OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 19. - 20. kapitola

16.02.2010 (15:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 899×

19. kapitola

Eleanor

Další den jsem netrpělivě čekala na Damiana. Celý den se vůbec neukázal. Měla jsem sto chutí porušit naší domluvu a vydat se rovnou za Angelusem. Po obědě jsem toho měla už plné zuby, šla jsme si sbalit pár věcí, když v tom zahlédnu Damiana jak přijíždí na koni. Nabroušeně jsem k němu došla.

„Kdes sakra byl?“ křičela jsem na něj.

„Uklidni se prosím tě.“

„Neuklidním se, dokud mi neřekneš kdes byl“

„Hledal jsem místo na cvičení.“

„Oh. Promiň.“

„To nic, ale příště hned nevyváděj. A teď se běž převléct do kalhot.“

„Dobře,“ vběhla jsem do dumu a oblékla si první kalhoty, které mi přišli pod ruku. Ještě jsem si převlékla bílé tričko,  které místo bílé nahradilo černé. Vyšla jsem z domu. U dveří mě čekal Damian.

„Můžeme vyrazit?“ ptal se mě Damian.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem mu s úsměvem. Vyšli jsme za vesnici, když se Damian zastavil a otočil se na mě. Měřil si mě pohledem, bylo mi to celkem nepříjemné.

„Mi nepojedem na koni?“ ptala jsem se mírně zaskočená.

„Ne je to jen kousek.“

„Aha.“

„Takže poběž za mnou,“ jen co to dopověděl otočil se ke mně zády a rozeběhl se. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se za ním. Přibližně po půl hodině mě začalo píchat v boku a v hrdlo mi přímo hořelo.  Začala jsem zpomalovat.

„Nezpomaluj!“ křikl na mě Damian.

„Jenže já už nemůžu.“

„To mě nezajímá! Myslíš, že by zajímalo tvého protivníka, že si musíš odpočinout?… Ne. tak hejbni zadkem a neodmlouvej!“

„Ano pane!“ štěkla jsem na něj. Upřímně mě Damian začal štvát. Po další půl hodině jsem doběhli k místu, které vybral Damian. Musím uznat, že bylo přímo magické. Louka byla pokryta hustou vrstvou sněhu, louku lemovaly skály ze kterých se tyčil vodopád, který se vléval do řeky, která obkreslovala louku.

„Páni,“ vydechla jsem ohromeně.

„Je to tu krásné, ale teď není čas na prohlížení krajiny. Musíme cvičit.“

„Proč si takoví Damiane?“

„Protože, když budu na tebe tvrdý a nebudu tě šetřit, tak se nejvíc naučíš.“

„Aha.“

„Ale teď už dost slov a připrav se k boji.“

„Dobře.“ Damian se proti mně rozeběhl a jedním máchnutím ruky mě srazil k zemi.

„Au.“

„Musíš se naučit být hbitá a zlepšit si postřehy.“

„Dobře.“

„Zkusme to znovu,“ znovu na mě zaútočil, tentokrát jsem mu uhla, ale moc dlouho jsem na nohou nezůstala. Při dalším výpadu mě srazil k zemi.

„Takže jsem si otestoval tvé schopnosti.“

„A co jsi zjistil?“

„No zatím jsou nulové, ale máš potenciál se stát dobrou bojovnicí.“

„O díky.“

„Nemáš zač. pro dnešek by to stačilo. Zítra tě naučím nějaké chvaty a postupně tě budu učit bojovat i se zbraněmi.“

„Už se těším.“

„To jsem rád. A teď poběž ať jsem brzy doma.“

„Už zase běžet? A to tam nemůžeme jen tak dojít a při tom se kochat přírodou?“

„Ne nemohli. To bys nedostala žádnou kondičku.“

„Achjo.“

20. kapitola

Eleanor

Dalšího dne jsem se nemohla pohnout. Všechno mě bolelo. S menší obtíží jsem se vyhrabala z postele, měla jsem pocit, jako kdyby po mně celou noc jezdil někdo s trakařem. Vyšla jsem před dům a spatřila Damiana, jak se culí od ucha k uchu.
„Čemu se směješ?“ zeptala jsem se ho, když jsem k němu došla.
„Tobě.“ 
„Proč?“ 
„Už aspoň vím, jak jsem vypadal já, když mě můj otec trénoval.“
„Haha, moc vtipné!“ otočila jsem k němu zády a nasupeně odešla. To teda chlapeček přehnal! 
„Ale no ták. Přece ses nám neurazila?“ dobíral si mě Damian. 
„A co když jo?!“ 
„No tak to potom budu všude chodit za tebou a prosit tě o odpuštění, dokud ti ze mě nepůjde hlava kolem.“ Vyhrožoval.
„No tak dobře. Je ti odpuštěno.“ 
Usmál se na mě s vítězoslavným úsměvem a já měla sto chutí vzít svá slova zpět. 
„Kdy budeme dneska trénovat?“ radši jsem změnila téma. 
„Dneska nebudeme.“ Oznámil mi.
„Jak to?“
“Jsou přece Vánoce!“
„Páni, já úplně zapomněla…“ 
„Všiml jsem si.“ Krásně se na mě usmál, až se mi na chvíli zastavilo srdce „Tak by ses měla začít připravovat.“
„Jo, asi máš pravdu,“ odběhla jsem do domu a oblékla si jednoduché bílé šaty, které mi sahaly až ke kotníkům. Vlasy jsem si důkladně rozčesala a poté spletla do copu. Přes ramena jsem si přehodila bílou kožešinu, aby mi nebyla zima. Když jsem byla spokojená, vydala jsem se za ostatními vesničany. Všichni seděli u rozdělaného ohně a vyprávěli si všelijaké historky. Když jsem pohlédla na Damiana, díval se na mě ohromeně. Nechybělo mu moc, aby jeho čelist spadla k zemi. 
„Mohu si přisednout?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě.“ Chvíli se na mě ještě ohromeně díval, než odpověděl. Trochu se ještě posunul, abych měla více místa na sezení. Chvíli jsem se dívala do ohně a poslouchala vypravovaní ostatních. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, neviděla jsem lidi, ale vánoční pohodu, lásku. Zamilované páry se k sobě tiskly a šeptaly si slova lásky. Podívala jsem se na Damiana a zjistila, že se celou dobu dívá na mě. Upřeně jsme se jedem druhému dívali do očí. Damian se ke mně začal pomalu sklánět. Když jsem ucítila jeho měkké, horké rty na mých, ozval se za námi Timmův hlas.
„Eleanor, krásné Vánoce… neruším?“ 
„Vůbec ne.“ Odpověděl Damian mírně přiškrceným hlasem. 
„I tobě krásné Vánoce, Timmi.“ Odpověděla jsem mu na oplátku .
„A co já?“ ozval se dotčeně David. Podívala jsem se na něj. S úsměvem jsem vstala a přišla k němu.
„Nu to víš, že jsme na tebe nezapomněli. Krásné Vánoce!“ popřála jsem a při tom mu dala letmou pusu na tvář. Pak jsem se se všemi rozloučila a zamířila do domu.
Druhý den ráno mě probudil někdo zběsilým klepáním na dveře. Rozespale jsem došla ke dveřím, které jsem rozmrzele otevřela. Za dveřmi stál vysmátý Damian. 
„Co chceš?!“ štěkla jsem na Damiana.
„Nic nechci. Jen ti jdu oznámit, že začíná trénink.“
„Teď? Vždyť je ještě tma!“ 
„No a?“ 
„Jak no a? Vždyť ještě napolo spím!“
„Teď už ne. Když na mě křičíš.“ 
„GRR“ jak já ho nesnáším. Rychle jsem se převlékla do pohodlného oblečení. Když jsem vyšla ven, Daman se na mě usmíval jako sluníčko.
„Ale no tak. Trochu života do toho umírání!“ 
„Uděláš pro mě jednu věc?“ ptala jsem se Damiana.
„Jakou?“ 
„Mlč!“ přikázala jsem mu.
„Promiň, ale tohle je jediné, co neumím,“ odpověděl mi na oko lítostivě.
„Achjo,“ jednou mě ten chlap dovede do hrobu!
„Pojď, ať můžeme co nejdřív cvičit.“ pobídl mě. Pak už jsme jen běželi v tichosti. Na louku jsme doběhli za hodinu. 
„Takže dneska tě naučím bojovat bez jakýchkoli pomůcek. Tvá zbraň bude příroda.“ oznámil mi.
„Dobře.“
„Fajn pojď za mnou.“ přikázal a já jsem Damiana poslušně následovala. Došel až k řece, kde se na mě otočil a čekal, než dojdu.
„Běž do vody a začni dělat kliky.“ Poručil.
„CO? Vždyť zmrznu!“
„Nezmrzneš. Jseš vlkodlak.“ Neochotně jsem si vlezla do řeky a začala dělat kliky. Pokaždé když jsem se spouštěla dolů, tak se mi celý obličej ponořil do vody. Bylo to hodně vyčerpávající, ale zatnula jsem zuby a pokračovala dál.
„Nesmíš brat přírodu jako nepřítele. Vnímej ji jako svého přítele. Jednou ti zachrání život a ty se ji musíš naučit vnímat!“ 
„Pojď, pro dnešek kliků bylo dost.“ Smiloval se nade mnou po hodině Damian. Chvíli mě nechal si odpočinout, než mě začal učit správné postoje k bojovým technikám.
„Nohy mírně pokrč a dej je víc od sebe,“ radil mi Damian. „Ruce pořádně zatni a udeř.“ 
Snažila jsem se vše dělat podle jeho pokynů a udeřila jsem.
„Ano, přesně takto jsem to myslel. Jsi dobrý žák. Sice trochu líný…“ Při slově líný jsem na něj hodila vražedný pohled. „Dobře, tak nejsi líná, ale ránu máš teda pořádnou.“ 
„Děkuji.“
„Pojď, teď ti ještě ukážu nějaké techniky a pak půjdeme domů.“ 
Cvičili jsme celý den. Když jsme se vrátili, šla jsem se umýt a totálně unavená padla do postele. 

***

Už bylo jaro a ze mě se stával dobrý bojovník. Párkrát jsem Damiana dokonce i přeprala. 
„Na, dneska budeme bojovat s tyčemi.“ oznámil mi jednoho dne.
„Dobře.“ 
Hodil mi jednu tyč a já se postavila do obrané pozice. Damian na mě zaútočil a já jeho útok lehce odrazila. Pak jsem zaútočila já.
„Hlídej si nohy!“ křikl na mě Damian.
„Pozor na rovnováhu… Co ty ruce!“ Takto mě buzeroval půlku dne.
„Podej mi prosím tu tyč.“ Došla jsem k němu a podala mu požadovaný předmět. Místo tyče mi vrazil do ruky pěkně těžký meč.
„Netušila jsem, že jsou tak těžké…“ povzdechla jsem si.
„Tak teď to víš.“ Usmál se na mě Damian. Ach, jak já miluji jeho úsměv!
„Tak teď se naučíš ovládat meč. Budu na tebe útočit zpomaleně a ty se budeš snažit mé útoky odrážet.“
„Dobře.“ Přikývla jsem. Bojovat s mečem mi šlo velice dobře. Když se začalo stmívat, tak Damian usoudil, že je na čase se vrátit. Dneska jsme neběželi, ale jenom se procházeli. Po chvilce jsem si všimla, že nemíříme do vesnice. 
„My ještě nejdeme do vesnice?“
„Ne.“ Odpověděl.
„Proč?“ 
„Je na čase tě zavést k šamanovi.“
„Aha.“ Po chvilce jsme došli k jedné dřevěné chaloupce. Vypadala velice staře. Damian zaklepal na dveře. Po chvilce ze dveří vyšel starý muž. Měl dlouhé šedivé vlasy, tmavě hnědé oči a jeho pleť byla o dost tmavší než naše a okolo pasu si omotal kožešinu. Na krku měl pověšené na šňůrce tři orlí pera. 
„Kohopak jsi mi to dneska přivedl, Damiane?“ 
„To je Eleanor. Eleanor, to je Orlí oko.“ Představil nás Damian. 
„Zajímavé jméno…“ konstatovala jsem.
„Určuje, k jakému zvířeti se nejvíce podobám.“ Vysvětloval mi muž.
„Aha.“
„Pojď za mnou, Eleanor.“ Pobídl mě.
Muž mě zavedl na okraj lesa. Na zemi bylo nachystané dříví. Muž si klekl k ohništi a zapálil jej. Pak se otočil na mě a ukázal na místo, kde si mám lehnout. Došel ke mně a začal mi po těle malovat nějaké ornamenty.
„Co mě teď čeká?“
„Neboj se.“ Utěšoval mě muž. „ Je to jen obřad, při kterém najdeš svou vnitřní sílu.“ vysvětlil mi. Když mi pokreslil ornamenty po těle, začal zapichovat okolo mě klacíky, které zapálil. Z klacíků se linul kouř, jenž byl prosycen vůní lesa. Muž si stoupl a začal tancovat okolo ohně a do toho zpívat.
„Zavři oči, Eleanor.“ Řekl mi Damian. Po chvilce okolo mě vše začalo utichat a před očima se mi začala zobrazovat zvířata. Viděla jsem lva, jak bojuje, vlka, jak běží, orla, který z nebe vše pozoruje, medvěda šplhajícího po stromě. Náhle se všechna zvířata spojila a já prozřela.
„Cos viděla?“ ptal se mě Orlí oko. Vše jsem jim pověděla, co každé zvíře dělalo.
„Co to znamená?“ 
„Každé to zvíře představuje tvou vlastnost. Lev je znázornění pro tvou bojovnost, vlk vytrvalost, orel představuje tvé smysly a medvěd sílu.“ objasnil mi.
Pak jsme se s Damianem rozloučili a vydali se do vesnice.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 19. - 20. kapitola: