Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 14. - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co si osud tentokrát připravil pro Eleanor?

05.02.2010 (20:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 692×

14. kapitola

Timmi

Měl jsem strašný strach o Eleanor. Vypadala tak bezbranně. Její tělo bylo křehké a studené. S Davidem jsme se jí snažili zahřát, ale marně. Tělo měla pořád jako kus ledu. Z ran jí už přestala vytékat krev, ale pořád byla v ohrožení života. Její srdce chvílemi vynechávalo.

„Kdo jsou ti lidé?“ prolomil ticho David.

„Jsou to lovci.“

„Lovci?“

„Ano, lovci. Loví nás vlkodlaky a poté prodávají upírům jako jejich otroky.“

„A co mělo znamenat, když mluvili o obětování?“ vyptával se pořád David.

„Víš, tito lidé uctívají nejmocnějšího upíra, je to něco jako jejich bůh. Jednou ročně se vydá na cestu okolo světa a navštěvuje svoje stoupence, ti mu svojí oddanost projevují tím, že obětují vlkodlaka.“

„To jakože ji zabijí?“

„Ano, ale nejdříve naplní misku její krví a až poté jí probodnou srdce,“ když jsem Davidovi řekl, co čeká Eleanor, ztěžka polkl.

„To ale nemohou! Nemohou ji zabít jako nějaké zvíře!“

„Bohužel mohou.“

„Jak můžeš být tak klidný?“

„Protože já stále věřím. Věřím, že nás můj bratr najde včas a zachrání.“

Vypravěč

Všichni tři se k sobě tiskli a snažili se zahřát zraněnou Eleanor. David přemýšlel, jak se odtud dostat. Uprostřed svého usilovného přemýšlení usnul.

Timmi využil klidu, který nastal, a snažil se spojit pomocí mysli se svým bratrem. Pokoušel se nevnímat stříbro, které měl uvázané kolem kotníku a které mu odebíralo energii. Začal se plně soustředit na nalezení mysli svého bratra.

Hodiny ubíhaly a nenávratně se blížilo svítání. Timmi byl vyčerpaný, ale nevzdával se. Chtěl bojovat do posledních sil. Znovu se začal soustředit. Všechno kolem něj se začalo vytrácet. Přestal vnímat vítr, který vládl venku. Zmizelo i světlo, jež vydávala zapálená svíčka. Rozhostila se kolem něj tma a klid. Timmi se začal ještě více soustředit a snažil se najít svého bratra. Po nějaké době našel Timmi to, co hledal.

„Damiane,“ oslovil v mysli Timmi svého bratra.

„Timmi?“ odpověděl Damian nevěřícně.

„Ano jsem to já. Potřebuji pomoct.“

„Co se stalo? Kde jsi Timmi?“ vyptával se Damian.

„Unesli nás lovci. Damiane, musíš nás zachránit. Chtějí obětovat Eleanor.“

„A kde jste?“

„To přesně nevím. Vezli nás na sever podél řek…“ Bohužel to Timmi nestihl doříct, byl vyrušen prásknutím dveří.

„Uhni, psisko.“ Odhodil Davida z Eleanor.

„Je to dobrý, ještě žije, Pane.“

„Dobrá, takže můžeme přichystat obřad. Náš pán dorazí do dvou hodin, takže sebou trochu hejbněte!“

„Sakra,“ zaklel Timmi.

„Co se stalo?“

„Nic, jenom jsem nestihl doříct větu.“

„A s kým si mluvil?“ nechápal David.

„S bratrem. Spojil jsem se s ním pomocí mysli.“

„To i jde se s někým spojit s pomocí mysli?“

„Ano, ale chce to léta praxe.“

„Aha. Myslíš, že bych to také někdy mohl dokázat?“

„Určitě ano. Můj bratr je v tomto nejlepší učitel, kterého znám. Určitě tě to rád naučí, až nás zachrání.“

„Ty tomu hodně věříš, že nás zachrání včas. Že jo.“

„Ano, něčemu věřit musíme. Nezapomeň, naděje umírá poslední.“

„Rád bych chtěl mít tvůj optimismus.“

Venku už svítilo sluníčko. Mezi Davidem a Timmim vládlo naprosté ticho, každý se zaobíral svými myšlenkami.

„Timm,i“ přerušila ticho zamumláním Eleanor.

„Neboj, jsem u tebe.“ Utěšoval jí Timmi. Bohužel ho Eleanor neslyšela, znovu jí obklopila temnota. Venku byl slyšet dusot koní. Po chvilce dorazili upíří bojovníci i se svým králem

„Pane,“ pokorně se uklonili lovci.

„Co pro mne máš tentokrát, Ryane?“ mluvil k lovci s autoritativním hlasem, který nepřijímá žádný odpor.

„Mám pro vás tři vlkodlaky, Pane.“ Odpověděl pokorně lovec.

„Hmm… tento rok se činíš, Ryane. Ukaž mi svůj úlovek.“

„Přiveďte vězně!“ křikl lovec na jednoho ze svých mužů. Ten jen kývl hlavou a vydal se k dřevěným dveřím, které schovávali vězně před zkázou. Eleanor si přehodil přes rameno a Davida s Timmim táhl za sebou. Došel až ke svému pánovi, který mu pokynul rukou na znamení, že má odejít. Král si prohlížel vlkodlaky se značným zájmem.

„Musím říct, Ryane, že se ti úlovek opravdu povedl.“

„Děkuji, můj pane,“ odpověděl pokorně Ryan. „Máme je připravit na obřad?“

„Ano, nehodlám se tu dlouho zdržovat.“

„Slyšeli jste našeho pána.“ Křikl Ryan po svých lidech. Ti začali všechno chystat. Do půl hodiny bylo všechno hotové. Jeden z mužů donesl Eleanor na obřadní kámen, kde jí připoutal.

15. kapitola

Damian

Když se semnou Timmi spojil, okamžitě jsem se vydal na cestu. Jelo semnou ještě pár vojáků. Po chvilce jsem narazil na místo, kde ležela mrtvá těla Juliusovích vojáků. Od vojáku se táhla cestička, která byla potřísněná krví. Podle pachu jsem poznal, že patří vlkodlakovi. Vydal jsem se po té cestě, doufajíc že najdu svého bratra a Eleanor.

Cesta nás zavedla k jedné vesničce, kterou obývali lovci. Schoval jsem se svými muži do křoví, a chvíli pozoroval vesničany, abych se ujistil, že máme správnou vesnici. Všiml jsem si, že vesničané mají připravené věci na obřad. Po chvilce do vesnice dojel nějaký upír. Hned jak jsem ho spatřil, poznal jsem v něm vládce všech upírů. Upíra, který mi zabil rodiče. Chvíli mluvil s nějakým vesničanem, nejspíš s jejich vůdcem. Jak domluvili vůdce poslal jednoho z vesničanů do chýše. Když ten muž vylezl, táhl na rameni nějakou dívku a za ním ho následoval nějaký mladík a můj bratr. Vládce upírů si tu dívku prohlížel se značným zájmem, pak promluvil k vůdci vesnice,ten jen kývl hlavou a vesničan se vydal k obřadnímu kameni, kde tu dívku připoutal. Na nic jsem už nečekal, dal jsem znamení svým mužům. Ti se hned s křikem rozeběhli do vesnice a začali bojovat. Já po chviličce se také rozeběhl. Hledal jsem vládce upírů, chtěl jsem se pomstít za své rodiče. Po nějaké době jsem ho našel.

„Je čas odplaty,“ promluvil jsem k němu se značnou nenávistí.

„ Ty chceš semnou bojovat? Hahaha.“

„Ano. Chci pomstít své rodiče.“

„Spíše je chceš následovat.“

„ To je za mé rodiče.“ S těmito slovy jsem se proti němu rozběhl. Udělal jsem výpad. Upír můj útok hravě odrazil. Byl velice dobrý bojovník. Všem mým útokům se lehce vyhnul. Já se pokoušel o to samé, bohužel mě při jednom útoku zranil. Cítil jsem jak mi na boku z rány začíná pomalu vytékat krev. Přesto jsem stále bojoval, nevzdával jsem se. Po chvíli se upír přestal bojovat. Pohlédl na mě a poté na nebe.

„Vyřídíme si to jindy,“ řekl a poté hned zmizel. Podíval jsem se také na oblohu, ale nic tam neviděl. Chvíli přemýšlel co odradilo upíra od souboje, ale poté si vzpomněl na zraněnou dívku a Timmiho. Rozeběhl se k nim.

„Timmi.“

„Damiane.“ Přivítal jsem se s bratrem.

„Damiane, musíme rychle do vesnice. Eleanor je na tom hodně špatně.“ Pohlédl jsem na dívku ležící na kameni. Vypadala jako kdyby byla mrtvá. Došel jsem k ní a sundal pouta, pak si jí vzal do náruče.

„Jdeme,“ poručil jsem a vší rychlostí uháněl k domovu. Cesta mi přišla nekonečná. Poslouchal jsem jak Eleanor slábne srdce. Její utichající srdce mě popohánělo dál. V rekordním čase jsem dorazil do vesnice. Vtrhl jsem k našemu místnímu lékaři a položil jí na stůl, kde se jí ihned ujala sestřička a začala jí sundávat oblečení, aby viděla lépe na rány. Doktor se mezi tu dobu snažil sundat to prokleté stříbro. když jsem vyděl, že mu to nejde, šel jsem k němu a pomohl mu. Šlo to ztěžka, ale nakonec se nám to zatracené stříbro povedlo sundat.

„Damiane, prosím odejdi. Jen bys tu překážel?“

„A bude v pořádku?“

„Nevím, ztratila mnoho krve a je velice slabá. Pokusím se o vše, co je jen v mích silách.“

„Dobře,“ poté jsem odešel z místnosti. Vyšel jsem před dům, kde na mě čekal Timmi a s tím neznámím mužem.

„Damiane, tohle je David. Davide tohle je můj bratr Damian,“ seznámil nás Timmi.

„Těší mě.“

„Mě také,“ navzájem jsme si podali ruce.

„Bude v pořádku?“ ptal se starostlivě Timmi.

„Nevím. Doktor říkal, že je moc slabá a ztratila mnoho krve.“

„Ne ona neumře, je to bojovnice,“ snažil se uklidnit nás oba David.

„Je to jen v rukou božích.“ Řekl jsem a už jsme nemluvili. Každý byl ponořen do svých myšlenek.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování