OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 16. kapitola

09.02.2010 (16:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 883×

16. kapitola

Eleanor

Kolem mě se začala vytrácet  temnota, kterou nahradilo stříbrné ostré světlo. Rukou jsem si zakryla oči.  Chvíli jsem nic neviděla, až po chvíli se světlo začalo zmírňovat a z něj začala vystupovat nějaká osoba. Po chvíli jsem rozpoznala, že je to žena. Došla až ke mně a pomohla mi se postavit na nohy. Chvíli jsem si tu ženu nevěřícně prohlížela se zatajeným dechem.
„Mami?“ vydechla jsem vzduch,  který jsem zadržovala v plicích. 
„Ano, drahoušku, jsem to já.“
„Co tady děláš? A kde to jsem?“ ptala jsem se mírně zaskočená tím, že po tak dlouhých letech vidím znova svojí maminku
„Jsem tvůj strážný anděl. A nacházíš se na rozhraní života a smrti“
„Cože?“ nemohla jsem uvěřit jejím slovům „takže já jsem umřela?“
„Ještě ne, drahoušku. Je teď jenom ve tvých rukou, jestli umřeš, anebo budeš žít.“ odpověděla mi starostlivým hlasem. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi chybělo slyšet její hlas.
„Jak?“
„Pojď se mnou.“ s těmito slovy se ke mně otočila zády a vydala se zpátky do toho nádherného stříbrného světla. Poslušně jsem ji následovala. Šly jsme chvíli a to nádherné světlo okolo nás zmizelo. Zastavily jsme se a před námi se objevily dva průchody. Jeden vedl do nádherné zelené zahrady, kterou zdobily rozkvetlé květiny. Druhý průchod vedl do zamračené a deštivé propasti, která neměla konce. Koukala jsem do těch průchodů a vůbec nic nechápala.
„Co tady děláme, mami?“
„Jsme tu, aby ses mohla rozhodnout, zda chceš žít, či zemřít.“
„Jak?“ pořád jsme to nechápala. 
„Musíš si vybrat, kterým průchodem projdeš.“
„To nezní těžce.“
„Ale pamatuj, jeden průchod vede do nebe a druhý na zemi.“
„Dobře.“
„Tak můj úkol jsme splnila. Měj se krásně, dceruško.“ Jak to dopověděla, začala pomalu mizet.
„Mami, počkej!“ došla jsem k ní a obejmula ji. „Nikdy na tebe nezapomenu.“ Pošeptala jsem jí do ramene a ona poté zmizela.
Prohlížela jsem si ty průchody. Chvíli jsem se dívala do průchodu, který představoval ráj. Představila jsem si, jak po té nádherné louce běžím jako vlkodlak. Hned se mi na tváři objevil úsměv. Poté jsem se podívala do průchodu, který nevypadal zrovna dvakrát vábivě. Měla jsem sto chutí skočit do ráje, ale na poslední chvíli jsem si uvědomila, že je to cesta do nebe. Jen v nebi je ráj. Kdežto na zemi je to samé utrpení a boj,ale také přátelství a láska, kterou jsem doposud nepoznala a již bych najít chtěla. Proto jsem skočila do průchodu, který mi tohle nabízel. Padala jsem dlouho. Přišlo mi, že ta propast nemá konce. Když už jsem se vzdala myšlenky, že někdy dopadnu na dno té nekonečné propasti, mé tělo narazilo do něčeho tvrdého a poté se hned ponořilo do vody. Začala jsem máchat rukama ve snaze vyplavat nad hladinu, abych popadla dech. Po nějaké době se mi to povedlo. Začala jsem lapat po dechu a při tom se rozhlížela kudy dál. Všude okolo mě byly jen skály a voda. Byla tu jediná cesta, po které jsem se vydala. Začala jsem plavat a díky tomu se mé tělo začalo pohybovat vpřed. Čím dál jsem byla od místa, kde jsem dopadla, tím více byla voda ledová. Po nějaké době jsem přestala mít cit v konečcích prstů, ale já plavala stále dál.
„Přece to teď nevzdám!“ opakovala jsem si stále dokola v hlavě. Po chvíli jsem spatřila pevninu. Nemohla jsem se dočkat, až vylezu z té ledové vody.
Když jsem konečně doplavala na pevninu, svalila jsem se na záda a zhluboka dýchala. Po chvilce mé tělo přepadla hrozná bolest. Svíjela jsem se v ní, neschopná popadnout dech.
„Musíš jít dál, než tě ta bolest pohltí a ty tu uvízneš navždy!“ ozval se mi v hlavě mámin hlas. V křečích jsem si pokusila stoupnout. Na potřetí se mi to povedlo a já se vydala vpřed, kde jsem spatřila denní světlo.
Zbývala mi už jen půlka, když vtom mě opět přepadla nesnesitelná bolest. Tisíckrát lepší by bylo kdyby mi do těla zatloukali sto hřebíků naráz. Ta bolest mě srazila na zem. Ztěžka jsem oddechovala a zatínala zuby, abych nevykřikla.
„Musíš jít dál!“ křičela v mé hlavě má matka. Pokusila jsem se znovu vstát, ale nepovedlo se mi to. Ta hrozná bolest mě opět srazila k zemi. Zkusila jsem se postavit na čtyři a udělala malý krůček. A pak další a další. V mé cestě mě zastavila další vlna bolesti, která mě opět srazila k zemi. Přála jsem si umřít, ale bohužel mi to nebylo dopřáno
„Běž dál!“ znovu se mi ozvala v mé hlavě matka. Už jsem nebyla schopná se postavit ani na čtyři nohy. Začala jsem se plazit. K dennímu světlu mi zbývaly poslední tři metry. Jak jsem se blížila, všimla jsem si, že krvácím a pociťuji zranění z boje. Semkla jsem silně víčka, zhluboka se nadechla a poté vydechla.
„Běž dál. Nevzdávej to!“ povzbuzovala mě maminka. 
„Už jenom kousíček!“ řekla jsem přes zaťaté zuby. Zkusila jsem se zase o kousek posunout. Snažila jsem se nevnímat tu hroznou bolet, která sužovala mé tělo.
Když jsem se doplazila k místu, které ukrývalo denní světlo, natáhla jsem před sebe ruku a dotkla se neviditelné clony. Byla teplá a mazlavá. Ponořila jsem ruku víc hlouběji. Clona mě celou pohltila a já padala.
„AAA!“ vykřikla jsem a posadila se.
„ŠŠ… už jsi v bezpečí.“ Chlácholilmě mužský hlas „Lehni si. Musíš odpočívat.“ Poslechla jsem ho a znovu si lehla. Při tom jsem si stihla prohlédnout místnost. Byla celá bílá, podél stěny se tyčila knihovna, která byla přecpaná knihami. Vedle postele, na která jsem ležela, byl stolek, který zaplňovaly zakrvácené obvazy.
„Jen se ještě prospi. Potřebuješ nabrat síly.“ Chlácholil mě.
„Už se probrala?“ uslyšela jsem další mužský hlas, ale moc jsem mu nevěnovala pozornost, jelikož sem upadala do hlubokého spánku.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 16. kapitola: