OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Different - Kapitola 4.

25.07.2014 (09:00) • MrsWitty • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 800×

Středa
Tohle je můj poslední zápis. Deník jsem chtěla, protože nebyl nikdo – nikdo živý – kdo by mě vyslechl. A teď mám Daniella. Možná se sem ještě někdy vrátím. Takže sbohem…

Zaklapla jsem sešit, kterému říkám deník, a hodila ho za sebe. Ozvalo se bouchnutí, jak sešit spadl na zem. Podepřela jsem si čelo dlaněmi a povzdechla si. Po našem útěku mě Daniell zavedl k němu domů. Zatím zůstáváme u něj. 

„Takže s deníkem jsi skončila?” ozval se za mnou Daniell. Škubla jsem sebou a kopla se o rám postele. Hned jsem si začala masírovat zraněné místo. 

„Jak víš, že jsem si ho psala?" 

„Poznal jsem to na tobě," usmál se a šel ke mně. Nahnul se a chtěl mě políbit, když v tom někdo zaklepal. „Kur… „ zaklel a šel otevřít. Chvilku bylo slyšet jen nějaké šeptání, pak se Daniell přiřítil a spustil: „Anastasie, hledají tě. Okamžitě odjíždíme." Nechápavě jsem se rozhlížela kolem sebe. „Nekoukej tak a pojď!" Daniell mně čapl za ruku a táhl pryč. 

„Počkej, kam jdeme?" zeptala jsem se. 

„Můj kámoš Tim má dům v LA. A tam se taky vydáme. On nás tam odveze." Dotáhl mně až k autu. Sedl si se mnou dozadu. 

„Jeď!" houkl na řidiče. 

„Prosím tě, v klidu. Zjistili to teprve před hodinou. Jo, mimochodem já jsem Tim," představil se řidič a rychle se rozjel. 

„To už ji teď klidně můžou hledat."

„Time, jak dlouho bude ta cesta trvat?" zeptala jsem se. 

„Přibližně tak hodinu a půl. Klidně si dej šlofíka." 

Řídila jsem se jeho slovy, položila si hlavu na Daniellovo rameno a zavřela oči. Do pěti minut jsem usnula. 

„Anastasie, zlato, už jsme tady." Probudil mě známý hlas. Ovšem, Daniell. Otevřela jsem oči a zamrkala. 

„Ještě chvilku…“ zamumlala jsem a zase oči zavřela. Ucítila jsem jak mě Daniell bere do náruče a někam mě nese. 

„Anastasie, vzbuď se," přemlouval mě Daniell. Naštvaně jsem otevřela oči a podívala se na něj. 

„Tak mě pusť." Daniell udělal, co jsem chtěla a já si promnula oči. 

„Ehm... Ahoj?" ozvalo se přede mnou. Zamrkala jsem a uviděla Elizabeth. Nevěřila jsem tomu, co vidím, „Ach… počkej." Elizabeth zavřela oči a za chvíli se ze světle modré zbarvila do tmavé. Daniell a Tim za mnou zatajili dech. Elizabeth otevřela náruč. Z očí se mi začaly řinout slzy a vrhla jsem se k Elizabeth. Pevně jsme se objaly a brečely. 

„Elizabeth, už mě nikdy nepouštěj!"

POZDĚJI...

„A teď mi okamžitě řekni, kdes byla!" vybalila jsem na ni hned, jak jsme vešli do domu. Prošly jsme až do kuchyně – obrovské kuchyně –, sedly si na barové židle a opřely se o pult. 

„Počkej... Jak to, že jsem se tě mohla dotknout?" ptala jsem se dřív, než Elizabeth stačila odpovědět na moji první otázku. Ale těch otázek ve mě bylo až příliš. Chtěla jsem je na ni všechny vyhrnout. 

„Zpomal, Anastasie. Já se ke všemu dostanu. Danielli, prosím, udělal by si nám kafe?" Při jméně Daniell se mi srdce divoce roztlouklo a já se na jeho vlastníka otočila. Byla jsem tak zaujatá Elizabeth, že jsem na něj úplně zapomněla! Fuj na mě. Daniell protočil očima, usmál se a dal se do toho. Znám Elizabeth, takže musela nahodit "Psí pohled" (takhle tomu říká ona), aby to kafe dostala. 

„Tak už povídej," povzbudila jsem ji. 

„No, já vlastně ani pořádně nevím, co se stalo. Ten den, jak si mě v noci hledala, jsem se probudila na úplně jiném místě. Byla to podobná místnost, jako jsme měly my, ale nebylo tam nic. Vlastně ano, bylo tam sklo. A to neuhádneš, co bylo za tím sklem." Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že čeká na odpověď.

„To já nevím," řekla jsem a netrpělivě čekala, až zase začne vyprávět. 

„Anastasie, za tím sklem jsi byla ty." Tentokrát se mi srdce asi zastavilo. Jsem mrtvá? Asi jo, lekla jsem se tak moc, že prostě musím být mrtvá. Elizabeth se na mě dívala a čekala, jak zareaguju. No, já tam jen seděla, ztuhlá a bílá jako stěn.

„Já taky nevím, co to má znamenat, ani proč se to stalo," řekla, jako by mi četla myšlenky. Vedle nás přistály dva šálky s kafem. Podívala jsem se na Daniella, usmála jsem se na něj a očima mu poděkovala. Já a Elizabeth jsme si šálky vzaly do ruky a pomalu upíjely.

„No pokračuju. Celé – tři dny to byli? – jsem tam jen seděla naproti tomu sklu, klepala se, brečela a musela se dívat, jak to všechno snášíš. Bylo to nejhorší, co se mi kdy v životě stalo, protože vidět tě, jak se kvůli mně trápíš, bylo příšerný. Potom jsem vyčerpáním omdlela a probudila se zase v našem pokoji. Nebyla jsi tam. Vyšla jsem ven a vyděsila nějakýho strážníka. Ten s kvičením utekl. Tam mi ale došlo, co dokážu a zatím, co jste vy jeli sem, já se naučila tu neviditelnost ovládat. Už tě nikdy nechci nikdy opustit, Anastasie!" Ke konci se ke mně vrhla a pevně mě objala. Její hlas už nebyl, jako by ho používal vítr. Byl úplně normální, lidský. Vehnalo mi to slzy od očí.

„Já to taky nikdy neudělám…“ zašeptala jsem dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni. Když mě pustila, podívala jsem se do mého hrnečku. Byl prázdný. Do prčic, to tak rychle piju? Musela jsem být chvíli sama a pročistit si hlavu. „Omluvte mě na chvilku." 

Slezla jsem z barové stoličky, očima našla schody a rychle je vyběhla. Nevěděla jsem, kam jdu, ale našla jsem nějaký pokoj. Potichu jsem za sebou zavřela dveře a plácla sebou na neuvěřitelně pohodlnou postel. Dveře se opět otevřely a vešel Daniell. 

„Stalo se něco?" zeptal se se strachem v očích. 

„No… vlastně nic... Já jen… to co se stalo Elizabeth je hrozný," zašeptala jsem. Přišel ke mně, za ruku mě vytáhl do sedu a kleknul si přede mě. 

„To už je za vámi. Netrap se tím. Chceš zůstat v tomhle pokoji?" změnil najednou téma. Rozhlédla jsem se po místnosti. No, umím si vybrat. Velká manželská postel, skříň, psací stůl… Pokoj měl i hezkou barvu, takovou hodně světle fialovou. 

„Jsem si naprosto jistá, že jo." 

„Dobře," usmál se, „trochu se vyspi, potřebuješ to." Políbil mě na čelo a odešel z pokoje. Chvíli potom, co odešel, jsem se zvedla a shodila ze sebe oblečení. Spát jsem šla jen ve spodním prádle. Lehla jsem si a do minuty usnula.

„Pusťte mě, pusťte!" křičela jsem na celý kolo. Dva strážníci mě drželi za lokty a táhli mě po dlouhé chodbě, ani nevím kam. Brečela jsem a snažila se jim vysmeknout. Ale mínus pro mě. Když to šlo, kopala jsem, křičela a při každé příležitosti je škrábla nebo kousla. Ale oni jako by nic necítili. V záchvatu paniky jsem zoufale volala o pomoc. Volala jsem Daniella, Elizabeth, kohokoliv, kdo by mi mohl jakkoliv pomoci. Nikdo nepřicházel. 

Dotáhli mě k otevřeným dveřím a hodili mě do malé místnosti. Pak mi všechno došlo. Byla jsem zpátky v blázinci. Ale v tomhle pokoji nebylo NIC. Ani postel. Ozvalo se tlumené zabouchání a já vykřikla. 

„Anastasie!" volal na mě někdo. Podívala jsem se tím směrem, odkud jsem výkřiky slyšela. Bylo tam sklo. A za ním? Elizabeth. Vypadala jako člověk. A co víc, ona BYLA člověk. Zoufale mlátila do skla ve snaze ho rozbít. Po tváři jí stékaly slzy. Nalepila jsem se na sklo přesně naproti ní. Volaly jsme na sebe, brečely a snažily se sklo rozbít. Najednou se do místnosti, kde byla zavřená Elizabeth, začala napouštět voda. Nevím odkud, prostě se začala napouštět. Elizabeth začala bušit do skla ještě víc a stejně tak začala víc brečet. Nevěděla jsem, co se děje. Když byla voda až u stropu, Elizabeth se naposledy nadechla a pak se do vody ponořila.

„Ne…“ zašeptala jsem a zase se rozbrečela. Elizabeth se pořád snažila sklo rozbít, oči se jí začaly zavírat... A pak se přestala hýbat úplně.

S výkřikem jsem se probudila. 

„Co je? Co je? Co je?" děsil se Daniell, který ležel vedle mě. 

„Jsem tady!" utěšoval mě někdo, stojící vedle postele. Podívala jsem se, kdo to je. Elizabeth! Bylo mi jedno, že jsem jen ve spodním prádle, prostě jsem se na ni vrhla a pevně ji objala.

Co na to říkáte? :D Já říkám: „Děkuju.”. :) Za všechny komentáře a názory. :) Vždycky mě to vážně moc potěší. :) Snad se vám tahle část bude líbit. :) 

Autor: MrsWitty, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Different - Kapitola 4.: