OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Difficile est tagere, cum doleas (Je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 28. - 29. kapitola

23.03.2010 (16:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 868×

28. kapitola

Damian

Z dnů se stávaly týdny, z týdnů se staly měsíce. Už ani nevím, jak dlouho tu jsem. S Patrikem a  jeho dcerou Marii jsme se spřátelili. Líbilo se mi s nimi žít, připadal jsem si jako kdybych někam patřil a tu prázdnotu ve svém srdci aspoň trochu zaplnil.

Patrikovi jsem pomáhal jak nejlíp jsem uměl. Vyjížděl jsem s ním každé ráno na moře, a chytal ryby. Opravil jsem střechu naší chatrče, sekal dříví. Pomáhal jsem všude, kde bylo potřeba. Nevěděl  jsem jak nejlépe mu poděkovat za záchranu života.

Marii jsem bral jako tu nejlepší sestru na světě. Když jsem se zotavoval ze svých zranění, tak se o mě přímo královsky starala. Z jejího postoje jsem vycítil, že by chtěla něco víc než jen sourozeneckou lásku, ale já jí jinak nedokázal brát než jen sestru, dobrou přítelkyni.

„ Davide, počkej, pomohu ti s tím dřevem. Vždyť to sám nemůžeš unést.“ Volal na mě Patrik ode dveří.

„Proč bych neunesl,“ na důkaz svých slov jsem vzal kládu do rukou. „ Vždyť je to celkem lehký.“ Dobíral jsem si starce. Ten jen na mě nevěřícně vyvalil oči. „Co je?“ byl jsem jeho reakcí celkem dost překvapený.

„Tu kládu by normální člověk sám neunesl.“ Odpověděl mi stále ještě trochu zaskočen.

„Vždyť to není zas tak těžké.“

„Davide, kdo jsi?“ díval se na mě s prozíravýma očima, připadal jsem si, jako kdyby mi viděl až na dno mé duše.

„Já nevím…“ odpověděl jsem popravdě. Za ty měsíce jsem si na nic  nevzpomněl. Jen v mých snech mě provázeli obrázky a chvílemi i nějaké úseky bitvy. Vůbec jsem z toho nic nepochopil. Nejhorší byli noci, když mě v mém snu provázeli hnědozelené oči. Vůbec netuším komu by mohli patřit, ale byli plné lásky a bolesti zároveň.

„Davide ty nejsi obyčejný člověk.“ Prolomil ticho Patrik.

„Žádný člověk není obyčejný Patriku, každý má své kouzle a tím je jedinečný.“

„Tak jsem to nemyslel Davide.“

„Damiane…“ kdo to tu mluví? Rozhlédl jsem se všude po lese, ale nikoho jsem neviděl.

„Slyšel jsi to Patriku?“ zeptal jsem se celý zmatený starce.

„Co jsem měl slyšet Davide?“

„Tys to vážně neslyšel? Někdo tu teď promluvil.“

„Já vážně nic neslyšel.“

„Damiane…“ znovu jsem zaslechl ten dívčí hlas.

„Teď zase promluvila.“

„Ale kdo? Davide naháníš mi celkem hrůzu. Já opravdu nic neslyším.“

„Damiane… kde jsi… chybíš mi má lásko…“

„To není možné abys to neslyšel.“

„A co říká ten dotyčný?“ byl zvědavý Patrik.

„Je to ženský hlas. Plný něhy a lásky. Říká  Damian kde jsi, chybíš mi má lásko.“

„Opravdu zvláštní já nic neslyším…“ na chvíli se odmlčel. „ Třeba to není určené pro mé uši.“

„Jak to myslíš?“ vůbec jsem toho starce nechápal.

„Jsou lidé, kteří mají tuto schopnost slyšet cizí myšlenky jen když si to přejou.“  Vysvětlil mi.

„Aha, takže ty si myslíš, že tuhle schopnost mám?“ ujišťoval jsem se, jestli jsem to dobře pochopil.

„Ano…“ začal si upravovat svůj dlouhý vous a při tom se na mě díval se zamyšlenýma očima. „ vše by tomu nasvědčovalo. Jsi nadlidsky silný, po těžké práci, kdy my padáme únavou tak jsi ještě zcela pln energie…“ váhavě na mě pohlédl,  jako kdyby nevěděl jak mi má sdělit své tvrzení. „ Davide ty jsi vlkodlak.“  Vyvalil jsem na něj oči. Vůbec jsem nechápal jak na to došel.

„Ty jsi se zbláznil starče. Vlkodlaci neexistují. A navíc vše se dá vysvětlit. Proč nejsem unavený když vy přímo padáte únavou? Odpověď je jednoduchá Marie je žena a ty jsi starý, je jasné že se dřív unavíte. A pokud jde o ty hlasy co slyším, nejspíš mám halucinace a nebo a to je spíš pravděpodobné, chybí mi žena.“ Patrik se na mě podíval prozíravým pohledem. „ Neboj Marie se ani nedotknu. Mám jí rád jako vlastní sestru.“ Dodal jsem spěšně.

„Jak myslíš. Věř si čemu chceš, ale popřemýšlej nad mými slovy.“ Pak se otočil a vydal se do chatrče.

„Damiane, kde ji když tě nejvíc potřebuji. Vrať se mi má lásko.“ Už zase jsem uslyšel ten líbezný ženský hlas. Byl plný lásky, měl jsem pocit že jej znám, ale nemohl jsem si vzpomenou kde jsem  jej jen slyšel.

Eleanor

Uplynulo už mnoho měsíců od zjištění mého těhotenství. Emily a Timmim trvali na tom abych se k nim přestěhovala. Po nekonečném dohadování, že nejsem malé dítě a dokáži se o sebe postarat sama, vyrukoval na mě Timmi s nejsilnějším protiútokem. Podíval se mi zpříma do očí o pravil. „ Damian by mi nikdy neodpustil, kdybych se  o tebe nepostaral. I já bych si to nikdy neodpustil, kdyby se ti něco stalo jen kvůli tomu, že jsem ti nebyl nablízku.“ Na to jsem už neměla co říct. Chtěla jsem mu důstojně odpovědět, ale když jsem znovu uslyšela Damianovo jméno, zadrhl se mi hlas v hrdle a já nebyla schopná jediného slova. Jen jsem kývla na souhlas. Timmi mě radostně obejmul. Nad touto vzpomínkou jsem se pousmála a pohlédla na krajinu kolem sebe. Tráva se zelenala, květy rozkvétali, stromy vypadali jako kdyby žili ve vlastním světě. Mohutně se tyčili do výšky a odolávali nezkrotnému větru. Připadali mi jako dávní bojovníci ze starého světa, kteří tu zůstali aby nás chránili před zlem. Nad touhle představou se mi rozlil úsměv na tváři.

„Uf… konečně jsem tě našla.“ Uslyšela jsem za zády Emilinin hlas.

„Copak potřebuješ?“ ptala jsem se své přítelkyně stále otočená k nezkrotné přírodě.

„Nic nepotřebuji, mám jen o tebe starost.“

„To nemusíš...“

„Ale musím, den tvého porodu se neodvratitelně blíží a ty si poletuješ bůhví jak daleko od domova a vůbec nemyslíš na své zdraví.“ Vyčítala mi má přítelkyně. Někdy mi její starostlivost lezla na nervy. „ Pojď vrátíme se domů.“

„Dobře.“ Otočila jsem se k Emily a společně jsem se vydali na cestu domů. Šlijsme vedle sebe mlčky. Kousek před vesnicí jsem ucítila jsem mi něco teče po noze, podívala jsem se co to je a s hrůzou pohlédla na Emily, která šla kousek přede mnou.

„Emily!“ křikla jsem na pořítelkyni.

„Co je děje…“ zasekla se v půlce věty, když mě spatřila. „ Pojď honem, musíme do vesnice. Tvé dítě chce už na tento svět.“

S obtížemi jsme došli do vesnice, Emily mě dovedla do jejich domu, kde mi připravila postel do které jsem si lehla.

„Co bude teď Emily?“

„Nic. Budeme čekat, než budeš připravená k porodu.“

Měla jsem strach, porodní bolesti byli nesnesitelné. Snažila jsem se zaměstnat svou mysl abych moc nevnímala ty příšerné bolesti, které ovládali mé tělo. Už několik hodin tu ležím a svíjím se v bolestech, ale mé tělo jako kdyby nechtělo.  Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit, ale marně. Strach mi prostoupil do všech buněk mého těla. Rozhodla jsem se zabavit svou myslí tím, že se pokusím vyhledat tu Damianovu. Po nějaké době se mi to podařilo. Já věděla, že žije. Na tváři se mi objevil blažený úsměv.

„Damiane…“ oslovila jsem ho. Bohužel jsem se nodočkala odpovědi.

„Damiane…“ zkusila jsem to znovu, ale stále žádná odpověď. Byla jsem zmatená. Sto procentně jsem věděla, že je to jeho mysl, ale proč mi neodpovídá?

„Damiane… kde jsi… chybíš mi, má lásko…“ promluvila jsem znovu, ke své lásce, stále jsem doufala, že mi odpoví.  ¨

Náhle mým tělem prostoupila příšerná bolest.

„Eleanor je čas… tlač!“ promluvila na mě Emily.

„Aaa…“ zatlačila jsem ze všech svých sil.  Bolest, která mě obklopovala byla nesnesitelná.

„Eleanor zatlač znovu!“ uslyšela jsem znovu Emilyn hlas. Vůbec jsem nechtěla, nechtěla jsem znovu zažít tu zžíranou bolest co ovládla mé tělo.

„Tlač!“ křikla na mě znovu Emily. Poslechla jsem jí a znovu zatlačila. Myslela jsem, že tu bolest nepřežiji.

„Vidím hlavičku. Eleanor no tak pomoz mi trochu!“ zhluboka jsem se nadechla a znovu zatlačila.

„Už to bude! Vydrž Eleanor.“  Zhluboka jsem dýchala a cítila jak mi pomalu ale jistě odcházejí síly.

„Eleanor ještě naposledy zatlač.“ Sesbírala jsem všechny své síly a zatlačila.

„Aaa,“ cítila jsem jistou úlevu, kterou ale hned nahradil nepříjemný tlak.

„Je to děvčátko!“ křikla Emily. „Eůleanor, musíš ještě zatlačit, čekáš dvojčátka. Tak se sakra nevzdávej a neusínej mi tu!“

„Damiane, kde ji když tě nejvíc potřebuji. Vrať se mi má lásko.“ Poslala jsem Damianovi poslední myšlenku a znovu zatlačila.

„Aaaaa…“ můj křik se rozléhal po celé místnosti.

„Eleanor tlač!“

„Já už nemůžu!“

„Musíš!“ cítila jsem jak mi po čele stékají kapičku potu. Sesbírala jsem všechny síly a zatlačila.

„Aaa…“ z očí se mi řinuli slzy bolesti. Na chvíli jsem se ocitla v temnotě.

„Eleanor tlač! Slibuji, že je to už naposledy.“ Emily hlas mě zbavil temnoty, která mě obklopila.

„Emily já už nemůžu… umírám.“ Promluvila jsem k ní unaveným hlasem.

„Ne! Neumíráš!“ vykřikla vyděšeně.“ Já ti to nedovolím. Tak sakra zatlač naposledy, přece nechceš, aby umřelo tvé a Damienovo dítě jen kvůli tvé slabosti!“ křičela na mě Emily. Moc dobře jsem věděla, že mě chce jen vydráždit. Zhluboka jsem se nadechla a z posledních sil zatlačila. Pak se kolem mě rozlehla temnota, kterou jsem vítala s otevřenou náručí.

29. kapitola

Eleanor

Temnota kolem mě byla uklidňující. Měla jsme pocit, že se vznáším, všechno mi přišlo tak lehké bezbolestné. Z mé agonie mě probudil hluk. Zaposlouchala jsem se, chvíli jsem přemýšlela co je to za hluk, než jsem poznala Timmův hlas.

„Emily, pusť mě k ní! Já jí musil vidět.“ Timmův hlas mi přišel úplně jiný, než jsem jej znala. Byl plný bolesti a strachu. Ten, který jsem znala, byl prosycen láskou a radostí, kterou rozdával všem okolo.

„Je mi to líto Timmi, ale musí odpočívat. Byl to náročný porod,“ ujišťovala Emily Timmiho. Až teď jsem si uvědomila, že jsem ještě ani neviděla své děti.

„Emily…“ pokusila jsme se promluvit, ale můj hlas šel stěží slyšet. Jedinou výhodou bylo, že jsou oba dva vlkodlaci tak mě slyšeli.

„Eleanor!“ křikl Timmi a mířil k mé posteli, div neporazil Emily. „Jak se cítíš? Co tě bolí?“ vyptával se mě a při tom si klekal k mé posteli a drtil mi ruku. Kdybych nebyla tak moc unavená asi bych se začala na celé kolo smát.

„Vodu.“ Bylo jediné, co jsem ze sebe dostala. Rty mě úplně boleli z toho, jak je mám popraskané a v ústech se mi lepil jazyk na patro. Timmi hned vyskočil a hnal se pro hrnek s vodou. Než jsem stihla mrknout, už byl zpátky a přikládal mi hrnek k ústům. Začala jsme hltavě pít. Byl to nádherný pocit cítit, jak mi v ústech proudí studená voda a míří si to přímo do krku.

„Lepší?“

„Mnohem. Kde jsou mé děti? Chci je vidět.“

„Tady jsou,“ ozvala se Emily z druhé strany pokoje. Chtěla jsem si sednou, abych viděla na Emily, ale nešlo to, byla jsem moc slabá.

„Lež klidně, musíš nabrat sílu… Emily prosím dones Eleanor její děti.“ Emily svižným krokem přešla celou místnost a podávala mi do rukou malé uzlíčky.  Timmi mi pomohl se aspoň trošku zvednout, aby se mi lépe drželi. Dojatě jsem se dívala na své malé roztomilé děti. Byli tak maličcí a nevinní.

„Jsou nádherní.“ Prolomil ticho Timmi.

„Ano to jsou,“ přikyvovala Emily. Nebyla jsme schopná jim odpovědět, ti maličcí drobečkové mi přímo vyrazili dech.

„Eleanor všimni si, ten maličký je celý Damian,“ vykřikl znenadání Timmi.

„Ano máš pravdu, je hodně podobný svému otci. Má jeho nádherné oči a nos,“ promluvila jsem samým dojetím.

„Jak ho pojmenuješ?“ zajímala se Emily.

„Bude se jmenovat… jako jeho dědeček Thayer.“

„To je krásné jméno Eleanor, Damianovi by se určitě také líbilo.“ Schvaloval mi Timmi výběr jména pro mého chlapečka. „Jak pojmenuješ děvčátko?“

„Přemýšlela jsem nad jménem Rhiannona,“ odpověděla jsem popravdě, které jméno by se mi líbilo pro mou dcerušku. Pohlédla jsme na uzlíček v mé pravé ruce a setkala jsem se s hnědýma maličkýma očkama, které na mě upřeně koukali, jako kdyby mi rozuměli každé slovo, které jsem vyřkla. „Ano, bude se jmenovat Rhiannona.“

„To jsou nezvyklé jména Eleanor, ale krásné,“ rozplývala se Emily.

„Ano, máš pravdu, jsou nezvyklé,“ potvrdila jsem Emilyno  mínění.

„Těchto jmen jsou hodny králové a královny,“ prohlásil Timmi.

„Máš pravdu, že jsou těchto jmen hodni nosit králové i královny, ale pro mě jsou mé děti jako malý princ a princezna, ze kterých vyroste moudrý král a líbezná královna.“

„Máš pravdu, jsou to budoucí vůdci naší vesnice a ti musí mít jména hodna svého postavení,“ souhlasil semnou Timmi. Vděčně jsem se na něj usmála a dál se věnovala svým dětem.

„Tak a teď si Eleanor odpočiň, abys mohla co nejdříve vstát ze svého lůžka a poctila nás všechny svou návštěvou. Všichni jsou zvědavý, až uvidí své budoucí vůdce.“

„Ale no tam Emily, musíš novopečenou matku nechat, aby si dosyta užila své děti, ale Eleanor Emily má pravdu musíš odpočívat.“ Celou dobu co Timmi mluvil, nespustil oči z malého Thayera, byla jsem ráda, že si mé děti tak rychle oblíbili.

„Pojď Timmi, necháme Eleanor chvíli o samotě, aby mohla odpočívat.“

„Dobrá,“ souhlasil Timmi. Sehnul se nad mé lůžko a políbil mě na čelo. To samé udělal i Rhiannoně a Thayerovi, kterého ještě prstem pohladil po tvářičce.  Když opustili můj pokoj unaveně jsem se položila do polštářů a nechala se unášet do říše snů.

***

Ano, Timmi měl pravdu malý Thayer je jako jeho otec. Kdyby měli tu možnost stát vedle sebe, nikdo by nepopřel, že jsou rodina. Thayer je jako Damianova zmenšená kopie. Vždy když se na něj pohlédnu, bodne mě u srdce. Vždy si vzpomenu na chvíle  které jsme spolu prožili a pomyslím si co jsme spolu ještě mohli zažít. Strašně moc mě mrzí, že Damian nemohl vidět, jak jeho děti vyrůstají, neslyšel jejich první slovo, neviděl jejich první krůčky a nemůže vidět jejich přijímaní jako sobě rovné vlkodlaky.

„Eleanor co se děje?“ strachoval se Timmi. „Dnes se máš být šťastná.“

„Já vím, když mě hrozně mrzí, že tuhle slavnost nemůže vidět Damian.“

„Já vím i mě chybí, ale musíš se s tím smířit a nechat jeho duši v klidu odpočívat…“

„On není mrtví!“ skočila jsem Timmimu do řeči.

„Možná, ale nikde jsme ho nenašli a ty se musíš konečně vzchopit a začít žít! Už je to pět let. Máš dvě krásné děti, které jste spolu stvořili, neokrádej je Eleanor i o matku, kterou mají. I mě chybí, ale to neznamená, že přestanu žít.  Kdy ses naposledy opravdu od srdce zasmála Eleanor?“

„To už je horně dlouho,“ přiznala jsem popravdě

„Dívej, Eleanor už jdou,“ upozornil mě Timmi. „Malá Rhiannona se přímo vznáší jako opravdová princezna a malý Trayer jde hrdě vzpřímeně jako nějaký král. Musím uznat, že na to jak je mladý je neobyčejně bystrý. Bude z něj dobrý vůdce stejně, jako byl z Damiana.“ Nad Timmiho prohlášením jsem se usmála. Ano Timmi si hodně oblíbil Thayera. Trávil s ním hodně času a učil ho všeho, co sám umí. Pořád jen tvrdil, že Thayera musí připravit na vedení vesnice, ale pravdou je, že mu hodně připomíná staršího bratra.

Přijímání bylo nádherné, všichni byli šťastni a vše proběhlo bez problémů. Po hostině začala hrát hudba a mi začali tančit. Jako první mě vyzval k tanci David. Byl sice příšerný tanečník, ale po hodně dlouhé době jsem se ze srdce smála. Davidovo místo po chvíli zaujal Timmi. Oproti Davidovi byl Timmi přímo vynikající tanečník. Tančili jsme po celé taneční ploše. Smáli jsme se spolu, točili, až se nám točila hlava. Po chvíli jsme si šli sednout, byli jsme oba dva opravdu šťastný. Na chvíli jsme zapomněli, že Damian už s námi není. Byl to nádherný pocit.

„Mami, smím tě požádat o jeden tanec?“ přišel za námi Thayer.

„Ale samozřejmě broučku,“ usmála jsme se na něj. Thayer mě odvedl na parket a začali jsem tančit do rytmu hudby.

„Kde ses naučil takto tancovat?“

„To mě naučil strejda Timmi. Říkal, že pravý chlap musí umět stejně dobře tančit jako zacházet s mečem.“

„Tak to máš pravdu.“

Damian

S Patrikem jsme se vydali dneska na dříví. Byl chladný den, bylo znát, že se blíží zima a my potřebovali dostatečnou zásobu dříví. Dneska jsem byl hodně mimo, pořád jsem musel myslet na ten hlas, co mi zněl před patnácti lety v hlavě.  Ještě teď jsem si ho dokázal vybavit tak jasně, jako kdybych ho slýchával každý den.

„Davide děje se něco?“

„Ne nic. Jen  jsem hledal vhodný strom na poražení… hele tamhle je.“ Zvedl jsem ruku a ukazováčkem jsem ukázal na jeden velký strom, který se vyjímal mezi ostatními.

„Ano, ten bude přímo perfektní. Vypadá, že by mohl dobře hořet,“ souhlasil semnou Patrik.

Cestou zpátky se už začalo stmívat. S Patrikem jsme se bavili o všemožných věcech, které nám zrovna přišli na mysl. Už nám chybělo posledních padesát metrů od domova, když v tom  jsme zaslechl dunění kopyt.

„Patriku, měli bychom si pospíšit. Něco s děje a vůbec se mi to nelíbí.“

„Co se děje Davide?“ zajímal se Patrik.

„Nevím, slyším dunění kopyt ale vůbec se mi to nelíbí. Celý les náhle ztichl. Pojď rychleji než nás dostihnou.“

Zbývalo nám posledních deset metrů, když v tom jsem zahlédl jezdce na černém koni. Vypadal hrozivě. Vlasy měl zlaté jako sluneční paprsky, pleť měl bílou jako sníh. Když k nám dojel na vzdálenost dvou metrů všiml jsem si jeho očích. Byli černé jako uhel, připadali mi, jako kdyby mohli samým hladem by nás sežrali.

„Ty!“ vykřikl znenadání.

„Koho tím myslíte, pane?“ zeptal se Patrik.

„On…“ ukázal na mě cizinec svým kostnatým prstem.

„Já?“ Vůbec nic jsem nechápal.

„Ano ty! Copak si mě nepamatuješ Damine?“

„Damiane? Tak mě oslovovala i ta dívka v mé hlavě.“ Otočil jsem se k Patrikovi.

„Mluv se mnou, když s tebou mluvím. Ty bídný červe!“

„Pane, urážíte mě.“

„Co se to s tebou stalo? Kde je ten namyšlený vůdce vlkodlaků?“

„Nevím, o čem to mluvíte, pane.“

„Hmm… aspoň bude lehčí tě zabít.“ Jednu chvíli seděl na koni a v druhou dchli mě držel pod krkem. Vůbec jsem to nechápal, jak se může tak rychle pohybovat. Náhle jsem ucítil, jak mou krví protéká teplo, bylo to příjemné a zároveň zvláštní. Cítil jsem, jak teplo v mých žilách přidává na intenzitě. Měl jsem pocit, že v tuto chvíli bych dokázal cokoliv. Chytl jsem toho upíra za ruku, kterou svíral můj krk a bez problémů jsem jí sundal. Upír se na mě podíval překvapeným pohledem.

„Zesílil jsi od posledního setkání.“

„Odejdi, nebo zemřeš,“ promluvil jsem chraplavým hlasem doprovázený vrčením.

„Nikdy. Copak jsi všechno zapomněl, Damiane, když boj začne, musí být dokončen.“

„Dobrá.“ Volnou rukou j sem se napřáhl. Cítil jsem, jak se mé prsty mění v drápy. Vyrazil jsem proti jeho hrudníku. Drápy jsem zabodl do míst, kde se nachází srdce a vyrval jsem mu jej z hrudi. Podíval jsem se na svou zakrvácenou ruku a udiveně sem se díval, jak se mé drápy mění zpátky v prsty. Vyděšeně jsem se podíval na Patrika a s hrůzou jsem zjistil, že vedle něj stojí Marie. Nechtěl jsem, aby to viděli hlavně Marie.

„Nemusíte se bát, já vám neublížím,“ utěšoval jsem je.

„Já to věděl,“ promluvil Patrik.

„Cos věděl?“ Nechápal jsem momentálně vůbec nic. Jak to že přede mnou neutíkají a nekřičí hrůzou?

„To, že jsi vlkodlak.“

„Vlkodlak?“ Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, že jsem něco jiného než člověk.

„Ano,“ potvrdil Patrik.

„Ale jak jsi to věděl?“

„Víš, má sestra se provdala za vlkodlaka. Byl to dobrý muž a miloval ji, ale ty odporné pijavice…“ mávl rukou k mrtvému tělu, „je zabili jako psi. Byl to hrozný pohled.“

„To je mi líto Patriku.“

„Už je to dávno. Ale co mi nejde do hlavy je, jak to že stárneš? Na to jsem dosud nepřišel. A je mi to opravdu záhadou.“

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Difficile est tagere, cum doleas (Je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 28. - 29. kapitola: