OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Difficile est tagere, cum doleas ( Je těžké mlčet když cítíš bolest ) - 35. kapitola

18.06.2010 (16:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1263×

35. kapitola

Eleanore

Nemohla jsem tomu uvěřit, už když jsme ztratili všechny naděje na záchranu mé dcery, tak se objeví. Bylo to přímo neuvěřitelné, kráčela z lesa přímo k nám. Vypadala jako nějaká lesní víla, která se ztratila a hledá cestu domů.

Ani nevím jak, ale ocitla jsem se na zemi. Po tvářích mi stékaly slzy štěstí. Rozběhla jsem se k Rhiannoně. V půlce cesty jsme si padli do náruče.

„Ach matko…“ vzlykala mi do náruče, „ jsem tak ráda, že tě zas mohu spatřit.“

„To já také, holčičko.“ Šeptala jsem jí do ucha.

„Rhio!“ křikl Tayer.

„Thay!“ vykroutila se mi Rhia z náruče a běžela svému bratrovi naproti.  Zahřálo mě u srdce, když jsem spatřila své děti zas po hromadě, už jsme byli zas skoro kompletní rodina. Bohužel jen skoro, nikdy mě nepřestane mrzet, že mé překrásné děti nespatří svého otce, otce, který by je mohl tolika věcem přiučit.

Po nekonečném dlouhém objímání a vítání jsme vyrazili domů. Rozhodli jsme se, že to osudné místo, kde zahynulo mnoho našich přátel objedeme velkým obloukem. Jeli jsme podél moře, vzhlédla jsem na oblohu a spatřila ptáky, jak se prohání po obloze. Tento obraz mi vykouzlil na tváři úsměv. Můj pohled se stočil nalevo od dovádějících ptáku a já spatřila útes, o který naráželi vlny, jako kdyby jej chtěli zbořit, však marně. Útes jim úspěšně zdoroval. Úsměv mi zamrzl na tváři, když jsem si uvědomila, že tento útes pokořil i mého Damiana.   Už déle jsem se nedokázala dívat na to osudné místo, které mi vzalo mého milovaného muže. Rozhodně jsem se dívala před sebe a snažila jsem se zamaskovat svou vnitřní bolest falešným úsměvem. Jestli si toho někdo všiml, neřekl nic. Jen Timmi se na mě díval prozíravým pohledem.

Po půl hodině jsme dorazili k okraji lesa. „Pojedeme okolo lesa nebo přímo?“ zeptal se Timmi a upřeně se na mě díval. Pohled jsem mu oplácela a chvíli se rozmýšlela. „O jak moc nás to zdrží, když pojedeme okolo?“

„Minimálně o den.“ Odpověděl mi Timmi.

„Tak je rozhodnuto, pojedeme přímo lesem. Na nějaké zdržování není čas, musíme se připravovat na pomstu.“

„O čem to mluvíš, matko?“ zeptala se mě celá zděšená Rhia.

„O tom, že nenecháme naše přátele nepomstěné.“ Na to už nic neřekla a jen přikývla. Moc by mě zajímalo, co jí ti zpropadení upíři udělali, že je tak krotká když se jedná o upíry.

Po nějaké době jsme dorazili k malé chaloupce. „Pujdu se zeptat jestli by nám nedali trochu vody na cestu.“ Prohlásil Timmi. Sesedl ze svého koně, a než udělal dva kroky vpřed, otevřeli se dveře a v nich stál urostlý muž, který na nás upíral své pronikavé oči. Zahleděla jsem se do těch nádherných očí a poznala v nich Damiana.

„Damiane…“ zašeptala jsem. I Timmi zamrzl uprostřed pohybu a hleděl na svého bratra.

„Damiane!“ křikl Timmi a chtěl se k němu rozběhnout, ale radši si to rozmyslel, když spatřil jeho nechápavý výraz. Nikdy nevíte, co můžete očekávat od zmateného vlkodlaka a kor takového dobrého bojovníka jako byl Damian. Z domu vylezl starý muž a s obavami hleděl na naší družinu.

„Davide, co se tu děje?“ zeptal se, se strachem v hlase.

„Nemám tušení Partiku.“ Odpověděl klidně jako vždy.

„Davide?!“ ozval se zděšený Timmi. „Ty si nás nepamatuješ, bratře! Proto ses nikdy nevrátil? Eleanor, myslím, že ti dlužím velkou omluvu. Nevěřil jsem, že je ještě naživu.“

„To je v pořádku Timmi. Damiane…“ upírala jsem na něj oči, nemohla jsem uvěřit tomu, že jej kdy ještě uvidím. Pomalu jsem slezla z koně a vydala se k němu. Pozoroval mě ostražitým pohledem, ale mě to v tu chvíli bylo jedno. I kdyby mě teď a tady na tomto místě roztrhal na milion kousků, nevadilo by mi to. Má poslední myšlenka by patřila jemu. „Zestárl jsi.“ Usmála jsem se na něj.

„Každý stárne, tak se není čemu divit.“ Odsekl mi a dál mě propaloval pohledem.

„Mýlíš se můj milovaný, náš druh stárne, ale až poté co zplodí potomka.“ Usmála jsem se na něj tím svým úsměvem, který na mě miloval. V jeho očích jsem uviděla poznání. „Eleanor…“ zašeptal a dál tam stál jako solnej sloup.

„Ano jsem to já, můj drahý,“ usmála jsem se na něj a pokračovala stále k němu. „Tak dlouho jsme se neviděli, musím ti toho tolik říct, ale nejdřív mě polib!“ roztáhl své ohromné paže a já jsem se v jeho náruči celá schovala. Sklonil ke mně hlavu a jemně se dotkl svými rty o ty mé. Vzpomněla jsem si na náš první polibek a musela jsem se tomu usmát. Byl stejně ostýchavý a něžný. Náš polibek se proměnil přímo v hladový. Tiskli jsme se k sobě tak, že to vypadalo, jako kdybychom se nikdy nechtěli oddělit.

„Eh ehm…“ uslyšela jsem někde vzadu za svými zády a poznala Timmův hlas. „No tak Eleanor pujč nám ho také na chvíli. Budeš ho mít pro sebe celou noc.“

„Timmi! Bože bratříčku ty jsi ale vyrostl… bože z tebe se stal pořádný chlap.“ Mezi tím co se Timmi a Damianem vítali, všimla jsem si, jak mé drahé děti stojí opodál a nejistě sledují scénu před sebou.

„Damiane, chtěla bych ti někoho představit.“ Damian se na mě podíval a kývl na znamení, že mi věnuje plně svou pozornost. „Damiane, tohle je Rhiannona a Thayer tvé děti.“ Sledovala jsem Damianovu tvář, jak se mění ze zamyšlené na překvapenou až nevěřící.

„To není možné… já jsem otec!“ zvolal radostně a objal mě kolem pasu a zatočil se semnou dokola. „Kdy?“

„O svatební noci.“ Damian se na mě usmál, pustil mě z náruče a zadíval se na naše děti. „ Bože jak jste krásní. Jste krásní po své matce.“

„A moudří po otci.“ Skočila jsem mu do řeči. Usmál se na mě a všechny nás objal. Konečně jsme byli úplná rodina, už mi nic ke štěstí nechybělo.

O dvě hodiny později jsme všichni seděli na svých koních a mířili domů. Damian se naposledy ohlédl na muže, který se o něj poslední roky staral jako o vlastního syna a vyplňoval mu tu prázdnotu v srdci. Cesta probíhala mlčky, nepotřebovali jsme slova, abychom věděli, co navzájem cítíme. Radost, štěstí, lásku. Tyto pocity proudili mým tělem a já si je vychutnávala plnými doušky. Po několika hodinové cestě jsme se blížili k domovu. Všimla jsem si Damiana, jak si to se zájmem prohlíží.

„Bože vše je tu stejné jak si to pamatuji. Nic se tu nezměnilo.“

„Ano já vím,“ usmála jsem se na něj a vzala jej za ruku, kterou jsem políbila do dlaně. Damian mi věnoval jeden ze svých nejhezčích úsměvů.

Když jsme dorazili do vesnice, šlo slyšet jen radostný křik, jak vítají Rhiannonu zpátky ve své vesnici. Když tento povyk ustal všimli si, že je s námi ještě někdo navíc.

„Damian se vrátil!“ křikl někdo z davu a už se k němu hrnuli všichni lidé, aby přivítali svého zesnulého vůdce. Damian se, se všemi radostně objal.

Dny se měnili v týdny a týdny zas v měsíce. Mezi tu dobu jsme stihli naplánovat útok na ty zpropadený upíry, kteří nám jen ničí život. Když jsem měla chvíli čas všimla jsem si, že Rhia je nějaké skleslá a zamlká. Promluvila jen tehdy když musela a to jí nebylo podobné. Vždy to bylo takové mé malé sluníčko, které rozdávalo úsměvy na potkání a teď se ani pořádně neusmála. Začala jsem o ní mít čím dál tím větší starost. Ale když jsem si s ní chtěla promluvit o tom co jí trápí tak jen odbyla, že jí nic není. Zrovna jsem se chystala jít za ní a promluvit si s ní ještě jednou o tom co jí trápí, ale dva metry od Rhii mě zastavil Damian. Usmála jsem se na něj a čekala, co mi chce říct.

„Dnes večer vyrazíme a ráno se s nimi střetnem u Černého lesa.“  Jen jsem přikývla a chtěůla se vydat k Rhii, ale když jsem se jejím směrem otočila, už tam nebyla.

Rhiannona

Už je to několik týdnu co jsem Rhyse neviděla. Měla jsem hrozný strach o něj, že se mu něco stalo, ale i hrozný vztek, že se mi neozval. Všimla jsem si matky, jak ke mně s odhodláním kráčí, aby zjistila co mi je. Naštěstí ji zastavil otec a já měla to štěstím, že jsem vyslechla jejich krátký rozhovor. Byla jsem strachem bez sebe. Co když tam bude i Rhys a někdo mu ublíží? To bych nepřežila. Rychle jsem si stoupla a běžela do lesa, abych se aspoň trochu uklidnila.

„No tak Rhysi, kde jsi? Proč ses mi neozval? Cožpak už mě nemiluješ?“ křičelo mé vnitřní já a já se jen utápěla v zoufalství. Náhle se mi do nosu dostala zvláštní vůně. Nebyla lidská ani upíří a já jsem hned věděla, o koho se jedná. Rozhlížela jsem se do všech stran, div jsem si nevykroutila krk. Po chvíli jsem ho zahlédla, jak kráčí lesem přímo ke mně. Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se k němu. Skočila jsem mu přímo do náruče a naléhavě ho políbila.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ naléhala jsem na něj.

„Odpusť mi má drahá, ale dřív jsem se nemohl ukázat. Vznikly nějaké komplikace, které jsem musel neodkladně vyřešit.“

„Máme tu problém, můj lid chce na vás zaútočit zítra ráno.“

„Ano já vím, a proto jsem tu.“ Odpověděl mi zcela klidně. Vůbec jsem mu nerozuměla.

„Nerozumím ti.“

„Je na čase aby se o nás dozvěděli i ostatní, pokud chceme zabránit další bitvě.“

„Jak to chceš udělat?“

„Jednoduše,“ pokrčil ledabyle rameny.“ Půjdeš semnou na místo určení, doufám jen, že nepřijdeme příliš pozdě. A tam se před všemi vezmeme a sepíšeme mírovou smlouvu.“

„Tak to bychom už měli vyrazit, je celkem dost pozdě a určitě už všichni vyrazili.“

„Máš pravdu.“ Souhlasil semnou Rhys. Ještě jednou mě políbil a poté jsme vyrazili na jeho koni k místu určení. Pro mého jsem se nemohla vrátit, bylo by už příliš pozdě. Rhys jel přímo tryskem. Vlasy mi vláli na všechny strany, ale bylo mi to úplně jedno. Má jediná myšlenka byla, abychom to stihli včas a zabránili krve prolití.

Už jsme slyšeli jak na sebe upíři a vlkodlaci nenávistně mluví. Byli jsme blízko. Rhys ještě popohnal koně k větší rychlosti. Pochybuji o tom, že to bylo možné. Už jsem viděla pár bojovníků, kteří se připravovali zaútočit, když v tom jsem uslyšela Rhysův hlas jak křičí příkazy. „Dost! Přestaňte! Odložte zbraně!“ to jsme už vjeli na pole, které se rozléhalo kolem Černého lesa. Zahlédla jsem matku s otcem jak stojí v první řadě a údivem jim poklesla brada když mě uviděli.

„Rhio pojď ke mně!“ křikl na mě otec. Já jen záporně zavrtěla hlavou a slezla jsem za pomoci Rhyse z koně. Stiskla jsem mu samou nervozitou ruku. Ten se na mě podíval a věnoval mi pohled.

„Co to má znamenat Vaše veličenstvo?“ tázal se jeden z velitelů Rhyse.

„To znamená, že je války už jednou pro vždy konec.“

„Rhio co se tu ksakru děje!?“ křikla na mě matka.

„Neboj se, matko, vše vám vysvětlíme.“ Ujišťovala jsem jí.

„Proč tě oslovují Vaše veličenstvo?“ přimíchal se do toho otec a rozhodně kráčel k nám.

„Protože jsem vládce upírů.“ Odpoví Rhys zcela klidně.

„Lžeš! Já znám vládce upírů a ty to nejsi.“

„Ujišťuji tě, že jsem. Byl to můj otec a já jej zabil při sebe obraně, když mě chtěl zabít.“

„Proč by tě chtěl zabít?“ zeptal se jej otec nedůvěřivě.

„protože nejsem čistokrevný. Má matka byla člověk a otec se bál, že bych jednou mohl proti němu poštvat jeho vlastní lidi.“ Vysvětloval trpělivě Rhys.

„Proč bys to dělal?“

„Protože chci mír a navíc miluji vaší dceru, kterou si chci vzít a tím jednou pro vždy skončí tato nesmyslná válka.“ Můj otec na něj nevěřícně hleděl.

„Ne, já ti svou dceru nedám!“ vykřikl.

„Otče…“ pohlédla jsem na něj s prosbou v očích.“ Já Rhyse miluji. Položila bych za něj život, stejně tak on za mě.“

„Ale vždyť je to upír!“ protestoval stále otec.

„Jen poloviční, je to také člověk, který dýchá, jí a spí.“ Odporovala jsem mu.

„Opravdu jej miluješ?“ zeptal se pochybovačně.

„Ano miluji.“

„V tom případě ať je po vašem, ale jestli jí zkřivíš jen jediný vlásek, přísahám, že tě zabiji.“

„O to se nemusíte bát, budu Rhiu operovávat jak jen nejlépe dovedu.“

Vypravěč

Toho dne se z bitevního pole stalo svatební. Tento den si všichni budou pamatovat, jako den kdy se místo smrtelných ran rozdávali přívětivé úsměvy a pohledy. Tento den se zapíše do dějin jako konec války mezi upírem a vlkodlakem. A na tento mír bude dohlížet královna Rhia se svým králem Rhysem, kteří budou navěky krásní a mladí. A kdoví, třeba je někdy potkáte, jak se na sebe stále stejně zamilovaně dívají, ale to je už jiný příběh.

PS: Chtěla bych se zeptat jestli by jste chtěli a měli byste na to trpělivost číst i druhou serii, kterou už delší dobu nosím v hlavě. prosím zanechejte svůj názor v komentáři.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Difficile est tagere, cum doleas ( Je těžké mlčet když cítíš bolest ) - 35. kapitola: