OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Difficile est tagere, cum doleas (Je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 33. kapitola

17.04.2010 (18:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1374×

33. kapitola

Rhiannona

„Kdo jsi?“

„Jsem Rhys,“ odpověděl věcně. Dívala jsem se na něj s nadějí v očích, že se ještě něco dozvím, ale on mlčel a jen mě pozoroval.

„A dál? Kromě jména jsi nic neřekl…“

„Ale řekl jsem ti něco, co já o tobě nevím. Nevím, jak se jmenuješ,“ skočil mi do řeči.

„Když ti řeknu své jméno, povíš mi vše, co máš za lubem?“

„Ano souhlasím.“

„Rhiannona. Jmenuji se Rhiannona.“

„Krásné jméno. Je hodno královny Rhio.“

„Rhio?“ zamračila jsem se nad tím oslovením.

„Mohu ti tak říkat, že? Přijde mi neosobní tě oslovovat celým jménem, proto ta zkrácenina tvého jména.“

„Aha…“ bylo to jediné, co jsem byla ze sebe schopna dostat. Stoupl si a zamířil doprostřed jeskyně. Všimla jsem si, že se snaží rozdělat oheň. Za chviličku v jeskyni obklopovalo světlo od ohně. Všimla jsem si, že Rhys má světlounce hnědé, skoro až blonďaté vlasy, které mu neposedně padali do nádherně čistě modrých očí. Měla jsem pocit, že se díván na dno čisté studánky. Jejich barva mě přímo uchvátila. Chvíli jsem nebyla schopná vnímat nic jiného, jen tu čistě modrou barvu. Byla bych schopna se na ně dívat do konce svého života a nikdy by mě to neomrzelo.

„Není ti chladno?“ probral mě z mého tichého snění Rhysův hlas.

„Nám není nikdy zima, oproti vám smrtelníkům.“ Až teď jsem si všimla, jak nádherně má tvarovaná ústa. Měla jsem hrozné nutkání se jich dotknout. Vůbec jsem se v sobě nevyznala. Bože ta rána do hlavy musela být větší, než jsem si myslela.

„Tak nechceš jít aspoň blíž, abys mě lépe slyšela?“ nedal se odbýt.

„Možná, ale nemám sílu se tam dostat, takže zůstanu tady.“

„Nemusíš, donesu tě tam.“ Dřív než jsem stihla protestovat ocitla jsem se v jeho náruči. Díky této poloze jsem měla možnost si všimnout jeho širokých a svalnatých ramen. Dokonce jsem měla i potěšení to pocítit. Ten dotyk ve mně vyvolával zmatené pocity. Přímo ve mně vířili. Křičeli na mě, abych se ho dotkla. Další zase abych ho udeřila a utíkala co nejdál. Vůbec jsem nevěděla kterou možnost si vybrat, a proto jsem zůstala nehnutě v jeho náruči. Opatrně mě položil na kožešinu u ohně a posadil se naproti mně.

„Takže jak jsem říkal, jmenuji se Rhys a jsem vládce upírů.“

„Nemusíš si ze mě utahovat. Na to opravdu nemám náladu. Radši vyklop pravdu a nemaluj mi to med kolem pusy.“ Nevěřila jsem mu ani slovo. Jak by tenhle lidský červ mohl být vládcem upírů.

„Počkej, nedělej ukvapené závěry a vyslechni mě.“ Probodávala jsem ho nedůvěřivým pohledem. „Má matka byla chudá vesničanka. Jednou jí potkal můj otec vládce upírů a zamiloval se do ní. Z jejich lásky jsem vzešel já.“

„Upíři nejsou schopni lásky,“ odporovala jsem mu.

„Ale jsou. Sám jsem toho důkazem.“

„Tví rodiče tě možná zplodili, ale nebylo to z lásky nýbrž z touhy. Upíří srdce je tvrdé jak kámen a není schopno milovat.“

„Myslel jsem si, že to bude s tebou lehčí.“ Povzdechl si a upřeně se mi zadíval do očí, jako kdyby tam hledal nějakou odpověď, kterou jsem neznala ani já sama. Z jeho pohledu mi začal přecházet mráz po zádech, až jsem to nevydržela a odvrátila zrak k ohni, který plápolal mezi námi.

„Tak to ses zmýlil. Nic ti neusnadním,“ odsekla jsem mu a dál sledovala oheň.

„Všiml jsem si. Chceš to slyšet do konce, nebo ti bude stačit jen tohle,“ zeptal se mě mírně mrzutě.

„Jen povídej… chci vědět, co máš za lubem.“

„Když jsem se měl už narodit, tak má matka zemřela při porodu. Prý to byl náročný porod a ona byla moc slabá. To bylo jediné, co mi k tomu řekli. Vyrůstal jsem u svého otce, který mě nenáviděl za to, co se stalo mé matce. Přímo mi to vyčítal. Přibližně před měsícem jsme se nepohodli tak, že to dospělo až k rvačce.“ Na chvíli se odmlčel a pozoroval oheň. Chvíli jsem čekala, kdy začne znovu vyprávět, ale on stále mlčel. Přišlo mi, že ani není duchem přítomen, jako kdyby se přenesl do toho okamžiku.

„A dál?“ vybídla jsem ho. Už mi došla trpělivost a celkem dost mě zajímalo, jak to bylo dál.

„Zabil jsem ho.“ Odpověděl věcně. “Nic lepšího si nezasloužil. Prohlásil jsem se za krále upírů. Většina mého druhu mě přijala za svého krále, ale někteří protestují. Ty teď hledám, ale bohužel jsem se dozvěděl, že vám vlkodlakům vyhlásili válku a tím mi narušili mé plány.“

„Jaké plány?“ byla jsem čím dál tím víc zvědavá. Rhys mi každým slovem přišel tajemnější a tajemnější. Nedokázala jsem si to rozumě vysvětlit, ale něco mě k němu táhlo a já nevěděla co. Z toho pocitu jsem byla celá nesvá. Vůbec se mi to nelíbilo.

„Zkazili mi plány na uzavření míru s vámi vlkodlaky. Proto jsem se vydal sem, abych tomu zabránil, ale bohužel jsem dorazil pozdě.“

„Jak jsi chtěl uzavřít mír? Myslíš, že bychom někdy na něco takového přistoupili?! Válka skončí, až nezbude na této planetě ani jeden upír.“ Mluvila jsem na něho zlostně, ke konci jsem už přímo křičela.

„Povídej si, co chceš, ale já míru dosáhnu.“

„A jak bys toho chtěl dosáhnout?“ prskala jsem na něj.

„Jak?“ Rukou si přejel po bradě. Na rtech se mu objevil samolibý úsměv a očima mě provokativně sledoval. „ Jak?“ opakoval znovu. „ Tak, že se staneš mou ženou.“ Danou chvíli jsme na něj nehnutě jen hleděla a snažila se vstřebat jeho slova. Rhys mě jen mlčky pozoroval a bavil se mou reakcí. Kdybych mohla tak mu nakopu ten jeho prašivý zadek.

„To si děláš srandu?“ dostala jsem nakonec ze sebe.

„Ne nedělám. Mluvím naprosto vážně. Staneš se mou ženou.“

„Nikdy!“ vykřikla jsem na něj a nenávistně jsem se na něj dívala. Jeho tvář se proměnila na masku neprozrazující žádnou emoci. Jen v jeho očích bylo možno zahlédnout stopy hněvu.

„Ale ano děvenko. Ty budeš záruka na dodržení míru.“ Odpovídal klidným hlasem, i když jeho oči prozrazovaly cokoliv jen né klid.

„Nikdy.“ Promluvila jsem také klidně, ale mé oči ho probodávaly na tisíc kousíčků.

„Rhio má drahá…“

„Neříkej mi tak,“ zasyčela jsem na něj zlostně.

„Dobrá, má nastávající.“ Provokativně se na mě usmál. V jeho očích si pohrávaly jiskřičky šibalství. Nechápala jsem, jak se mu může takhle rychle měnit nálada.

„Rhio, copak to necítíš?“ zkusil jít na mě úplně jinak než doposud.

„Co bych měla cítit?“

„Ty moc dobře víš, co mám na mysli.“  Začal se ke mně přibližovat a při tom mu na rtech hrál lehký úsměv. „Cítíš to stejně tak jako já, vidím ti to na očích.“ To už byl u mě a začal si ke mně sedat. Zpříma se mi díval do očí. Byla jsem lapena v jeho pohledu, nebyla jsem schopná se pohnout byť jen o píď. Jeho pohled sklouzl k mým rtům. Začal se ke mně pomalu sklánět. Dech se mi zadrhl v hrdle. Pocity ve mně jen vířili a já nevěděla, co mám dělat.

„Poddej se tomu, neboj se…“ zamumlal mi těsně před rty. Pak naše rty spojil. Prostoupil mnou zvláštní pocit. Pocit, který jsem doposud neznala. Pocit, který mi říkal, že Rhys patří ke mně, a já k němu. Ruce jsem mu položila okolo krku. Co nejvíc jsem se k němu tiskla. Vůbec jsem se neovládala. Jen jsem se poddala svým pocitům. Jeho ruce mi putovali po pravém boku., jeho dotyk byl tak lehký. Lehký jak pírko a přesto jsem jej cítila. Náhle se ode mě odtáhl. Oba dva jsme zrychleně dýchali. V očích jsem mu vyčetla touhu. Touhu, která nebyla zažehnuta, ale ještě více probuzena. Všimla jsem si, že se jen silou vůle ovládá.

„Měla bys odpočívat, má nastávající.“ Díval se mi do tváře  očekávaje vzdor, ale já toho nebyla schopna. Patřila jsem mu svým tělem i duší.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Difficile est tagere, cum doleas (Je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 33. kapitola: