OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Difficile est tagere, cum doleas (Je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 30. - 31. kapitola

03.04.2010 (17:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 818×

30. kapitola

Rhiannona

Jako každé ráno jsme s Thayerem trénovali bojová umění se strýčkem Timmim. Strýček byl vynikající bojovník a jeho hodiny byly zábavné oproti matčině výuce. Matka byla také vítečný bojovník, ale vždy vše brala vážně a nebyla s ní žádná legrace. Vždy nás peskovala, když jsme si z něčeho utahovali. Vždy na nás použila tu svojí taktiku.

„Co by, jsme dělali v reálném boji, kde proti nám stojí opravdový nepřítel.“ Ano matka byla přísný učitel, chtěla nás připravit na opravdový boj. Strýček Timmi to nebral jako výuku ale jako hru.

Zrovna jsme si s Thayerem trénovaly naší novou obrannou taktiky, když jsme zaslechly matčin výkřik. Všeho jsme nechaly a rychle běžely z kopce dolů do vesnice. Když jsme přibíhaly, slyšeli jsme, jak matka nadává.

„Jak se opovažují!“ přímo zuřila. „Copak jim to nestačilo minule?“ V takovéto náladě jsem ji ještě nikdy nezažila, ani když jsme se s Thayerem jako děti vydali na průzkum lesa, abychom mohly vymyslet strategický plán proti upírům, kteří zrovna řádili v lese. Když nám na to přišli, máma byla naprosto zlostí bez sebe a strýček Timmi se tomu smál a snažil se mámu uklidnit. Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv nad touto vzpomínkou. „Jak já je nenávidím… nenávidím!“ vykřikla zlosti a při tom v ruce muchlala pergament.

„Co se děje?“

„Nic vážného Thay,“ odpověděla matka se zaťatými pěstmi.

„Co se sakra děje!“ vyštěkla jsem na matku.

„Řekla jsem…“

„Eleanor měly by jsme jim to říct, týká se to i jich.“

„Ale…“

„Eleanor, tobě by se také nelíbilo, kdybychom ti tajili tak důležité věci.“

„Tak co se tu děje!“ vykřikla jsem znovu, hrozně mě štvalo, když mluvili v hádankách.

„Upíři nás vyzvali na souboj,“ odpověděla matka.

„Vždyť jsme je porazili před patnácti lety,“ vyhrkl znenadání Thayer. „Copak byla otcova smrt zbytečná?“ Matce se po tváři mihl stín bolesti a Thayer si uvědomil svou chybu, když se zmínil o otci. Je vidět, že matka stále hluboce miluje otce. Přála bych si také poznat takovou lásku, jakou chová matka k otci.

„Ano byla,“ odpověděla matka hořce. „Vyhrály jsme bitvu, ale ne válku.“

„Takže kdy vyrazíme?“

„Vy nikam nepojedete Rhiannono.“

„Ale mami…“ začal smlouvat Thayler.

„Už jsem řekla. Vy zůstanete doma.“

„Eleanor, ale oni mají právo bojovat za svobodu.“ Bránil nás strýček Timmi.

„Ne, už jsem řekla.“

„Eleanor, v jejich věku už jsi dávno bojovala.“

„Ale já musela, oni,“ matka mávla rukou našim směrem, „Nemusí. Mají možnost volby.“

„Tak jim dej tu možnost volby. Už jsou dospělí, nemusíš za ně pořád rozhodovat sama. Nech je dospět.“ Strýček Timmi se upřeně díval mámě do očí.

„Dobrá…“ rezignovala máma. „Tak jak se rozhodnete?“ Obrátila se k nám, aby na nás mohla pohlednout. Podívala jsem se na bratra, který se usmíval jako sluníčko. Stačil nám jediný pohled do očí, abychom věděli, co oba dva chceme. Obrátili jsme svojí pozornost na matku a společně odpověděly: „Půjdeme s vámi.“

„Dobrá,“ přikývla matka.

„Přece sis nemyslela mami, že by jsme si nechaly ujít takovou zábavu,“ dodal Thayer.

„Boj není zábava Thayere!“ ohradil se na bratra stýček. „A dokud to nepochopíš, nikdy z tebe nebude dobrý vůdce vesnice.“

„Ano strýčku.“

31. kapitola

Rhiannona

Druhý den hned za rozbřesku jsme se vydali na cestu. Cesta netrvala moc dlouho, za pozdního odpoledne jsme dorazili na smluvené místo a chystali se na boj. Atmosféra by se dala krájet. Všichni byli zamračení a horlivě diskutovali o bojové taktice. Dokonce i strýček Timmi byl zamračený a nad něčím nesouhlasně kýval hlavou. Všimla jsem si, jak k němu kráčí matka. Nenápadně jsem se s Thayerem přiblížili blíž, abychom lépe slyšeli jejich rozhovor.

„Co se děje Timmi?“

„Nevím…“ bezradně zakroutil hlavou. „Mám takový divný pocit, že je něco špatně, ale nevím co.“

„Timmi…“ vztáhla matka ke strýčkovi ruce a ve svých dlaních skryla strýčkovi tváře. „Neboj, určitě vše dopadne dobře.“

„Já se nebojím Eleanor! Jen mám divný pocit, který mě hlodá až do morku kostí. Já to cítím, že se něco stane. Cítil jsem to i u minulé bitvy… a jak to dopadlo?! Damian je mrtví!“ bezradně rozhodil rukama okolo sebe a s bolestným výrazem upíral na matku pohled.

„Ach Timmi… i pro mě je tato bitva těžká, vrací se mi vzpomínky, na které bych nejradši zapomněla, ale nemohu. A kdyby se přece jen něco mělo stát, tak zemřeme aspoň se ctí.“

„Máš pravdu Eleanor,“ pousmál se strýček Timmi. Pak se otočil a odešel k houfu lidí a začal jim vysvětlovat bojovou strategii. Podívala jsem se na bratra.

„Moc se mi nelíbí, že je strýček znepokojený. Takového jsem ho ještě nikdy nezažil. Vždy byl sebejistý a nikdy se nebál.“ Prolomil ticho Thay.

„Ale strýček se nebojí, sám si ho slyšel,“ odporovala jsme bratrovi.

„Ano slyšel, ale také jsem ho viděl. Strávil jsem se strýčkem více času než ty Rhiannono, znám ho lépe. Může tvrdit, že se nebojí, ale jeho oči jej prozrazují.“

„Myslíš, že má strach ze smrti? Vždyť je to pocta zemřít v boji proti nepříteli.“

„Nemyslím si, že se bojí smrti, vždy jde do bitvy s velkým nadšením.“

„Tak co ho tedy tak moc znepokojuje Thay?“

„Podle mě vzpomínky. Podle příběhu, který se vypráví na počest našeho otce, se nacházíme ani dvě míle od toho osudného místa.“

„Co tím naznačuješ Thay?“

„Já nic nenaznačuji Rhiannono, ale domnívám se, že vzpomínky které matka se strýcem pohřbili hluboko v sobě, se derou na povrch. Podle mě se strýček nebojí smrti, ale o své blízké. Má strach, že ztratí další milovanou osobu.“

„Dnes nikdo o nikoho nepřijde, to nedopustíme,“ řekla jsem s rozhodným hlasem. „Dnes všechny upíry pobijeme do jednoho.“ Thay se na mě usmál a objal okolo ramen. Líbnul mě na čelo a poté jsme se vydali za ostatními bojovníky. Půlka našich lidí se proměnila ve vlkodlaky a druhá půlka zůstala lidmi, aby mohla chránit své kamarády ve vlčí podobě.

Do půl hodiny se na louce objevili i upíři. Pohlédla jsem na bratra a vzala ho za ruku. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jediné co jsem viděla, bylo kamené tváře svých blízkých. V jejich tvářích se mísila nenávist s odhodláním se pomstít i za cenu smrti. Pohlédla jsem na matku, která stála hned vedle strýčka Timmiho. Nenávistně si prohlížela své protivníky. Byla sice drobná, ale z jejího odhodlaného postoje a výrazu bylo poznat, že ona nebude kořist, ale lovec. Kdybych neznala matku, myslela bych si, že je šílená. Touha po pomstě z ní přímo sršela a strýček Timmi na tom nebyl o nic lépe. Z jeho nádherné tváře zmizel přívětivý usměv a z jiskřících očí zmizela láska, kterou rozdával na potkání. Místo toho se na strýčkově tváři usadily přísné rysy. Rty měl pevně semklé do tenké linky a z očí se mu dala vyčíst zuřivost, kterou v sobě celá léta schovával. V pravé ruce křečovitě držel meč, až mu zbělali klouby. Náhle se strýček otočil a pohlédl na mě. Když na mě upřel své chladné oči, přeběhl mi mráz po zádech. Na chviličku mu oči zaplavila láska a starost o blízké a trochu se na mě usmál. Úsměv jsem mu opětovala, pak se zas otočil ke svému protivníku a v jeho očích se zas objevila ta divoká zuřivost a nenávist. Obrátila jsem svou pozornost k nepříteli, abych si ho mohla prohlédnout. Nebylo jich moc, přibližně kolem padesáti. Z většiny to byli samí muži, vypadali celkem hrozivě. Všichni stáli v útočné pozici a nenávistně vyceňovali zuby a hrozivě vrčeli. Náhle se rozběhli proti nám a hlasitě křičeli.

„Za Damiana!“ vykřikla matka s ostatními.

„Za bratra!“ řekl si spíš strýček pro sebe. Naposled jsem se podívala na Thayera, stiskla jsem mu ruku a zamumlala: „Za tátu“.

„Ano, za tátu,“ souhlasil semnu Thay. Vyběhli jsme také proti svému nepříteli. Boj byl nemilosrdný, všude byla samá krev, smrad a křik. Bojovali jsme s Thayerem po boku a navzájem si kryli záda. Připadala jsem si jako neporazitelná po bratrově boku. Když už to vypadalo, že bitva bude u konce, náhle se z lesů ozval nenávistný křík a začali vybíhat další ukrytí upíři. Bylo jich mnoho. Mnohem víc než stálo na mýtině na začátku bitvy. Mohlo jich být kolem dvě stě, možná i více. S bratrem jsme bojovali, jak nejlépe jsme dovedli. Upírů ale bylo mnoho, okolo nás padali naši kamarádi a mi jsme tomu nemohli nijak zabránit. Neměli jsme šanci. Začali jsme ustupovat. Náhle do mě a do bratra něco narazilo a rozdělilo nás to. Než jsem se stačila rozkoukat, cítila jsem palčivou bolest v žebrech. Zatřepala jsem hlavou a vrhla se na toho zpropadeného upíra. Byl to vysoký pohledný muž s nenávistným pohledem. V pravé ruce svíral dlouhý meč a v levé malou bohatě zdobenou dýku. Byl to vynikající bojovník. Uhýbala jsem před jeho výpady, jak nejlépe jsem uměla. Náhle mi vyrazil meč z ruky. Udělala jsem dva kroky dozadu, abych se vyhla čepeli jeho meče. Pak jsem zakopla o mrtvé tělo a spadla na něj. Otočila jsem hlavu doprava a uviděla skelný pohled Frenka. Frenka, který mě jako malou brával na jahody a maliny do lesa. A teď tu leží na zablácené zemi nasáklou krví mrtví. Tělem mi projela hrozná zuřivost, kterou jsem v životě necítila. Rukou jsem se snažila nahmatat svůj meč. Upír nade mnou se napřáhl a s křikem se mě chystal probodnout. Na poslední chvíli jsme nahmatala svůj meč, který jsem upírovi zabodla přímo do srdce. Jeho bezvládné tělo spadlo na mé. Se zhnuseným výrazem jsem odkulila mrtvé tělo ze svého. Rychle jsem stala a zjistila, že se nacházím přímo uprostřed upíří armády. Bohužel si mě hned všimli a vrhli se na mě jako včely na med. Na nic jsem nečekala, proměnila jsem se ve vlkodlaka a začala utíkat prvním směrem, který jsem zahlédla. Kdybych se rozhodla s nimi bojovat, bylo by to jako dobrovolně si nechat propíchnout srdce. Při mém útěku jsem se střetla s pár upíry, které jsem jen odhodila a běžela dál. Bohužel mně jich pár zasáhlo a já ztrácela rychle krev. Mé tělo bylo celé od krve, nevěděla jsem, které místa jsou jen ušpiněna od krve a z kterých míst krvácím. Každý sval mě bolel a rychle mě opouštěli síly. Pro mou smůlu mě upíři pronásledovali a já neměla ani minutu zkontrolovat si svá zranění a trochu nabrat sil. Jen jsem běžela, jak nejrychleji jsem uměla. Před očima se mi začalo zatmívat a v uších mi hučelo, ale já běžela pořád dál. Opakovala jsem si, že musím přežít a pomstít svého otce. Náhle na mé tělo něco spadlo a povalilo mě to na zem. Cítila jsem, jak mi to ubírá energii a já se pomalu a bolestně měním zpátky v člověka. Až pak mi to došlo, že je to síť protkaná stříbrem. Všimla jsem si, že k síti dorazili upíři a začali jí upevňovat kolíky, abych neutekla.

„Chytila se do naší pasti,“ pochleboval se jeden z upírů.

„Měli jsme štěstí, jinak bychom jí nechytily.“

„Pusťte ji!“ uslyšela jsem krásný melodický hlas, který byl prosycen autoritou.

„Jak nás k tomu donutíš? Ty bídný červe!“

„Takhle…“ odpověděl ten nádherný hlas. Slyšela jsem boj. Chtěla jsem se podívat, kdo je můj zachránce, jestli vůbec je to zachránce. Nikdy jsem jeho hlas neslyšela, takže z vesnice nebyl. Po chvíli boj ustal a lesem se nesl, zase ten známí klid.

„Pane, nechoďte k ní moc blízko. Může být nebezpečná,“ varoval ho někdo z jeho družiny.

“Nebezpečná?“ odpověděl mu posměšně ten nádherný hlas. „Vždyť je sotva při vědomí.“

„Pane, jaké jsou další rozkazy?“

„Můžete jít, já se o ni postarám.“

„Ano, pane.“ Slyšela jsem kroky, které se vzdalovaly, když v tom mi tělem projela nesnesitelná bolest. Mé tělo už bylo skoro u konce proměny a mé zlámané kosti začali protestovat.

„Aaa…“ zkřivil se mi obličej bolestí. Chtěla jsem se stočit do klubíčka, ale varovný tón nádherného hlasu mi v tom zabránil. Cítila jsem, jak ze mě sundává tu zpropadenou síť a jak mi něco dává okolo krku. Ucítila jsem jeho chladné ruce pod zády a koleny. Náhle jsem se ocitla v jeho náruči. Bolestné syknutí se mi prodralo mezi zaťatými zuby.

„Ššš… vše bude dobré, už jsi v bezpečí,“ promlouval ke mně ten nádherný hlas. Chtěla jsem se na něj podívat, ale neměla jsem dost sil. Místo toho jsem upadla do nevědomé temnoty.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Difficile est tagere, cum doleas (Je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 30. - 31. kapitola: