluzie, aby dovnitř prokouklo trochu světla, vytáhla těch pár věcí z báglu, který jsem měla u sebe a pořádně se rozhlédla okolo. Měla jsem tady starý počítač, postel a malou skříň. Okamžitě jsem věděla, že jestli to tady má vypadat takhle, tak se zblázním…

Pohled nikoho

Sotva se naše milá Faith stihla srovnat s tím, že je úplně v novém prostředí, musela do školy. Jak asi každý čeká, ráno se jí nechtělo vstávat, a když konečně vstala byla vyděšená. Bála se toho, jak budou lidi reagovat na to, co se jí stalo. Proto se rozhodla k radikálnímu řešení.

Dveře od třídy se otevřely a dovnitř vstoupila všem neznámá dívka.

„Vy jste ta nová studentka?“ zeptal se učitel a dívka přikývla. „Myslíte, slečno, že by jste se nám mohla představit?“

„Myslím, že to není potřeba, pane profesore.“ Namítla, ale věděla, že stejně musí. Stoupla si do čela třídy a nechala spadnou kapuci, která jí do toho okamžiku skrývala tvář. Ozvalo se sborové zalapání po dechu. Zhnusené výkřiky a někteří jen mlčky valily oči.

„Jsem Faith Rogersová. Přestoupila jsem sem z Arizonské střední.“ S těmi slovy se posadila. Znovu si stáhla kapuci do obličeje a ze své šikovné kapsičky v mikině si vytáhla sluchátka. Pustila si hudbu a vrátila se do světa, kde měla svůj perfektní život. Tak, jak si ho od svého probuzení vysnila. Učitel jí jen řekl, ať se snaží chytit a dál už se na nic neptal.

Pohled Faith

Na každém kroku jsem cítila jejich pohledy. Všichni už věděli, co jsem zač. Byla jsem ta divná holka se zjizvenou tváří. Nikdo se se mnou nebavil. Nikdo se mě na nic neptal. Jen jediná holka na celé škole o mě jevila zájem. A to tím způsobem, že se mi ještě více snažila znepříjemnit život. Díky tomu, že jsem se během několika dní stala neviditelnou, jsem se dozvěděla, že se jedná o tzv. královnu školy. Žďuchání, shazování před ostatními bylo jen málo z toho, co mi dělala. Čekala až projevím nějakou emoci, ale já to vždy přešla s ledovou tváří.

Dny plynuly jako voda a mě si nikdo nevšímal. Byla zrovna přestávka, když mi zazvonil mobil. Šla jsem tedy rychle ven a zvedla to.

„Dobrý den. Mluvím se slečnou Rogersovou?“ zeptal se milý mužský hlas.

„Ano. To jsem já.“

„Mám tady pro vás pár věcí, které byste možná mohla potřebovat. Jedná se o pozůstatek věcí po vaší rodině.“ Slzy mi vhrklyi do očí a já naprosto ignorovala to, že zvoní.

„Kam si pro to mám dojet?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Dnes odpoledne vám to donesu přímo do domova. Potřebuji si s vámi ještě trochu promluvit.“ Pak se s mnou ještě rozloučil a já se vydala zpátky do školy. Myšlenkami jsem byla ještě víc mimo než předtím, ale toho si nikdo kromě mě nemohl všimnout.

Když byl konečně konec a já mohlo zpět „domů“, byla jsem tak nadšená, že cestu, která mi normálně trvala půl hodiny, jsem stihla za deset minut. Když jsem vešla do pokoje, rychle jsem to tam trochu poklidila a pak netrpělivě čekala. Po půl hodině přišla Erika s tím, že mám návštěvu.

Do pokoje vešel velice pohledný mladík. Nemohlo mu být víc, než dvacet pět. Měl světlé vlasy, modré oči a celkově byl atraktivní. Jako pravý gentleman mi nabídl pravici a představil se mi.

„Jsem Thomas Lukovsky. Vykonavatel poslední vůle vašich rodičů.“ Erika nás opustila a my osaměli.

„Rodiče zanechali nějakou poslední vůli?“ Byla to hloupost, ale i tak jsem to plácla nahlas. Thomas se decentně zasmál a pak se zhluboka nadechl.

„Ano. Ale jako první bych vám chtěl dát toto.“ Podal mi malou, ohněm poškozenou knížečku, ve které jsem poznala svůj deník. Když jsem tu knížku držela, vzpomínky se mi míhaly hlavou. Chtěla jsem si vzpomenout, ale teď tu byly důležitější věci.

„Děkuji,“ poděkovala jsem a knížku chvíli obracela v rukách. Pak jsem ji, ale položila na stůl a podívala se na Thomase. Ten okamžitě pochopil a rozdělal obálku, kterou držel v rukách.

„Já, Lilian Rogersová, a můj manžel ,Andre Rogers, společně sepisujeme tuto poslední vůli pro případ, že bychom z nenadání zemřeli…"

Autor: EndySii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování