OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Different - Kapitola 2.

18.07.2014 (09:00) • MrsWitty • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 679×

Čtvrtek

Včera jsem si celý den povídala s Daniellem. Je jediný na světě, kdo mi opravdu naslouchá. Když jsem to řekla Elizabeth, urazila se.

„Říkam na světě, a ty jsi po smrti!" odsekla jsem, ale obě jsme se zasmály. Daniellovi jsem o sobě řekla úplně všechno, celý můj příběh, a on mi na oplátku řekl ten jeho. O tom sem ale asi napíšu až někdy jindy...

„Danielli?" oslovila jsem ho předtím, než odešel. „Víš, když si tykáme... jsme vlastně přátelé, že?"

„Jistě, Anastasie. Zatím se měj." Usmál se a odešel. Vždycky, když se takhle usměje, žaludek se mi stáhne nervozitou.

„Pěkně, pěkně! To se ti povedlo," pochválila mě Elizabeth. „Škoda, že jsem mrtvá."

Nesnáším, když to o sobě říká. Jistě, já to o ní řekla taky, ale ona si o to koledovala! Teď to ale sranda není. Podívala jsem se na ni vražedně.

„To se dělá?! Vyhrožovat duchovi smrtí?!" okřikla mě. Pak jsme se začaly smát.

Pátek

Daniell mě opět navštívil. A řekl mi něco naprosto úžasného a zároveň příšerného.

„Anastasie, přišli za tebou tví rodiče..." oznámil mi dneska ráno. Vypadal smutně. A já byla v naprostém šoku. Před sedmi lety se mě doslova zbavili a teď si na mě najednou vzpomenou? A byla jsem naštvaná. Daniell mě za nimi odvedl. Vypadali pořád stejně, jako by se na těch sedm let nechali zmrazit.

„Anastasie, moc mě všechno mrzí," začala matka.

„Tak to brzy..." řekla jsem naštvaně. Táta stál za matkou a držel ji za ramena.

„Víš, chtěli jsme se ti omluvit a říct, že bychom tě rádi vzali zpátky domů. Byli bychom zase rodina," řekl táta. Nadzvedla jsem obočí.

„Vy si myslíte, že když písknete, tak já přiskáču jako cvičená opice?" spustila jsem. „Nikdy! Co se za ty roky změnilo, že máte najednou černé svědomí a omlouváte se? A co by se změnilo, kdybych se vrátila tam, čemu vy říkáte domov? Nic... Pořád bych vám připadala jako blázen. A to nechci. Radši zůstanu tady než se vrátit zpátky k vám! Nejsem hračka, kterou byste si mohli přivlastnit, kdykoliv si vzpomenete! Jsem člověk. Člověk, bez rodičů. Sbohem. Danielli, prosím, zaveď mě zpátky..." Naposledy jsem se na ně podívala a ne zrovna pěkně. Hodila jsem po nich ten nejhorší vražedný pohled, jaký umím. Matka vypadala, že bude za chvíli brečet a otec si myslel, že se mu daří udržet vážný výraz. Mimochodem, ne, nedařilo se mu to.

Byla jsem, a taky pořád jsem, naštvaná! Když jsem se vrátila do pokoje, padla jsem na postel a rozbrečela se. Vedle mě seděla Elizabeth a snažila se mě utěšit.

„Do háje! Do háje s nimi!" křičela jsem do polštáře. Za chvíli jsem uslyšela otevření dveří a kroky, přibližující se k mé posteli. Hned jsem poznala Daniella. Chtěl si sednout, ale málem mi zasedl ducha.

„Pozor, sedneš si na Elizabeth," upozornila jsem ho.

„Jé, promiň," omluvil se a klekl si na zem.

„Ani nemáš ponětí, jak jsem naštvaná!" zavrčela jsem. Pohladil mě po vlasech.

„Neboj se, Anastasie, budu tu pořád pro tebe," zašeptal a dal mi pusu na tvář. Pak odešel.

Ještě teď mi v břiše létají motýlci a na tváři cítím jeho rty.

Sobota

Stalo se něco naprosto neuvěřitelného!

S Daniellem si povídáme celý den a včera bylo hlavní téma Elizabeth.

„Jak se má?" zeptal se. Podívala jsem se na naše hlavní téma sedící vedle mě a ta ukázala palec nahoru.

„Prý dobře."

„Takže s tebou komunikuje jako normální člověk?"

„Víš, Danielli, ona byla člověk... A k té komunikaci... Nikdy nezavře pusu... Jau! Proč mě mlátíš?" vykřikla jsem, protože mě Elizabeth majzla do ramene. Chytila jsem se za "zraněné" rameno a předstírala, že jsem uražená. Daniell se usmál a já se nedokázala dívat na nic jiného než na něj. Má opravdu úžasný úsměv...

Elizabeth mi přelétla před obličejem. „Haló, haló, volá tě záhrobí, máme špatné spojení!" zaťukala mi na čelo. Rychle jsem zamrkala.

„Anastasie, měl bych ti něco říct." Podívala jsem se Daniellovi do očí. Trošku jsem se bála. Přisedl si ke mně blíž, byl ode mě jen malý kousek. „Špatně se to říká, no zkusím to vysvětlit jinak.... "

Rychle se ke mně naklonil a naše rty se spojily. V břiše mi létalo milión motýlků. Moje srdce se zastavilo a pak se rozběhlo desetkrát rychleji. Přiznávám, byla to moje první pusa a bylo to naprosto úžasné! Takhle dopadnete, když žijete v blázinci.

Najednou se ode mě odtáhl a rychle odešel. Očima jsem hledala Elizabeth. Seděla v růžku postele a rukou si zakrývala pusu. Pak se celá zkoprnělá usmála a začala tleskat jako devítiletá holčička.
„No do pr... Blé, do papírnictví!" vykřikla.

Tak, tady je ta delší kapitola. :) Doufám, že se vám i tohle líbilo a zanecháte tu nějaký komentář. :) Chci moc poděkovat za názory k první kapitole, moc mě to potěšilo a dostala jsem hned chuť psát dál. :) 

Autor: MrsWitty, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Different - Kapitola 2.: